Zaveďme video. Lidský faktor už prostě nestačí
Ty dva tábory jsou podobně militantní jako zástupci dvou nejúspěšnějších kandidátů v první české přímě volbě prezidenta. Jedna strana, ta konzervativní, zarytě tvrdí, že moderní technologie do fotbalu nepatří. Druhá pak oponuje, že nejpopulárnější sport na světě nejde rozhodovat jako před padesáti lety. A hra s kulatým míčem jí dává čím dál tím víc za pravdu - lidský faktor přestává na rozhodování stačit.
Pro příklady, na kterých bychom mohli demonstrovat, že fotbal potřebuje moderní kontrolní technologie, obvykle nemusíme chodit daleko. Často se však inkriminované situace zametou pod stůl s tím, že jde o marginálii, že se vlastně hrálo jen o patnácté místo v lize a že "to je fotbal".
Jenže co je fotbal? Rozhodně to nemá být, že rozhodčí ovlivní osmifinále nejsledovanější klubové soutěže takovým způsobem, že stát se to mezi "kapříky" v české lize, fotbalová veřejnost mu po závěrečném hvizdu okamžitě vystaví šibenici.
Není to férové, nedělá to fotbalu dobrou reklamu a fotbaloví zákonodárci by měli mít největší zájem na tom, aby se takové záležitosti neopakovaly. Už to zkrátka nejde přecházet hláškou "takový je fotbal, to se stává".
Ve chvíli, kdy po hřišti běhá 22 borců, kteří si vydělají třeba milion korun denně, a o další miliony se hraje, je až trochu s podivem, že o všem rozhoduje tak nedokonalá věc, jako je lidský faktor. V jiných sportovních odvětvích prozřeli už dávno. Poznali, že člověk není tvor bezchybný, a pokud se má lámat chleba, přijde ke slovu moderní technologie.
Fotbal se teprve chytá. Zavedení brankové technologie, kdy kamery během vteřiny posoudí, zda míč přešel brankovou čáru, nebo ne, je prvním malým krůčkem, jenže se kolem toho ztropilo tolik povyku, jako by to vypadalo, že se vzal kulatý míč a nahradil hranatým.
Chyby na Stamford Bridge jako jeden příklad za všechny
Včerejší osmifinálové utkání Ligy mistrů mezi Chelsea a PSG, abychom byli konkrétní, přitom ukázalo, že jen kontrola branky nestačí. Nizozemský rozhodčí Björn Kuipers si svůj výkon za rámeček rozhodně nedá, ale kdyby měl po ruce video, mohl nakonec on i všichni hráči a fanoušci jít spát s klidnějším srdcem.
O zásadním ovlivnění můžeme mluvit především ve třech momentech, které bývaly mohly být za přítomnosti videa posouzeny správně. Zlatan Ibrahimović neměl už po půlhodině hry dostat červenou kartu, naopak muž, jenž neměl utkání dohrát, se jmenuje Diego Costa. Na druhou stranu se po zákroku na něj měla kopat penalta.
Po střetu Ibrahimoviće s Oscarem vyloučení Švéda přijít nemělo. Oscara sice trefil nepěkně, jenže do skluzu nešel tzv. "kolíkama napřed", neměl na zasažení protihráče sebemenší zájem a kdyby byl o něco pomalejší, stane se úplně stejný zákrok, jen by Oscar fauloval Ibrahimoviće. Na první pohled a z různých úhlů to mohlo na obranu rozhodčí skutečně vypadat jako "červený" zákrok, ale video by ukázalo opak.
Naprosto neoddiskutovatelný podíl by mělo video naopak na předčasném konci Diega Costy. Naturalizovaný Španěl v útoku Chelsea na hřišti řádil jako utržený ze řetězu, ale tentokrát bohužel v té druhé věci, ve které je podobně dobrý jako ve střílení branek. V pošťuchování, zákeřnostech a neustálých protestech. Když pak v prodloužení oběma rukama poslal k zemi Marquinhose, měl jít pod sprchy okamžitě.
Nebyl to navíc první zákrok, který volal po tvrdším trestu. Když v 73. minutě zezadu nevybíravě sestřelil Thiaga Silvu, sáhl sudí pouze pro žlutý kartónek. V porovnání s předchozím trestem pro Ibrahimoviće hodně kontroverzní rozhodnutí. V posledním zmíněném případu by asi video příliš nevyřešilo, ale naopak by bývalo úřadovalo těsně před koncem prvního poločasu.
Tehdy byl hlavním aktérem opět Diego Costa, tentokrát ale v pozitivním slova smyslu. Obešel nejprve několik hráčů na hranici šestnáctky a když se pustil dovnitř, zezadu ho jasně fauloval Cavani. Costa se však rozplácl tak, jak je to běžné při filmování, sudí si myslel, že k faulu nedošlo, a nepískl. Kdyby někdo celý incident zkontroloval na videu a poslal by Kuipersovi echo do sluchátek, kopala by se penalta.
Když to sečteme, v zápase Chelsea - PSG by v případě přítomnosti videa patrně nedošlo k vyloučení Ibrahimoviće, Chelsea by kopala dvě penalty (druhou po ruce Silvy rozhodčí odpískal) a Diego Costa by utkání nedohrál (zápas by se však pochopitelně vyvíjel jinak). To je na tak důležité klání nepřijatelný počet zásadních pochybení.
Ať se fotbal změní
Přidávání dalších a dalších rozhodčí evidentně není řešením. Brankoví sudí jsou od toho, aby pomáhali hlavnímu rozhodčímu kontrolovat dění v pokutovém území. V případě nepísknuté penalty po faulu na Costu ale ve své funkce zcela selhali. Stejně tak mohli Kuipersovi sdělit, co za jeho zády provedl Costa na konci utkání, ale ani tak se nestalo. Přidání dalšího rozhodčího bude dávat smysl jen ve chvíli, kdy bude sedět za obrazovkou.
Staromilci vám řeknou, že fotbal takový vždycky byl a ať takový zůstane. Jenže to není pravda a ani žádné tajemství. Fotbal se neuvěřitelně zrychlil a nedokonalé lidské oko nemá šanci postřehnout a ve vteřině správně rozhodnout ve 100 případech ze 100. Většina z nich jde sice během zápasu přejít, jenže když pak přijde zaváhání v tom nejdůležitějším momentu, může se omlouvat rozhodčí, jak chce, ale ztracené body, prestiž, pohár ani miliony tím nevrátí.
Před fotbalovou vládou není jednoduchá situace. Zavést do fotbalu video nepůjde lusknutím prstu. Ať budete argumentovat jakkoliv, dva nesmiřitelné tábory stejně vzniknou. Fotbal kvůli tomu možná bude muset projít změnami, jaké hra ve své historii nezažila. Řeč je ve výsledku o maličkostech, ale pro fotbal, jenž se hrál prakticky podle stejných pravidel v roce 1915 i 2015, to může být šok.
Řešení ale není dělat, jako by bylo všechno v pořádku. Nejvyšší fotbalová garnitura musí začít jednat. Video ve fotbale nebude hned. Na toto téma je třeba vést širokou diskuzi, protože neexistuje žádný nejsprávnější recept, jak video ve fotbale, aby to co nejméně narušilo hru, používat, ale je třeba dát najevo, že se něco děje.
Variant je spousta a ať už si fotbal vypůjčí "jestřábí oko" z tenisu, nasadí videorozhodčího jako v hokeji nebo se rozhodne pro zcela jinou kontrolu lidského úsudku, není důvod, aby ve fotbale nadále tak často mohla o všem rozhodnout chyba jediného člověka.
Pro příklady, na kterých bychom mohli demonstrovat, že fotbal potřebuje moderní kontrolní technologie, obvykle nemusíme chodit daleko. Často se však inkriminované situace zametou pod stůl s tím, že jde o marginálii, že se vlastně hrálo jen o patnácté místo v lize a že "to je fotbal".
Jenže co je fotbal? Rozhodně to nemá být, že rozhodčí ovlivní osmifinále nejsledovanější klubové soutěže takovým způsobem, že stát se to mezi "kapříky" v české lize, fotbalová veřejnost mu po závěrečném hvizdu okamžitě vystaví šibenici.
Není to férové, nedělá to fotbalu dobrou reklamu a fotbaloví zákonodárci by měli mít největší zájem na tom, aby se takové záležitosti neopakovaly. Už to zkrátka nejde přecházet hláškou "takový je fotbal, to se stává".
Ve chvíli, kdy po hřišti běhá 22 borců, kteří si vydělají třeba milion korun denně, a o další miliony se hraje, je až trochu s podivem, že o všem rozhoduje tak nedokonalá věc, jako je lidský faktor. V jiných sportovních odvětvích prozřeli už dávno. Poznali, že člověk není tvor bezchybný, a pokud se má lámat chleba, přijde ke slovu moderní technologie.
Fotbal se teprve chytá. Zavedení brankové technologie, kdy kamery během vteřiny posoudí, zda míč přešel brankovou čáru, nebo ne, je prvním malým krůčkem, jenže se kolem toho ztropilo tolik povyku, jako by to vypadalo, že se vzal kulatý míč a nahradil hranatým.
Chyby na Stamford Bridge jako jeden příklad za všechny
Včerejší osmifinálové utkání Ligy mistrů mezi Chelsea a PSG, abychom byli konkrétní, přitom ukázalo, že jen kontrola branky nestačí. Nizozemský rozhodčí Björn Kuipers si svůj výkon za rámeček rozhodně nedá, ale kdyby měl po ruce video, mohl nakonec on i všichni hráči a fanoušci jít spát s klidnějším srdcem.
O zásadním ovlivnění můžeme mluvit především ve třech momentech, které bývaly mohly být za přítomnosti videa posouzeny správně. Zlatan Ibrahimović neměl už po půlhodině hry dostat červenou kartu, naopak muž, jenž neměl utkání dohrát, se jmenuje Diego Costa. Na druhou stranu se po zákroku na něj měla kopat penalta.
Po střetu Ibrahimoviće s Oscarem vyloučení Švéda přijít nemělo. Oscara sice trefil nepěkně, jenže do skluzu nešel tzv. "kolíkama napřed", neměl na zasažení protihráče sebemenší zájem a kdyby byl o něco pomalejší, stane se úplně stejný zákrok, jen by Oscar fauloval Ibrahimoviće. Na první pohled a z různých úhlů to mohlo na obranu rozhodčí skutečně vypadat jako "červený" zákrok, ale video by ukázalo opak.
Naprosto neoddiskutovatelný podíl by mělo video naopak na předčasném konci Diega Costy. Naturalizovaný Španěl v útoku Chelsea na hřišti řádil jako utržený ze řetězu, ale tentokrát bohužel v té druhé věci, ve které je podobně dobrý jako ve střílení branek. V pošťuchování, zákeřnostech a neustálých protestech. Když pak v prodloužení oběma rukama poslal k zemi Marquinhose, měl jít pod sprchy okamžitě.
Nebyl to navíc první zákrok, který volal po tvrdším trestu. Když v 73. minutě zezadu nevybíravě sestřelil Thiaga Silvu, sáhl sudí pouze pro žlutý kartónek. V porovnání s předchozím trestem pro Ibrahimoviće hodně kontroverzní rozhodnutí. V posledním zmíněném případu by asi video příliš nevyřešilo, ale naopak by bývalo úřadovalo těsně před koncem prvního poločasu.
Tehdy byl hlavním aktérem opět Diego Costa, tentokrát ale v pozitivním slova smyslu. Obešel nejprve několik hráčů na hranici šestnáctky a když se pustil dovnitř, zezadu ho jasně fauloval Cavani. Costa se však rozplácl tak, jak je to běžné při filmování, sudí si myslel, že k faulu nedošlo, a nepískl. Kdyby někdo celý incident zkontroloval na videu a poslal by Kuipersovi echo do sluchátek, kopala by se penalta.
Když to sečteme, v zápase Chelsea - PSG by v případě přítomnosti videa patrně nedošlo k vyloučení Ibrahimoviće, Chelsea by kopala dvě penalty (druhou po ruce Silvy rozhodčí odpískal) a Diego Costa by utkání nedohrál (zápas by se však pochopitelně vyvíjel jinak). To je na tak důležité klání nepřijatelný počet zásadních pochybení.
Ať se fotbal změní
Přidávání dalších a dalších rozhodčí evidentně není řešením. Brankoví sudí jsou od toho, aby pomáhali hlavnímu rozhodčímu kontrolovat dění v pokutovém území. V případě nepísknuté penalty po faulu na Costu ale ve své funkce zcela selhali. Stejně tak mohli Kuipersovi sdělit, co za jeho zády provedl Costa na konci utkání, ale ani tak se nestalo. Přidání dalšího rozhodčího bude dávat smysl jen ve chvíli, kdy bude sedět za obrazovkou.
Staromilci vám řeknou, že fotbal takový vždycky byl a ať takový zůstane. Jenže to není pravda a ani žádné tajemství. Fotbal se neuvěřitelně zrychlil a nedokonalé lidské oko nemá šanci postřehnout a ve vteřině správně rozhodnout ve 100 případech ze 100. Většina z nich jde sice během zápasu přejít, jenže když pak přijde zaváhání v tom nejdůležitějším momentu, může se omlouvat rozhodčí, jak chce, ale ztracené body, prestiž, pohár ani miliony tím nevrátí.
Před fotbalovou vládou není jednoduchá situace. Zavést do fotbalu video nepůjde lusknutím prstu. Ať budete argumentovat jakkoliv, dva nesmiřitelné tábory stejně vzniknou. Fotbal kvůli tomu možná bude muset projít změnami, jaké hra ve své historii nezažila. Řeč je ve výsledku o maličkostech, ale pro fotbal, jenž se hrál prakticky podle stejných pravidel v roce 1915 i 2015, to může být šok.
Řešení ale není dělat, jako by bylo všechno v pořádku. Nejvyšší fotbalová garnitura musí začít jednat. Video ve fotbale nebude hned. Na toto téma je třeba vést širokou diskuzi, protože neexistuje žádný nejsprávnější recept, jak video ve fotbale, aby to co nejméně narušilo hru, používat, ale je třeba dát najevo, že se něco děje.
Variant je spousta a ať už si fotbal vypůjčí "jestřábí oko" z tenisu, nasadí videorozhodčího jako v hokeji nebo se rozhodne pro zcela jinou kontrolu lidského úsudku, není důvod, aby ve fotbale nadále tak často mohla o všem rozhodnout chyba jediného člověka.
Komentáře (370)