Pirlo se bude loučit s kariérou, letošní rok je jeho poslední

Výrok "vím, že nic nevím" ale není výrazem beznaděje, jeho významem je právě naopak to, že něco přeci jen vím - že nic nevím. Smysl té věty není, že Sokrates neví vůbec nic, ale že v pozemském životě nemůže vědět nic dokonale, to pouze ve smrti. Výrazy "nic" a "všechno" jsou totiž protilehlé kraje té samé jednoty. Pozemský život je "něco". Ani "nic" a ani "všechno". Věštírna označí Sokrata jako nejmoudřejšího z lidí právě pro toto poznání. Z takové pozitivní skeptické metafyziky plynou následující důsledky. Sokrates podobně jako Ježíš poráží strach z fyzické smrti, neboť věří, že smrtí nezanikne, ale setká se na duchovní úrovni s věčností. Po níž celý svůj pozemský život touží. Sokrates a Ježíš (nebo také třeba Kurt Cobain) jsou mi blízcí právě z této především osobní touhy po opravdovosti, věčnosti a celku. Víru abrahámovských náboženství v posmrtně hmatatelný duchovní či tělesný život chápu jako zhmotněný strach ze smrti a neschopnost představit si nicotu jako něco reálného. Ježíšovu hrozbu návratu chápu podobně jako Nietzscheho teorii o věčném návratu - smrtí se staneš obecnem, které se ve své duchovnosti nevyhnutelně odráží zase zpět do jsoucího světa. Čili horizont Nietzscheho myšlení se zase zjeví v jiném člověku se stejnou naléhavostí a neodbytností. Z mých slov prosvítají má životní stanoviska. Ztotožňuji se s německým idealismem a s existencialistickým ateismem. Myslím si, že smrt je nicota. Tělo se rozloží do přírody a duše zanikne. Duch však může žít dál skrze jiné. Obecný duch se do mě odráží z toho, jak jsem schopen na iracionální úrovni cítit a co jsem schopen pochopit ze Sokrata, Ježíše nebo třeba Cobaina. Na racionální úrovni jsem ateistický existencialista, který vzpomínanou touhu po opravdovosti, věčnosti a celku vnímá jako svou slepou idealistickou touhu po kráse. Opravdovost už je tu. Přímo tu v těžkopádné a takřka neprostupné každodennosti. Naděje je jen estetická konstrukce, aby byla bezvýznamnost jedince snesitelnější. Jde mi o to přijmout svou žitou bezvýznamnost pro celek tak, abych pochopil že jsem pouze člověkem. Parafrází Pascalových slov - člověk není ani bezvýznamný ani bůh. Přiznám se, že se mi to nedaří a tak jak pronesl Kierkegaard právě přiznání, že jsem pouze člověkem je nejtěžší obrat. Znamená totiž obrátit se ke všem těm lidem, kteří mě nechápou. Kteří nejsou prolomeni do stejných pocitů a jazykových obratů. Přijetí sebe znamená i přijetí ostatních. Znamená to zabití touhy po osamostatnění, po dokola omílané opravdovosti, věčnosti a celku. Znamená to zabití boha. Znamená to vinu toho, kdo k němu dospěl. Jak na to postupně přicházím, je to určitý druh prázdnoty a samoty. Skrze druhého se můžeš objevovat ty sám, jakožto i můžeš objevit toho druhého. Ale je to jako setkání na křižovatce. Přišli jste z různých cest a do různých cest se zase rozejdete. Dříve nebo později. Opravdovost v tomto smyslu znamená nesmyslnost udržovat jakýkoliv dlouhodobý vztah. Jsou to Zarathustrovy nekonečné rozchody se svými lidmi (se svými žáky). Je to jeho samota před avizovanou smrtí. Není to však samota absolutní. Zem, to co nemůže promluvit a co je lhostejné, ho v jeho víře obejme (odrazy zvířat v jeho duši - jak jsi poznamenal duch příroda, duch je zvíře. Člověk je zvíře, které se civilizovalo = probudilo duši). Člověk je tělo. Duch prostupující celou přírodu (iracionalismus, všechny možnosti lidského bytí včetně té nutně působit smrt). A civilizovaná, od přírody odcizená duše (jejím projevem je společnost se svým právním systémem).

To jak jsi pohlédl skrze ten komiks do sebe si osobně nazývám hysterie věčnosti. Najednou se před ni ocitnu a ono bolí, že nezažívám něco překrásného. Sranda je to tehdy, když přicházím zpátky ke svému rozumu a ptám se - "a co tak krásného by sis milostpane přál?" Něhu co? Ženu co? Splynout s ní v tělesném aktu v jedno? Vždyť jsi to zažil a ano bylo to překrásné, ale bylo to taky pomíjivé. Je to pouze slast. Slast je to co mi už není po chuti, pakliže to není Aristotelská blaženost. Aristoteles se svou blažeností. To je snad vrcholné odhalení člověka toužícího po bohu. Se slastí, jak to nazývá Nietzsche, s průměrným hedonismem, se spokojí kdejaký baraba. Ale slast, která vychází z výkonu, která vychází z vypětí na samých hranicích lidských sil, ta je nejsladší. Slast z darování sebe druhým lidem. Slast z milování, které si prošlo nesnesitelným odloučením, slast z díla, které stálo mnoho sil na hranici fyzického vyčerpání nebo zbláznění pokud jde o duševní dílo. To jsou slasti, po kterých toužím. Žít nutně a přijmout krásu jen tehdy, když to tak má být. Kdy to tak má být? Tehdy, když to chce tvé srdce, ne tvoje slabost mít to vždy, když se to nabízí (slabost nemít to. Neodpustit si například dobré jídlo, sex, peníze místo pro firmu do vlastní kapsy atd., těch situací, kdy člověk v hloubce sám před sebou selhává jen protože není dostatečně tvrdý a hrdý je mraky).