Týden v Ligue 1 (18)

Předposlední kolo před krátkou zimní přestávkou je za námi, tentokrát ve znamení významného utkání mezi Lyonem a Marseille, na které se podíváme krapet podrobněji. Vedle toho začíná i náš nový seriál o nejzajímavějších stadionech L1.


Událost kola: Choc des Olympiques

Toto kolo se odehrála dlouho očekávané a tradičně široce sledované utkání - v neděli večer se střetly dva nejsilnější týmy Francie poslední dekády, Lyon a Marseille, v zápase mnohdy braným jakožto "bitva o Francii".

Oproti známějšímu duelu Le Classique (PSG vs. Marseille), střety dvou Olympique nikdy nenabídly tolik planoucí nenávisti mezi oběma tábory, nicméně každý zápas byl brán z obou stran pokaždé velmi prestižně, důležitost si uvědomovali hráči, fanoušci i představitelé vedení. Historie rivality mezi dvěma celky z východu však trvá již nějaký ten pátek, úplně první měření sil se událo těsně po ukončení druhé světové válce v září roku 1945, které skončilo remízou 1:1. Opravdová rivalita ale narostla až po příchodu podnikatele Jeana-Michela Aulase do prezidentského křesla Lyonu. OL totiž sice během konce 60. a 70. let patřil ke špičce Ligue 1, punc francouzského velkoklubu si ale získat nedokázal, i proto, že na premiérový titul pořád čekal.

Oproti tomu Marseille patřila především na počátku 70. let na úplný vrchol, větší zvuk mělo pouze tehdy výjimečně silné Saint-Étienne. Nejúspěšnější období les Phocéens vůbec přišlo na přelomu let 80. a 90., kdy získali hned čtyři tituly v řadě, navíc si připsaly i cenný úspěch, v roce 1991 na domácím Stade Vélodrome nastříleli Lyonu, tehdy vedeným Raymondem Domenechem, sedm branek, aniž by inkasovali, dodnes nejlepší výsledek Marseille v derby Choc des Olympiques. Les Gones ale věděli, že i jejich chvíle přijde, pomalu, ale jistě formovali kádr, který jednou měl přinést i toužené ovoce. Pomsta za krutý debakl navíc na sebe nenechala dlouho čekat, v sezóně 1996/97 OL přivítal na svém stánku soka a naděloval ve velkém stylu, tehdejší gólman týmu ze slunného jihu, Andreas Köpke, musel celkem osmkrát lovit míč ze své sítě, sedm z nich již v prvním poločase. Nejvíce na sebe upozornil tehdy ještě nepříliš známý Ludovic Giuly, odchovanec Lyonu, který zaznamenal hattrick.

S nástupem nového milénia se pak klub s podporou Aulase konečně dočkal, Les Gones získali sedm titulů v řadě a marseillští byli poprvé v historii tím, kdo musel pravidelně tahat za kratší konec provazu. Z nejaktuálnějších měření sil si jistojistě každý vybaví především to loňské, kdy obě strany předvedly ofenzivní kolotoč bez obran a oba gólmani (nezvykle chybující) kapitulovali hned pětkrát. 10 branek v jednom derby je samozřejmě i rekordem, který nejspíše zase určitou dobu vydrží.. Statistika vzájemných zápasů je nicméně překvapivě vyrovnaná, v dosavadních 89 ligových střetnutích (včetně toho včerejšího) 27x uspěl Lyon, 29x Marseille a ve 33 případech se zrodila remíza. Gólový příspěvek je také u obou táborů velmi podobný, OL se zapsalo do statistik 136 góly v síti soupeře, OM 149 zářezy. Mezi hráči je opět remíza, nejúspěšnější kanonýři zaznamenali šest branek, za les Phocéens pálil ostrými nejvíce Mamadou Niang, za Les Gones další hvězdný kanonýr, Sonny Anderson. Senegalský šutér Niang se navíc pyšní úctyhodnou bilancí čtyř Choc des Olympiques v řadě, kdy se dokázal prosadit. Asi nejslavnější postava Lyonu poslední dekády, Juninho, dal branek pět, stejně tak Sidney Govou.

Co se týče té nejčerstvější bitvy, více než cokoliv jiného ji bezesporu vystihne přídomek "podivná". Fajnšmekři si rozhodně příliš nepochvalovali předváděnou hru, ono všemu napověděly i sestavy jednotlivých týmů, ovlivněné karetními tresty a zraněními, především tedy na straně Lyonu, kouč Puel totiž při absenci Gourcuffa a Toulalana musel na hřiště poslat záložní trojlístek Gonalons, Källström, Makoun, přičemž právě Kamerunec Makoun snad poprvé v kariéře byl nucen vyzkoušet roli čistého ofenzivního záložníka - tvůrce. Této funkce se sice zhostil na své poměry velmi dobře, i přes dobrou vůli ale musíme uznat, že Yoann Gourcuff je jen jeden. Jak dopadaly souboje Gonalons, Källström s ofenzivními bijci Marseille, je pak asi každému jasné, jelikož tito borci jsou všechno možné jen ne důrazně dotírající a silově disponovaní. Zklamali navíc i svojí velice nepřesnou rozehrávkou, laciné ztráty balónu byly na denním pořádku, překvapivější je ovšem ještě více to, že se k nim přidával i jindy famózní Lucho na druhé straně barikády.

Když si k tomu připočteme, že obránce Pape Diakhaté předvedl výkon, který by se v pohodě vešel mezi nejhorší tři představení defenzivního hráče v podzimní části Ligue 1 (nejvíce asi vynikla nabídka do běhu pro André-Pierra Gignaca, do toho Afričan působil velmi nemotorným dojmem, skoro jako by nebyl schopen ovládat své nohy vlastní silou) vyjde nám výsledek rovnice, proč marseillští dominovali naprosto jasně středu pole a z čeho pramenila jejich optická převaha. Tato dominance se v jistém směru projevila i v srdci obrany OM, nová posila Rod Fanni se ukázala jakožto velmi povedený tah, po výborně hrajícím Cheyrouovi možná nejplatnější hráč domácích, Bafe Gomis ve vápně soka nedostal ani píď prostoru. Není ale všechno zlato, co se třpytí, epicentrum hřiště totiž sice patřilo jednoznačně les Phocéens, ale naopak v prostorách křídelních byly role obrácené, kraje Marseille se překvapivě těžko vypořádávaly s ďábelsky kvalitní, do toho sehranou dvojicí Lisandro - Bastos; jindy špičkový Taiwo působil dojmem, že není ve své kůži, a jeho kolega Kaboré přistupoval k práci dozadu s nesmírně lajdáckým přístupem, Argentinec Lopéz měl takříkajíc volný prostor, což je chyba, která může být smrtící, což se bezezbytku ukázalo. Můžeme jen spekulovat, jak by utkání vypadalo, kdyby hrála jinak tradiční opora, v současných dobách zraněná, Cesar Azpilicueta. Právě z prostoru, který měl mít na starost pravý bek domácích, padl gól, kdo jiný než oblíbený "Licha" se o něj mohl postarat.

Útlum v křídelních místech navíc OM zažíval i v ofenzívě, Rémy s Ayewem byli téměř vymazáni ze hřiště, buldoka Gignaca tak v ofenzívě nějak výrazněji podporoval pouze jediný střelec za Marseille, Valbuena, asi nejnebezpečnější postava svého týmu ve včerejším zápase. Samotný André-Pierre Gignac naopak potvrdil, že se vedle menšího útlumu do jeho projevu přikrádá i smůla, v jedné tutovce nečekaně zklamal, tu druhou sice proměnit dokázal, ale nebyla mu uznána kvůli možná kontroverznímu rozhodnutí pomezního, který viděl Rémyho v ofsajdu. Reprezentant Francie sice v postavení mimo hru opravdu byl, ale míče se nedotkl, nakolik clonil Llorisovo vidění můžeme pouze spekulovat. Jedná se tedy už o druhé rozporuplné rozhodnutí sudího proti Marseille ve druhém zápase v řadě (proti Auxerre byla ve prospěch AJA odpískána penalta po kontaktu mimo vápno), že by bylo OM u francouzských arbitrů v nemilosti? Suma sumárum šancí bylo celkově poskrovnu a příznivci obou táborů již určitě pomalu vyhlíží květen 2011, jelikož další bitva je za námi, ale "válka" o post jedničky francouzské ligy nikdy neskončí...


Moment kola: Nová taktika na venkovní zápasy? Postavte zálohu, se kterou soupeř nepočítá...

Je to pochopitelně jenom shoda okolností, přesto však osmnácté kolo nabídlo fanouškům nečekaný námět k zamyšlení. Utkání Montpellier - Auxerre, PSG - Monaco a Marseille - Lyon totiž měla několik společných bodů:
a) domácí byli (ať už mírným nebo vysokým) favoritem;
b) všechna utkání skončila remízou;
c) trenéři hostujících týmů vyslali na hřiště sestavy, po jejichž shlédnutí by na ně málokdo vsadil byť jen zlámanou grešli.

Jako první zkoušel štěstí trenér Auxerre Fernandez, nicméně u něj je nutno klást vinu velké marodce a úzkému kádru na pozicích středních záložníků. Přesto však defenzivní dvojblok Kamel Chafni - Alain Traoré (tedy levé křídlo a levý záložník) nebudí příliš respektu, stejně jako absence klasického útočníka (na hrotu musel zaskakovat křídelník Quercia), a doma silný Montpellier neměl mít s takto zdecimovanou, nesehranou a typologicky naprosto nesedící sestavou nějaké větší problémy. Nicméně labilita v obraně, neschopnost převzít kontrolu nad zápasem a celková poměrně nízká úroveň střetnutí vyústila v zaslouženou remízu.

Jakmile Fernandezovu sestavu viděl trenér Monaka Guy Lacombe, rozhodl se, že čachrování se sestavou dotáhne do samého konce dokonalosti v absurditě; nebo jak jinak chcete nazvat formaci, v níž vybíhá na hřiště 5 obránců, 2 defenzivní záložníci, rozehrávač Lukman a dva podhroti, suplující klasické útočníky? A s tímto přijeli červenobílí do Paříže, na hřiště týmu s mimořádnou formou, s nejlepším ligovým hráčem v kádru a s ambicemi dobýt mistrovský titul. Neptejte se mě jak je to možné, ale utkání nakonec skončilo remízou, a nešlo o žádnou na nulu upachtěnou plichtu, jak by se z monackého rozestavení dalo usuzovat: pěkně 2:2, nejdřív vedli hosté, potom domácí otočili a v závěru hosté vyrovnali. Drama jak má být. Drama s nejméně pravděpodobnými herci, jaké si lze představit.

A podobný kousek se podařil i v neděli Puelově záloze Gonalons - Källström - Makoun. "To přece nemůže fungovat dozadu ani dopředu," ťukali si fanoušci při pohledu na startovací jedenáctky na čelo, a měli pravdu - nefungovalo. Systém, ve kterém musí možná nejlaxnější hráč ligy (Gonalons) důsledně bránit, nejhorší střelec ligy (Källström) střílet ze střední vzdálenosti a silový střední záložník (Makoun) rozehrávat akce po "gourcuffovsku", nemůže fungovat nikdy. Lyon však přesto uhrál remízu 1:1, za což může vděčit zejména totálnímu přehrátí Marseille po křídlech: Taye Taiwo zkrátka neměl den, Charles Kaboré ukázal, že prostě není žádný bek, a ve formě hrající jihoamerické duo Lisandro - Bastos zařídilo body.


Hvězdy kola:

1. Nenê (Paris Saint-Germaine)
Taky se přistihujete, že ta zvědavost, kdo že byl nejvýraznější postavou celého kola, poslední dobou povážlivě upadá, protože šance, že to bude někdo jiný než Nenê, se za několik málo týdnů poměrně výrazně ztenčila? PSG přivítalo na svém stánku tápající Monaco a překvapivě zaznamenalo jen bod za remízu 2:2; kdoví, co by se stalo, kdyby Nenê nedal podruhé v řadě dva góly a neurval tak body do Paříže v podstatě sám. Letos už... pokolikáté že to?

2. Paulo Machado Toulouse FC)
Defenzivní záložníci se skvělou kopací technikou byli vždycky důležitými a ceněnými hráči, a jak ukazuje podzim roku 2010, je budoucnost Paula Machada jaksepatří růžová. Zřejmě celkově zatím nejlepší hráč Toulouse demonstroval svoje schopnosti naposledy dvěma brankami do sítě Lorientu. Pokud zapracuje na stálosti výkonů, které v jeho podání trpí občas až strašidelnými výkyvy, bude z něj extrémně platný hráč.

3. Jean-Armel Kana-Biyik (Stade Rennais FC)
Kanu si Rennes vyhlídlo coby talentovaného univerzálního obránce, který má perfektní bránění v genech (jeho otec byl známým kamerunským zadákem a účastnil se i legendárního MS 1990). Dlouho se mu však nedařilo dostat do sestavy a nebýt záliby trenéra Antonettiho ve zkoušení velmi širokého množství hráčů, kdoví, jestli by se rozehrál k takovým výkonům; to momentálně znamená defenzivně velmi vyspělá představení, spolehlivé plnění úkolů a navíc nečekaná přidaná hodnota v podobě platnosti vepředu. Jako naposledy, kdy Rennes vyhrálo 1:0 a jediný gól dával takřka v poslední vteřině právě Kana.


Ideální sestava:
Cédric Carrasso (Bordeaux) - David Ducourtioux (Valenciennes), Jean Armel Kana-Biyik (Rennes), Sébastien Puygrenier (Monaco), François Clerc (Nice) - Marvin Martin (Sochaux), Paulo Machado (Toulouse), Anthony Mounier (Nice) - Lisandro López (Lyon), Daniel Niculae (Monaco), Nenê (PSG)
Náhradníci: Nicolas Douchez (Rennes) - Rod Fanni (Marseille) - Laurent Batlles (Saint-Étienne) - Daniel Ljuboja (Nice)


Gól kola: Alain Traoré

Vyrovnávací gól auxerreského Traorého dostal tento týden přednost před další výstavní trefou Nenêho; přiznáváme se, hlavně proto, aby to tady nebylo tak nudné, protože Nenê dává všechny góly podobně a většina z nich je na pohled famózních. V sezoně druhá trefa pracovitého záložníka si však s bombou famózního Brazilce v ničem nezadá; podívejte se, jak Traoré nachytal na švestkách montpellierskou obranu.




Téma: Nejslavnější stadiony Ligue 1 (1/3)

Francouzský fotbal vedle kvalitních hráčů a vynikajících trenérů nabízí i mnoho kvalitních stánků, které zaslouží pozornost. V dnešním prvním díle se podíváme na první trojici slavných stadionů, známé chlouby Lyonu a Marseille doplní sice ne tolik známý, ale rozhodně neméně zajímavý domov fotbalistů Rennes.


Stade Vélodrome

Stadion, který má dlouhodobě veliký zvuk nejen ve Francii, tímto statusem se může pyšnit slavný Stade Vélodrome, na kterém již téměř tři čtvrtě století hraje výběr Marseille. Chlouba Olympique byla postavena v roce 1937 s kapacitou 42 000 diváků, první zápas se zde sehrál mezi domovským OM a Turínem FC, šlo o přátelské utkání. Prvním oficiálním zápasem bylo až ligové klání proti AS Cannes. Svatostánek z jihu Francie byl samozřejmě využit i na mistrovství světa, které se konalo hned rok poté, co byl stadion uveden, dvakrát si jej "vyzkoušeli" pozdější mistři z Itálie, sledovaným byl zejména semifinálový zápas proti Brazílii. Zajímavostí je, že na Vélodromu se často hrají i ragbyové zápasy, v 70. letech dokonce fotbalisté sdíleli stadion i s městskými kolegy, hrajícími s šišatým míčem.

Vzhled budovy se změnil až po dlouhých šedesátých letech a opět za to mohl světový turnaj ve fotbale, který opět hostila Francie. Vedle rozsáhlé modernizace celého interiéru byla navýšena i kapacita na dnešních 60 031 míst, majestátní stánek jo dodnes schopný pojmout nejvíce diváků ze všech stadionů týmů L1, více lidí se v rámci Francie vejde pouze na Stade de France, kolbiště sloužící výběru "les Bleus". Zajímavostí je, že se zde v semifinálovém klání opět představili brazilští reprezentanti, tentokrát ale neměli po utkání svěšené hlavy, protivníky z Holandska porazili po penaltovém rozstřelu.

Stade Vélodrome vedle rekordní kapacity drží i primát v návštěvnosti mezi francouzskými kluby, v roce 2004 navštívilo semifinálový zápas v tehdejším poháru UEFA 58 879 fotbaluchtivých nadšenců, soupeřem byl anglický Newcastle United. Dalším výrazným turnajem, který se zde sehrál, bylo mistrovství světa v ragby, konaném před třemi lety, příznivci tohoto sportu měli možnost vidět šest měření sil na jihu Francie. V současnosti se pracuje na další modernizaci stánku, v plánu je do roku 2014 vystavět další rozšíření, po kterém by měl být stadion schopen pojmout až 67 000 lidí. Odhadovaná cena renovace se odhaduje na 267 milionů eur, otázkou ale je, jestli i poté bude z významného stánku nadále dýchat historie jako je tomu dnes.


Stade Gerland

I druhý stadion v pořadí, kterému se budeme věnovat, patří Olympique, tentokrát ale se posuneme trochu více na sever, do Lyonu. Roku 1910 tehdejší lyonský major, Édouard Herriot, přišel s myšlenkou rozvést oblast sportu ve městě, k tomuto účelu měl sloužit komplex s atletickou dráhou a velodromem. Vzhledem k tehdy pomalu blížící se světové válce však nakonec stavba trvala déle, než se původně předpokládalo, práce skončily až roku 1920, na slavnostní otevření si pak v Lyonu museli počkat dalších šest let. Budova původně obsahovala i cyklistickou dráhu, ale ta byla kvůli navýšení kapacity na 50 000 míst odstraněna.

OL zde hraje od roku 1950, kdy se rozpadl klub Lyon Olympique Universitaire složený jak z profesionálů, tak z amatérů. Rekordní návštěvu stánek zaznamenal v sezóně 1981/82 při slavném Derby du Rhône, utkání vidělo 48 552 fotbalových fanoušků. 2 roky poté Francie hostila evropský šampionát a dotklo se to i Stade Gerland, proběhla totiž první rekonstrukce, mnohem výraznější však byla renovace, která proběhla roku 1998, kdy se mělo v zemi dobrého vína odehrát mistrovství světa. Práce se týkaly především jižní a severní tribuny, které byly předělány a modernizovány, protože dle regulí FIFA musely být nově všechny využívané stánky plně k sezení. Důsledkem byla i snížená kapacita, tradiční budova od té doby pojme 40 494 diváků.

Příliš dlouho si už ale této dnes již klasické stavby neužijeme, prezident Lyonu Jean-Michel Aulas totiž před dvěma lety započal plán budování nového stánku, který by měl být hotový roku 2013 s plánovanými 61 556 místy, supermoderní komplex vyjde na dle odhadů na částku mezi 350 a 420 miliony eur. Jedno je již dnes jisté, nastupující pokrok rozhodně nenahradí tradici a historii spojenou se Stade Gerland, budoucí zápasy OL budou postrádat jistou atmosféru vyvolanou právě vzpomínkami na významná klání, které se zde v minulosti odehrály...


Stade de la Route de Lorient

Víte, který stadion je ve Francii téměř nejstarší? Kdo by tipoval některý z tradičních velkých stánků, mýlil by se - primát nejstaršího používaného stadionu v zemi drží po pařížském Parku princů renneský Stade de la Route de Lorient (v překladu vlastně Stadion u silnice na Lorient), otevřený 15.9.1912, který byl v historii celkem čtyřikrát renovován a pojme do svých útrob téměř 30 000 lidí.

Historie stadionu Stade Rennes je poměrně poklidná; přestože fanoušci červenočerných rozhodně nejsou žádná "ořezávátka" a umí vytvořit patřičně bouřlivou atmosféru, nikdy v jejich svatostánku nedošlo k nějakým větším problémům nebo výtržnostem, a to ani v období před finální rekonstrukcí a zvýšením kapacity v roce 2004, kdy si fanoušci při nejdůležitějších zápasech klubu občas museli sedat i na střechy tribun, protože sedačky zkrátka nestačily. V současnosti je jedenáctý největší stadion ve Francii, umístěný v klidné okrajové části města v těsné blízkosti řeky Villaine, multifunkčním stánkem hostícím různé akce. Dobrou zprávou pro přespolní fanoušky Rennes je, že pokud se rozhodnou zajet si do Bretaně na zápas svých favoritů, neměli by mít problémy se sehnáním míst; od roku 2005, kdy se celkem třikrát podařilo pokořit hranici 29 000 diváků, se zaplněnost stadionu na domácí zápasy pohybuje konstantně několik tisíc míst pod absolutní hranici.

Stade de la Route de Lorient jednou hostilo i mezinárodní utkání mužů, konkrétně Francie - Bosna a Hercegovina v srpnu 2004; dvakrát pak v Rennes hrála francouzská ženská reprezentace. Kromě různých koncertů a festivalů pak stánek hostil i diecézní shromáždění na Letnice roku 2007, kde se pod vedením renneského arcibiskupa Pierre d’Ornellase sešlo téměř 23 000 katolíků. Uvítá příští rok nenápadný, ale malebný stánek, jehož jedinečná poloha v podstatě uprostřed bretaňské přírody mu propůjčuje nezaměnitelný ráz, poprvé ve své historii souboje prestižní Ligy mistrů?