Týden v Ligue 1 (16)

Uplynulé kolo v Ligue 1 znamená jediné, přichází další díl pravidelného týdeníku o francouzské lize. Hlavním tématem je tentokrát Sochaux, za které kope i nám dobře známý Václav Svěrkoš, přineseme také bližší pohled na ofenzivní řadu plnou mladíků tohoto francouzského týmu. Nechybí ani analýza bouřlivého zápasu odehraného na půdě Lille. A finišuje i série o zajímavých hráčích Ligue 1, dnešní část o druhé šestici útočníků je totiž poslední.

Událost kola: Sochaux si pomalu podmaňuje celou ligu - ofenzivním kolotočem

Když se podíváme na herní pojetí týmů Ligue 1 ze spodku či středu tabulky, velice často tam najdeme podobnou filozofii - defenzíva nadevše, trenéři svým svěřencům ordinují co nejvíce zahušťovat střed pole a jeden vytažený osamocený útočník mnohdy působí jakožto nestranný návštěvník ve vápně soupeře. Čestnou výjimku tvoří velmi málo týmů, namátkou Lorient či právě Sochaux.

Před sezónou jsme Les Lionceaux pasovali na jasného kandidáta na sestup a kdo je loni sledoval, určitě nemohl nic namítat. Jedna z nejhorších obran celé ligy a naprosto bezzubý útok, v čele s trápícím se Svěrkošem, kterému odešla forma už v srpnu, a na jaře dokonce nehrál vůbec, takto by se zhruba dala charakterizovat celoroční "forma" maličkého klubu z města poblíž švýcarských hranic.

A těsně před uzavřením letního přestupového okénka to nevypadalo o moc lépe, jedinou výraznější posilou měl být Maïga, který ve svém předchozím působišti v Le Mans nepůsobil nikterak zázračně. Vedle něj přišli i dva defenzivně zaměření borci, Anin a Sauget, ale oba loni se svými ex-zaměstnavateli sestoupili proto jejich příchody zas až takový vzruch nezpůsobily.

Naopak odchody, to byla jiná, odešel totiž asi jejich nejlepší hráč a kapitán Dalmat, kterého omrzel boj o udržení, a zamířil do ambiciózního Rennes. Ze sestavy se pak vytratil i talent Jokić, vybralo si ho italské Chievo. S trochou nadsázky by se tedy dalo říci, že s poklidnou záchranou by mohl počítat jen velmi silný optimista.

Chyba! Všechny tři posily se okamžitě zařadily do základní sestavy a rozhodně nezapadly - patří mezi nejlepší hráče celé sestavy. Především silově disponovaný Maïga utvořil s rychlonohým Ideyem naprosto ukázkovou útočnou dvojici, která se v lecčem vyrovná dokonce i nejlepšímu ofenzivním duu celé ligy, Erdinçovi a Hoarauovi z PSG. Oba si v rozjetém ročníku prozatím připsali po solidních 6 brankách.

To úplně nejlepší se však nachází dle rozestavení těsně za těmito forvardy, konkrétně jde o ďábelský ofenzivní trojzubec, který utváří zleva Nicolas Maurice-Belay, Ryad Boudebouz a Marvin Martin. Nejvíce je letos rozhodně vidět pravé křídlo Martin, který se vyhřívá na samotném čele tabulky ligových asistentů, jméno si získal především precizním zahráváním standartních situací, již čtyři míče vysílané Martinovou pravačkou z klidové pozice skončily gólem. Mladičký mozek týmu Boudebouz ale na hřišti není výrazný o nic méně, ne nadarmo je považovaný za jeden z největších talentů v celé Francii.

Trochu nevděčnou roli za nimi plní mladý bijec Kévin Anin, jakožto jediný defenzivní záložník v sestavě totiž má za úkol plnit důležitou roli hráče, který zastavuje většinou rozjíždějících se akcí soupeře, není se tak co divit, že je nucen se často uchýlit ke karetnímu zákroku. Zajímavé na tom i je, že Anin není úplně klasický defenzivní záložník jako třeba Claude Makélélé, mnohem více totiž připomíná spíše dispečera všech akcí. Bez jeho "černé" práce by ale celý tým rozhodně nefungoval tak, jak letos funguje, příznivci Sochaux však nemusí propadat panice, kdyby se náhodou Anin zranil - jeho náhradník Carlão se ukazuje v dobrém světle, viz poslední zápas proti Valenciennes (2-1), kdy dával branku.

Podivné čachry se dějí i v brance. Před sezónou bylo počítáno na post jasné jedničky s velezkušeným Teddy Richertem a záda mu měl krýt talentovaný Dreyer. Nakonec však Richert nezaznamenal doposud ani jeden start, mezi třemi tyčemi začal ročník právě Dreyer. A co je zajímavé - obstál, vynikajícími zákroky vychytal několik bodů. Vypadalo to, že tak už post prvního gólmana nikomu nepustí, přesto však nakonec přišla ještě jedna změna. V 11. kole proti Lyonu totiž nastoupil poprvé, teď se podržte, teprve devatenáctiletý Pierrick Cros a co je zase zajímavé - předvedl další dobrý výkon. V současnosti tak hájí post jedničky on, s velmi dobrou bilancí šesti zápasů, pěti inkasovaných gólů. Při současném rozpoložení se dá čekat, že za pár kol vytáhne trenér Francis Gillot z klobouku další jméno; opět o něco mladší, opět o něco lepší.

Když se tedy podíváme na rozestavení, praktikované klubem z Montbéliard, první reakce asi bude nevěřícná, Lvi totiž hrají stylem 4-1-3-2, na dnešní dobu opravdu totální fotbal se vším všudy, v rámci Ligue 1 úplně nevídaná věc, žádný jiný tým nemá v základní sestavě tolik ofenzivních hráčů. Velmi zajímavý je i věkový průměr tradiční základní jedenáctky (24,5 roku), až na dva třicátníky Brécheta a Saugeta je složena veskrze z hráčů, kteří mají to nejlepší teprve před sebou. A co se týče číselného vyjádření zlepšené ofenzivní fáze? V uplynulých 16 zápasech nastříleli takřka nachlup stejnou porci gólů jako za celou minulou sezónu, přímo do očí bijící zlepšení.

Nemohla by se tato sympatická filozofie kouči Gillotovi vymstít? Prozatím vypadá, že rozhodně ne, tradiční tým se drží na dobré osmé příčce a hraje jeden z nejlepších fotbalů celé ligy, už pět soupeřů od nich dostalo po třech brankách. Navíc každé jejich utkání slibuje opravdu parádní podívanou, více gólů padá jen v zápasech Lille. Jediný, kdo je tak asi v klubu smutným, je Václav Svěrkoš, který těžko může být spokojený z dobré formy svých spoluhráčů - on sám totiž těžko může pomýšlet, že se kdy v blízké době na hřiště podívá byť v roli střídajícího hráče, své původně výsadní postavení, zdá se, nenávratně ztratil a nejspíše odejde již v blížícím se zimním přestupovém termínu jinam.

Právě na příkladu tohoto na pohled nenápadného, málo známého klubu, se ukazuje, že i s útočně laděnou sestavou se dá pomýšlet na úspěch, dá se však očekávat, že je budou následovat i další týmy? S dnešní trendem udržet především nulu a až potom se soustředit na útočení těžko říci, právě proto si musíme týmu jako Lille, Lorient a Sochaux užívat, co to jde.

Moment kola: Zápas bez obran a konec jedné série (v nedohlednu)

Které týmy L1 hrají nejofenzivnější fotbal? Dlouhodobá statistika, herní projev, sehranost ofenzivy a trenérská filozofie staví na pomyslný piedestal týmů, které svojí hrou dokážou potěšit oko nezaujatého fanouška a těm vlastním občas způsobit infarkt, právě dvojici Lille, Lorient. Vzájemné setkání těchto dvou celků proto slibovalo pořádnou podívanou, a toto proroctví se naplnilo do puntíku: v gólově zatím nejbohatším utkání probíhajícího ročníky porazily Dogy bretaňského soupeře divokým výsledkem 6:3 a vyšplhaly až na samý vrchol ligové tabulky.

Nutno říci, že ačkoliv Lorient nebyl nikdy celkem, který by oplýval pevnou obranou, utkání na severu Francie bylo v tomto směru vyloženým extrémem. Zejména trio Grégory Bourillon, Maxime Baca a brankář Fabien Audard nemělo zrovna svůj den; Audard na svůj výkon asi bude chtít co nejrychleji zapomenout, byl u každého míče pozdě, pustil dva ne zrovna nechytatelné góly a navíc byl vyloučen poté, co před vápnem skočil pod nohy rozběhnutému Sowovi. Nutno říct, že obrana Les Merlus byla při této situaci zřejmě myšlenkami někde u piva...

Ofenziva Lille sice šlapala jako hodinky, k šesti gólům přidala ještě několik nebezpečných situací a jedno břevno, ale co s obranou Dog předváděl Kévin Gameiro, to si Rami a spol. za rámeček určitě nedají. Ve fantastické formě hrající štírek na hrotu lorientského útoku vstřelil dva góly sám, třetí připravil parťákovi Kitambalovi a dlouhou dobu držel svůj tým ve hře o body. Ve hře, kterou si nakonec oranžoví prohráli sami příšernou hrou vzadu.

Jasné je jedno: až se příště potkají Lorient a Lille, nenechte si tento souboj ujít. Zcela určitě to nebude nuda. Ani jeden z těchto týmů totiž hrát nudně zkrátka neumí.

Trochu jiné starosti řeší se svými svěřenci trenér ASSE Christophe Galtier. Les Verts se po mimořádně slibném začátku propadli do obrovské krize a prožívají tak sezonu dvou extrémů: první vyhřívání se na samém vrcholu tabulky po bezmála 30 letech, které přišlo po výhře na půdě arcirivala z Lyonu, nastoupili zelení cestu k sérii bez výhry, která trvá dodnes, což je vůbec nejdéle od katastrofálního ročníku 1995. Díky mimořádné vyrovnanosti ligové tabulky, ztrátám konkurentům a bodům z famózního začátku sezony, které s železnou pravidelností zajišťoval Dimitri Payet, je však Galtierova squadra stále na dohled pohárovým příčkám, i když ty sestupové jsou také nebezpečně blízko...

Faktem je, že pokud bychom měli brát domácí zápas s Bordeaux jako ukazatel toho, ke kterému pólu tabulky se Les Verts vydají, bude to jednoznačně ten severní, tedy nahoře. Hráči Saint-Étienne vedení zejména skvělým triem Albin Ebondo, Blaise Matuidi, Bakary Soko svého soka sevřeli do kleští, zejména ve druhém poločase jedna šance střídala druhou a nebýt (pokolikáté už?) fantoma Carrassa v bordeauxské svatyni, odjíždí ambiciózní mužstvo domů s ostudou. Místo toho se však ASSE zaleklo svého vedení a s psychickou zátěží v podobě deprimující série bez výhry v zádech inkasovali vyrovnávací gól z jediné akce, kterou Bordeaux ve druhém poločase mělo.

Tady přichází úkol pro Galtiera: mužstvo je potřeba namotivovat, aby se podobná zaváhání neopakovala. Výkon v posledním zápase ukázal, že ASSE je skutečně silným mužstvem schopných reálně bojovat o pohárové příčky, jenže k čemu vám to je platné, když prostě nejde vyhrát... dá se očekávat, že v okamžitu, kdy dojde k prolomení této série, půjde ASSE zase nahoru. Bude k tomu ovšem potřebovat opětovnou pomoc od své hvězdy Payeta, který působí poslední dobou na hřišti nebývale vyhořele.

Ideální sestava:
David Ospina (Nice) - Jean-Pascal Mignot (Auxerre), Antar Yahia (Lens), Emir Spahić (Montpellier) - Ludovic Giuly (PSG), Florent Balmont (Lille), Moussa Sissoko (Toulouse), Michel Bastos (Lyon) - Kévin Gameiro (Lorient), Moussa Sow (Lille), Lisandro López (Lyon)
Náhradníci:
Hugo Lloris (Lyon) - Albin Ebondo (Saint-Étienne) - Yohann Cabaye (Lille) - Gervinho (Lille)

Hvězdy kola:

1. Lisandro López (Olympique Lyonnais)

Když se za nějakého hráče zaplatí 25 milionů eur, očekávají se špičkové výkony okamžitě a s železnou pravidelností, jinak je podobný přestup automaticky brán jakožto neúspěch. Lisandro však bezpochyby splňuje první možnost, v Lyonu září podobně jako předtím v Portu, žádné jiné jméno v útoku OL nemá srovnatelnou nálepku "nepostradatelný". O kvalitách Lisandra jsme se opět měli možnost přesvědčit i poslední víkend, kdy dvěma precizními góly rozhodl jinak remízový zápas proti Montpellieru a pomohl tak Olympique předskočit v tabulce právě svého smutného soka.

2. Moussa Sow

Tři góly? Jistě. Nastřelená branková konstrukce? Ovšemže. Jistý gól, který si "pro sebe" zabral bránící hráč nešikovným zákrokem? Proč ne. Kdo letos sleduje Moussu Sowa, nemůže se zbavit dojmu, že tohoto hráče přes léto na trase Rennes - Lille někdo vyměnil. Letošní Sow je naprosto chladnokrevný zabiják, který potřebuje ke své práci jediné - míč. Kdekoliv a kdykoliv. Když má míč, dá gól. Při zápasech Lille to vypadá, že jde o tu nejjednodušší práci na světě.

3. Ludovic Giuly

Giuly býval vždycky skvělým hráčem, prožil pozoruhodnou kariéru, během níž si vydobyl status jednoho z nejlepších pravých křídel své doby, a ani ve fotbalově pokročilém věku ze svých standardů příliš nepolevuje. Loňská sezona mu sice, stejně jako celému PSG, nevyšla zrovna ideálně, a ani letos to s ním nevypadalo zrovna růžově: na jeho pozici začal Stéphane Sessegnon, který měl skvělý úvod do sezony, a tak se zdálo, že z Giulyho už bude až do konce kariéry spolehlivý náhradník. Jenže potom Sessegnon rapidně polevil a nastal čas povolat zkušeného matadora zpět do akce. Proti Brestu byl Giuly nejlepší na hřišti a vypadá to, že jeho výkony rostou zápas od zápasu. Společně s Neném nalevo tvoří zabijáckou dvojici křídel, která dává PSG naději na zisk tolik kýženého mistrovského titulu... Pro hráče jako Coupet, Makélélé nebo právě Giuly by to mohla být krásná tečka za skvělými kariérami.

Gól kola: Nolan Roux (Stade Brestois 29)

O kvalitách Rouxa jsme již v minulosti napsali pořádnou porci řádků. A ne náhodou, rozpoznat nesporný talent dvaadvacetiletého Francouze není nikterak složitá operace. Jeho velká chvíle přišla i proti silnému PSG, gólman Apoula Edel neměl proti jeho chytré šajtli z první naprosto žádnou šanci.



Téma: Nejzajímavější jména na francouzských trávnících. Díl 11:Útočníci (2/2)

Poslední díl o hráčích je tady! I tentokrát se zaměříme na zajímavé hrotové útočníky, z kterých vám nabídneme rovnoměrný mix - tři špičkoví kanonýři a nepostradatelné opory svých týmů a k nim tři současné talenty, budoucí hvězdy.

Guillaume Hoarau (Paris Saint-Germain)

Mluvit v probíhající sezoně o nejlepším hráči PSG je poměrně ožehavé téma, pokud máte v týmu jednoho ze dvou aktuálně nejlepších stoperů ligy, nejlepší levé křídlo a jako bonbonek jedno z nejlepších pravých křídel, středních záložníků a útočníků. Nicméně pokud bych měl sestavovat nějaký žebříček, bude na něm právě Hoarau proklatě vysoko. Důvodem není, jak by se u forvarda očekávalo, pouze střílení branek - v této disciplíně táhne Pařížany všudybyl Nené - ale absolutní nadvláda nad vzdušným prostorem, díky čemuž je Hoarau v útoku prakticky nepostradatelný.

Na rozdíl od podobně konstituovaných Brandaa s Gomisem, kteří svoji velikost a sílu občas nedokážou plně zužitkovat, nebo jí dávají průchod špatným směrem, nebo Gignaca, který, ač se snaží, je zřejmě opravdu v dlouhodobější herní krizi, než Marseille doufalo, je Hoarau skutečným králem fyzických konfrontací a vzdušných soubojů. Šestadvacetiletý, 192 cm vysoký hráč, kterého si PSG vytáhlo z druholigového Le Havru, je skutečným majstrštykem vedení pařížského klubu: mohutný forvard si udržuje statistiky přibližně na jednom gólu za dva zápasy a k tomu ještě odvádí obrovské penzum práce pro tým, protože hráčů, kteří jsou schopní rozeběhnutého Hoaraua ve vápně přehlavičkovat, je zkrátka v lize naprosté minimum. Netřeba dodávat, že technický, gólový hráč, jakým je Mevlüt Erding, se k tomuto novopečenému reprezentantovi typově výborně hodí; spolu tvoří nejobávanější střelecké duo soutěže. Jistě, Ideye s Maïgou nebo Gameiro s Kitambalou mají impozantní statistiky a budí mezi soupeři oprávněný respekt, ale Hoarau s Erdingem jsou ještě výš. Tady mluvíme o dokonalé chemii, schopné vyhrávat nejen zápasy, ale dost možná i celé soutěže.

Víctor Hugo Montaňo (Stade Rennais F.C.)

Kolumbijský sniper Montaňo je ve Francii už od svých dvaceti let a stihl vystřídat postupně dresy Istres, Montpellieru a nejnověji Rennes. Renomé si vystřílel v loňské sezoně, kdy v modrooranžovém dresu nováčka na hrotu útoku zazářil a ocitl se společně s dalšími klíčovými částmi montpellierské ofenzivní vozby - Tinem Costou a Karimem Aït Fanou - v hledáčku řady movitějších klubů, mezi nimiž nakonec zvítězilo ambiciózní Rennes. Zajímavé je, že Montaňo nikdy nebyl bůhvíjaký kanonýr - a to ani v druholigových letech v HSC, ani předtím v Istres a dokonce ani ve své vlasti. Jako by se jeho střelecké schopnosti začaly probouzet v okamžiku, kdy zavětřily možnost uplatnit se ve světoznámé lize, a naplno rozkvetly až coby důležitá součást montpellierského tažení. Pro Rennes to tak byl trochu zajíc v pytli - v předchozích sezonách z mladého Kolumbijce rozhodně nešla hrůza a nikdo nemohl zajistit, že ve svých výkonech bude pokračovat, navíc se stínem Jimmyho Brianda v zádech. Sezonu začalo Rennes s dvojicí Montaňo - Asamoah a vypadalo to náramně, jenže potom Asamoah překročil kanál La Manche a odešel k Černým kočkám ze Sunderlandu.

A Montaňo? Řeknu to takhle - Rennes v kádru jiného útočníka nemají, pokud nepočítáme univerzála Ekoka, který nastupuje na křídle. A pokud se podíváte na tabulku, jistě uznáte, že dostat se na pozici, na níž se bretaňský celek momentálně vyhřívá, vyžaduje i fungující útok. Montaňo je letos zkrátka výborný. Jako by jeho kariérní křivka šplhala každým rokem, jako by s jídlem rostla chuť a stále větší a ambicióznější výzvy byly pro šestadvacetiletého Jihoameričana denním chlebem. Montaňo přitom není pouze klasickým zakončovatelem, může se pohybovat na poměrně širokém prostoru a technika mu rozhodně není cizí; jeho pravačka potom umí vykouzlit prudkou ránu i vychytralý lob. Zdá se, že Montaňo je přesně tím typem fotbalisty, který má v sobě obrovský potenciál, ale pro jeho probuzení potřebuje mít kolem sebe kvalitní a kompaktní tým s fungujícím systémem - potom je skvělý.

Zarážející je, že si jeho letošních (a loňských) výkonů vůbec nevšímá kolumbijská reprezentace; i přesto, že hráči jako Radamel Falçao, Adrián Ramos nebo Hugo Rogalleda jistě nejsou žádnými nazdárky, je absolutní ignorace nevysokého, holohlavého borce z renneského útoku poněkud zarážející.

Grégory Pujol (Valenciennes FC)

Letošek měl být ve znamení pádu Valenciennes. Loni desátý celek odchody největší hvězdy Audela a talentovaného Samassy notně oslabil, a pohled do útoku, kde se jako jediné známější jméno krčil "ten druhý vzadu" Grégory Pujol, příliš optimismu mezi fanoušky nevyvolával. Samassa sice nakonec pobyl v Marseille jen pár týdnů a vrátil se zpátky, protože Les Phocéens mezitím doplnili svoje řady většími útočnými esy, ale to už sklízel Pujol za svoji práci na hrotu četné pochvaly a nakonec zůstal stěžejním elementem valencienneské ofenzivy celý podzim.

Stejně jako Montaňo, nebýval ani Pujol nikdy bůhvíjaký střelec; spíše než talentovaným kanonýrem schopným zakončovat z každé pozice - jako ve Valenciennes Johan Audel - byl příslovečným dělníkem, plně docenitelným pouze v rámci spolupráce se zbytkem týmu. Podobnou roli zastával loni v Auxerre vedle hvězdného Jeleńe Daniel Niculae.

Letos však leží veškerá tíha valencienneského útoku právě na Pujolovi, a grácie, s jakou se už třicetiletý borec svého nesnadného úkolu zhostil, je minimálně překvapující. Do té doby nenápadný dříc najednou zařadil vyšší rychlost, je ho plné hřiště a dává důležité branky. Dokonce se začíná objevovat v různých ideálních sestavách kola, což dříve rozhodně nebývalo zvykem... přirozeně, že se jen tak, lusknutím prstů, neproměnil tento oblíbenec valencienneských fanoušků ve druhého Cristiana Ronalda, a vzhledem ke svému věku ani nemůže moc očekávat nějakou lukrativní nabídku na přestup; skromný klub ale z jeho druhé mízy nesmírně těží a sbírá důležité body k další záchraně a prodloužení nejlepší éry ve své historii.

Ideye Brown (FC Sochaux-Montbéliard)

O obrovském potenciálu ofenzivních talentů v Sochaux již bylo výše řečeno více než dost, není se tedy co divit, že se mezi nejperspektivnější útočníky procpalo i jedno jméno právě z tohoto maličkého, přesto dlouho fungujícího klubu. O samotném talentu Nigerijce se přitom ještě donedávna ani moc nevědělo - do Evropy odjel až s dovršením dvacátého roku, vyhlédl si jej švýcarský Xamax. Zde si Brown postupně vytvořil pověst produktivního forvarda a i proto ho začali sledovat Les Lionceaux, kam nakonec opravdu minulou zimu přestoupil.

Příčina byla jasná; Charlie Davies byl právě relativně čerstvě po vážné autonehodě a Václav Svěrkoš ne a ne nabrat pořádnou formu, vedení muselo rychle jednat, pokud chtělo ještě zachránit situaci a nesestoupit. První půlrok Ideyemu nakonec ale nevyšel úplně dle představ a prosadil se na jaře pouze dvakrát, přesto však vedení vůbec neuvažovalo o tom, že by v novém ročníku měl přijít o základ, právě naopak, v létě si k němu pořídili bijce Maïgu, s kterým mladík utvořil výborně se doplňující dvojici, která v současnosti straší téměř každou obranu konkurentů v L1. Největší přednost nevysokého útočníka je bezesporu jeho rychlost, při své podsadité postavě se mu navíc také špatně odebírá balón. Do toho samozřejmě jako většina afrických hráčů vyniká bojovností, zadáky soupeřů napadá neúnavně po celý zápas. Sochaux si tak relativně rychle našlo kvalitní náhradu za bývalou hvězdu Erdinçe, dá se však v blízké době očekávat, že je podobné starosti budou čekat i v případě Browna, pokud si talentovaný Nigerijec současnou formu i nadále udrží.

Emmanuel Rivière (AS Saint-Étienne)

Současný francouzský fotbal, to je jeden ofenzivní talent vedle druhého. Jedno z úplně nejnadějnějších jmen do dvaceti let, jak by asi kdekdo čekal, nenajdeme ani v Marseille, ani v Lyonu (kde nová zlatá generace pravděpodobně v blízké době teprve přijde na řadu, ale to je jiný příběh), nýbrž v nejbližším sousedství OL, v celku největšího rivala, Saint-Étienne. To si již pátým rokem pomaličku brousí svůj diamant Rivièra, který pravidelně potvrzuje, že by jednou mohl být opravdu kvalitním hráčem. Debutu v áčku se dočkal již ve svých osmnácti letech a na premiérovou trefu čekal ani ne čtvrt roku, dočkal se proti Le Havru, kde na branku potřeboval pouhých 9 minut pobytu na hřišti.

V sezóně následující už patřil dnes dvacetiletý mladík s kořeny na Martiniku ke klíčovým postavám les Verts, kdy vedle pravidelných zápisů v kolonce "zápasy" i střílel góly, celkem jich nakonec bylo osm, na neotrkaného "zajíce" solidní počin. Nejvíce na sebe upozornil určitě na hřišti Lyonu, kde dal důležitý úvodní gól, mohl si připsat na své konto dokonce ještě jeden a být za opravdového hrdinu Zelenobílých, ale v tisíciprocentní šanci netrefil prázdnou bránu. A právě toto je faktor, který jinak výborného hrota sráží. Rivière má ve svém arzenálu výborné zrychlení, šikovné vedení balónu, týmovost, dalo by se říci, že se jedná o mladší verzi Rémyho, tento dojem podporují i bujné kadeře obou fotbalistů. Oproti staršímu jmenovanému má však méně zkušená opora AS velikou rezervu v proměňování šancí, nedá se totiž rozhodně říci, že by každá větší šance, do které se vlasatý rychlík dostane, končila gólem. Jinak mu ale těžko něco vytýkat, pokud v blízké době zapracuje na produktivitě (což rozhodně není nemožný úkol), může mít francouzská repre v budoucnu k dispozici další alternativu do útočné řady.

Anthony Modeste (FC Girondins de Bordeaux)

Na závěr minulé sezóny bezpochyby příznivci celku z přístavního města nevzpomínají nikterak s chutí. Prohospodaření solidní náskoku v lize a nakonec umístění mimo pohárové příčky, v Lize mistrů nešťastné vyřazení s Lyonem, do toho se již vědělo, že trenér Blanc již nebude pokračovat u kormidla Bordeaux, rozhodl se totiž zaujmout mnohdy nezáviděníhodný post hlavní kouče francouzské reprezentace. Do toho navíc ze sestavy Bordeaux zmizely hned tři hvězdy, o odchodu Chamakha do Arsenalu se vědělo dlouho dopředu, přestup Gourcuffa ke konkurentovi z Lyonu už tak očekávaný nebyl, podivné hostování Cavenaghiho v Mallorce není rozumně vysvětleno dodnes. A teď se podržte, kdo dostal za úkol tuto špičku Ligue 1 nahradit - mladičký a nezkušený Anthony Modeste, který na sebe pořádně upozornil až loni ve druhé lize. Na druhou stranu, 20 branek za jednu sezónu, to není vůbec špatná vizitka.

Navíc se ukazuje, že velké očekávání, které s příchodem dvaadvacetiletého hráče přišlo, nebylo úplně "mimo mísu", urostlý Francouz totiž již od začátku ve svém novém prostředí patří mezi největší opory týmu. Především síla v osobních soubojích, dána jeho solidními fyzickými proporcemi, přináší do hry, praktikované trenérem Tiganou, již zažitý prvek, který v minulých ročnících fungoval právě s Chamakhem. Modeste navíc není pouze hráč do vápna, na kterého má smysl jen nakopávat jeden balón za druhým, je platný i v mezihře a vidět ho s míčem na noze není nic vzácného. Podařilo se tedy opravdu najít náhradu za marockého reprezentanta, dnes hráče Arsenalu? Na podobný soud je zatím brzo, ale vedení Bordeaux rozhodně může být se svým letním krokem spokojeno, za tři a půl milionu eur by těžko našli mnoho lepších alternativ.