Legendy Calcia - La Grande Inter (1.)

Vážení a milí, čtenáři a milovníci fotbalu. Dovolte, abychom Vás po dlouhodobé sérii portrétů géniů kulatého nesmyslu, pozvali a pobídli k četbě nového seriálu o nejlepších týmech v dějinách italského fotbalu - Calcia. V několika následujících článcích se vydáme po stopách bájných jedenáctek, které psaly kroniky kopané způsobem, jenž si bezesporu zaslouží pokračování.

Narazíme přitom na jména legendární, známá, i méně populární. Za každých okolností však doufáme, že se dozvíte něco nového a Calcio ve Vašem srdci zaujme ještě o něco důležitější pozici, než dosud. Příjemně se usaďte, začínáme!

Naše putování po italských fotbalových dějinách začínáme v Miláně, přesněji řečeno na věhlasném stadionu Giuseppe Meazzy, zvaném dle přítomné městské čtvrti, San Siro. Cílem zájmu našeho zraku budou šedesátá léta minulého století a celek zvaný Football club Internazionale Milano. Černomodrý Inter byl založen v pozdních večerních hodinách 9. března roku 1908 v restauraci Orologio, kdesi v bohémské čtvrti Milána, poblíž slavného Dómu, kam se celkem třiačtyřicet bývalých členů tehdy již existujícího AC Milán odebralo z nedaleké vinárny Toscana, kvůli nespokojenosti s autoritativními způsoby prezidenta rossoneri Gianniho Camperia. Znak i oficiální stanovy nového klubu byly zhotoveny těsně před půlnocí, vznik budoucího giganta světového sportu tak vítalo symbolických dvanáct úderů ze zvonice impozantního Dómu - spolu s operou La Scala hlavní kulturní památky města módy a fotbalu.

Úvodní léta existence klubu by mohla být bez uzardění označena za poměrně příznivá, nerazzurri již od počátku oplývali velkými osobnostmi, jež dokážou náruživé italské diváky přikovat k sedadlům. Z prvních hvězd jen namátkou zmiňme jména jako Ermanno Aebi, Luigi Cevenini, Giuseppe "Gipo" Viani, Fulvio Bernardini, či Giuseppe Meazza, který se stal dosud největší legendou nejen Interu, ale snad i celého Calcia. Abychom však zvolna dokráčeli do zamýšlené chvíle startu nejslavnější epochy černomodré historie, postoupíme časem trochu dále, a to do začátku padesátých let, kdy Interisté slavně dobyli dvě Scudetta (italské ligové tituly) za sebou. Strůjci tehdejších úspěchu byly především útočné hvězdy jako Benito Lorenzi, István Nyers, Lennart "Nacka" Skoglund, či Antonio Valentin Angelillo. Tito všichni do tradičně bohémského Interu zapadali přímo perfektně, milovník života, Maďar Nyers, se stal jedním z nejnadanějších hráčů, jaké kdy San Siro vidělo...

Po dvou zlatých ročnících však přišel menší útlum, kdy se na piedestal Serie A dostal městský rival Interu, AC Milán, stále ještě těžící z báječné spolupráce Švédů Gunnara Nordahla s Nilsem Lieholmem a Juanem Albertem Schiaffinem z Uruguaye. Nabitý Milán navíc zdatně doplňovala Fiorentina, či již tradičně silný Juventus s proslulým fešákem Bonipertim a problémovým Sívorim. Ambiciózní Inter se na kvality soupeřů pochopitelně nemohl nečinně dívat z povzdálí, naopak, zahájil další útok na Scudetto. Pomoci k tomu měla změna majitele klubu, která se udála roku 1955 a budoucí chod klubu výrazně ovlivnila. Novým majitelem se stal petrolejový magnát Angelo Moratti, otec současného šéfa klubu, Massima Morattiho, jenž rodinnou vlajku pozvedl v devadesátých letech. Moratti se ihned po svém příchodu netajil velkolepými plány na zbudování nejlepšího týmu Itálie, inspirací mu přitom byl španělský Real Madrid, jenž suverénně kraloval La Lize i čerstvě založenému Poháru mistrů evropských zemí. Klíčovým bodem koncepce Morattiho bylo angažování tří osobností - kvalitního kouče schopného tým vést za trofejemi, koordinátora sportovních záležitostí klubu a znalce přestupové mapy, za třetí pak tvůrce hry, jenž by udával rytmus spoluhráčům. Nutno podotknout, že všechny tři úkoly Moratti zvládnul na výbornou. Navíc k mužstvu přibyl také nový viceprezident, Giuseppe Prisco, v klubu zvaný jedině Peppino, jemuž byla černomodrá požehnáním na celý život. Takřka čtyřicet let (až do svých "konečných" osmdesáti) působil věrný Prisco v roli zástupce prezidenta nerazzurri. Co ten toho zažil...!

Cesta za úspěchy však nebyla nikterak jednoduchá. Úvodních pět let v čele nerazzurri Morattimu příliš radosti nepřineslo, klub pod jeho vedením nezískal jediné Scudetto, o Poháru mistrů nemluvě. Zlom nastal v létě roku 1960, kdy charizmatický Moratti do svých řad získal génia mezi světovými trenéry, světoběžníka a opravdovou personu - Helenia Herreru. Po titulech toužící Herrera, původem Argentinec, který však procestoval takřka celý svět, si brzy po svém příchodu do Milána jasně nastavil podmínky: hlavní slovo má on, rozhoduje pouze on, klub vede pouze on, zkrátka a dobře, šéf je on a nikdo jiný. Někteří jej označovali za diktátora, jiní za Boha. Jedno však věděli všichni: úspěchy s Herrerou jsou něco samozřejmého. Argentinský odborník na San Siro zamířil z katalánské Barcelony, kde sklízel úspěchy i přes zřejmou "nutnost" úspěchů Realu Madrid, jenž byl pod vedením šéfa Bernabeua v absolutním rozkvětu. Před Barcelonou navíc Herrera vítězil i s Atlétikem Bilbao, celá Evropa čekala, jak si povede v Interu, kde měl ideální příležitost stát se nesmrtelným. Herrera navíc k ruce dostal výtečného calciomercata, Itala Allodiho, jenž z pozice sportovního ředitele později vedl například Juventus Turín v dobách jeho největší slávy v sedmdesátých a osmdesátých letech, nebo také Neapol za působení Diega Maradony. Třetím nedílným kusem do mozaiky bezchybného týmu byl onen Morattiho vysněný tvůrce hry, stal se jím Luis Suárez Miramontes z Barcelony, odkud si jej přivedl Herrera. Na přímé přání přísného trenéra, jehož italští novináři s oblibou označovali uměleckou zkratkou HH, pak v pohádkové krajině poblíž jezera Lago di Como, vyrostlo první profesionální tréninkové centrum v Serii A, které dostalo název La Pinetina. A právě v rozsáhlém luxusním komplexu nejmodernějších tréninkových podmínek se černomodří měli připravovat na utkání, která nutně museli vyhrávat. Všechna! Druhé místo bylo neúspěchem, horší než druhé pak propadákem. "Kulisy" byly nachystány bezvadně, nyní bylo na Herrerovi, aby ukázal svou třídu.

Při přípravě kádru byl Herrera vždy velmi pečlivý, jeho svěřenci museli splňovat ta nejpřísnější kritéria. Podmínkou byla fyzická připravenost, flexibilita, rychlost a práce s míčem. Projděme si nyní ve zkratce vyvolené velkého HH. V bráně se stabilní oporou stal Giuliano Sarti, obraně dominoval tvrdý libero Armando Picchi, na jehož příchodu do týmu Herrera bezpodmínečně trval, pravé straně kraloval vynikající Tarcisio Burgnich, levé zase elegantní Giacinto Facchetti. Oba tito krajní beci byli pro hru týmu nesmírně důležití, dá se říci, že klíčoví. Jak Burgnich, tak Facchetti, totiž disponovali nevídanou kvalitou ve hře dozadu i dopředu, což bylo pro rodící se černomodré catenaccio nepostradatelné. Zvláště Facchetti svým útočením motal hlavy soupeřovým trenérům, je potřeba si uvědomit, že podobná hra v oněch dobách nebývala zvykem... Na stoperu, před zametačem Picchim, se nejčastěji objevoval Aristide Guarneri, doplňovaný Carlem Tagninem, případně Gianfrancem Bedinem, jenž však nastupoval spíše na pozici defenzivního štítu. Záložní řada stála především na výkonech Suáreze, miláčka tifosi a míčového kouzelníka, který díky své nenapodobitelné technice, skvělé střele ze střední vzdálenosti a hernímu přehledu, zkušeně dirigoval spoluhráče.

Na pomoc k tomu měl dva výtečné křídelníky: vlevo hbitého elegána a opravdového umělce fotbalových hřišť Maria Corsa, vpravo pak brilantního dribléra, Brazilce Jaira da Costu, který svou elastickou hrou soupeřům působil veliké potíže (angažmá Jaira umožnil odchod Angličana Gerryho Hitcehense, který by jinak nesplňoval kvótu povolených přítomných cizinců). O střílení branek se staral především Sandro Mazzola, syn tragicky zesnulého Valentina Mazzoly, proslulého kapitána Grande Torina. Mazzolu doplňovali střídavě Aurelio Milani, Horst Szymaniak, či Angelo Domenghini, jenž však hrával z více staženější pozice. Základní osu týmu můžeme nastínit v jakési přímce začínající u Picchiho, pokračujícího přes Facchettiho, či Burgniche k Suárezovi a poté Mazzolovi, jenž akce zakončoval. Důležitým faktorem úspěchu černomodrých byla vhodná směs oněch právě jmenovaných hráčů. Kádr byl tvořen oddanými odchovanci jako Facchetti, Mazzola nebo Corso, kteří v týmu strávili celé kariéry (Corso jen na dva závěrečné ročníky odešel do Janova), profesionály jako Picchi nebo Suárez, či zkušenými putovníky italských fotbalových vod jako Aristide Guarneri nebo brankář Sarti. Jak vidno, kádr měl čaroděj Herrera vskutku špičkový, zbývala jen vhodná taktika a hurá za fotbalem. Ono však to "hurá" nebylo tak horké, jak vypadá, HH si totiž pro svou squadru "vytipoval" catenaccio, jež už dlouze studoval od svých předchůdců, kteří jej v Itálii praktikovali například ve Fiorentině či Miláně. Jestliže však milánské catenaccio pod Nereo Roccem ukázalo chytrou cestu vítězství, pod dohledem Herrery se stalo takřka neporazitelným artiklem, jenž Interu zajistil nejeden triumf.

Catenaccio, doslova přeloženo řetízek, jest herní styl založený na bezchybné obraně, která má za úkol především neinkasovat. Bylo by však lživé a hloupé, dopustili-li bychom se stejného omylu, jakým bývají zahlcovány některé zdroje, a sice že catenaccio = beton. Tato nepravdivá úměra se stala dlouhodobým spojením ošklivého fotbalu s úspěchy Interu a my považujeme za nutné ji vyvrátit. Fakt, že předváděná hra v podání Herrerova Interu nebyla nikterak oku lahodící, je sice nepopiratelný, avšak na druhou stranu se nedá říci, že by se pouze bránilo a odkopávalo. Klíčem celého systému je totiž jakási propojenost všech hráčů, kteří pracují v tzv. pružině s tím, že v momentě ztráty míče se všichni vyjma Mazzoly vracejí zpět do obrany, načež se získaným míčem opět pokračují do ofenzívy. Je to tak, již v catenacciu můžeme pomalu sledovat vývoj Michelsova totálního fotbalu, který byl rovněž založen na dokonalé spolupráci celého týmu a individuálních kvalitách jedinců. Rychlost s míčem, rychlost v podporování spoluhráčů v nouzi a herní inteligence, to všechno jsou artikly klíčové jak pro catenaccio, tak pro totální fotbal, s tím rozdílem, že (a nyní budeme hovořit hodně zjednodušeně) cílem catenaccia je neinkasovat a po vstřelení jednoho gólu kontrolovat hru, zatímco cílem totálního fotbalu je skórovat co možná nejvícekrát a mít míč stále v moci...

A zmíněná důležitá skutečnost - mít dostatečně rychlé a kvalitní individuality - byla v týmu Interu splněna věru do sytosti. Vždyť hráči jako Facchetti, Suárez či Jair, byli pro systém "řetízek" jako stvoření.

První z nekrátké řádky úspěchů Herrerova Interu bylo mistrovské Scudetto ze sezóny 1962/63, kdy nerazzurri před druhým Juventusem nastřádali náskok čtyř bodů. V pořadí osmé Scudetto se tedy stěhovalo na San Siro, patrně nepřekvapí konstatování, že pouhých dvacet inkasovaných branek bylo nejlepším defenzivním počinem všech účastníků Serie A. Inter se navíc oněmi dvaceti góly vyrovnal dodnes platnému rekordu Fiorentiny ze sezóny 1955/56! Neméně zajímavé je však číslo 56, stojící v kolonce nastřílených branek, které Inter zařadily na těsné třetí místo ligy hned za Bolognou a AS Řím. Jak vidno, ani útočení nebylo Herrerovým hochům proti mysli... První titul po devíti letech se u tifosi Interu pochopitelně setkal s bouřlivým nadšením, píle a poctivý trénink HH se ukazovali jako správná cesta. La Pinetina hráčům nabízela dokonalý klid a komfort, ostatní mužstva mohla milánským jejich vyspělé tréninkové zázemí jen závidět.

Každý úspěch sebou však přináší jistá příkoří, Herrera na lavičce Interu stál již čtyři roky a jeho postupná cesta na vrchol nebyla všem po chuti. Mocní konkurenti Interu, AC s Juventusem, se soupeře snažili rozhodit provokacemi na každém kroku. Zvláště Juventus, který dík vlivným majitelům z rodu Agnelliů ovládal takřka všechen sportovní tisk v zemi, toužil po sesazení nastupující černomodré vlny. Gianni Agnelli byl známou šedou eminencí Calcia a dodnes zůstává jednou z největších osobností "v dějinách" zákulisí fotbalové Itálie. Jeho obrovský vliv však ne vždy posloužil právě "čestným" účelům, vždyť právě Agnelli stál za stále ještě doutnajícím sporem mezi Interem a Juventusem, jenž vypukl na jaře 1961, kdy La Vecchia Signora nerazzurri doslova obrala o těžce vybojované Scudetto. Byl to tehdy premiérový ročník Herrery v Miláně, samozřejmě se chtěl uvést zlatem. Obhájce titulu, Juventus, si po většinu roku počínal značně nepřesvědčivě, stále hlasitěji se hovořilo o sporech mezi horkokrevným Sívorim s pomalu končící ikonou bianconeri, Giampierem Bonipertim. Inter po většinu sezóny Serii A s přehledem ovládal, počátek jara však přinesl výrazný vzestup Juve, který se vyškrábal na dostřel černomodrým. Psal se 16. duben 1961 a na turínském Stadio Comunale se chystal veledůležitý střet Interu s Juventusem, který měl rozhodnout o mistru Itálie.

Nevídaný zájem fanoušků domácí Starou dámu natolik zaskočil, že se za koridory vstupní brány dostalo mnoho tisícovek diváků navíc. Právě tito fandové poté obsadili veškerá volná místa okolo hrací plochy, kam jinak diváci vůbec nesměli vstoupit. Kapitán Picchi horlivě protestoval, Herrera s Morattim požadovali odložení utkání či kontumaci. Janovský sudí Gambarotta však nesouhlasil a zápas zahájil. Aktivnějším týmem byl Inter, jenž dokonce nastřelil horní tyč. S postupem času se však stále více množily konflikty diváků s hráči nerazzurri, jimž bylo doslova bráněno ve hře. Gambarotta nemohl jinak, ve 31. minutě zápas ukončil, Interu následně kontumačně přiřkli vítězství 2-0. Juventus se tak musel smířit s klíčovou ztrátou, Scudetto bylo v nedohlednu. A v tu chvíli svou hru rozehrál Gianni Agnelli. Pro Juventus najal talentovaného mladého právníka Vittoria Chiusana, který měl pro zebry "ukecat" opakovaný zápas. Chiusano, toužící po kariéře velkého advokáta, zanedlouho přispěchal s šikovným odvoláním, které šlo do rukou Italské fotbalové federace. Paradoxem situace je, že této údajně nezávislé organizace tehdy předsedal bratr Gianni Agnelliho, Umberto (rovněž budoucí prezident klubu), který odvolání "překvapivě" přijal a navzdory běžným normám nařídil opakované klání!

Původní verdikt byl zrušen, Moratti a celý Inter pochopitelně zuřili - oprávněně. Jako odpověď na neslýchaný chtělo by se říci až podvod, Inter napodobil cestu, jíž roku 1910 zvolil dnes již takřka neznámý celek Pro Vercelli, kdy na opakovaný zápas, jenž měl přitom rozhodnout o mistru ligy, jako protest poslal mužstvo dorostenců. Silný Juventus přitom nastoupil v plné zbroji a zelenáče v dresu nerazzurri rozdrtil v poměru 9-1. Skandální dvanáctý titul Juventusu se tímto zapsal do dějin jako málokterý jiný. Právě od tohoto roku se v italských kruzích začalo užívat populární rčení, že "všichni jsou si rovni, ale Juventus je rovnější." Pro Inter mělo utkání jiný přínos - poprvé se pořádně ukázali mladíčci jako Facchetti nebo Mazzola (ten dokonce vstřelil jediný gól milánských), kteří jsou dnes již kultovními postavami klubu. Jen pro zajímavost: onen snaživý advokát Vittorio Chiusano se později na dlouhou dobu stal prezidentem Juventusu...