Historie lvíčka na hrudi: Ta nejlepší záplata

Už déle než jednadvacet let trvá historie samostatné české reprezentace. Během nich se v pozici hlavního trenéra vystřídalo hned devět mužů - o každém z nich EuroFotbal zpracoval netradiční takticko-analytický komentář, který se skládá z kratší obecné části a delším taktickém pojednání o vybraném utkání.

Michal Bílek po nečekaném úspěchu na Euru navázal na nepřesvědčivé výkony a po několika kvalifikačních ostudách při cestě na brazilský šampionát sám z postu trenéra reprezentace odstoupil. Šéf svazu Miroslav Pelta měl na seznamu jediné jméno. Musel však počkat do konce roku. Proto zvolil variantu "záplaty", kterou nový muž na lavičce národního týmu zvládl bravurně.

Josef Pešice

Už když byl v září roku 2013 jmenován trenérem, bylo jasné, že je pouze dočasným řešením. Josef Pešice mohl do zbylých dvou kvalifikačních zápasů vstoupit zcela bez starostí ještě z jednoho důvodu. Česko nemělo šanci na postup mezi světovou smetánku. Přesto, nebo možná spíše proto, se národnímu týmu pod Pešiceho vedením tak dařilo - vyhrál oba soutěžní duely i přátelák s Kanadou.

Jakožto bývalý asistent Michala Bílka nemusel o svých výběrech a taktice moc přemýšlet. Hráče dobře znal, věděl o jejich silných i slabých stránkách. Jedinou změnou byla síla jeho hlasu. Nebyla už pouze poradní, nýbrž zcela určující.

Proto mohl Pešice využít v základní sestavě hned dva útočníky, a to ve všech třech zápasech, do kterých reprezentaci vedl. Po roční odmlce například na utkání s Maltou nominoval forvarda Tomáše Pekharta, který se mu v utkání odvděčil gólem. V zápase se prosadili i Václav Kadlec a David Lafata.

Od svého někdejšího nadřízeného Michala Bílka se však takticky nijak markantně neodlišoval. Snad jen ofenzivní pokyny pro krajní obránce utlumil na úkor výhradního nasazování dvou forvardů, kteří logicky obstarávali výraznější část útočné hry. V sestavě navíc nefiguroval třetí střední záložník, jenž pomáhal obráncům při jejich herních úkolech.

Taktický rozbor: Bulharsko - Česko 0:1 (15. říjen, 2013)


Základní sestava české reprezentace v utkání proti Bulharsku.

I pro venkovní utkání v Bulharsku zvolil Pešice sestavu se dvěma útočníky - vedle Václava Kadlece se na hrotu pohyboval také Libor Kozák. Ofenzivně laděný výběr vyvážil defenzivním záložníkem Tomášem Hübschmanem či levým záložníkem Petrem Jiráčkem, který se obranné práci také nevyhýbal.

Tomu, že sestava byla na papíře útočnější než ve skutečnosti, nahrával i poměrně opatrný presink, ke kterému se český tým odhodlával jen na vlastní polovině hřiště. Po ztrátě míče se fotbalisté nepokoušeli co nejdříve vybojovat balón zpátky, ale spíše vyčkávali na to, co předvedou Bulhaři. Největší důraz kladl Pešiceho tým na situaci před vlastním vápnem a uvnitř něj, kde Mazuch, Suchý a Michal Kadlec kralovali. Na zemi i ve vzduchu.

V prvním dějství ostatně nedovolila česká obrana domácím absolutně nic. Ojedinělé selhání bylo k vidění krátce po změně stran, kdy Kadlec výjimečně neuhlídal Rangelova. Ve zbytku utkání už nicméně perfektně organizovaná defenziva opět dokázala šestnáctku zcela zavřít; Bulharsko se tak muselo uchýlit k centrům a střelám z dálky. Jediné další zajímavé rány vyslali Popov a Gadžev, ale Čech je při střelách z těchto pozic téměř nepřekonatelný. Defenzivní plán Pešicemu vyšel na jedničku s hvězdičkou.

Přestože česká reprezentace hrála poměrně pasivně a soustředila se především na obranu, do třicáté minuty si stihla vytvořit několik gólových příležitostí. Pravá strana ve složení Rajtoral - Dočkal fungovala dobře a právě tito dva hráči přichystali Kozákovi a Jiráčkovi samostatné nájezdy na branku. Levá strana hřiště měla defenzivnější pokyny a tolik vidět nebyla; jen při Jiráčkově ojedinělém centru, po němž Kozák trefil tyč.

Větší aktivita krajních hráčů, kterou často praktikoval třeba Petr Rada či nyní praktikuje Pavel Vrba, nebyla umožněna právě vinou dvou útočníků. Do ofenzivní třetiny se totiž Libor Kozák s Václavem Kadlecem vydávali i zkraje hřiště, především Kozák se často stahoval až k pravé lajně. Tím samozřejmě tento prostor pro spoluhráče zavírali. Krajní obránci (hlavně Michal Kadlec) se navíc do ofenzivy nepouštěli systematicky.

Libor Kozák byl každopádně z útočné dvojice tím aktivnějším a užitečnějším. Díky svojí postavě působil na hrotu v roli útočníka, který měl mimo jiné za úkol sklepávat dlouhé míče. Takto ostatně vytvořil jedinou gólovou situaci utkání, když jedním takovým sklepnutím uvolnil Bořka Dočkala, jenž z dálky přesně zacílil.

Václav Kadlec v zápase prakticky nebyl vidět. Mladý útočník je typem fotbalisty, kterému vyhovuje spíše ofenzivnější pojetí; sám se do šance dostává s obtížemi. Pohyboval se víceméně na ofsajdové hranici, kam dostával minimum přihrávek. Styl zápasu mu rozhodně nevyhovoval a s trochou nadsázky se dá říct, že ho Pešice obětoval za dobrý výsledek. Češi se celý zápas drželi zpátky, nikam se nehnali a v závěrečné čtvrthodině,kdy dostali výhodu přesilové hry, už hubené vítězství s přehledem pohlídali.