Týden v Ligue 1 (12)

Dvanácté kolo francouzské ligy přineslo dost možná nejsledovanější zápas sezony vůbec, slavné Le Classique, jehož historii se v našem seriálu podíváme takříkajíc "na zoubek". Chybět nebudou ani další informace, ideální sestava kola a také profily šesti nejlepších ofenzivních záložníků či podhrotů.

Událost kola: Le Classique

Podle mnohých je to derby, kterému ve Francii není rovno. A ono se není moc čemu divit - rivalita mezi PSG a Marseille je skutečně obrovská a jejich fanouškům většinou ani nevadí, že nejde o derby v pravém slova smyslu, tedy o souboj dvou týmů z téhož regionu. Kořeny a historie Le Classique nesahají hluboko, ale přesto má tento zápas toho za sebou už tolik, co by jiným vystačilo na celé století...

Když byl pařížský klub v létě 1970 založen, nevypadalo to, že mezi ním a tradičním Marseille, které mělo v té době už více než půl století dlouhou historii, bude tolik zlé krve. Umělý pokračovatel tradičního, ale upadajícího týmu Racing de Paris se postupně zařadil mezi největší a nejbohatší týmy ve Francii a získal během pár let velké množství fanoušků, kteří tak mohli konečně chodit v hlavním městě na ligový fotbal a navíc mít záruku, že bohatý nováček nebude do počtu. Tehdy se také odehrálo první derby: pařížský tým prohrál v prosinci 1971 na slavném Vélodrome v poměru 4:2. Skutečně masová obliba PSG však nastala až v polovině sedmdesátých let, kdy se nový tým etabloval v ligové tabulce, zvykl si na vrcholový fotbal (od roku 1974 Paříž zatím nesestoupila) a na jeho zápasy začalo chodit stále více lidí. V roce 1975 pak přišla i první výhra v derby: před téměř padesáti tisícovkami diváků porazili Pařížané v Parku princů svého soka v poměru 2:0.

Rivalita mezi Paříží a Marseille má hned několik opodstatnění. Především jde o záležitost politickou a geografickou - jedná se o dvě největší města ve Francii a marseilleským takříkajíc leží v žaludku to, co by se dalo nazvat jako "Paříž-centrismus", ať už v ekonomické, politické nebo kulturní sféře. Marseille navíc reprezentuje jižní Francii, coby největší a nejdůležitější přístav země, kdežto PSG, sídlící v severní části hlavního města, představuje sever. Až do nástupu lyonské dynastie na začátku 21. století šlo o dva nejbohatší kluby v zemi. Jsou to také jediné dva týmy, které kdy vyhrály evropskou trofej, mají (spolu s Lyonem) nejvíc fanoušků jak doma, tak v zahraničí, a právě tvrdá jádra obou fanouškovských táborů všeobecně platí za vůbec nejradikálnější a nejagresivnější ve Francii (jejich početní převaha jim přitom zajišťuje "vítězství" před jinými tábory známými svou bezmeznou oddaností až fanatismem, jako jsou například v Lens nebo Saint-Étienne). Historie Le Classique je lemována celou řadou incidentů, které vyvrcholily událostí, jež ovlivnila život fotbalových fanoušků po celém světě fatální měrou.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mělo PSG v derby jasně navrch. Nejprve rozdrtilo svého soka historickým debaklem 5:1, aby o rok později započalo šňůru šesti vítězství v řadě, což byl až do roku 2002 rekordní počin (mezi lety 2002 a 2004 si Pařízané vylepšili svůj rekord na osm zápasů). V osmdesátých letech se situace na poli sportovním začala rychle přiostřovat: zatímco Marseille trpěla čtyři roky ve druhé lize, vyhrála Paříž dvakrát za sebou francouzský pohár, a těsně po návratu Phocéens si došla pro svůj vůbec první titul. Marseilleští kontrovali pěti tituly v řadě, přičemž dva z nich měly pro pařížské obzvlášť hořkou příchuť: v prvním hrálo klíčovou roli El Classique z května 1989, kdy se oba týmy sešly v posledním kole se stejným počtem bodů. Jedinou branku vstřelil v 90. minutě záložník Phoceéns Franck Sauzée... o tři roky později korunovali l'OM svůj titul dvěma výhrami v Parku princů během dvou měsíců, přičemž ta druhá přímo rozhodla o šampiónovi, triumfem v Lize mistrů a nakonec úplatkářskou aférou Bernarda Tapieho, která poslala slavný klub administrativně do druhé ligy. Byl začátek 90. let, Československo objevovalo svobodu, Amerika zažívala grungeovou revoluci a ve Francii se mobilizovaly síly k rozpoutání fanouškovského pekla...

První průšvih přišel v roce 1995, a hned se svým rozsahem postaral o pořádný rozruch: policie nemilosrdně pozatýkala více než stovku fanoušků, kteří se prali v ochozech Parku princů při příležitosti semifinále ligového poháru. Poté nastalo období klidu, které trvalo víceméně až do konce dekády - s tou další měla přijít neuvěřitelná eskalace násilí, která vyvrcholila tragédií. Když si v roce 2000 jeden marseilleský mladík odnesl jako "suvenýr" ochrnutí, následek toho, že jeho sedadlo se nacházelo těsně vedle pařížského kotle, přestaly policejní složky jednat s fanoušky v rukavičkách. Od té doby se tak vlastně ob zápas zatýkalo; vrcholem byla sezona 2002/03, kdy řádění fotbalových příznivců odnesly zraněním tři desítky lidí a přes sto jich bylo zatčeno, a rok 2009, kdy se během tří zápasů zatýkalo padesátkrát. Svoji pochybnou slávu pak Le Classique dovršilo v únoru 2010: v bitce na pařížských tribunách mezi chuligány z Tribune d'Autreil a Kop de Boulogne byl vážně zraněn Yann L., pařížský fanoušek, který po dvaceti dnech v nemocnici zemřel. Parisiens si tak pošramotili svou už tak dost špatnou pověst, kterou zrovna nevylepšoval ani fakt, že jsou mezi nimi jak radikální příznivci extrémní pravice, tak chudí a zhusta agresivní potomci severoafrických přistěhovalců, a klub na to zareagoval restrikcemi, které nemají ve francouzském, a dalo by se říci, že i světovém fotbale obdoby. Ale o tom už - stejně jako o dalších skupinách fanoušků ve Francii - napíšeme jindy...

Závěrem snad už jen zmíníme, že PSG porazilo ve 12. kole právě probíhající sezony doma svého rivala v poměru 2:1, čímž přerušilo čtyřzápasovou sérii v derby bez výhry a přeskočilo svého soupeře na třetím místě tabulky. Hvězdami zápasu byl obávaný ofenzivní trojlístek Parisiens - ve fantastické formě hrající Nené dvakrát asistoval a Erding s Hoarauem zakončovali. A pak ještě nestárnoucí Claude Makélelé, který ani s pokročilým věkem neztrácí své největší přednosti, jak dokládá následující záznam ze zápasu - 41 odehraných míčů, 5 vybojovaných, 2 ztracené, úspěšnost přihrávky 95%. Marseilleští asi nebyli z výkony tohoto hráče, který z jejich klubu před dvanácti lety odešel budovat kariéru do Španělska, zrovna dvakrát nadšeni...

Moment kola: Arles se dočkalo - 1. výhra v L1 je na světě

Máme za sebou už téměř třetinu ligových mačů, přesto až na dvanáctý pokus konečně trpaslík z Arles měl možnost okusit, kterak chutná ligová výhra. Smutným poraženým bylo staré známé Caen, které loni taktéž působilo o patro níže. Po slibném úvodu se ale stále více blíží svému poslednímu sokovi, avignonští na ně ztrácejí sice stále znatelných devět bodů, ale zdá se, že konečně nalézají určitý mechanismus, který jim stále dává šance na udržení, byť ty šance nejsou příliš velké.

Zajímavostí může být i neskutečná vyrovnanost, která letos v L1 panuje, znatelněji než kdy jindy, pro dokreslení - prvního a předposledního dělí pouhých osm bodů. Úsměvné srovnání s první polovinou nového tisíciletí, kdy Lyon sbíral jeden titul za druhým a už kolem zimy bývalo o vítězi ročníku rozhodnuto.

Hvězdy kola:

1.Kévin Gameiro (Lorient FC)
To byl zase jednou koncert! Před zápasem mezi Saint-Étienne a Lorientem se neočekávalo nic jiného než výhra dobře hrajících Les Verts a další řádení Payeta, nakonec však byl hvězdou střetnutí někdo úplně jiný. Kévin Gameiro opět jednou ukázal, proč se od posledního ročníku bezpečně řadí mezi nejlepší forvardy ligy a dvěma góly rozhodl o výhře Lorientu, díky kterým se právě svému poslednímu soupeři přiblížili na rozdíl jediného bodu.

2.Kaga Diawara (AC Arles-Avignon)
Konečně se příznivci neznámého Arles dočkali! Tým, který poprvé dostal možnost zahrát si první ligu po dlouhých dvanácti kolech konečně vyhrál a největší podíl na tom měl právě Diawara. Již pětatřicetiletý mazák dvěma góly sestřelil Caen, kterému nebylo nic platné, že se zase prosadil fantom El Arabi, a konečně tak nasměroval svůj tým k odražení ze dna tabulky. Nicméně hráče Arles čeká ještě opravdu pořádný kus práce, aby se opravdu dokázali v lize udržet, ztráta na konkurenty je stále veliká.

3. Adil Hermach (RC Lens)
Nestává se často, aby se mezi tři největší jména kola dostal defenzivní záložník, jenže Hermachův výkon proti Montpellieru byl klíčovou součástí lenského vítězství, teprve třetího v sezoně. Nejenže severoafrický internacionál bezchybně režíroval hru ve středu hřiště, měl absolutní kontrolu nad prostorem mezi vápny a vůbec nedovolil rozháranému Montpellieru systematicky zaútočit, ale navíc povedenou ranou z přímého kopu otevřel skóre. Úder do montpellierského vazu, který přišel už v sedmé minutě, navíc jako by polil severofrancouzský tým živou vodou; Lens zápas zvládlo na jedničku a dalo svým fanouškům novou naději na polepšení v tabulce.

Ideální sestava: Nicolas Penneteau (Valenciennes)- David Ducourtioux (Valenciennes), Peter Hansson (Monaco), Didier Digard (Nice, Émerson (Lille) - Frédéric Sammaritano (Auxerre), Adil Hermach (Lens), Eden Hazard (Lille) - Park Chu Young (Monaco) - Kaga Diawara (Arles), Kévin Gameiro (Lorient)
Náhradníci: Cédric Carrasso (Bordeaux) - Francisco Pavon (Arles) - Morgan Amalfitano (Lorient)- Mevlüt Erdinc (PSG)

Gól kola: Chaouki Ben Saada (Nice)
Se svými 170 centimetry nepůsobí pravé křídlo Nice, Chaouki Ben Saada, v soubojích se silově skvěle vybavenými obranami L1 zrovna skálopevně, ale zdání klame: mrštný záložník se dokáže proháčkovat do šance tak efektně, že to v jeho podání vypadá jako ta nejjednodušší věc na světě. A když zrovna nemotá hlavy obráncům svým pohybem na hranici vápna, střílí z dálky - jak to potom vypadá, to se už podívejte sami.



Téma: Nejzajímavější jména na francouzských trávnících. Díl 7: Ofenzivní záložníci/podhrotoví útočníci

Právě pozice ofenzivního záložníka je často tou, na níž závisí celkový herní projev a úspěšnost mužstva; koneckonců každý ví, co dokáží s remízovým zápasem udělat hráči jako Yoann Gourcuff nebo Lucho Gonzáles. Francouzské týmy nicméně často táhnou své útoky přes křídla a klasického špílmachra vůbec nevyužívají. Vyprávět by o tom mohl takový Stéphane Sessegnon, jehož PSG ofenzivního záložníka v sestavě nepotřebují, a nebohý Sessegnon tak byl ze své oblíbené pozice "odklizen" na pravé křídlo, kde momentálně dělá náhradníka ve formě hrajícímu Giulymu. Nicméně v týmech s velkou ofenzivní silou, jako jsou Lyon, Lille nebo Lorient, klasickým playmakerům pšenka určitě kvete - pojďme se podívat na šest nejzajímavějších.

Ryad Boudebouz (FC Sochaux-Montbéliard)

Naturalizovaní Francouzi s alžírskými kořeny, to v zemi proslavené skvělým vínem vždy fungovalo. Pro dobrý příklad nemusíme chodit nikterak daleko do minulosti, jméno Zinedine Zidane zná asi každý. A napodobit své předchůdce s exotickými kořeny by určitě velmi ráda i hvězdička nenápadného Sochaux, Ryad Boudebouz. Dvacetiletý štírek již šestým rokem působí v městečku Montbéliard a možnost vyzkoušet si ligové boje se mu naskytla vcelku brzy, již v pouhých osmnácti letech. A šancí rozhodně nepohrdl, hned v prvním ročníku za áčko si připsal pětadvacet zápisů v kolonce "ligové zápasy" a dobré výkony okořenil i několika góly.

Spoluhráč Václava Svěrkoše hraje velmi dobře i v letošní sezóně a znatelnou měrou se podílí na tom, že Sochaux patří mezi nejofenzivněji hrající týmy celé soutěže. (spolu s Marseille nastříleli nejvíce gólů) Mladičký záložník poutá pozornost především skvělou prací s balónem, který zvládá stejně snadno přesně distribuovat na své spoluhráče. A problémem pro něj není ani individuální prosazení, jen málo hráčů v rámci celé ligy má lepší kontrolu balónu v rychlosti, která ze šikovného štírka dělá velmi nebezpečného hráče, který se navíc nebojí kvalitně vystřelit. Bohužel příznivci "Les Bleus" se v budoucnu nedočkají jeho zápasů v dresu s Galským kohoutem na hrudi, po startech za francouzskou U-19 se totiž rozhodl reprezentovat zemi svých předků a od letošního roku patří do základu alžírského výběru. Uvidíme, jestli v blízké době napodobí svého ex-spoluhráče Erdince a zamíří za lepším, bylo by velkým překvapením, kdyby to jednou nedotáhl až na status absolutní špičky.

Gervais Yao Kouassi (Lille OSC)

Po přečtení jména si možná někteří řekli, kdopak s tak zajímavým jménem za Lille hraje, nejedná se ale o nikoho jiného než o velmi dobře známého rodáka z Anyamy, Gervinha. Již jako sedmnáctiletý mladíček se rozhodl opustit africký kontinent poté, co si jej vyhlédli belgičtí skauti tamního Beverenu, kde si rychlonohý záložník či útočník vyzkoušel druhou ligu. A výkony to byly vzhledem k jeho věku rozhodně povedené, proto po pouhých dvou sezónách v áčku následovalo další stěhování a to i v rámci země - vedení loni sestupivšího Le Mans přišlo s nabídkou, kterou Belgičané neodmítli. Dobře udělal i samotný Gervinho, v celku z města známého automobilovými závody měl plnou důvěru a hrál pravidelně, a tak hned po první sezóně o něj usilovali renomované kluby jako Marseille, PSG či Monaco! Afričana ale nabídky nikterak nerozhodily a rozhodl se ještě alespoň jeden ročník zůstat, načež se na scéně objevil jeho současný zaměstnavatel z Lille.

To už verzatilní fotbalista příliš neváhal a zpětně může svůj krok hodnotit jako velmi uvážlivý, v sestavě Dog totiž dozrál a definitivně se vypracoval mezi nejlepší hráče, kopající ve Francii, především díky němu celek ze severu jeden čas válcoval celou ligu a jen o fous z toho nakonec nebyla Liga mistrů. Mezi současné zájemce o služby tohoto šikuly patří především anglické celky, v létě zaznělo více než pět jmen zájemců z Premier League. Není se co divit, reprezentant Pobřeží Slonoviny si zvyšuje kredit zápas od zápasu, jeho báječná rychlost a technika nemůžou nechat nikoho chladným. I proto již můžeme pomalu počítat dny, kdy definitivně opustí ligu, s vidinou prosazení se v evropském velkoklubu.

Miralem Pjanić (Olympique Lyonnais)

Když se hovoří o bosenském fotbalu, každému určitě vytane na mysli především Edin Džeko, v blízké budoucnosti by se ale mohl vyloupnout další balkánský fotbalista, o kterého bude usilovat půlka Evropy. Řeč je o stále teprve dvacetiletém talentu Lyonu, Miralemu Pjanićovi. Mládí neměl tento středopolař nikterak jednoduché, v pouhém jednom roku života byl tottiž kvůli válce v Bosně nucen spolu s rodiči a dvěma sourozenci opustit domov a přes Německo nakonec zakotvili až na západě Evropy, v Lucembursku. Zde se i dostal k fotbalu, v tamním týmu poloprofesionálů FC Schifflange hrál za mládežnický tým. Nebylo ale překvapením, když si ho ve čtrnácti vytipovalo Metz, které se pomalu připravovalo na návrat do první ligy. A za tři roky se to opravdu povedlo, Pjanić měl možnost předvést se v Ligue 1 ještě před dovršením plnoletosti. A přestože jeho tehdejší klub vcelku jasně sestoupil na neuspokojivém posledním místě, mladý Bosňák nikterak nezklamal, byl dokonce i jedním z nejlepších střelců celku v uplynulé sezóně.

Do druhé ligy se mu však sestupovat nechtělo, cítil, že má navíc, a proto přestoupil do celku s úplně odlišnými ambicemi, do Lyonu, který za něj i přes nízký věk neváhal vysázet 7,5 milionů €, z Metz v minulosti nikdo neodcházel za vícero.. První měsíce v dresu sedminásobného mistra ale byly pro Pjaniće spíše utrpení, po úvodních solidních výkonech se totiž dlouhodobě zranil a musel tak boj o základní sestavu odložit. Po odchodu Juninha konečně měl volné pole působnosti a odehrál téměř všechna utkání, v současnosti ale opět o základní sestavu zápasí a to s konkurentem nejvyššího kalibru - Yoannem Gourcuffem. Dá se očekávat, že v průběhu pár let výkony experta na standartní situace ještě porostou, v Lyonu si jeho talentu velmi cení a chtějí na něm v budoucnu stavět, stejně tak bosenská reprezentace, kde má již kolem dvacítky startů..

Park Chu-Young (AS Monako)

Když Park Chu-Young v Nancy dvěma rychle po sobě jdoucími góly zvýšil vedení svého týmu z přijatelných 2:0 na hrozivých 4:0, fanoušci Monaka (ne že by jich bylo bůhvíjak hodně) si zhluboka oddechli - kromě toho, že jejich tým konečně po dlouhém období útlumu, během nějž spadl až do sestupového pásma, vyhrál, se totiž mohli oprávněně radovat z probuzení korejského střelce.

Pětadvacetiletý reprezentant je učebnicovým příkladem staženého útočníka, nebo podhrota, chceme-li - technicky skvěle vybavený, přímočarý a rychlý. Má výborné střelecké dispozice a dokáže samozřejmě i vybízet do šancí spoluhráče; jeho branky i asistence měly být tím, co vytáhne Monako do vysněných pohárů. Jenže podobně jako povadl dříve skvělý Václav Svěrkoš po odchodu svého "dvojčete" Erdinga, povadl i Park, poté, co mu jeho klub prodal parťáka Neného (a PSG si tak připsalo další "zářez"). Pravda je taková, že kdo sledoval Monako loni, nemohl se nepozastavit u několika hráčů, kteří svými výkony vyčnívali, ať už to byl Ruffier, podle mnohých nejlepší brankář ligy, skála uprostřed obrany Puygrenier nebo právě Nené, hbité křídlo z Brazílie. Ale výkony, které předváděl hbitý Korejec, čněly nade všemi. Však se také předpokládalo, že Monako svůj klenot dlouho neudrží. Zatím se Park nikam nestěhuje, ale podíváme-li se na aktuální situaci knížecího klubu - mizerné výsledky, ztuha fungující ofenziva, nejistota ohledně trenéra Lacombeho, tři urostlí stopeři v základu (z nichž jeden musí nastupovat na beku), spory s Alejandrem Alonsem - vypadá to, že Korejcovo stanovisko se může změnit každým coulem. I když on sám je v Monaku rád - je to jediný klub, který na starém kontinentu poznal.

Parkovi rozhodně současné složení ofenzivy příliš neprospívá. Dieumerci Mbokani na hrotu měl pomalejší rozjezd, ale vypadá, že by mohl být platným hráčem. Daniel Niculae byl platný okamžitě a v podstatě od první minuty se zařadil mezi nejdůležitější a nejlepší hráče Monaka - potud v pořádku. Problém je v tom, že jeho pozice, úloha a místo na hřišti se s tím Parkovým místy překrývá, a připočteme-li fakt, že Pierre-Emerick Aubameyang i přes zlepšené výkony (oproti anabázi v Lille určitě) rozhodně není hráčem kalibru Neného, vyjde nám z toho nepříjemná situace pro mladého Asiata. Park je nicméně natolik kvalitní fotbalista, aby si poradil. Dva góly do sítě vyhlášeného bouřliváka Bracigliana budiž příslibem lepších časů.

Eden Hazard (Lille OSC)

Co napsat o hráči, který má v devatenácti letech přes 80 startů ve francouzské lize, 16 startů v seniorské reprezentaci (kde začínal v sedmnácti), je dvojnásobným držitelem ceny pro nejlepšího mladého hráče L1, kroužily kolem něj kluby jako Manchester United, Real Madrid, Barcelona nebo Inter a jeho fanouškem je Zinedine Zidane? Eden Hazard to nicméně ani přesto nemá lehké. Jeho neoddiskutovatelná genialita, vedle té Gourcuffovy zřejmě nejpronikavější v lize, je zároveň obrovským pokladem a také velkým břemenem, které jako by mladičký Eden místy nezvládal nést. Ono není se čemu divit; v letech, kdy ostatní maturují, tráví léta v parku a řeší naivní milostné románky, je z Hazarda jeden z nejsledovanějších fotbalistů ve Francii a všichni od něj očekávají, kam se ještě posune. Zůstane v Lille? Pokročí od vítězství ceny pro nejlepšího mladého hráče k zisku "regulérní" ceny? Není mu liga už malá? Proč se jím tažené Belgii v kvalifikaci na EURO nedaří? Jaktože polovinu probíhající sezony naskakoval do utkání z lavičky?

Za ztrátou Edenovy formy není třeba hledat personální změny - ze základní sestavy Dog zmizel jenom nespolehlivý bek Ricardo Costa a ofenziva zůstala nedotčená, zůstal i trenér Garcia. Jenže jako by červenobílým chyběla motivace - poté, co loni sklízeli zasloužené ovace za nádherný fotbal plný dech beroucích ofenzivních kreací, se nakonec museli spokojit s "potupným" místem mimo vysněnou LM, kterou jim ukradlo nenápadné, defenzivní a skromné Auxerre. Lille signifikantně zlepšilo svoji hru, většina hráčů se kariérně významně posunula a celá Francie o nich mluvila s čím dál větším respektem - a výsledek byl tentýž jako rok předtím. Evropská liga. Frustrace, která na prakticky neobměněný kádr, jenž se loni místy dotýkal stropu svých možností, mohla dopadnout, je snadno pochopitelná.

A právě Hazard ji pociťuje nejvíc. I nadále jde o to geniální, zázračné dítě, i nadále v každém zápase předvede minimálně jedno uvolnění patičkou, fantastický pas, několik nebezpečných střel, technických fines nebo průniků á la Messi, jenže loni byla jeho hra nepoměrně efektivnější. Navíc se začíná zdát, že Garcia má s mladým Belgičanem podobné plány jako Puel s Pjanićem - totiž stáhnout jej z pozice klasického špílmachra dozadu, na středního záložníka, čímž by se v případě Lille udělal prostor pro Gervinha, Fraua i letos skvělého Sowa zároveň. Je otázkou, jestli je dobrý nápad svazovat bráněním zrovna tak kreativního hráče, jako je Hazard. Jedním si ale můžeme být jisti - tenhle hráč se neztratí. Bylo by špatným vysvědčením pro současný fotbal, kdyby v něm takoví fotbalisté nenašli své místo.

Morgan Amalfitano (FC Lorient)

Nenápadný a nepříliš známý štírek z Lorientu, který je přitom jednou z největších osobností Sedanu z doby jejich posledního účinkování v L1, patří k důležitým stavebním kamenům filozofie trenéra Christiana Gourcuffa. Přestože má ve svém arzenálu vytříbenou techniku, dokáže i slušně bránit a může nastoupit i na pravém kraji zálohy nebo dokonce v útoku. Je rychlý, přesný a vždy raději přihraje než vystřelí, z čehož nesmírně těží největší hvězda oranžových, Kévin Gameiro. Amalfitanův herní styl se ze všeho nejvíc podobá Julienu Féretovi, jehož jsme představovali minulý týden - i on je univerzální, ale nejlépe se cítí uprostřed zálohy, kde přes něj chodí všechny útočné akce, zdobí ho skvělý centr, rychlé nohy, dobré čtení hry, periferní vidění a brilantní odhad situace, který by se dal přeložit také jako schopnost udělat vždy to, co je v daný moment nejvíce potřeba.

Amalfitano je pravidelně jedním z nejlépe hodnocených hráčů Lorientu, prakticky nemá herní výkyvy a ve svých pětadvaceti letech se stále může zlepšovat, i když je otázkou, jestli by se mu vůbec chtělo bretaňský klub opouštět - s Gourcuffem si výborně rozumí, je pro něj nejklíčovějším hráčem a vloženou důvěru splácí měrou vrchovatou. Takovému Bordeaux by se levný, spolehlivý, kvalitní špílmachr schopný přesnou rozehrávkou nebo vtipným centrem zrychlit přechod do útoku (případně udržovat soupeře v šachu) hodil jako sůl - a nikdo tyto atributy nesplňuje lépe než právě Amalfitano. Lorientská ofenzíva je ozdobou ligy a sympatický rodák z Nice je její nejdůležitější součástí.