Zlaté časy v Ciudad Condal

Jsou to již skoro tři roky, co jsem napsal článek, jenž poukazoval na všemožné trable, jimiž FC Barcelona prochází, ale který byl zároveň zakončen prohlášením, že všichni culers vzhlíží k budoucnosti s optimismem. Alespoň z krátkodobého hlediska lze nyní říci, že tento optimismus byl oprávněný. Ačkoli se totiž Barça musela vyrovnat s mnoha těžkými momenty, v listopadu 2015 definitivně završila dekádu, která v katalánském velkoklubu nemá a s největší pravděpodobností ani nebude mít obdoby.

Probíhala-li před deseti lety diskuze o nejlepším barcelonském týmu všech dob, obvykle vyvstali dva silní adepti: Barça de les Cinc Copes vedená László Kubalou a Dream Team stvořený Johanem Cruijffem. V současnosti už je kandidát jenom jeden a namítat se bude pouze to, že Barcelonu z let 2004-2015 tvořilo několik různých týmů, nikoli jeden "supertým". S tím se dá samozřejmě částečně souhlasit, neboť jediní dva hráči, kteří zažili první barcelonský titul v novém tisíciletí i historické vítězství 0:4 na Santiago Bernabéu z roku 2015, jsou Lionel Messi a Andrés Iniesta, přičemž ani jeden z nich nebyl vyloženě tahoun týmu Franka Rijkaarda, byť oba sehráli klíčovou roli v cestě za vítězstvím v Lize mistrů v roce 2006. Ano, hráči, trenéři i prezidenti se za posledních zhruba deset let stihli všemožně prostřídat, všichni dohromady však přispěli k tomu, že těchto deset let tvoří barcelonskou zlatou éru.

Není přitom možné očekávat, že by se podobně úspěšná éra ještě někdy opakovala. Ne snad, že by byl jakýkoli důvod se o budoucnost klubu obávat (možná s výjimkou politické situace v Katalánsku), nicméně skutečně zlatá éra obvykle bývá pouze jedna. A tu, kterou si blaugranas užívají nyní, nejspíše nelze překonat.

Když v listopadu 2005 pozvedl brazilský mág Ronaldinho fanoušky na Santiago Bernabéu ze sedadel, nejspíše ani ten největší optimista nepředpokládal, že tehdy dosažené vítězství nad Realem Madrid 0:3 bude v příštích pár letech opakovaně překonáno. 0:3, 2:6, 5:0, 0:4. Všemi těmito rozdíly stihla Barcelona za uplynulých deset let nad Realem Madrid zvítězit a třech z těchto výsledků dosáhla na půdě svého odvěkého rivala. Skoro se nyní může zdát, jakoby takové výsledky byly něco běžného. Po posledním herním koncertu, který Barce přinesl výhru 0:4, dokonce někteří fanoušci zas až tolik neslavili a spíše si posteskli, že Munir promarnil jedinečnou příležitost uštědřit merengues pověstnou manitu (pět gólů). Jistě, výsledek 5:0 má speciálně v el Clásicu své zvláštní kouzlo a je logické, že leckoho z katalánského tábora zamrzí, že se tohoto výsledku nedosáhlo, nicméně i přesto uvedená reakce tak trochu ukazuje, že culers začínají být až příliš rozmlsaní.

Výsledek 0:4 přitom představuje pro Bílý balet třetí nehorší výsledek z domácích ligových soubojů s Barcelonou vůbec. I k tomu druhému nejhoršímu (2:6) pak došlo během posledních deseti let. Je více než pravděpodobné, že se nic podobného několik let a možná i desetiletí nebude opakovat, a barcelonští by si proto měli vychutnávat každý doušek. Merengues se naopak můžou utěšovat tím, že už to snad může být jen lepší.

To, jak výjimečná současná série úspěchů Barcelony je, ukáže letmý pohled na statistiky. Počínaje rokem 2005 Barça vyhrála sedmkrát domácí soutěž (takřka polovina titulů, které získala do té doby), čtyřikrát Ligu mistrů (čímž zpětinásobila dosavadní počet), třikrát evropský superpohár (který předtím vyhrála dvakrát), šestkrát španělský superpohár (ten do roku 2005 slavila pětkrát) dvakrát Mistrovství světa klubů (tuto soutěž ani jejího předchůdce předtím nikdy nevyhrála) a přidala i tři domácí poháry.

V některých sezónách a letech dokázala Barça vyhrát více trofejí najednou, a tak jako jediný evropský tým v historii je držitelem dvou treblů a jednoho sextuplu.

Současná éra je pro Barcelonu výjimečná i po individuální stránce. Celkem pětkrát se za probírané období stal držitelem zlatého míče její hráč, v roce 2010 pak došlo ke zcela unikátnímu okamžiku, kdy na pódiu pro nejlepší hráče světa stáli tři barcelonští odchovanci. Jeden z nich, Andrés Iniesta, navíc v roce 2012 získal cenu UEFA pro nejlepšího hráče Evropy, k čemuž přidal cenu pro nejlepšího hráče Eura 2012. Jeho dvojče z barcelonské zálohy Xavi se pro změnu stal nejlepším hráčem Eura 2008 (obě mistrovství dopadla pro Španělsko, které Xavi s Iniestou reprezentovali, vítězně, stejně jako Mistrovství světa 2010). Aby toho nebylo málo, Andrés Iniesta se stal jediným hráčem historie, který si připsal asistenci ve třech různých finále Ligy mistrů a byl zvolen nejlepším hráčem finále Ligy mistrů (2015), finále Mistrovství světa (2010) i finále Mistrovství Evropy (2012).

Toho všeho dosáhl katalánský gigant v době, kdy Mascherano, Neymar či Messi zápasí s daňovými úřady (a někteří dokonce s orgány činnými v trestním řízení, i když u Messiho je samozřejmě vyloučené, aby byl shledán vinným ze spáchání trestného činu, neboť zjevně žádný nespáchal), kdy má vedení klubu plné ruce práce s vyčíslením, kolikže vlastně stál Neymar (což lze považovat za zradu zejména na fanoušcích a socis, tedy voličích, a je ostuda, že člověk z předchozího vedení byl znovuzvolen), kdy Barce stále fakticky trvá zákaz přestupů (ač ve skutečnosti již vypršel), kdy jí alespoň prozatím zkolabovala připravovaná a velmi potřebná sponzorská smlouva s Katarem, kdy Barça dostává jednu pokutu za druhou za to, že si její fanoušci dovolují užívat práva na svobodu projevu (což se možná dostane až k Evropskému soudu pro lidská práva, kde má UEFA veškeré předpoklady k tomu tento spor prohrát), a zejména kdy brzy uplynou pouhé dva roky od úmrtí Tita Vilanovy, trenéra, pod jehož vedením Barcelona sehrála nejlepší ligovou sezónu v historii klubu.

Chtělo by se říci, že všech úspěchů Katalánci dosáhli navzdory výše uvedeným problémům, i když se zdá, že v mnoha ohledech mohly nakonec Barceloně tyto problémy paradoxně na hřišti pomoci. Hráči a trenéři je totiž dokázali umně využít (samozřejmě krom Titova úmrtí, které využít nelze, a nikdo ani nechce) k vnitřnímu semknutí proti vnějšímu nepříteli. Podobné semknutí ostatně svého času poměrně úspěšně vyvolával José Mourinho, který však tyto nepřátele musel obvykle sám vytvářet prostřednictvím tiskových konferencí (mimochodem obdobná taktika, kterou využíval Hitler a která by, při pohledu na reakci lidí na uprchlíky, bohužel nejspíše fungovala i nyní).

Čím si nedávné úspěchy Barcelony vysvětlit? Všichni lidé v klubu zcela bezpochyby odvedli obrovský kus dobré práce, nelze si však nepřiznat, že Kataláncům také pomohla velká porce štěstí, které se jim dříve spíše vyhýbalo. Nejde ani tak o štěstí na hřišti, jako štěstí mimo zelené trávníky. Tak např. ačkoli nikdo nepochybuje, že La Masia je špičkovou fotbalovou akademií, Messi by byl výjimečným fotbalistou, ať by byl vychován kdekoli. Je samozřejmě uřejmá dobrá práce skautů, kteří Messiho vybrali, i oni ale mohli jen stěží tušit, že v onom maličkém Argentinci dřímá talent, který nemá ve fotbale obdoby. Podobné štěstí měla Barcelona u Ronaldinha, jenž málem skončil v dresu věčného rivala z Madridu. Stejně tak Neymar mohl nyní střílet góly v bílém, jen kdyby sám chtěl, k velkému štěstí Barcelony dal ale přednost jí.

Jak už nicméně bylo řečeno, za úspěchem stojí zejména skvělá práce lidí, kteří klub vedli. Joan Laporta přinesl klubu stabilitu mimo jiné tím, že nedal na Rosellovy rady a po nevydařeném začátku sezóny 2003/2004 podržel u kormidla týmu Franka Rijkaarda, jenž nakonec zůstal v klubu až do léta 2008. A přestože poslední dvě Nizozemcovy sezóny nelze hodnotit jinak než jako naprosté propadáky, Laportova zdrženlivost ve výměně trenéra byla i tehdy nesmírně důležitá. Stejně tak důležitá byla jeho sázka na Josepa Guardiolu, který byl zcela přesně tím, koho tehdy culers potřebovali. Barcelona totiž v sezónách 2006/2007 a 2007/2008 dojela na přemíru hvězd bez dostatečné motivace a volba bývalého kapitána, který více než kdokoli jiný reprezentoval lásku ke klubu, se ukázala jako trefa do černého. Guardiola v klubu působil již jako sběrač míčů na Camp Nou a vždy v Barceloně patřil k těm nejvíce milovaným. Byl to on, kdo týmu ze Ciudad Condal vrátil disciplínu a s ní i úspěchy. Na úvod své první sezóny odmítl fanouškům slíbit tituly, slíbil jim místo toho dřinu a pot. To bylo přesně to, co fanoušci chtěli slyšet a co po svých miláčcích chtěli. A to přesně se jim dostalo (a treble k tomu).

S právě uvedeným souvisí i další důvod barcelonských úspěchů, a to je zastoupení odchovanců v týmu a v základní jedenáctce. V éře Franka Rijkaarda to byli Valdés, Puyol, Oleguer, Xavi, Gabri nebo Messi, pod Pepem se přidali Busquets, Piqué a další. Platí přitom jednoduchá zásada. Existují-li dva obdobně kvalitní hráči, vyberte odchovance, protože u něj je největší šance, že za svůj klub ze sebe někdy vydá ještě o malinko víc. A i kdyby ne, místní fanoušci se s týmem, který skládají kluci z okolních ulic, vždy více ztotožní a přimhouří oko, když je potřeba.

Ne snad, že by Barcelona byla při práci s odchovanci zcela vzorná. Zvláště poslední dobou z týmu odchází řada nadějných fotbalistů, což se neprojevuje tolik nyní, ale může se projevit za pár let. Na druhou stranu např. v případě Thiaga Alcántary není problém, že odešel, nýbrž to, že odešel za tak nízkou částku. Barcelona ho totiž prodat nechtěla, rozhodl se tak sám hráč. Za situace, kdy samotný hráč chce odejít, jej nemá cenu v týmu držet, neboť u takového hráče stejně nezískáte tu špetku úsilí navíc, kterou od odchovanců očekáváte a která je tak cenná. Stejně jako ji Barça nevyždímala z Cesca, nevyždímala by ji z Thiaga. Důležité je, že pokud v barcelonských mládežnických kategoriích působí skutečně výrazný talent, svoji příležitost dostane, a pokud bude lepší než jeho konkurence v sestavě, místo si udrží. To je to, co musí klub zajistit. Nemá však cenu odchovancům poskytovat přehnané výhody v podobě opakovaných nevyužitých šancí a Barça to ani nikdy nedělala, a to ani v době vlády Pepa Guardioly, který na odchovance vždy sázel. Pokud ovšem měl Guardiola dojem, že má k dispozici lepší hráče, ani on odchovance nestavěl (viz. třeba Bojan).

Jak už bylo řečeno, Barça by přesto mělo ve vztahu k odchovancům co vylepšovat. Zásadní chybou, které se začal dopouštět, je vzbuzování dojmu v hráčích mládežnických týmů, že snad mají na "A" tým jakékoli právo. Mělo by být naprosto vyloučeno, aby měl jakýkoli hráč ve smlouvě, že se do určitého roku stane členem "A" týmu (nebo že má právo s "A" týmem trénovat, jak je tomu v případě Ødegaarda v Realu Madrid). Možno hrát za "A" tým by měl být snem každého odchovance, který by si měl být plně vědom toho, že tohoto snu dosáhne jen mimořádnou pílí. Proto byla tak účinná stará La Masia v Barceloně, neboť barcelonští mladíci měli každý den ve výhledu Camp Nou. Byl blízko, ale zároveň tak daleko. Ten pohled hráče motivoval rozhodně více než jistota, že dle smlouvy budou např. do dvou let v "A" týmu, nebo je klub bude muset prodat jinam, kde budou těžit ze své "Made in La Masia" značky. Brzy uvidíme, jak se některé nové strategie Barcelony ve vztahu k odchovancům projeví v budoucnu.

Dalším důležitým prvkem v úspěších Barcelony bylo zachování stejné filozofie hry, což částečně souvisí s předchozími body. V La Masie je od mala vyučován určitý pohled na fotbalový svět, a pokud následně v "A" týmu působí více než polovina odchovanců, které vede bývalý hráč či dokonce také odchovanec, je očekávatelné, že se styl hry podaří zachovat. Ustálený způsob hry, byť vždy s dílčími

změnami, je přitom důležitý nejen na hřišti, ale již při samotném výběru možných posil a vůbec celkového směřování klubu. Barcelona zkrátka bez ohledu na to, kdo bude za rok u trenérských otěží, ví, jaký typ hráče by se jí mohl hodit. Nehrozí přitom zásadně, že by výměnou trenéra došlo k tomu, že by určitý typ hráče byl náhle nadbytečný (což neznamená, že trenéři nebudou mít své dílčí preference). Důležité zároveň je, že vedení, trenéři, hráči i fanoušci barcelonskému pohledu na fotbalový svět bezmezně věří. Někdy sice vyžadují určité korektury, přitom si však uvědomují, že to, co hráčům a celé organizaci naočkoval před 27 lety Johan Cruijff, je zaručená cesta k úspěchu.

Oněch příčin úspěchu Barcelony by se dalo jistě zmínit mnoho, vraťme se ale ještě k jednomu z důvodů, který již zmíněn byl. Tím je Lionel Messi. Není vůbec pochyb, že se jedná o nejlepšího hráče v historii klubu a minimálně fanoušci Barcelony jsou přesvědčeni, že ani za žádný jiný klub nikdo lepší nehrál. Byla by Barcelona úspěšná bez Messiho? Nejspíše ano. Byly by její úspěchy tak obrovské? Ani zdaleka. Messi je skutečným fenoménem a nepochybně nejkompletnějším hráčem všech dob. La Pulga dokáže diktovat tempo hry stejně jako Xavi, její finální přihrávky si nic nezadají s přihrávkami Michaela Laudrupa, gólově se vyrovná Romáriovi a v soubojích jeden na jednoho překoná Maradonu. Ocenit na Messim je nutno i jeho schopnost podrobit se potřebám týmu, neboť to byl právě on spolu s Neymarem a Suárezem (nikoli sám Luis Enrique), kteří přišli se změnou svých postavení na hřišti v průběhu minulé sezóny, což sice vedlo k tomu, že Messi získával a získává míče dále od pokutového území, ale zároveň se tím dostali Neymar se Suárezem do pozic, v nichž vynikají nejvíce. Messi tedy dokázal upravit svou hru ku prospěchu ostatních, čehož výsledkem byl další treble (není bez zajímavosti, že na první treble Barcelona dosáhla také v sezóně, kdy Messiho pozice na hřišti začala doznávat oproti dřívějšku významných změn).

Důležitost Messiho pro Barcelonu se neomezuje jen na úspěchy na hřišti, významný je i psychologický prvek. Dlouhé roky totiž Barça trpěla na to, že sice získala do svých řad hvězdu nejvyšších kvalit, ale ta z toho či ono důvodu často nenaplnila potenciál, nebo jej naplnila v jiném týmu. Tak např. Johan Cruijff v Barceloně dosáhl na jeden ligový titul, než odešel do USA, Maradona se velmi brzy odebral do Neapole, Romário v Barce strávil všeho všudy rok a půl, Ronaldo odešel dokonce hned po první sezóně a Ronaldinho sice v týmu zůstal déle, ale jeho výkony brzy nabraly velmi strmý sestup dolů. Messi nejenže v Barceloně odehrál již deset sezón, ale celou tu dobu si udržel stabilní (a spíše stoupající) výkonnost. Barcelona tak může po dlouhé době říci, že svého času nejlepší hráč světa za ni odehrál převážnou část své kariéry a že tuto část kariéry byl skutečně na vrcholu. Nyní se zdá, že Messimu v Barceloně vyrůstá právoplatný nástupce, a Barcelona je finančně i sportovně již natolik silná, že může pevně věřit, že Neymara u sebe udrží dlouhé roky. Vždy se samozřejmě může z různých příčin stát, že to nevyjde, ale i díky Messimu není důvod, aby blaugranas byli v tomto směru jakkoli pesimističtí.

Sergio Busquets po sobotním vítězství 0:4 uvedl, že Barça v posledních letech obrátila historii. O tom není žádný pochyb. Perla Katalánska se těšila a stále ještě těší zlaté éře, z níž dokázala vytěžit takřka maximum a které by si měla užívat plnými doušky, protože zákonitě jednou (a možná již brzy) skončí a už se nevrátí. Nemělo by se přitom zapomínat, že žádný ze současných úspěchů by nebyl možný bez těch, kteří si jich již užívat nemohou. Bez těch, kteří Barce fandili celý život, aniž by měli to štěstí a zažili byť jen jediný triumf v Lize mistrů. Bez těch, kteří chodili týden co týden na Camp Nou v době, kdy Barcelona vyhrála jeden ligový titul za dvacet let. Bez těch, kteří se dokázali nadchnout pro Maradonu, stejně jako se dnešní fanoušci nadchli pro Messiho, aby však po pouhých dvou sezónách museli sledovat, jak božský Diego září v jiném týmu a jiné lize. Veškeré barcelonské úspěchy patří i jim, stejně jako patří mnoha vynikajícím hráčům a trenérům, jež během více než stodesetileté klubové historie dělali culers radost a nechali v Katalánsku kus svého srdce.

Patří Urrutimu za chycenou penaltu v roce 1985, Kubalovi, Kocsisovi, Cziborovi a Ramalletsovi za Bern 1961, Alexancovi, Pedrazovi, Pichi Alsonovi a Marcosovi za Sevillu 1986, Koemanovi za Wembley a Rivaldovi za to, že na rozdíl od Figa zůstal věrný. Patří i Lousi van Gaalovi za Puyola, Xaviho a Iniestu. Patří Franku Rijkaardovi, neboť i díky němu to celé začalo. Patří Tito Vilanovovi, protože tu měl být s námi. Patří Tata Martinovi a Jordi Rourovi, kteří klubu pomohli, když to nejvíce potřeboval. Patří mnoha dalším a patří Johanu Cruijffovi - za vše.