Africký pohár národů: 24 důvodů ke sledování všech účastníků (2/3)

Výkop 34. edice Afrického poháru národů se přiblížil o dalších zhruba 24 hodin, a tak uzrál čas na "popkulturní” představení další sady účastníků. Také tento díl přitom zůstane věren přístupu tzv. "od Šumavy k Tatrám”, tedy od geopolitických zajímavostí až po kulturní. A možná přijde řada i na fotbal...

V duchu celého třídílného seriálu jsem si pro úvod tohoto článku připravil jednu stěží zařaditelnou, v zásadě irelevantní zajímavost pro vhodné naladění čtenáře. Totiž jak je letošní Afcon kulturně, politicky i lecjak jinak rozmanitý, je rozmanitý i v otázce výrobců dresů. V Pobřeží Slonoviny se tak bude prezentovat až neuvěřitelné množství 16 firem.

Jak byste si asi s přihlédnutím k běžné situaci tipli, startovnímu roštu dominuje Puma, která "schramstla” 5 pravděpodobně nejdražších zakázek - od Egypta, Maroka, Ghany, obhájců ze Senegalu a domácí reprezentace (šestá do party je Guinea, která do řady tak trochu nepatří). Nike a Adidas si uzmuli další dva zámožné zákazníky (Nigérii a Alžírsko), a pak už začíná festival náhodnosti. Někdo sáhl po německé firmě, někdo se vydal vlasteneckou cestou (jako Burkina Faso s Toviem), někdo se inspiroval u sousedů (Guinea-Bissau s GuiSportem), a někdo se vydal za společností se specializací na boty, která z fotbalových reprezentací obléká už jenom... Bretaň (Mali s Airness)? Proč ne, není nad to se takhle při čtvrtečním večeru dozvědět, že Jacques Santini ještě roku 2014 někoho trénoval. Nebo teda "trénoval”.

A co teprv, když zjistíte, že Tanzanie (jakož i tamní gigant klubové scény Simba) se dala dohromady se společností Sandaland, která se vůbec nespecializuje na výrobu sandálů! *mind blown*

No nic, to by na úvod stačilo. Níže už dle zvyklostí představujeme fotbalové i nefotbalové, vážné i nevážné důvody, proč letos přát úspěch zrovna 8 účastníkům skupin C a D, přičemž v úvodní den šampionátu můžete počítat také s čistě fotbalovými Power Rankings...

SKUPINA C

Senegalský národní tým aktuálně vládne africkému fotbalu, takže jeho přezdívka - Teranga Lions - se v posledních letech zařadila do inventáře fanoušků na celém světě. Český překlad většinou tituluje Senegalce jako "Lvy z Terangy”, což ale předpokládá, že Teranga je označení konkrétního místa; přesnější název by byl "Lvi Terangy”, protože tento termín (pocházející z domorodého jazyka Wolof) označuje spíše typ životní filozofie, která prostupuje všemi aspekty běžného senegalského života.

Západoafrická země samozřejmě není jedinou, která si zakládá na všeobecné pohostinnosti, přátelské atmosféře a ochotě pomáhat komukoliv s čímkoliv. Podobné koncepty tvoří důležitou součást společenských struktur v celém regionu, ale i na Blízkém východě, v severní Africe či v oblastech jihovýchodní Asie. Senegalská Teranga se nicméně vymyká tím, že zde nemluvíme o pouhé tradici, o módu komunikace určeném pro konkrétní sociální situace. Podle četných svědectví rodilých Senegalců, expatů i obyčejných turistů je Teranga skutečným základem každodenního světa v této republice, a to jak v rurálních oblastech ve vnitrozemí, tak v ulicích Dakaru, Saint-Louis a dalších velkých měst.

Idrissa Sané, přední senegalský novinář, který bude pokrývat Olympijské hry mládeže v roce 2026 v Dakaru, vysvětluje: "Teranga pro nás znamená, že když máme hosty - ať už jde o sportovce, turisty nebo kohokoliv jiného - víme, jak zařídit, aby se cítili jako doma. Je to součást naší mentality. Všichni se starají o všechny. Každý je tu vítán, vždy, za všech okolností.”

Princip Terangy má údajně kořeny hluboko v pre-koloniální senegalské společnosti, načež byl ještě posílen během francouzské nadvlády a definitivně kodifikován prvním prezidentem osvobozené republiky, Léopoldem Senghorem, který použil tento tradiční koncept jako jednotící prvek nové národní identity. A to bez ohledu na náboženství, kmenovou či etnickou příslušnost, či sociální vrstvu. Pierre Thiam, senegalský šéfkuchař a zakladatel newyorské restaurace nesoucí stejné jméno, dodává: "Různé bedekry většinou popisují Terangu jako pohostinnost, ale to není úplně přesný překlad. Teranga je mnohem komplexnější. Je to náš způsob života.”

(dz)

Vincent Aboubakar, kapitán kamerunské reprezentace a její třetí nejlepší střelec v historii, se narodil 22. ledna 1992 ve městě Garoua, metropoli severního regionu. Garoua je významným říčním přístavem a obchodním centrem, obývá jej více než milion obyvatel a tamní stadion Roumdé Adjia hostil osm zápasů Afconu v roce 2021. Zároveň jde o nejvýraznější kamerunské sídlo, které obývají převážně muslimové.

Náboženské konflikty se nezávislému Kamerunu dlouho vyhýbaly, alespoň ve větším rámci; středoafrická země je oficiálně sekulární, a i když 61% populace tvoří křesťané, muslimská minorita na severu republiky měla vždy výrazné postavení. Ani Garoua ale není "pouze” muslimské město, kromě mešit tam najdete i kostely a sice nepočetnou, ale aktivní křesťanskou komunitu. Sám Aboubakar v ní vyrůstal, jeho matka byla dokonce jáhenkou v tamní evangelické církvi.

V posledních letech nicméně v regionu u hranic se Sahelem razantně narůstá napětí mezi oběma skupinami a teroristickou organizací Boko Haram, jejímž cílem je - volně řečeno - zlikvidovat západní způsob života: samotný název "Boko Haram" se ostatně skládá ze zkomoleniny anglického "book" a arabského výrazu "haram" a šel by tedy zhruba přeložit jako "knihy jsou zakázané". Podle reportu charitativní organizace Open Doors, která mapuje perzekuci křesťanských komunit napříč jednotlivými zeměmi, dochází na severu Kamerunu k únosům a vraždám křesťanů a řada kostelů raději přerušuje činnost. Report také uvádí, že terčem násilí jsou zejména ženy a dívky, které z tohoto důvodu často přestávají chodit do škol.

Pro těžce zkoušenou republiku, která kromě narůstajícího terorismu stále řeší nepokoje v anglofonní části země (známé jako Ambazonie) a jejíž vůdce Paul Biya je ve svých devadesáti letech nejdéle sloužícím prezidentem na světě (úřad drží nepřetržitě od roku 1982, takže si asi dokážete představit, jak to v Kamerunu vypadá s volbami), jsou právě momenty jako vítězný gól Vincenta Aboubakara na posledním mistrovství světa proti věhlasné Brazílii vítaným rozptýlením v každodenní nejistotě. Nepřemožitelní Lvi naposledy na domácí půdě zlato nezískali; teď mají další možnost.

(dz)

Po dlouhá léta byla Guinea vzorem stability. Tedy ne té politické, však minulý Afcon prožívala na pozadí velmi čerstvého převratu, nýbrž alespoň té fotbalové: mezi lety 2011 a 2022 Horoya AC, mateřský klub Nabyho Keity, nebral mistrovský titul přesně jednou (2014), přičemž teď po šesti kolech a jediné výhře vážně hrozí, že ho nebude brát už podruhé v řadě.

Co se stalo? Inu, svým způsobem právě ten převrat. Totiž v Guineji nemají historicky se směšováním mandátů žádný problém. Mamadou Antonio Souaré, od roku 2011 zámožný to šéf Horoyi AC, proto v jednu dobu kromě dominantního fotbalového celku jen tak mimochodem velel i nové profesionální ligové soutěži (2016) z pozice šéfa celé domácí fotbalové federace (jop...), přičemž mu patřily i guinejské aerolinky, televizní kanál CIS-TV specificky určený k pokrývání zápasů jeho klubu (za nějž i hrával mimochodem), či sázková společnost Guinée Games, kterou koupil prostřednictvím své firmy Business Marketing Group (GBM), toho času sponzora guinejského národního týmu (mhm...) i Africké fotbalové konfederace (fakt nekecám). Když toto vše uvážíte, bylo docela přirozené, že si vojenská junta, která na podzim 2021 řekla "a dost” při snahách stávajícího prezidenta ucházet se o nezákonný třetí mandát, brzy došlápla i na tohoto rozpínavého byznysmena, který loni na podzim dokončil stavbu nového stadionu 40 kilometrů severně od Conakry jen cca rok poté, co mu sebrali jeho výdělečnou sázkovku. Teprve před čtyřmi dny se 71letý chrt dočkal také nástupce v čele svazu, ač se sám postu vzdal už roku 2021. "Bezvládí” nastalo jen na papíře.

Jak už jsem ale naznačil výše, v Guineji není kumulace takto vysokých funkcí neobvyklá. Roku 2021 se ostatně Souaré původně chystal na souboj se sokem, který pro změnu velel druhému největšímu klubu v zemi, Hafia FC. A tuto silnou tradici vlastně svým způsobem založil už první guinejský prezident Sékou Touré, nositel řady honosných titulů jako "Nejvyšší vůdce revoluce” nebo "Nejvyšší velitel lidových a revolucionářských ozbrojených složek”. Touré byl popisován jako jeden z nejcharismatičtějších politických lídrů post-koloniální éry, jeho charisma už však nebezpečně hraničilo s egománií.

Bavíme se ostatně o muži, který se nechával fotit v ikonických bílých kalhotech, bílém tričku s krátkým rukávem a nepříliš stylové bílé čapce (které se brzy už nikdy neřeklo jinak než "Touré hat”) — jenom náhoda tomu chtěla, že právě takhle byl zvěčněn také vládce posledního impéria na území předkoloniální Guiney, říše Wassoulou (1830-1900), který rovněž čirou náhodou nosil jméno (Samory) Touré. To z něj přirozeně (!) činilo Sékouova příbuzného, ba dokonce Sékoua taková náhoda činila (dle jeho slov) Samoryho reinkarnací.

Utahovat si z Tourého posedlosti sebou samotným sice není těžké, ale ani doporučené. Jeho egocentrický nacionalismus totiž nejenže navěky věků potapetoval celé Conakry, ale jeho vize návratu do krásných časů říše Wassoulou také znamenala přemazání celé řady guinejských tradic. Zejména jeho politika ‘demystifikace’ "zaostalých” venkovských oblastí v letech 1959-61 ihned po zisku nezávislosti byla až nepopsatelně brutální vůči kulturnímu dědictví. Místo něho Touré začal postupně tlačit do popředí kulturu, která byla jaksepatří modernější; například západem řízlou kočovnou společnost s výmluvným názvem Les Ballets Africains.

(td)

V první řadě, a zcela vážně, byste měli Gambii fandit už jen proto, že do Pobřeží Slonoviny zajíždí jako A) čtvrtfinalista, který si minule poradil i s Tuniskem a Guinejí, a zároveň B) nejníže postavený účastník letošního Afconu na žebříčku FIFA. To na první pohled nevypadá správně, i když si člověk vybaví, že se předloni jednalo o první její zkušenost s APN a ještě kvalifikaci na ročník 2017 končili Gambijci na posledním místě skupiny a bez jediné výhry. (Nebo že v uplynulých 12 měsících měli pozitivní soutěžní bilanci jen s Jižním Súdánem.) Však se nad nimi hřeje i taková Libye, která na APN chybí přes dekádu. To ani není možné!

Pokud tedy chcete fandit nějaké Popelce, nemůžete si vybrat lépe — Gambie totiž nabízí i přiléhavou postavu trenéra Toma Saintfieta, který před svými 45. narozeninami vystřídal neskutečných devět národních týmů na čtyřech kontinentech a nikde nezanechal vyloženě pozitivní stopu. Ze zdánlivě podprůměrného dobrodruha druhý výjev Hervého Renarda v čele týmu, který před jeho nástupem pět let neoslavil výhru? Takové příběhy píše jen Afcon.

V druhé řadě můžete Gambii fandit proto, že se k ní v angličtině (tamním úředním jazyce) poněkud nelogicky váže určitý člen The, a to údajně na popud dopisu tehdejšího gambijského premiéra z roku 1963 adresovaného speciálnímu výboru OSN ve věci častého zaměňování toho času nového státu Zambie právě s Gambií — mimo jiné při zasílání důležitých dopisů, takže doufejme, že případná odpověď z New Yorku dorazila pro jednou na správnou adresu.

Není nadto někomu fandit z lítosti, nicméně doufejme, že takový nebude případ i třetího důvodu: Gambie se totiž před osmi lety vydala chvályhodnou cestou, když postavila mimo zákon v Africe bohužel velmi běžný fenomén ženské obřízky, při níž jsou obvykle nezletilým ženám odstraněny stydké pysky a klitoris. Ženská obřízka s sebou přitom nese nesrovnatelně vážnější zdravotní důsledky než ta mužská — nezřídka dokonce i neplodnost — a tak po celém světě existuje řada neziskových organizací, které proti ní vehementně bojují. Gambie je, k překvapení jich samotných, roku 2015 vyslyšela, právě v těchto dnech a týdnech ovšem tamní vládní garnitura (která se od té doby změnila) čelí velkému tlaku náboženských i politických lídrů s cílem tento kontroverzní zákon zahodit do koše. To by speciálně v době, kdy se k dalším 17 africkým zemím s obdobným zákonem loni přidala i Nigérie a tentýž tah zvažuje dokonce i Somálsko, značilo obrovsky signifikantní krok vzad. V notoricky stěží ovládaném Somálsku je přitom obřízce podrobeno až 98 % žen. Gambie na tom není o moc líp se třemi čtvrtinami ženské populace, které tento bolestivý rituál musely podstoupit, protože to "islám nezakazuje” (ale taky nevyžaduje jako povinnou součást víry).

(td)

SKUPINA D

Už dlouho se nestalo, aby výběr Alžírska pro Afcon tvořili zástupci obou nerozlučných rivalů z hlavního města, USM a MC Alger, jako letos — konkrétně roku 2002, kdy taky naposledy krajánci tvořili menšinu kádru. Předloni alžírská Ligue Professionnelle 1, dle CAF koeficientu mimochodem třetí nejsilnější na kontinentu po marocké a egyptské, vlastní národní tým nedotovala ani jedním zástupcem, při zlatém tažení roku 2019 jí v zelenobílém dělal reklamu jen jeden borec. Takový úpadek je dnes nejen v Africe běžný a může být i svědectvím zvedající se úrovně fotbalu v dané zemi, ale v případě Alžírska je to docela škoda. Vždyť tím jedním borcem z roku 2019 byl Hicham Boudaoui ze skromného Paradou, skoro od té chvíle hvězda francouzského Nice. Na APN 2013 dostal poprvé čuchnout Islam Slimani, toho času už 24letý čahoun z tehdy 6. Belouizdadu s čerstvou bilancí pěti gólů v sedmi repre startech. Po půl roce už pálil ostrými za Sporting a později se s Boudaouim stal též mistrem Afriky.

Letos se (rovněž pozlacený) kouč Djamel Belmadi rozhodl kádr alespoň drobně okysličit prostřednictvím 24letého Zinedinna Belaïda, kterého sice v základu očekávat nelze, ale coby loňského vítěze CAF Konfederačního poháru (africké obdoby Evropské ligy) s USM Alger jej nelze podceňovat. Tatéž výstraha platí pro Youcefa Belaïliho z konkurenčního MC Alger, ale to asi pro nikoho nebude novinka — dnes již 31letý křídelník roku 2019 svými góly rozhodl zápasy se Senegalem i Guineou a do Alžírska se vrátil po plodných štacích v Tunisku, Kataru a Francii. V této ligové sezoně má jen tak mimochodem bilanci 10 branek v sedmi duelech. V součtu s asistencemi se podílel na neskutečných 18 gólech z celkových 30 tabulkového lídra.

Ale proč vám o těchto dvou vůbec vyprávím: protože dají vzpomenout na jedno z nejintenzivnějších derby kontinentu mezi MCA, nadále opřeným o své muslimské kořeny, a USMA, které v této alžírské dichotomii reprezentuje "progresivnější”, post-koloniální směr. Jejich rivalita je potom v každém případě tak neúprosná, že ač oba celky standardně hrají své zápasy na útulném stadionu Omara Hammadiho, u příležitosti derby se tradičně uchylují na monumentální stadion 5. července 1962 (den nezávislosti na Francii) pro 85 tisíc diváků. Ani to ale neplatí vždy — například roku 2016 se bitva o Alžír na příkaz policie přesouvala do 50 kilometrů vzdálené Blidy kvůli nedávným výtržnostem fanoušků USMA. To je historicky úspěšnějším z dvojice rivalů; MCA na první titul čekalo 10 let, doma neuspělo už od roku 2010 a svou jedinou kontinentální trofej vyválčilo v půlce 70. let. Belaïli je nadějí na změnu.

(td)

Zvířecí přezdívky u národních týmů jsou nejen v Africe běžnou tradicí; identifikovat svůj reprezentační výběr jako lvy nebo orly skoro hraničí s klišé. Když pak hraje třeba Nigérie s Tuniskem, můžeme o zápasu referovat jako "Super Orlové vs. Orlové z Kartága”, což, přiznejme si, není úplně originální - na rozdíl od burkinského týmu, neboli Les Étalons. Hřebců.

Vztah burkinské společnosti ke koním je v Africe naprosto unikátní. Zatímco totiž velkou část kontinentu zaujímají rozlehlé pouště či neprostupné deštné pralesy, území dnešní Burkiny Faso - travnaté savany vklíněné mezi Saharu a vlhké rovníkové tropy - odjakživa poskytovalo ideální podmínky pro chov koňských stád. Před tisíci lety zde vládly kmeny známé jako Mossi, pro které byl kůň nejběžnějším dopravním prostředkem, nejcennější komoditou i středobodem sociální a kulturní identity.

Tito "kovbojové Afriky” podle místní legendy založili své impérium v době, kdy vládl princ zvaný Ouédraogo (či Widiraogo). Samotné jeho jméno v překladu znamená "hřebec”, a jeho matka, princezna-válečnice Yennenga, utekla od svého otce poté, co jí nepovolil sňatek. Samozřejmě na koňském hřbetu. Ouédraogova armáda, kterou si zjednodušeně můžeme představit jako africkou verzi východoafrických či altajských nájezdníků, měla obsadit rozsáhlé území sahelských savan, a její následovníci v 19. století už se svými koni běžně obchodovali, šlechtili je a směňovali za zboží a otroky.

Současná Burkina Faso se k tradici kmenů Mossi hrdě hlásí dodnes. V hlavním městě Ouagadougou není neobvyklé spatřit jezdce na koních (občas dokonce s kovbojskými klobouky), a na jeho okraji stojí velkolepý hipodrom, který hostí mezinárodní jezdecké festivaly. Madi Dermé, jedna z organizátorek těchto svátků, dodává: "Pro burkinský lid je kůň víc než jen zvíře. Je to náš předek.”

(dz)

"Chceme být lepší než na posledních dvou šampionátech. Naším cílem je odehrát dobrý turnaj a vyhrát alespoň jeden zápas,” nechal se loni na podzim slyšel Amir Abdou, rodák z Marseille, který před dvěma lety na Afconu s podceňovanými Komorami vyšachoval Ghanu ze základních skupin a následně v osmifinále do závěrečného hvizdu trápil domácí Kamerun (a to ještě se záložníkem mezi tyčemi, protože všichni tři gólmani dostali Covid). Teď jej v nové práci u kormidla Mauritánie čeká jasný úkol: vylepšit výsledky svého předchůdce Corentina Martinse, který západoafrickou reprezentaci dovedl na první dva Afcony v historii (2019 a 2021), ale získal na nich pouhé dva body za dvě remízy.

Mauritánie má s Komorami několik věcí společných: obě země zažívají fotbalově nejúspěšnější období v historii, obě jsou také součástí arabské geopolitické sféry, byť leží spíše na jejím okraji. A v tradičních lokálních společnostech shodně kladou důraz na lidovou slovesnost a moudrost předávanou po generace. V Mauritánii je tento aspekt dokonce tak důležitý, že se jí přezdívá "Země milionu básníků.”

Hassaníja, lokální arabský dialekt silně ovlivněný domorodými jazyky beduínských kmenů, je ze sémantického hlediska fascinujícím případem - poezie v ní nemá pouze uměleckou či spirituální úlohu, ale běžně prostupuje všemi vrstvami každodenního života. Pro domorodé mluvčí jsou obrazná či básnická vyjádření emocí a pocitů "mainstreamovým” způsobem komunikace. Tato tradice má kořeny jak v klasické arabštině Koránu, tak v prastarých berberských zvyklostech.

Když tak například starší členové rodiny chtějí předávat svým potomkům důležité životní hodnoty, běžně k tomu používají různá přísloví, kterých má Hassaníja tisíce. Poetická a metaforická moudrost hraje v mauritánské kultuře stěžejní roli. Amir Abdou se tak může před nadcházejícím turnajem motivovat například takto: "K rozvoji sebe sama používej svoji hlavu. K rozvoji ostatních naslouchej svému srdci.”

(dz)

Angolský fotbal se za poslední dvě dekády dostal do popředí mezinárodních zpráv celkem třikrát - poprvé díky "zlaté generaci” a její premiérové kvalifikaci na MS 2006, podruhé v souvislosti s pořadatelstvím Afconu 2010 (a následnému teroristickému útoku na autobus s národním týmem Toga v problémové provincii Cabinda), a potřetí o dva roky později, když v Luandě s velkou slávou přistál tehdy čtyřicetiletý Rivaldo. Brazilský mistr světa měl odehrát jednu sezonu za tým Kabuscorp, soutěžící v tamní nejvyšší soutěži zvané Girabola.

Ne že by angolská nejvyšší liga na africké poměry strádala; Girabola dlouhodobě patří mezi ty lepší soutěže mimo arabský sever, drží se na hraně elitní desítky podle žebříčku CAF a týmy jako Primeiro de Agosto nebo Petro de Luanda ukazují konkurenceschopnost i v afrických pohárových soutěžích. S Rivaldem (byť na sklonku kariéry) se ale liga měla zviditelnit ještě výrazněji - což se na chvíli skutečně povedlo. Přesto si mnozí kladli otázku: Kde se taková ambice vzala? A proč zrovna teď?

Konzultační společnost Mercer pravidelně publikuje žebříček nejdražších měst pro expaty, který zohledňuje faktory jako cenu bydlení, dopravy, jídla, oblečení, kulturního vyžití a podobně; porovnává přitom více než dvě stovky jednotlivých položek, přepočítaných na americké dolary. A právě na začátku zmiňované dekády, v roce 2010, vůbec poprvé v historii tento seznam opanovala africká metropole. Luanda.

Díky zásobám ropy a nerostného bohatství zažilo hlavní město Angoly v této nedávné době obrovský boom - a zároveň se tím přetransformovalo v lehce "schizofrenní” kombinaci dvou měst v jednom, kde vedle sebe žijí místní obyvatelé (relativně normálními životy za normální ceny) a cizinci, většinou z Evropy či Brazílie, zaměstnávaní bohatými nadnárodními těžarskými či finančními společnostmi. Tato ekonomická exploze stvořila prostředí, kde měsíční nájmy bytů mohou atakovat 150 tisíc českých korun - zároveň ale gloriola bohatého života v luxusu izolovaných komunit není úplně špatným lákadlem pro slavné fotbalisty za zenitem, pokud je čím zaplatit. Kdo ví, možná nechybělo mnoho k tomu, abychom o Girabole dnes mluvili jako o jakési africké verzi čínské superligy. A možná se ještě dočkáme. Rivaldo sice Luandu opustil po jediném roce, město samotné si ale prvenství v žebříčku Merceru spolehlivě drží dodnes.

(dz)

Novinky o Africkém poháru národů naleznete také na Livesportu.