UEFA se vkládá do boje s vlastnictvím hráčů třetí stranou
Evropská fotbalová asociace UEFA se hodlá naplno pustit do boje se zapojením třetích stran do problematiky vlastnictví hráčů, alespoň to hlásá generální sekretář UEFA Gianni Infantino. Nová pravidla by měla platit již od následující sezony, a kdo je poruší, tomu bude hrozit i vyloučení z Ligy mistrů či zákaz provádění přestupů...
Za poslední kapku lze patrně považovat nedávný výzkum týmu Davida Conna z Guardianu, který odhalil nekalé praktiky jednoho z nejvýraznějších fotbalových agentů Jorgeho Mendese.
Muž, který stál mimo jiné za oběma přestupy Cristiana Ronalda, údajně odkupem určitého podílu na vybraných hráčích ve Španělsku a Portugalsku sledoval zisk sahající až do výše 67 milionů liber.
Právě na jihu, ale i východě Evropy jsou tyto praktiky poměrně běžnou záležitostí, celé to nicméně začalo v Jižní Americe na startu 90. let minulého století. Momentálně se odhaduje, že souhrnná hodnota všech fotbalistů částečně vlastněných třetími stranami dosahuje nehorázných 860 milionů liber.
Proces vzniku takového závazku vůči třetí straně mnozí experti připodobňují k běžné půjčce: nakupující celek nemusí za daného fotbalistu zaplatit plnou částku, o kterou se podělí s minimálně jedním investičním fondem výměnou za skrouhnuté výnosy z budoucího prodeje. A v prvotní fázi vlastně ani nemusí jít o přestup - investiční fond, nezřídka s vazbou na nějakého hráčského agenta, může zkrátka přijít a nabídnout jistou částku za určité procento práv na (dejme tomu) nadějného odchovance.
Po vzájemné dohodě tedy na bankovní účet inkriminované třetí strany poputuje zpravidla něco mezi 10 až 50 procenty příští přestupové částky vynaložené za toho daného hráče. V konkrétním případě třeba Neymarova přesídlení z Brazílie do Barcelony se takhle Santos mohl těšit z ubohých 13 milionů liber, zatímco hned 30 jich putovalo do kapsy společnosti N&N.
Neymarův případ je nicméně v jednom směru slušnou výjimkou z pravidla, neboť se dá předpokládat, že brazilský poklad o takovém aranžmá od začátku věděl (N&N vlastní jeho rodiče). Zato běžnou praxí je naopak zatajování takových dohod před hráčem samotným.
K tomu se nedávno přiznal kupříkladu Eliaquim Mangala, o kterého se dělily dokonce dva různé fondy, a rozhodně v tom nebyl sám. Většina majitelů takových investičních skupin ostatně zůstává v anonymitě a své bankovní účty provozuje v zahraničí.
To ovšem není jediné výrazné mínus spojené s problematikou vlastnictví hráčů třetími stranami. Tím dalším je skutečnost, že podobné úmluvy zpravidla bývají shora ohraničené, což v praxi znamená například to, že klub musí dotyčného fotbalistu "střelit" nejpozději po čtyřech letech.
Zde se tedy nabízí další otazník následovaný tučným vykřičníkem - je správné, aby si klub výměnou za krátkodobý finanční zisk nechával třetí stranou takovým způsobem diktovat podmínky, svou vlastní přestupovou politiku? Rozhodně není; a přirovnání generálního sekretáře Jérômea Valckeho, který takové praktiky nazval "novodobým otroctvím", zřejmě nelze jinak než považovat za trefné...
FIFA ztratila zájem, teď je na řadě UEFA
Problém je, že jak už to v poslední době bývá, FIFA rovněž v případě řešení této komplexní otázky zůstává u pouhých slov, které nevedou k adekvátním činům. Jasným důkazem je Blatterovo prohlášení z roku 2007 (v reakci na "aféru Téveze-Mascherano"), že v dohledné době dojde k celoplošnému zákazu vlastnictví třetími stranami.
Zatímco Premier League skutečně reagovala a neprodleně na tento fenomén uvalila nadále platný ban, který jenom letos v létě vedl k "osvobození" čtyř přestupujících fotbalistů Mangaly, Zuculiniho, Roja a Markoviće, FIFA dosud žádné viditelné kroky nebyla s to podniknout (i kvůli opačným zájmům významných hráčů, Brazílie a Argentiny). Čím dál aktuálnější problematika kupříkladu v tomto týdnu zcela scházela na agendě schůzky výkonného výboru FIFA.
Do věci se tak nyní hodlá vložit evropská UEFA. "Něco takového ohrožuje integritu sportovní soutěže, narušuje smluvní stabilitu, podkopává vztah mezi hráčem a zaměstnavatelem založený na vzájemné důvěře, vyvolává konflikt zájmů, vede k omezení hráčova vlivu na vývoj vlastní kariéry, kluby drží uvnitř začarovaného kruhu dluhu a závislosti a poškozuje celkový obraz fotbalu," vypočítává veškerá negativa fenoménu hráčského vlastnictví třetími stranami Gianni Infantino.
Podle něho je zarážející už jen sama skutečnost, že FIFA ve věci této záležitosti nedělá více. Vliv podobných investorů na přestupovou politiku klubů je prý totiž výslovně zakázán v regulích FIFA; a že se něco takového děje, na to přišla dokonce sama FIFA.
"Je na čase s tím něco začít dělat, a pokud FIFA tenhle problém nehodlá adresovat, chopí se toho UEFA," slibuje Infantino, který kuriózně se stejně laděným příspěvkem vystoupil již v prosinci 2012 na schůzi exekutivního výboru UEFA. A nic.
Není to však pouze o těchto velkých organizacích; jak připomíná spolupracovník Davida Conna na tomto poučném videu, začínat by se mělo na úrovni jednotlivých národních asociací. Takhle to udělali například v Polsku, Francii, (překvapivě) Kolumbii a již zmíněné Anglii. Konkrétně Premier League se nicméně musí vypořádávat také se svým vlastním hadem, kterého si hřeje na prsou.
Jmenovitě Chelsea se totiž v otázce vlastnictví hráčů třetími stranami zdá být zainteresovaná víc, než by měla. Skrze bývalého výkonného šéfa Petera Kenyona přinejmenším v minulosti spolupracovala s fondem Burnaby Investments (jehož rádcem je shodou okolností Jorge Mendes), a přece ji nikdy - na rozdíl od West Hamu po kauze se dvěma Argentinci - nestihla žádná pokuta.
Ale to snad můžeme považovat za pouhou deviaci...
Za poslední kapku lze patrně považovat nedávný výzkum týmu Davida Conna z Guardianu, který odhalil nekalé praktiky jednoho z nejvýraznějších fotbalových agentů Jorgeho Mendese.
Muž, který stál mimo jiné za oběma přestupy Cristiana Ronalda, údajně odkupem určitého podílu na vybraných hráčích ve Španělsku a Portugalsku sledoval zisk sahající až do výše 67 milionů liber.
Právě na jihu, ale i východě Evropy jsou tyto praktiky poměrně běžnou záležitostí, celé to nicméně začalo v Jižní Americe na startu 90. let minulého století. Momentálně se odhaduje, že souhrnná hodnota všech fotbalistů částečně vlastněných třetími stranami dosahuje nehorázných 860 milionů liber.
Proces vzniku takového závazku vůči třetí straně mnozí experti připodobňují k běžné půjčce: nakupující celek nemusí za daného fotbalistu zaplatit plnou částku, o kterou se podělí s minimálně jedním investičním fondem výměnou za skrouhnuté výnosy z budoucího prodeje. A v prvotní fázi vlastně ani nemusí jít o přestup - investiční fond, nezřídka s vazbou na nějakého hráčského agenta, může zkrátka přijít a nabídnout jistou částku za určité procento práv na (dejme tomu) nadějného odchovance.
Po vzájemné dohodě tedy na bankovní účet inkriminované třetí strany poputuje zpravidla něco mezi 10 až 50 procenty příští přestupové částky vynaložené za toho daného hráče. V konkrétním případě třeba Neymarova přesídlení z Brazílie do Barcelony se takhle Santos mohl těšit z ubohých 13 milionů liber, zatímco hned 30 jich putovalo do kapsy společnosti N&N.
Neymarův případ je nicméně v jednom směru slušnou výjimkou z pravidla, neboť se dá předpokládat, že brazilský poklad o takovém aranžmá od začátku věděl (N&N vlastní jeho rodiče). Zato běžnou praxí je naopak zatajování takových dohod před hráčem samotným.
K tomu se nedávno přiznal kupříkladu Eliaquim Mangala, o kterého se dělily dokonce dva různé fondy, a rozhodně v tom nebyl sám. Většina majitelů takových investičních skupin ostatně zůstává v anonymitě a své bankovní účty provozuje v zahraničí.
To ovšem není jediné výrazné mínus spojené s problematikou vlastnictví hráčů třetími stranami. Tím dalším je skutečnost, že podobné úmluvy zpravidla bývají shora ohraničené, což v praxi znamená například to, že klub musí dotyčného fotbalistu "střelit" nejpozději po čtyřech letech.
Zde se tedy nabízí další otazník následovaný tučným vykřičníkem - je správné, aby si klub výměnou za krátkodobý finanční zisk nechával třetí stranou takovým způsobem diktovat podmínky, svou vlastní přestupovou politiku? Rozhodně není; a přirovnání generálního sekretáře Jérômea Valckeho, který takové praktiky nazval "novodobým otroctvím", zřejmě nelze jinak než považovat za trefné...
FIFA ztratila zájem, teď je na řadě UEFA
Problém je, že jak už to v poslední době bývá, FIFA rovněž v případě řešení této komplexní otázky zůstává u pouhých slov, které nevedou k adekvátním činům. Jasným důkazem je Blatterovo prohlášení z roku 2007 (v reakci na "aféru Téveze-Mascherano"), že v dohledné době dojde k celoplošnému zákazu vlastnictví třetími stranami.
Zatímco Premier League skutečně reagovala a neprodleně na tento fenomén uvalila nadále platný ban, který jenom letos v létě vedl k "osvobození" čtyř přestupujících fotbalistů Mangaly, Zuculiniho, Roja a Markoviće, FIFA dosud žádné viditelné kroky nebyla s to podniknout (i kvůli opačným zájmům významných hráčů, Brazílie a Argentiny). Čím dál aktuálnější problematika kupříkladu v tomto týdnu zcela scházela na agendě schůzky výkonného výboru FIFA.
Do věci se tak nyní hodlá vložit evropská UEFA. "Něco takového ohrožuje integritu sportovní soutěže, narušuje smluvní stabilitu, podkopává vztah mezi hráčem a zaměstnavatelem založený na vzájemné důvěře, vyvolává konflikt zájmů, vede k omezení hráčova vlivu na vývoj vlastní kariéry, kluby drží uvnitř začarovaného kruhu dluhu a závislosti a poškozuje celkový obraz fotbalu," vypočítává veškerá negativa fenoménu hráčského vlastnictví třetími stranami Gianni Infantino.
Podle něho je zarážející už jen sama skutečnost, že FIFA ve věci této záležitosti nedělá více. Vliv podobných investorů na přestupovou politiku klubů je prý totiž výslovně zakázán v regulích FIFA; a že se něco takového děje, na to přišla dokonce sama FIFA.
"Je na čase s tím něco začít dělat, a pokud FIFA tenhle problém nehodlá adresovat, chopí se toho UEFA," slibuje Infantino, který kuriózně se stejně laděným příspěvkem vystoupil již v prosinci 2012 na schůzi exekutivního výboru UEFA. A nic.
Není to však pouze o těchto velkých organizacích; jak připomíná spolupracovník Davida Conna na tomto poučném videu, začínat by se mělo na úrovni jednotlivých národních asociací. Takhle to udělali například v Polsku, Francii, (překvapivě) Kolumbii a již zmíněné Anglii. Konkrétně Premier League se nicméně musí vypořádávat také se svým vlastním hadem, kterého si hřeje na prsou.
Jmenovitě Chelsea se totiž v otázce vlastnictví hráčů třetími stranami zdá být zainteresovaná víc, než by měla. Skrze bývalého výkonného šéfa Petera Kenyona přinejmenším v minulosti spolupracovala s fondem Burnaby Investments (jehož rádcem je shodou okolností Jorge Mendes), a přece ji nikdy - na rozdíl od West Hamu po kauze se dvěma Argentinci - nestihla žádná pokuta.
Ale to snad můžeme považovat za pouhou deviaci...
Komentáře (725)