Barcelona, Katalánsko, fotbal, politika...

Vánoce jsou časem zúčtování a v katalánské metropoli se poslední roky jedná o činnost velice příjemnou. Jak by taky ne, klub zažívá nejstabilnější léta své divoké historie. Dluhy se snižují, sportovní úspěchy přicházejí ve velkém, vnitřní rozpory neexistují... Přesto se toho v Ciudad Condal děje a bude dít tolik, abychom se na to mohli společně podívat v tomto krátkém článku.

Poslední čtyři barcelonské roky připomínají zápletku hollywoodských filmů. Krizí zmítaný tým převezme mladý hrdina a přes počáteční nedůvěru jej přemění na jeden z nejlepších v historii. K dispozici máme i klíčový faktor každého kvalitního filmu - pořádného záporáka.

A když už je všechno zlo na světě poraženo, vstoupí hrdinům do cesty vážná nemoc, kterou jeden z hlavních představitelů překoná a film končí happyendem ve Wembley, v místě kde vše před 19 lety začalo. Následující události pak z pohledu čistě filmového připomínají laciná pokračování - více úspěchů (např. postava Lionela Messiho už je značně přehnaná a chvílemi připomíná spíše žánr fantasy), více nemocí, více emocí...

Ale nemoc trenéra Tita Vilanovy z žádného filmu není. Nádor byl menší než ten předchozí a odhalen byl díky častým kontrolám velmi brzo. Problém takové nemoci je ale hlavně psychický - víte, že je pořád s vámi a že se může kdykoli znovu objevit. Je potřeba obrovské mentální odolnosti. Tu ovšem Vilanova má. Operace proběhla dobře, Tito se cítí zdráv a brzy by se měl připojit zpátky k týmu. Co víc, jeho nemoc utlumila stále se zvyšující nenávist mezi oběma kluby, a tak trochu připomněla, k čemu dříve sport sloužil...

Náš hollywoodský trhák se odehrává na pozadí historických událostí, které můžou zamíchat celou Evropou. Nezávislost Katalánska začíná být stále aktuálnější, a přestože se jedná o téma právní a politické, vzhledem k jeho vlivu na klub a španělskou ligu je potřeba se mu na tomto místě trochu věnovat.

Autor nemá v úmyslu provést detailní právní analýzu možného vyhlášení nezávislosti Katalánska. Taková analýza by jednak rozsahově zcela přesahovala možnosti tohoto článku, jednak by stejně nevedla k definitivní odpovědi. Právo národů na sebeurčení je totiž jedno z nejkontroverznějších témat mezinárodního práva. Přesto je důležité vyjasnit určité obecné principy, zvláště ve světle diskuzí, které na Eurofotbalu probíhaly.

Prvně, není pochyb, že Katalánci představují samostatný národ. Mají vlastní kulturu, zvyky, způsob myšlení, svůj vlastní jazyk. Tento jazyk je samozřejmě španělštině podobný, stejně jako je jí podobný jakýkoli jiný románský jazyk. Prakticky všichni Katalánci umí perfektně španělsky, což ovšem vůbec nijak neukazuje na podobnost jazyků, nýbrž na fakt, že se v Katalánsku španělsky běžně mluví, učí se ve školách a Katalánci jsou bilingvální. Naopak Španělé mají často s Katalánštinou velké problémy.

Zadruhé, Katalánsko momentálně právo se odtrhnout od Španělska nemá. Mezinárodní právo je právo států, vytvářené státy. Je proto logické, že si při vytváření pravidel (v podobě mezinárodních smluv či obyčeje) dají velký pozor na to, aby jejich celistvost a svrchovanost nebyla ohrožena. Proto, když je např. v Chartě OSN uvedeno právo na sebeurčení národů jako jeden z cílů Spojených národů, nedá se z toho vyvozovat, že by snad cílem bylo, aby měl každý národ svůj vlastní stát.

Právo na sebeurčení se původně vztahovalo prakticky výhradně ke kolonizovaným zemím a po konci dekolonizace se považovalo za mrtvé. V současnosti se tohoto práva opět začínají národy dovolávat, ovšem jeho obsahem je především právo na dostatečnou míru autonomie v rámci společného státu. Pouze pokud by určitému národu byla autonomie upírána a národní zvyky potlačovány, mohla by nezávislost nabírat na reálnějších obrysech.

Uznání nezávislého státu je ovšem mnohem více otázkou politickou než právní. I kdyby Katalánsko nezávislost vyhlásilo, bez uznání ostatními státy by mu tato nezávislost k ničemu nebyla. A vzhledem k dobrým zahraničním vztahům Španělska se jakékoli možné uznání zdá nepravděpodobné, zvláště když Katalánsko nemá samostatné spojence mimo rámec španělské mezinárodní politiky.

Mnohem pravděpodobnější se proto zdá, že v běhu na krátkou trať je hlavním cílem Katalánců zvýšení vlastní autonomie. A v budoucnu kdo ví...

Každopádně, v reakci na některé názory objevující se v diskuzích, Evropská unie nemá právo Španělsku zakazovat či dovolovat použití síly v případě katalánského odtržení, toto právo by se odvíjelo výhradně podle Charty OSN (případně podle obyčeje) a, jako obvykle, opět neexistuje jasná odpověď, zda by takové právo Španělsko mělo.

Jak do toho vše zapadá FC Barcelona? Katalánský velkoklub od svého vzniku (dávno před Francem) stál na straně Katalánska. Během Francovy éry pak byl jedním z národních symbolů, blaugrana se staly katalánskými barvami a Camp Nou byl jediné místo v zemi, kde se tiše tolerovala katalánština. Jak trefně vyjádřil prezident Sandro Rosell, co budou chtít Katalánci, bude chtít i klub. Tento přístup je jednou z podstat samotné existence klubu, vždy tomu tak bylo a vždy tomu tak bude. Žádat změnu tohoto přístupu by znamenalo žádat, aby FC Barcelona byl něčím, čím není.

A to i přesto, že z čistě sportovního hlediska by odtržení přineslo jen a jen problémy. Kde by Barcelona hrála? Nejrozumnějším řešením by bylo pokračovat ve španělské lize. Bylo by to výhodné pro Barcelonu, pro Real Madrid, pro španělskou ligu i pro Španělsko. Ale těžko si v atmosféře odtržení představit chladné hlavy na obou stranách schopné se domluvit. Už nyní španělští novináři vyhrožují, že případná nezávislost by musela být provedena se všemi následky. Hrdost je zkrátka příliš velká a touha Španělů Katalánce potrestat by asi byla natolik silná, že by byli ochotni se přitom sami zničit. A i kdyby Barça v La Lize pokračovala, atmosféra při venkovních zápasech by pravděpodobně byla dost vyhrocená a soupeři by ze sebe vždy vydali maximum.

Jaké by byly další možnosti? Je zřejmé, že účast v katalánské lize by byla ta nejméně výhodná. Těmi dalšími je zakomponování Barcelony do italské, francouzské či dokonce anglické ligy. Tyto varianty rozhodně nejsou vyloučeny. FC Barcelona je jednou z nejprestižnějších značek ve světě sportu a její účast v jakékoli lize řádově zvýší kvalitu a ekonomickou situaci dané ligy. Pro kluby by byla možnost střetnout se dvakrát do roka s Barcou velice lákavá. A například Ligue 1 by s Lyonem, Marseille, nově silným PSG a Barcelonou mohla útočit na top ligy v Evropě...

Problémem by byla pravidla FIFA a UEFA, ale není v zájmu žádné z těchto organizací zničit stroj na peníze, jakým je FC Barcelona, řešení by se tedy určitě našlo.

Ale jsme na fotbalovém webu, a proto bychom měli tento článek zakončit tématem ryze fotbalovým. 49 z 51 bodů, nejlepší začátek v historii španělské ligy. Postup z prvního místa ve skupině Ligy mistrů a zatím bezproblémový průběh Copa del Rey. Zdá se, jako by se od odchodu Pepa Guardioly nic nezměnilo, všechno zkrátka pořád funguje.

Ale Vilanovův rukopis je přesto čitelný. Barcelona "Made in Tito" nadále spoléhá na držení míče, na napadání, na postupný útok... Do hry ale vložila i některé prvky typické spíše pro Real Madrid, kterými se pokouší hru otevřít a vytvářet volné prostory.

Je to jednak častější používání rychlých křídel Tella, Pedra či Alexise. Tito hráči jsou mnohem více nalepení na lajnách, než tomu bylo v minulých letech. Stejně tak Tito odvážně volí hru se dvěma ofenzivními krajními beky, což bývalo za dob Guardioly spíše výjimečné. Alves, Adriano, Montoya a hlavně Alba na sebe stahují obránce a roztahují obranu soupeře do šířky, z čehož pak těží hlavně Lionel Messi.

Dále se jedná o jakousi past v podobě vzájemného oddálení jednotlivých řad. Síla Pep Teamu spočívala v propojení obrany, zálohy a útoku, mezi těmito řadami prakticky neexistoval volný prostor. Soupeř tak nedostával šanci k jakémukoli protiútoku a většinou balón rychle ztrácel. Proto se k nějakému většímu ofenzivnímu tažení soupeři ani neodhodlali. Vedlejším efektem bylo, že se Barcelona vůbec nesetkávala s otevřenou obranou. Protivník nechodil do útoku a v obraně nenechával otevřená vrátka.

U současné Barcelony pozorujeme, že se najednou mezery mezi liniemi zvětšily. Soupeři mají prostor útočit, využívají ho a... chybují. Samozřejmě, tyto volné prostory nejsou zadarmo, zvýšený počet inkasovaných gólů (daný i absencí Puyola a Piquého) je ale daní, kterou si Barcelona zatím může dovolit. Ovšem bude tato taktika fungovat proti silnějším týmům v Lize mistrů? Proti Realu Madrid zatím letos příliš nefungovala, i když zde je potřeba zohlednit, že neexistuje na světě tým, kterému by taková taktika vyhovovala více než svěřencům José Mourinha.

Konečně, i způsob napadání se trochu změnil. Stále je intenzivní, ale už neprobíhá tak vysoko jako minulé roky, cíl je opět totožný - vylákání soupeře z obranné ulity.

Závěrem jedna poznámka. Barcelonské úspěchy z letošní sezóny neukazují, že by Pep Guardiola nebyl tak dobrý trenér. Ukazují pravý opak, ukazují, že Guardiola je nejlepším trenérem v historii klubu. Guardiola přebíral tým, který v lize skončil třetí s osmnáctibodovou ztrátou na Real Madrid. Tým, jehož hlavní hvězdy byly za zenitem a které svým chováním rozvracely atmosféru v kabině. V klubu se volalo po předčasných volbách, zkrátka tradiční sebedestrukční tendence barcelonského giganta.

Čtyři roky později a je vše jinak. Pep Team je hodnocený jako jeden z nejlepších týmů historie, miliony fanoušků přijali barcelonský fotbal jako důkaz existence dokonalosti (zatímco jiní jej nenávidí), ale především: Klub poprvé v historii završil úspěšnou etapu plynulým přechodem v etapu novou, bez vnitřních rozepří, bez sebezničujících kroků a bez pesimistických nálad. Jestliže sportovní úspěchy jsou zásluhou Guardioly, Laporty, Rosella, Messiho, Xaviho a mnoho dalších, výše zmíněné má na svědomí pouze rodák ze Santpedor.

A tím se dostáváme tam, kde tento článek začal. Tým skličují vážné nemoci a politická situace země je nejistá, ale klub zažívá nejstabilnější léta své historie. Za poslední roky dohnal historické resty v počtu titulů v LM, a ač všichni vědí, že zase přijdou i špatné časy, není na světě Culé, který by nehleděl k letům 2013 a následujícím jen a jen s optimismem. A toto je obrovská novinka a obrovské dědictví, které Pep zanechal.