Tahle liga není pro starý

Když po porážce 0:1 s Nantes opustil místo trenéra Marseille Élie Baup, přišla Ligue 1 o svého nejzkušenějšího kouče; Baupovi tento titul spadnul do klína poté, co v Montpellieru rezignoval další veterán Jean Fernandez. Oba stratégové vyhořeli kvůli odlišným problémům, jednu věc však mají společnou - zdá se, že pro úspěch v Ligue 1 už nestačí pouze bohatý životopis.

Baup s Fernandezem byli na startu nové sezony nejstaršími muži na francozských prvoligových lavičkách, společně s Danielem Sanchezem, který ve Valenciennes skončil po katastrofální výsledkové mizérii už dříve v průběhu podzimu. Zatímco v tomto případě však šlo zejména o poměrně předvídatelný úpadek vzhledem ke kvalitě kádru, která nebyla bůhvíjak závratná už před odchody klíčových ofenzivních postav Danice s Aboubakarem, osudy obou známějších koučů už jsou zajímavější. Sanchez prostě nedokázal nastavit nový směr fungování týmu poté, co definitivně vyprchaly poslední zbytky vlivu bývalého lodivoda Philippe Montaniera, jenže tento skromný normandský klub operuje s jedním z nejnižších rozpočtů v Ligue 1 a mimo záchranu nemá vlastně žádné ambice. Montpellier s Marseille, oproti tomu, dokázaly v posledních letech vyhrát tituly, takže je logické, že jejich letošní špatná forma vyvolala mnohem bouřlivější odezvu.

Sedmého prosince pak oba kluby jmenovaly nové trenéry: Les Pailladins přebírá starý známý hrdina Rolland Courbis, Les Phocéens zakončují rok 2013 pod taktovkou sportovního ředitele Josého Aniga.


Potit krev na 200%

Jean Fernandez nikde příliš dlouho nevydržel. Děvětapadesátiletý kouč spojil největší část své aktivní kariéry (shodou náhod) s Marseille, a na Azurovém pobřeží také na přelomu 80. a 90. let rozjížděl trenérskou dráhu: začínal v Cannes, poté se přesunul do Nice, a v roce 1992 krátce vedl i svůj starý známý klub. Do Marseille se vrátil znovu těsně před mistrovstvím světa 2006, a byl to právě on, kdo objevil génia Francka Ribéryho; tím se jméno bývalého reprezentanta dostalo definitivně zpět na francouzskou fotbalovou mapu, z níž se vypařil poté, co si ve druhé polovině 90. let vydělával na živobytí trénováním v Saúdské Arábii (Al-Nassr vedl hned třikrát) a Tunisku. Fernandez, který kromě výše uvedených klubů koučoval také Lille, Sochaux nebo Méty, byl v té době dobře známou postavou, ale nedá se říct, že by se mohl opřít o bůhvíjak blyštivé renomé; kluby střídal jako ponožky, a mimo arabský svět ani nebyl příliš úspěšný. Jenže potom se v Auxerre rozhodli propustit Jacquesa Santiniho, a věci konečně nabraly dlouho očekávaný spád.

Fernandez strávil u AJA pět let, a i kdyby se zítra rozhodl s fotbalem definitivně skončit, bude právě díky tomuto období zapsán zlatým písmem do klubových análů - jestliže Santini nedokázal v sezoně 2005-06 navázat na dlouholetou práci legendárního Guy Rouxe (což mu nikdo nemůže mít za zlé), jeho nástupci se to alespoň částečně povedlo. Pod zkušeným vedením bývalého záložníka začal slavný klub opět sbírat úspěchy: nejprve postup do Poháru UEFA přes Intertoto, poté strmý vzestup až ke 3. příčce v sezoně 2009/10, která vynesla Fernandezovi cenu pro nejlepšího trenéra ligy a Auxerre nečekaný postup do Ligy mistrů. V ní se sice hráčům v bílomodrém vůbec nedařilo, ale nikdo si příliš nestěžoval; už heroickým postupem z předkola přes bohatý Zenit byly všechny iniciální plány daleko překročeny (stojí za to zmínit, že rozpočet AJA činil v oné sezoně 35 milionů Eur). Fernandez byl na vrcholu kariéry.

Cesty tradičního klubu a úspěšného taktika se rozešly v roce 2011, a od té doby trpí obě strany v konstantním úpadku; Auxerre, které v onom létě opustil i prezident Alain Dujon, sestoupilo hned v další sezoně pod vedením Laurenta Fourniera poprvé v historii do druhé ligy, Fernandez pro změnu hned dvakrát tváří v tvář katastrofálním výsledkům raději dobrovolně rezignoval. Nejprve v Nancy, které se po jeho odchodu nakonec poroučelo do Ligue 2 i přes skvělé jarní výsledky pod křídly Patrice Gabriela, a nyní v Montpellieru, jejž dost možná čeká podobný osud. Ne že bych tomu osobně věřil - že by předloňský mistr mohl skutečně sestoupit, o tom reálně uvažují především jeho vlastní fanoušci, kteří mají tendenci trochu přehánět..

..a nelze se jim vůbec divit, protože prezident La Paillade, Louis Nicollin, je ve Francii notoricky známý pro svůj excentrický přístup patrně úplně ke všemu. Nejde tu ani tak o to, že Younese Belhandu označil za lepší a dražší verzi Edena Hazarda, aby jej následně prodal v tichosti do Kyjeva za pověstných pár šlupek, jako spíše o jeho reakci na tuhý podzimní rozjezd; Nicollin otevřeně přiznal, že angažmá Fernandeze byla chyba, a jako náhradu dosadil muže, kterého si přáli fanoušci, protože právě oni prý klub řídí. Nutno říct, že neúspěšný trenér oficiálně rezignoval sám, ale lze si představit, že šlo o ekvivalent položení krále na šachovnici ve chvíli, kdy protivník vyhlásí šach mat. Rolland Courbis, muž, který nečekaným postupem z Ligue 2 připravil půdu pro svého nástupce Reného Girarda (a co se dělo potom, všichni dobře víme), hned na své první tiskovce mluvil o tom, že mu pátek 13. nosí štěstí a že rád chodí na ryby. Tihle dva spolu budou stoprocentně vycházet mnohem lépe.

Nerad bych ovšem, aby poslední věta vyzněla jako bezhlavá apologetika ex-auxerreského kouče - jistě, Fernandezova takřka vojenská mentalita vedle Nicollinovy žoviálnosti (byl to on, kdo v žertu volal po vypuštění boje o titul, že má ve svém věku slabé srdce) fungovat ani nemohla, ale je třeba dodat, že k podobným problémům by s největší pravděpodobností došlo i jinde. V Nancy byla situace vlastně velmi podobná, tedy s tím rozdílem, že Fernandez tam vydržel o sezonu déle a nebyla na něj upřena taková pozornost; samotný konec jeho angažmá měl však prakticky totožný průběh. Vlastně neuškodí udělat si přehled všech sezon od té nejúspěšnější:

2009/10 (Auxerre): 32 bodů na podzim (5.), 39 bodů na jaře (3.), celkově 3.
2010/11 (Auxerre): 23 bodů na podzim (14.), 26 bodů na jaře (8.), celkově 9.
2011/12 (Nancy): 18 bodů na podzim (18.), 27 bodů na jaře (9.), celkově 11.
2012/13 (Nancy): 11 bodů na podzim (20.), v zimě odstoupil
2013/14 (Montpellier): 15 bodů v 16 zápasech (17.), v zimě odstoupil

Nejednaly tedy odpovědné osoby v posledních dvou sezonách unáhleně, když Fernandeze odepisovaly už po první polovině sezony? Koneckonců za jeho vlády byl termín "auxerreský podzim" ve Francii poměrně známý - několikrát po sobě nastal tentýž scénář, a to sice že zatímco Saint-Étienne a Toulouse po skvělém startu na jaře odpadly, v Auxerre a Lille to měli přesně naopak. Domnívám se nicméně, že Nicollin i Jacques Rousselot (prezident Nancy) jednali správně, a to ze dvou důvodů, které spolu vzájemně úzce souvisí..

Zaprvé, a toto je nutné podotknout hned na začátku, Fernandez vidí hřiště jako bitevní pole a jednotlivé fotbalisty jako strategické pěšáky. Hrát fotbal pod jeho vedením musí být skutečná zkouška vůle; jakýkoliv závan improvizace, individualismu, nadstavba technické finesy, zkrátka cokoliv, co by mohlo vyústit v chybu a vykolejení ze zaběhnutého systému, je okamžitě potlačováno. To si samozřejmě žádá specifické typy fotbalistů, kteří v Auxerre byli (třeba Cédric Hengbart, zřejmě nejobětavější obránce, kterého jsem v životě viděl), ale v Nancy a Montpellieru už moc ne; skvělým příkladem je třeba Dennis Oliech, který neustále nastupoval na pravé straně zálohy ve 4-4-2, přestože drtivá většina jeho útoků končila zakopnutím míče nebo naražením do protihráče. Oliech však disponuje neuvěřitelným fyzickým fondem a pevně zakořeněnou vůlí neustále se vracet a vypomáhat týmu, takže v důsledku byl pro Auxerre nesmírně platným hráčem. Kdyby byl Belhanda nepřestoupil na Ukrajinu, nový kouč by jeho kreativní schopnosti pravděpodobně dokonale udusil.

Není náhodou, že při stíhací jízdě na jaře 2010 bylo Auxerre obdivováno pro fenomenální herní organizaci a nevyčerpatelný fyzický fond: Fernandez tyto prvky do hráčů vysloveně natloukl, i když to trvalo několik let a vedlo k totálnímu restartu jedné z nejslavnějších akademií ve Francii (mladí odchovanci nedostávali v této době vůbec žádnou příležitost). Zkušený kouč pracoval s velice úzkým kádrem vyvolených, z nichž si vypiplal dokonale padnoucí součástky perfektně promazaného soukolí; zápasy se vyhrávaly se zanedbatelným držením míče díky standardním situacím a smrtícím brejkům, které organizoval geniální Benoit Pedretti. Dva roky po postupu do Ligy mistrů byl tým už natolik vyčerpán, že nedokázal ani udržet prvoligovou příslušnost.

Není těžké domyslet si, proč tyto metody nefungovaly i v dalších klubech: Nancy bylo kvalitou kádru sestupovým kandidátem už dlouho (a někdo jako Pedretti v tomto schématu prostě zoufale chyběl), Montpellier zase slavil úspěchy s úplně jiným pojetím fotbalu, takže Fernandezovi tu nepomohly ani experimenty s rozestavením 5-3-2 nebo přivedení nového oblíbence Djamela Bakara. V Auxerre sice protřelý světoběžník dokázal nemožné, jenže starého psa novým kouskům nenaučíš..

Druhý důvod neúspěchu pak lze dobře ilustrovat na osobě bývalého trenéra Nancy Pabla Correy: tento uruguayský kouč, věren světoznámému duchu garra charrúa, dokázal ničit favority díky nevídané schopnosti namotivovat svůj tým k překonávání vlastních možností. Fernandez sice praktikuje podobně nepříjemný, fyzický styl fotbalu, ale motivátor je mizerný; na místo Correova "hrr na ně" tak nastoupila nová strategie nekonečného tvrdého drilu doplněného opakováním herních systémů a taktických rozestavení, což ještě na jaře 2012 fungovalo bezvadně, ale po další extrémní letní přípravě se už celý tým jednoduše sesypal. Hráči Zenitu byli v předkole Ligy mistrů dokonale frustrováni faktem, že ať se pokusí o cokoliv, vždy mají v cestě minimálně dva auxerreské - na takovou úroveň organizace se nedá dostat přes noc.

Zdeptaní hráči pak logicky předváděli výkony pod své možnosti, protože Fernandez udělal tu chybu, že svůj úspěšný systém odmítal jakkoliv modifikovat (a na tom se už s největší pravděpodobností nic nezmění). Extrémně pragmatický přístup, který z fotbalu do poslední kapky odčerpává jakoukoliv spontaneitu, se logicky musí projevit i na vůli vyhrát - Nancy se v onom osudném podzimu proslavilo obrovským množstvím poztrácených bodů, jelikož enormní tlak na výkony vyžadované chronickým perfekcionistou Fernandezem svazoval hráčům nohy natolik, že soupeř prostě pokaždé v závěru vyrovnal. Na podzim 2012 uhráli Les Chardons hned osm remíz, Montpellier jich do Courbisova nástupu stihnul letos zaznamenat dokonce devět. A to je vlastně definice celého problému: fotbalisté pod tlakem dělají chyby. Každý, kdo viděl některý z inkriminovaných týmů, potvrdí, že ze strategického hlediska Fernandezova taktika funguje - ale pouhé taktické mistrovství jednoduše nedokáže eliminovat individuální selhání. Od toho je na lavičce potřeba dobrý psycholog, kterým tento muž zkrátka nikdy nebyl a ani nebude.

Jean Fernandez je prostě francouzský Felix Magath.


Prokletí druhé sezony a příliš velké oči

"Ten tlak je nesnesitelný," prohlásil na jaře 2009 José Anigo, tehdy ještě sportovní ředitel Marseille, když Les Phocéens bojovali pod vedením Didiera Deschampse o první titul od zlaté éry na počátku devadesátých let. Krásně tím shrnul nejen rozdíl mezi Marseille a Montpellierem, ale vlastně i Marseille a zbytkem ligy - na Azurovém pobřeží je zkrátka všechno pod šíleným drobnohledem. Olympique je vedle PSG zdaleka největší značkou ve francouzském fotbale, je to jediný tým Ligue 1, který dokázal vyhrát Ligu mistrů, avšak očekávání fanoušků i veřejnosti jsou i na tyto podmínky neuvěřitelně vysoká; zmínili se o tom už snad všichni od Aniga, Gignace, přes prezidenta Vincenta Labruneho až po uznávaného experta Matta Spira. Gignac dokonce utrousil, že bez ohledu na výsledky je Marseille pořád v krizi.

Jak Spiro správně podotýká, nevede se slavnému klubu ani letos zrovna špatně - v lize je momentálně šestý, na čtvrté Bordeaux ztrácí všehovšudy dva body, a případná jarní stíhací jízda by klidně mohla znamenat i postup do Ligy mistrů. Jistě, letošní ročník v milionářské soutěži dopadl katastrofálně i s ohledem na enormní sílu vylosované skupiny (zisk 0 bodů by byl neomluvitelný za každých okolností), a bylo jasné, že zdaleka nejnáročnější publikum v zemi takovou ostudu prostě nemůže přijmout, ale je na tom hrdý Olympique opravdu tak špatně, aby ještě před koncem podzimní části odvolával trenéra? Neměl Élie Baup přece jen dostat ještě jednu šanci?

Stručně řečeno - ne, protože jestliže jsem Fernandeze přiroval k Magathovi, Baup poslední dobou připomíná spíše Franze Straku. Fernandez je skvělý stratég, ale mizerný motivátor, Baup je jeho krystalickým opakem. Jméno bývalého brankáře je přitom ve Francii vyslovováno s úctou; jednak to byl on, kdo v trenérských začátcích v Saint-Étienne objevil talent Laurenta Blanca, jednak si udělal jméno v Bordeaux na přelomu tisíciletí (a v roce 1999 dokonce získal titul). Až do roku 2003 si holohlavý kouč užíval úspěšného renomé, u Girondins se mu dařilo.. a potom to začalo: návrat do Saint-Étienne, první sezona 6. místo, další 13. a vyhazov. Přesun do Toulouse, první sezona 3. místo, další 17. a vyhazov. Přesun do Nantes, 19. místo, sestup a odchod na dočasný trenérský odpočinek.

Vypadalo to, že Baupova vrcholová kariéra je prakticky u konce - deset let od zisku titulu nedokázal nikde pořádně zakotvit, jeho trenérské metody vycházející z převládajících trendů konce 90. let (tj. fotbal s důrazem na urputný defenzivní systém a individuální kvality v ofenzivě, kdy většina mužstva pracovala na pár kreativních opor) působily zoufale zastaralým dojmem, a krach v Nantes to pouze definitivně potvrdil. Baup se proto odebral do ústraní a začal se učit systém 4-2-3-1.

(Je mimochodem krásnou ironií, že ho naposledy o práci připravila právě domácí prohra s Nantes - Les Canaris jsou světoznámí pro svoje jeu à la nantaise, nádherný, vířivý ofenzivní fotbal, který letos tak brilantně oživuje arménský kouč Michel Der Zakarian.)

Byl to pořádný šok, když prezident Labrune v létě 2012 oznámil, že na pozici odcházejícího Didiera Deschampse nastupuje právě tento gentleman v kšiltovce; v tu dobu už se na něj po třech letech bez práce tak nějak zapomnělo, navíc řada fanoušků měla stále v paměti děsivé výsledky z jeho posledních dvou angažmá. V Marseille však moc dobře věděli, co dělají: Baup trénuje od svých sedmadvaceti let, je touto prací doslova posedlý, je to nadšenec, u nějž bylo jasné, že pro tým udělá naprosto vše. Navíc, na rozdíl od vyloženě paličatého Fernandeze, je mnohem otevřenější a s hráči umí vycházet daleko lépe.

Problém je však v tom, že vedle skvělé psychologické práce už vlastně nemá v roce 2013 co nabídnout. Práce, kterou během onoho roku a půl u Phocéens odvedl, je v rámci možností mimořádná - pokud pamatujete, jak bleděmodří loni lámali rekordy v počtu výher 1:0, pak vězte, že nešlo vlastně o nic jiného než o dokonalé vytěžení těch nejlepších Baupových schopností. Téměř šedesátiletý pán se třemi dekádami trenérské praxe se už měnit nebude, ale zorganizovat obranu a dostat klíčové hráče do formy umí pořád mimořádně.

Marseille je notoricky známé tím, že jakýkoliv výpadek herní pohody automaticky nabývá obludných rozměrů, protože už tak nepříjemný tlak se pod tíhou špatných výsledků ještě spirálovitě stupňuje - poslední Deschampsova sezona toho byla zářným příkladem, jenže zatímco přemýšlivý introvert Deschamps nedokázal své hvězdy v kritické chvíli ukočírovat, bouřlivák Baup v podobné situaci uspěl na jedničku. Stačí se zeptat André-Pierre Gignaca, který pod ním hrál už v Toulouse a až do jeho příchodu vůbec nevěděl, jak se s tlakem očekávání v novém působišti vypořádat; podle mnohých definitivně vyhaslý kanonýr loni opět zářil. Pochopitelně nelze opomíjet fakt, že Marseille nehrálo Ligu mistrů a po rychlém exitu v Evropské lize se mohlo soustředit pouze na domácí soutěž, stejně jako pevné zdraví velmi úzkého kádru, jenže výsledky zkrátka mluví za vše - druhé místo za pařížským hegemonem předčilo očekávání všech (kromě marseilleských fanoušků, kteří každý rok očekávají titul).

V létě pak dostal Baup k dispozici štědrý kapitál a volnou ruku na přestupovém trhu, čehož promptně využil k výraznému posílení - Dimitri Payet, Saber Khelifa, Benjamin Mendy, Giannelli Imbula, Florian Thauvin a Mario Lemina jsou všichni skvělí mladí hráči, kteří mohou v jihofrancouzské metropoli strávit řadu úspěšných let. Nový kouč tak dostane k dispozici prvotřídní materiál.

Ať už Marseille po Anigovi převezme kdokoliv, je takřka stoprocentní, že výkony i výsledky týmu půjdou rychle nahoru (pokud Labrune neudělá chybu s angažováním vyloženě nekompetentního člověka, což snad nehrozí). Marseille se letos na podzim nedaří proto, že Baupovi jednoduše ujel vlak v taktice a strategii - jedna věc je pozvednout chřadnoucí tým a dovést ho k nečekanému úspěchu, ale potvrdit to následující sezonu už představuje úplně jiný úkol. Úkol, v němž sympatický kouč selhává celou poslední dekádu. Pokud se zeptáte fanouška Olympique na současný herní systém, pokrčí rameny; Baup tady skončil u poznání, že chce hrát 4-2-3-1. Vyslat na hřiště čtyři skvělé ofenzivní hráče s tím, že se to nějak udělá, však už dnes dávno nestačí, a tak musel Labrune chtě nechtě udělat, dle vlastních slov, "jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě".

A tak dost možná definitivně končí příběhy dvou mužů, kteří v kariéře dosáhli vrcholu, jemuž se už nemají šanci přiblížit. Byla by však škoda soudit je podle událostí z podzimu 2013 - Jean Fernandez i Élie Baup patřili do trenérské síně slávy už dávno předtím. To byl důvod, proč bylo jejich angažmá pro ambiciózní zaměstnavatele i nadále atraktivní, a to je taky důvod, proč v něm oba současně neuspěli. Je zkrátka načase předat žezlo mladším a perspektivnějším. Michel Der Zakarian, Hubert Fournier a další už netrpělivě přešlapují..