Legendy Calcia - La Grande Inter (4.)

26.10.2009, 15:08
Životopisy
Zaujalo nás
Stejně jako v minulém díle, i nyní začínáme zostra - na řadě je další finále Poháru mistrů. Již třetí během čtyř let! Avšak, pro Interisty to tentokrát nebude tak slastné počtení jako v předchozích dvou případech (bohužel). Po slzách radosti totiž zákonitě přišly také slzy hořkosti...

Týmem, který se měl milánským postavit ve finálovém klání v Lisabonu, byl skotský Celtic. Houževnatí a bojovní Skoti se na utkání důkladně připravovali, toužili slavnou Herrerovu jedenáctku porazit. Inter měl pro důležitý zápas, jenž jediný mohl napravit zpackaný závěr ligové sezóny, značně ztíženou úlohu: nastoupit nemohl klíčový tvůrce hry Luis Suárez, který měl natažený stehenní sval, stejně tak mimo byl brazilský technik Jair, jehož vyřadilo zranění kolene. Ztráta obou hráčů byla citelným oslabením, Suárez - držitel Zlatého míče France Footballu pro rok 1960 (ještě v dresu Barcelony, anketu vyhrál jako dosud jediný Španěl v historii!) - již sice ztratil svou dřívější výbušnost a rychlost, přesto i nadále působil jako nepostradatelná součást týmové hierarchie. Jeho přehled, elegance a vlastně i samotná přítomnost na trávníku, dávali hře mužstva jiný rozměr. Místo něj dal Herrera důvěru Mauru Biciclimu, pozici Jaira zaujal univerzální dříč Angelo Domenghini. Nastoupil také Gianfranco Bedin, jenž spolu s Biciclim a Corsem vytvořil záložní řadu Interu. V útoku dle zvyklostí vládnul u diváků mimořádně oblíbený střelec s knírkem, Sandro Mazzola, na spojkách vedle něj se objevil již zmíněný Domenghini (vpravo) a Renato Cappellini (vlevo). Příprava nerazzurri na klíčový zápas sezóny byla nadmíru pečlivá. Všemi mastmi mazaný Herrera chtěl své svěřence na soupeře připravit tak dokonale, že je nechal v trénincích hrát proti rezervě, jež měla do detailů simulovat Celtic. Stejná čísla na trenýrkách jednotlivých hráčů, což byl originální způsob Celticu jak co nejdéle zabránit zneužití čísel na dresech, simulování soupeřových hráčů na jejich postech, stejný herní projev, rozestavení... Zkrátka, jako by spolu hráli již stokrát.

Utkání bylo nutné zvládnout, vždyť vzhledem k již popsanému kolapsu v závěru Serie A Interu reálně hrozilo, že si nezahraje příští ročník Poháru mistrů, a to si v Miláně neuměl představit nikdo. Jak byl Inter citelně oslaben o nepřítomného Suáreze z Jairem, tak Celtic nastupoval takřka kompletní. Jediným chybějícím prvkem skládačky byl McBride, který však nepatřil k bůhvíjak klíčovým hráčům, a tak se jeho absence dala oželet daleko klidněji než v případě nerazzurri. Vzhledem k tomu, že Estadio Nacional v Lisabonu, kde se utkání 25. května 1967 konalo, postrádalo jednu z tribun i umělé osvětlení, muselo se vyvrcholení fotbalového roku odehrát již v odpoledních hodinách. Skutečnost, že do metropole Portugalska dorazil právě Inter, jenž si před dvěma lety "dovolil" porazit jejich Benficu, budila vášně o to větší, že Eusébio a spol. tehdy v Miláně vehementně protestovali proti onomu nepřejícímu počasí a dodnes Interu nezapomněli to, že se zápas neodložil na jiný termín (jako by to u tak důležitého klání bylo reálné). Není tedy třeba dodávat, že téměř všichni z přítomných pětapadesáti tisíc diváků, byli na straně Ostrovanů, kteří se prezentovali atraktivním stylem tolik typickým pro ostrovní mužstva. Lisabon, jenž hostil vůbec první utkání v historii Poháru mistrů v roce 1955 mezi domácím Sportingem a Partizanem Bělehrad, se ten den "topil" v horku, které pro tempo zápasu jistě nebývá nikterak přínosné.

Aktivněji začal Inter, který se již v šesté minutě ujal vedením zásluhou proměněné penalty v podání Sandra Mazzoly. Byl to právě Mazzola, kdo do rohu pokutového území Skotů vyslal Cappelliniho, jehož však fauloval Jim Craig. Německý sudí Kurt Tschenscher neváhal a nařídil penaltu, jíž tedy nepohrdnul Mazzola. Hráči Celticu se sice vztekali, co to šlo, avšak marně. Jak dokazují opakované záběry i pozápasové reakce samotných hráčů, penalta byla nařízena správně, což konečně uznali také poškození. Během utkání však na video nebyl prostor, a tak svěřenci kouče Jocka Steina bojovali také s vlastní zlobou, která je hnala vpřed. Inter vedení držel poměrně dlouho - až do šedesáté druhé minuty. V ní tlak zelenobílých v gól po přihrávce Craiga proměnil Tommy Gemmell. Stav 1-1 následně trval ještě dvacet minut. Pak, sedm minut před závěrečným hvizdem, rozhodl veterán Stevie Chalmers, který měl paradoxně podle původních prognóz zůstat jen na lavičce náhradníků. Unavený Inter, jemuž výrazně chyběly tvůrčí kvality Suáreze s Jairem, se na vyrovnání nezmohl. Po sérii úspěchů a radosti si Herrerova parta vyzkoušela pocit poraženého finalisty. Smutné chvíle plné slz předznamenávaly blížící se závěr jedné velké éry. Éry Velkého Interu...

V šedesátých letech sice byly klubové celky Calcia snad nejvýše ve svých dějinách, toto však nelze říci o reprezentaci modrých. Ta od svého dvojitého vítězství na světových šampionátech v letech 1934 a 1938 na výraznější úspěch netrpělivě čekala, on však stále nepřicházel. Pro zkvalitnění výběru Squadry Azzurry Italská fotbalová federace roku 1963 zavedla omezení počtu cizinců v jednotlivých týmech Serie A. Nařízení říkalo, že v kádru jednoho mužstva mohou být cizinci maximálně tři, do utkání však mohou zasáhnout nejvýše dva z nich. V případě Interu se o naplnění této kvóty staral Brazilec Jair se Španělem Suárezem. Jen dva roky od vyhlášení nového pravidla se však stanovy měnily znovu (1965) - nyní bylo nakupování cizinců zakázáno úplně, kluby mohly používat jen ty, které již měly ve vlastnictví před nařízením. Tato vyhláška se po výbuchu azzurri na mistrovství světa 1966 v Anglii prodloužila na dalších pět let, postupně se pak protáhla až do roku 1980. Celkem patnáct let se tedy Calcio nemohlo těšit pohledem na nově příchozí Jihoameričany, Španěly a další. Nikoho patrně nepřekvapí skutečnost, že italský fotbal odlivem zahraničních hráčů značně utrpěl...

Od ročníku 1967/68 začalo v Itálii platit nové fotbalové "nařízení" - Serie A se namísto dosavadních osmnácti celků účastní již pouze šestnáct týmů. Stejný počet mužstev již nejvyšší italská liga poznala v letech 1934-1943, další výchylkou z normy tehdy tradiční osmnáctky bylo dvacet účastníků v období 1946-1952. Nově započatý ročník, v jehož průběhu se Interisté po dlouhé době nemohli účastnit prestižního Poháru mistrů, začal v Itálii nejlépe tým AS Řím. Giallorossi se spoléhali zejména na kvality vynikajícího dvaadvacetiletého středového záložníka Fabia Capella, jehož však více fanoušků zná (vzhledem k jeho fotbalovým kvalitám dost možná neprávem) spíše jako excelentního kouče. Celkem deset kol vydrželi Římané v čele soutěže, po jedenáctém kole je na piedestalu vystřídal po úspěchu vyhladovělý AC Milán, který do svých služeb po čase opět přijal uznávaného trenéra Nerea Rocca, pro svou robustní postavu zvaného Parón. Rocco, osobnost, která jako jedna z mála bez uzardění obstála i v konkurenci Herrery, se projevil jako kouč, jenž ví, co dělá. Než v roce 1963 rossoneri opustil, přivedl klub k Poháru mistrů i Scudettu, což byly po dobu jeho odloučení poslední trofeje diavoli. Pod vedením Paróna se nové šance dočkal brankář Fabio Cudicini, třicetiletý libero Saul Malatrasi, či již čtyřiatřicetiletý švédský kanonýr Kurt Hamrin, jehož si tifosi pamatují především z jeho úspěšného působení ve Fiorentině. Vedle zmíněných zkušených borců Milán zdobila osvědčená jména jako Cesare Maldini, Karl Schnellinger nebo zbožňovaný Gianni Rivera, mladou krev zastupoval odchovanec Pierino Prati, který si k překvapení všech v pouhých dvaadvaceti vystřílel korunu krále střelců jak klubu, tak celé Serie A. Od onoho jedenáctého kola již AC trůn tabulky neopustilo a po šesti letech získalo své další, v pořadí deváté, Scudetto, jež bylo deníkem Corriere dello Sport uznáno tradičním slovíčkem strameritato - plně zasloužený.

Pro Inter sezóna představovala trpké zklamání, po pátém místě se ani jiné reakce očekávat nedaly. Nezdařený ročník a již druhá sezóna bez zisku cenné trofeje vedly ke konci angažmá uctívaného Herrery, který v Miláně zanechal vskutku nesmazatelnou stopu.

Nebývá příliš obvyklé, aby se trenér svou slávou a popularitou vyrovnal hvězdám hráčským. Helenio Herrera, syn španělských emigrantů, se podobného uznání dočkal. Narodil se 17. dubna roku 1916 v Buenos Aires, avšak jeho život je svázán se stálým cestováním po celém světě. Ještě jako malý hoch se musel s rodiči odstěhovat do marocké Casablancy, kde také začínal s vlastní fotbalovou kariérou. Jeho hráčské působení vyvrcholilo ve Francii, v níž po 2. světové válce rovněž začal s trénováním. Své jméno Herrera světu "oznámil" ve Španělsku, kde během dvou let Atlétiko Madrid dovedl ke dvěma titulům za sebou. Ještě větší slávy se následně dočkal v katalánské Barceloně, v níž spolupracoval s hráči, jakými byli Ladislao Kubala, Luis Suárez, či Sándor Kocsis. S Barcou Herrera oslavil další dva tituly mistra Španělska, k tomu navíc ještě Veletržní pohár a Španělský pohár. Pod vedením autoritativního světoběžníka se blaugranas konečně zase mohli plnohodnotně postavit nenáviděnému sokovi Realu Madrid, jenž v těch dobách těžil z vynikajících výkonů Alfreda di Stéfana a Francisca Genta, kteří se stali tím vůbec nejlepším, co pro královský klub prezident Bernabeu získal... V roce 1960 Herrera neodolal atraktivní nabídce z Interu Milán. Ten pod novým majitelem Morattim hodně stál o návrat na trůn Serie A, kam mu nakonec čaroděj s diktátorskými sklony pomohl na dobu delší, než by se dalo očekávat. Vskutku, Inter tehdy Calciu kraloval suverénně jako v historii jen málokterý jiný tým. Pro některé geniální, pro některé vražedný, systém defenzivy, zvaný catenaccio, se na dlouhá léta stal trvale uplatňovaným stylem italských klubů i Squadry Azzurry. Právě Herrerovo provedení v Interu však bylo ze všech "typů" catenaccia jednoznačně nejdokonalejší, tým nerazzurri svou chladnou silou strašíval soupeře již dlouho před výkopem. K jakémusi kultu catenaccia a Herrerovy osobnosti navíc silně přispívalo někdy až přehnané sebevědomí kouče, jehož oblíbená věta zněla: "Vyhrajeme, aniž bychom vylezli z autobusu!" Ambiciózní HH, který se stal doslova ikonou fotbalových (nejen) šedesátých let byl proslulý nejen svou mistrnou taktikou a schopností svůj tým precizně připravit. Zážitkem bylo již jen pozorovat jej během utkání. Rozčileně gestikuloval, pobíhal okolo lavičky, křičel a hvízdal na hráče, jejichž blaho měl vždy na prvním místě. Ať se dělo, co se dělo, Herrera hájil zájmy svých svěřenců do roztrhání těla. Vrcholem jeho někdy až "artistických" vystoupení v průběhu utkání byly slovní výpady směrem k okolním fanouškům. Jestliže se někomu něco na Interu nelíbilo, musel si to nejprve vyřídit s Herrerou. Diváci sedící poblíž věhlasného kouče se s ním mnohdy i několik minut přímo během hry od plic hádali, HH neváhal hlas zvýšit na maximum, jen aby své ovečky ospravedlnil. Po jednom zvláště vypjatém venkovním utkání, nerazzurri z obavy z rozběsněných tifosi domácího celku, raději drahnou chvíli nevycházeli z kabiny a čekali, až se situace uklidní. Tu se do šatny vrátil zpocený a ochraptělý Herrera, vypadající jako po gladiátorských hrách. "Chlapci, klidně můžete vyjít, s těmi největšími zuřivci jsem si vše vyříkal. Úplně přišli o hlas!"

Kvalita hráčů nerazzurri se stala nedílnou součástí také italské reprezentace. Vysněný azurový dres své vlasti v oněch dobách pravidelně nosívali Facchetti, ten byl dokonce kapitánem, Burgnich, Picchi, Guarneri, Domenghini, Corso a Mazzola. Ti všichni se větším či menším dílem podíleli na evropském triumfu Italů v roce 1968, Facchetti tehdy jako kapitán azzurri dovedl k dosud jedinému celkovému prvenství na mistrovství Evropy (konalo se v Itálii)...

Avšak, vše jednou končí, to pochopil i Herrera. V létě roku 1968, když s Interem po předchozích grandiózních úspěších završil již druhou sezónu bez zisku trofeje, klub, byť plný krásných vzpomínek a žalu z nutného konce, opustil. Hráči, kteří mu pomáhali dobýt fotbalový svět, přirozeně stárnuli, hra již nebyla tak výbušná, jindy neprodyšné catenaccio nefungovalo jako dřív. Typickým příkladem herního poklesu byl Suárez, který měl v době čarodějova odchodu již třiatřicet a povážlivě ztrácel rychlost i herní invenci. Sice byl stále platný, vždyť už samotná přítomnost hráče takových kvalit každé mužstvo posílí, avšak všichni zřetelně cítili, že to již není ten držitel Zlatého míče, ten vůdce, který nerazzurri dotáhnul ke dvěma Pohárům mistrů... Když slavný Herrera San Siru říkal dojemné "addio", bylo všem smutno. Milánský velkoklub nikdy nepoznal většího trenéra, přičemž bychom nebyli daleko od pravdy, kdybychom stejnou větu použili rovněž u příměru "celý svět". Vždyť kolik trenérů fotbalových dějin se Herrerovi mohlo rovnat? Michels? Pozzo? Trapattoni? Ferguson? Osm let strávila populární "značka" na úspěch s iniciálami HH ve městě módy a La Scaly. Za těch osm let se toho přitom změnilo tolik, až se to zdá neuvěřitelné. AC Milán s Juventusem, kteří přitom před příchodem Herrery sbírali většinu titulů, byli odsunuti do pozadí, do záře reflektorů nastoupil černomodrý klub, odnepaměti spojený s fotbalovou bohémou a rozkošnickým chováním hvězd, nyní však ve zcela jiné podobě. Řád, disciplína, systém, soudržnost, kompaktnost, obětavost, síla, rychlost, preciznost, DOKONALOST. To byla slova, která ilustrovala ono období, jemuž se žádné jiné v dějinách Interu, a snad ani celého Calcia, nevyrovnalo. Pravda, takový Juventus sice na počátku třicátých let dokázal Scudetto získat celkem pětkrát za sebou, a to samé se podařilo také Grande Torinu, v závěru čtyřicátých letech. Avšak, můžeme srovnat konkurenci těchto období s šedesátými lety dominance nerazzurri? Dle nás jistě ne. Vždyť, které období nejkrásnější hry světa nabídlo tolik geniality, výjimečných talentů, neobyčejných mužstev a skvělých zápasů, jako šedesátá léta? Ať již po stránce mezinárodní, či ryze národní, jsme přesvědčeni, že právě šedesátá léta byla ve fotbalové historii ta nejlepší, co se týče Calcia, není tomu žádných pochyb. Jako vždy silný Juventus Interu nedal vydechnout ani na chvíli. AC Milán s hráči jako Rivera, Maldini, Altafini, Amarildo, nebo Trapattoni, na tom nebyl o nic hůř. Navíc zde byla rovněž nebezpečná Bologna, Neapol, či Fiorentina. Nade všemi však stál La Grande Inter, jenž pod vedením Herrery válcoval každého, kdo mu přišel do cesty.

Dva Poháry mistrů evropských zemí, dva Interkontinentální poháry a tři tituly mistra Itálie. To byla vizitka kouče, který se životní etapy své kariéry dočkal ve svých čtyřiačtyřiceti až dvaapadesáti letech. Mág Herrera se loučil, zamířil do Říma, kde jej o pomoc žádala AS Roma. Pohádka o poutu Inter - HH však ještě neskončila natrvalo. Další, a nyní již opravdu poslední díl seriálu, se odehrál v sezóně 1973/74, kdy se Herrera do Milána na urgentní žádost vedení na rok vrátil. Inter však obsadil pouze čtvrtou příčku, Scudetto oslavilo Lazio Řím. Z bývalých zlatých chlapců Herrera ten rok pracoval již jen se čtveřicí věrných: Facchettim, Burgnichem, Bedinem a Mazzolou. Další z řady věrných Interistů, Mario Corso, se s klubem rozloučil rok předtím, Herrerův oblíbenec, Brazilec Jair, pak ještě o rok dříve. Suárez odešel v roce 1970, Guarneri se definitivně rozloučil v tomtéž roce. Il Grande Capitano Armando Picchi, jeden z největších stoperů italské historie, byl již po smrti, onen smutný příběh snad všichni znají... O lásce hráčů Velkého Interu ke svému klubu hovoří mimojiné fakt, že v desítce hráčů s největším počtem startů za černomodré, je hned čtveřice fotbalistů z období Herrerova působení. Podle pořadí - Facchetti, Mazzola, Corso a Burgnich. Těm všem, ale i ostatním členům onoho legendárního mužstva, patří obrovské poděkování a uznání stran veškeré fotbalové veřejnosti, zvláště pak stran fanoušků Interu. Když v listopadu 2006 zemřel Giacinto Facchetti, jakoby zemřela část dějin Calcia. Hráč, který se stal symbolem slavné éry svého milovaného Interu, byl ikonou. Na světě již dnes bohužel není kouč Herrera, kapitán Picchi, ani obdivovaný Facchetti. Přesto památka největšího italského týmu všech dob žije nadále a minimálně v srdcích Interistů nikdy nezemře, neboť na La Grande Inter se zapomenout zkrátka nedá...

Autor: Tomáš Bojda

Komentáře (63)

Přidat komentář
homeles8

i když Inter nemam rád

Reagovat
lnterista

Forza Inter

Reagovat
homeles8

Lnter

Reagovat
lnterista

grrrr

Reagovat
Arbiter

Reagovat
Lubinterista

FORZA INTER! Dobrá práce .

Reagovat
smazaný uživatel

ORA E PER SEMPRE INTERNAZIONALE, NERAZZURRI SIAMO NOI!!!

Reagovat
smazaný uživatel

"...Alfreda di Stéfana a Francisca Genta, kteří se stali tím vůbec nejlepším, co pro královský klub prezident Bernabeu získal"... Di Stefána ukradl.

Reagovat
smazaný uživatel

ukradli se se získali nevylučuje , navíc je to věc velmi citlivá, nerad bych se zde znovu pouštěl do dávných sporů...

Reagovat
smazaný uživatel

...já jen pro upřesnění situace.

Reagovat
smazaný uživatel

nj, co jiného čekat od věrného culé

Reagovat
smazaný uživatel

Nedávno jsem narazil na dobrý článek, kde se poposije podrobně celý ten případ, jsou tam i úryvky z rozhovorů, kde Di Stefáno říká, že jeho přáním je hrát za Barcu, je tam popsáno i složení komise, která tak šalamounsky rozhodla atd. Člověk nemusí být fanoušek Barcy, aby lecos pochopil.

Reagovat
smazaný uživatel

je to možné, já vždy zdůrazňuju, že těch verzí je mnoho a já si netroufám to rozsuzovat, byť primárně věřím jedné z verzí. Svůj pohled a informace jsem napsal k Bernabeuovi, objektivně však uznávám, že to mohlo být i jinak...

Reagovat
smazaný uživatel

Šak ten co o tom rozhodoval byl bratranec(bebo tak něco) od šéfa Falangy...

Reagovat
smazaný uživatel

O tom rozhodovala 17-členná komise z toho 14 byli zástupci Madridu.

Reagovat
smazaný uživatel

Njn

Reagovat
smazaný uživatel

jinak, když už tě tady mám - minule jsem se už u Puyola ptal, jestli někdo nemá statistiky o počtu startů i gólů v historii Barcy, nemáš to náhodou někde k dispozici? Rád bych tu statistiku získal, nikde to nemůžu najít...

Reagovat
smazaný uživatel

Já jí nemám, ale vím o stránkách, kde se to podorbně píše

Reagovat
smazaný uživatel

to je dobře, že víš , co takhle hodit kamarádovi odkaz?

Reagovat
smazaný uživatel

Máš mail? Tak tajné zdroje se nezvěřejnují

Reagovat
smazaný uživatel

jasně, tomasbojda@seznam.cz

Reagovat
smazaný uživatel

Tak to tam máš... manipulační poplatek 30 korun očekávám do týdne

Reagovat
smazaný uživatel

jo, díky moc, tohle jsem potřeboval . Jen ta španělština mi dělá problémy a Puyola nikde nevidím...

Reagovat
smazaný uživatel

To bude asi tím, že tam píšou jen ty, co ukončili kariéru . Puyol za Barcu včetně včerejšího zápasu odehrál 452 zápasů z toho 104 v evrop. pohárech.

Reagovat
smazaný uživatel

a jo, já si říkál, že to bude tím no. Tak to mu na Migueliho ještě dost chybí... Kníráč 670

Reagovat
smazaný uživatel

Těch 16 let se někde musí projevit

Reagovat
smazaný uživatel

Reagovat
smazaný uživatel

Alcántarův příběh je pravdivý?

Reagovat
smazaný uživatel

Jaký? Gól na zápas?

Reagovat
smazaný uživatel

jj

Reagovat
smazaný uživatel

Jj, ale Gamper má ještě lepší statistiku

Reagovat
smazaný uživatel

nj, co k němu říci? Těžko ověřit validitu té informace (četl jsem to už předtím taky), leč, i přese všecho - má můj velký respekt!

Reagovat
smazaný uživatel

Reagovat
smazaný uživatel

A Suareze jste nám taky ukradli , alespoň že Zlatý míč získal u nás

Reagovat
smazaný uživatel

holt šel za lepším no, nic nenaděláš

Reagovat
smazaný uživatel

jinak, vždy jsem obdivoval a obdivuji Quiniho - to byl Pan fotbalista. Tolik gólů...

Reagovat
smazaný uživatel

Jj, akorát mi tam trochu chybí tabulka počtu gólů hráče za celou sezónu. Na prvních místech to vím (Ronaldo 47 gólů, Martin 42, Kubala 39, Messi 38, Rivaldo 36), ale zajímalo by mě další pořadí...

Reagovat
smazaný uživatel

Rivaldo dal 36 jo? hmm, to je dost

Reagovat
smazaný uživatel

koho řadíš výš - Zubiho nebo Ramalletse?

Reagovat
smazaný uživatel

Tak nastejno, ale to se mi těžko porovnává.

Reagovat
smazaný uživatel

jasný no. Zubi je "trofejovější", já mám ale raději právě ten Herrerův tým z 60. let a proto právě asi i Ramalletse. Vůbec, Kubala a spol. měli smůlu, že Real tehdy byl jaký byl, ten tým měl obrovský potenciál...

Reagovat
smazaný uživatel

Víc trofejí má Ramallets, ale Zubi patří do Dream teamu. Pro mě těžko posuzovat, který tým je sympatičtější. Dream team byl jen jeden, ale když čtu, jak jsme hráli v letech 50,51,52 a pak 58,59,60 tak to mělo něco do sebe.

Reagovat
smazaný uživatel

nebo tak, špatně jsem s evyjádřil. Ramallets má samozřejmě více trofejí, ale myslel jsem to jako "trofejovější" z hlediska právě té příslušnosti k Dream Teamu, který přece jen pro Barcu znamenal asi nejvíc...

Reagovat
smazaný uživatel

Tak a doufám, že se pustíš do nějaké legendy - nejlépe, kdybys napsal o Segarrovi, Gonzalvo III., nebo právě Ramalettsovi

Reagovat
smazaný uživatel

No bylo by to velmi zajímavé i pro mě, ale přiznám se, že si na to zatím netroufám. Ramalletse bych patrně zvládnul, ale na hráče z té úvodní éry jako Alcántara, Escolá, Cesar, nebo Samitier, mám málo informací, je to už hodně pokročilé historické téma, málokdo tyto hráče vůbec zná... Segarra je ze stejné doby jako Ramallets či Kubala, takže to by se celkem opakovalo (v meritu věci). Mě by spíše zajímal ten zmíněný Quini nebo Migueli, ti mi imponují.

Reagovat
smazaný uživatel

hodně zajímavý je i Rexach, taky z té éry jako Migueli... Největší sílu Barcy vidím v 50. letech a Suárezovi - na toho culés hodně zapomínají, neprávem!! - Kubalovi, Kocsisovi, Evaristovi, Cziborovi, Sebarrovi či Ramalletsovi, kteří Realu dokázali vzít titul...

Reagovat
smazaný uživatel

To si nemyslím. I díky úspěchům týmu pod Guardiolou, kdy překonáváme mnoho rekordů, které vytvořily právě ty týmy okolo Kubaly a Suareze. Navíc na Suareze nelze zapomenout díky tomu Zlatému míči.

Reagovat
smazaný uživatel

je to věc názoru...

Reagovat
smazaný uživatel

Kdyby člověk uměl španělsky, tak se toho i o hráčích jako Escola, Alcantara, Samitier, Torralba atd. dá sehnat hodně, ale bohužel ti, kdo umím španělsky, nemají zájem o tom psát

Reagovat
smazaný uživatel

jn, taky kolikrát lituju, a to i u italštiny, kde bych se u Interu konečně ještě více dověděl třeba o Ceveninim, Peterlym nebo Aebim, kteří taky díky dávným dobám nejsou trakřka vůbec znání, přitom právě oni klub "roztáčeli"... Tak samo u Interu třeba i začátek 50. let a Nyers, Lorenzi, Skoglund, Ghezzi, Armano, Nesti atd., - rovněž zapomenutá generace, přitom pro mnohé srovnatelná s Grande Interem... Nebo Juve s Orsim, Montim, Cesarinim, pak i Ravou, Fonim... - taky velká, ale opomíjená řada legend. Je to o té informační dostupnosti, která je bohužel v srozumitelných jazycích velmi malá... škoda, že jsem jazykový analfabet

Reagovat
smazaný uživatel

jinak, hodně zajímavý je taky ten zmíněný Mariano Martín, věrný blaugrana. 42 gólů je úžasných... 188 gólů za 199 zápasů!! Basora, Evaristo - ten je bohužel poněkud utopený po boku Kubaly a spol., ačkoli pro Herreru byl vždy velmi důležitý...

Těch hráčů je a je, když to člověk píše, tak mu to dochází... Barca má neopakovatelně bohatou historii, a to od samých počátků...

Reagovat
smazaný uživatel

Reagovat
smazaný uživatel

Ronaldo, Kubala , Messi

Reagovat
smazaný uživatel

největší je Kubala

Reagovat
smazaný uživatel

Jj, doufám že ten prostřední smajlík je omyl....

Reagovat
smazaný uživatel

nj , vůbec jsem si nevšiml - měl tam pochopitelně být další prst...

Reagovat
smazaný uživatel

Reagovat
smazaný uživatel

Reagovat
DelPiero137

Pekny clanok, uprimna vdaka autorovi za tento clanok a ze sa zaujima o historiu Calcia.

Vidno ze je to "Interista"(co mu nezazlievam) ale dufam ze podobne clanky o Calcio budu pokracovat. Hlavne som zvedavy na Juve a AC. Vacsinu historie poznam, ale taketo detaily su este krajsie.

PS : nesuhlasim ze LaGrande Inter bol najsilnejsim v historii Calcia. AC aj Juve malo epizody kedy vladli Europe aj Taliansku a konkurencia bola rovnako silna. Minimalne je to vyrovnane v historii tychto 3 klubov.

Reagovat
smazaný uživatel

dík za chválu. Vyrovnané ty týmy jistě byly, leč pro mne největším zůstává právě Inter ze 60. let, byť plně uznávámn názor nějakého bainconera, že Juve ve 30. letech dává výše, či Juve z 80. let (Gentile, Scirea, Cabrini, Tardelli, Platini, Boniek...)... Tak samo Milán z 50. let, nebo Milán - Dream Team - je možná pro někoho ten nej..., možná pro někoho Grande Torio, možná AS s Contim a Falcaem ... je to věc názoru, já to respektuju... ačkoli se však snažím být co nejobjektivnější, pro mne je nejvíc Grande Inter pod Herrerou právě ze 60. let...

Reagovat
smazaný uživatel

jinak, pokračovat ty články budou, nyní se dočkají diavoli

Reagovat
DelPiero137

Super, tak sa tesim :). Mas asi pravdu. Pre kazdeho je ina generacia, ine muzstvo to najlepsie. Urcite Herrera a spol. dal fotbalu novu dimenziu, novy smer a zasluzi si pozornost a uznanie. Celkovo ja velmi fandim Calcio a zaujimam sa o historiu a viacero klubov ma zaujima, nie len Juve. V lige samozrejme fandim Juve, ale chcel by som aby velke muzstva ako Juve, Inter, AC a podla aktualnej formy AS, Lazio, Fiorentina boli tiez na spici Serie A. Ale hlavne drzim palce ITA klubom v Europe. Tak dufam ze postupia vsetci 4 a niekto z nich(dufam ze min Juve :) ) postupi aspon do semifinale. Je jasne ze Inter ma na to najvacsi predpoklad, tak dufam ze zlepsia hru a predvedu sa v Europe.

Reagovat
Lubinterista

...no, vzhledem k tomu, jak jsme rozjely skupinu...

Reagovat

Sledování komentářů

Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.

Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Nový komentář

Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.

Registrace nového uživatele

Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce.

Registrace nového uživatele