Sandro Mazzola - kanonýr s knírkem

29.12.2008 21:22 - Životopisy
 
Ve vrcholovém fotbale nebývá zvykem, aby fotbalista odehrál celou kariéru za jediný klub. Když už se něco podobného přece jen stane, děje se tak především u obránců, nebo brankářů, kteří ve vyšším věku vše nahrazují zkušenostmi, a proto se na vysoké úrovni dokáží udržet déle. Útočníci to mají složitější, neboť pro dobré výsledku týmu jsou třeba góly a ty se čekají především od útočníků, kteří v pokročilejším věku nemusí udržet střeleckou produktivitu. Sandro Mazzola je však jasným důkazem toho, že i útočník, či chcete-li ofenzivní záložník, to může dokázat. V dresu Interu Milán strávil celý fotbalový život. Nikdy, ani v mládežnickém věku, ani na sklonku kariéry, nehrál jinde. Dámy a pánové, představuje se Pan Věrný - Sandro Mazzola.

Alessandro Mazzola, jehož fotbalový svět zná pod zkráceným jménem Sandro, přišel na svět 8. listopadu roku 1942. Chlapec se narodil jako jediný syn známého italského fotbalisty Valentina Mazzoly v průmyslovém italském městě Turín. Když si malý Sandro chodil hrávat před dům, nejmilejší zálibou se stal samozřejmě fotbal. Velký vzor viděl ve slavném otci, jenž byl neustále obletován novináři a fanoušky. Prakticky neminul den bez balonu, ostatně v Itálii jsou nejobvyklejší tři možnosti zábavy pro mladé chlapce: kdo se narodí v rodině majitele restaurace či obchodu, pomáhá s přípravami, případně se učí vařit. Druhá možnost je hudební vzdělávání. Mnoho rodičů své děti přihlašuje na hodiny klavíru, houslí nebo zpěvu. Italové totiž milují hudbu, především pak operu, které také dali jednoznačně nejvíc jak skladatelů, tak interpretů a jsou na to patřičně hrdí. Proto každý rodič touží po úspěšné hudební dráze svého dítěte. No a třetí a poslední možností je fotbal. Itálie proslula fotbalem snad stejně jako operou - jména jako Meazza, Piola, Facchetti, či Rivera mluví za vše. Když před zmíněnou otázkou o zájmu syna stála rodina Mazzolova, matka byla na straně umělecké. Chtěla ze syna mít klavíristu, dokonce jej přihlásila na soukromé hodiny, Sandra však zajímal jen fotbal. V tom mu pomohl otec, který jako správný Ital fotbal miloval a provázel syna v prvních fotbalových krůčcích.

Jak již bylo řečeno, otec Valentino byl známým hráčem, s tehdy nepřemožitelným mužstvem AC Turín dokonce získal pět ligových titulů a jako kapitán velel jak klubu, tak reprezentaci. 4. květen 1949 však byl den, který příjemný život mladé rodiny obrátil naruby. Valentino Mazzola se spolu se spoluhráči vracel z benefičního utkání z Lisabonu, když letadlo vinou špatné viditelnosti narazilo do zdi Baziliky Superga. Nikdo neměl šanci na přežití. Proslulý Valentino, jemuž bylo pouhých třicet, byl na místě mrtev, osmiletý syn Sandro s matkou byli v šoku. Jedna z největších fotbalových tragédií v dějinách ovlivnila celý pozdější Sandrův život. Spolu s matkou a matčinými rodiči se přesunuli do Milána, kde se učili zapomenout... Chlapec byl ztrátou otce zdrcen, i v dospělosti na něj prý při každém gólu myslel. Milán se stal jeho druhým domovem, město si zamiloval a ono mu to za pár let vrátilo...

Bylo mu osm let, když jej dědeček poprvé zavedl na legendární stadion Giuseppe Meazzy. Pětaosmdesátitisícové San Siro na malého chlapce zanechalo obrovský dojem. "Tak tady hrával Giuseppe Meazza, nebo Benito Lorenzi, synku," vzpomínal v jednom z pozdějších rozhovorů Mazzola na dědečkova hrdá slova, když tehdy stanuli na trávníku. A vzápětí dodal: "Od té doby jsem dědovi nedal pokoj. Stále jsem se tam toužil vrátit. Byl to nejkrásnější den mého života, když mě šel zapsat do žáků Interu. Tehdejší trenér přípravky mi říkal, ať mu ukážu, co umím. Já vzal míč, dvakrát trefil břevno a jednou gól od pravé tyčky. Když jsme se pak vraceli domů s přijetím, skoro jsem se třásl štěstím." Dojemný příběh, co říkáte? Mazzola Inter miloval, nikdy nic neošidil, v trénincích makal jako málokdo. Postupně prošel všemi mládežnickými týmy, až si jej kouč Giulio Cappelli vytáhl do prvního týmu. Mazzolovi bylo pouhých osmnáct a už měl nastoupit do Serie A, ještě ke všemu na slavném San Siru. "Na hřiště jsem přišel v průběhu zápasu, ve druhém poločase. Roztřepala se mi kolena. Ta atmosféra vás úplně pohltí. Když jsem se asi po pěti minutách na hřišti zastavil a rozhlédl se po tribunách, lekl jsem se. Bylo to tak veliké...A mámu jsem ani neviděl," vzpomíná Mazzola na svůj prvoligový debut. Ve skutečnosti mladíkova rodina seděla na hlavní tribuně, když Sandro střídal, matka se usedavě rozplakala...

Trenér Giulio Cappelli, který Sandrovi dal šanci, Inter po pár týdnech opustil. Nahradila jej žijící legenda, přísný Argentinec Helenio Herrera. I ten ale brzy rozeznal veliký talent nadějného ofenzivního záložníka, či útočníka (podle potřeby), a tak se Mazzola již v osmnácti stal stálým členem základní sestavy nerazzurri. Mazzola má mnoho společného s jinou legendou klubu, Giacintem Facchettim. Oba se do prvního týmu dostali v roce 1960, oba v něm strávili celou kariéru, stali se přáteli na život a na smrt. Maličký rozdíl je v tom, že Facchetti byl levý obránce a v klubu končil o rok později, než Mazzola. Mazzola, který se nesmazatelně zapsal do pamětí fanoušků svým knírkem, stejně jako přesnou střeleckou muškou, býval vždycky oblíbencem fanoušků. Ti nikdy nezapomenou na hráče, jenž klubu obětoval celý život. Byl to komplexní fotbalista. Široká škála možností v zakončení napovídala o skvělé technice, přesnosti střelby, razanci, pohotovosti...Zkrátka hráč par excellence.

S nástupem Helenia Herrery ke kormidlu Interu se projev mužstva razantně proměnil. Herrera týmu vtisknul catenaccio, tedy dokonalou obrannou hru, která stála na bezchybné obraně a jednom vstřeleném gólu - to na vítězství stačilo. V bráně vše hlídal výborný Giuliano Sarti, o defenzivu se starala výstavní obrana ve složení Armando Picchi, první hráč, který zkoušel pozici libera, již k dokonalosti později dovedl Franz Beckenbauer, dále Tarcisio Burgnich, Carlo Tagnin, Guarneri a Giacinto Facchetti. Zálohu vedl španělský kouzelník Luis Suárez, jehož si Herrera přivedl z Barcelony, na levé straně válel Mario Corso (další hráč, jenž v Interu strávil takřka celou kariéru), vpravo skvělý brazilský driblér Jair da Costa, o góly se pak staral hlavně Sandro Mazzola, jehož doplňoval Aurelio Milani, či Joaquin Peiró. Říkalo se jim La Grande Inter a byl to jeden z nejsilnějších týmů, jaké kdy Apeninský poloostrov poznal. S touto sestavou bylo nemožné být neúspěšný, výsledky přišly brzo. V roce 1963 Herrerův Inter slavil první Scudetto. A to byl teprve začátek zlatých časů klubu.

V následující sezóně Inter s přehledem došel do finále Poháru mistrů evropských zemí, když postupně vyřadil Everton, Monaco, Partizan Bělehrad a Borussii Dortmund. Ve finále, které se mělo hrát ve vídeňském Prátru, se tísnilo sedmdesát dva tisíc diváků. Ti všichni chtěli být svědky velké bitvy. Inter se měl utkat s madridským Realem. Královský Real s nabitou sestavou měl pro rozjetý Inter znamenat stopku v cestě za ušatým pohárem. Merengues nastoupili s pěti útočníky, mezi nimiž se vyjímala jména jako di Stéfano, Puskás, či Gento, na druhé straně milánský Inter se opíral o nejlepší obranu světa vedenou Facchettim a Picchim, tvůrce hry Suáreze a neomylného střelce Mazzolu. Do vedení šel Inter, když se dvě minuty před přestávkou trefil Mazzola, po poločase ještě zvyšoval Milani. Bílý balet sice snížil trefou Fela na 1-2, o rozhodující třetí branku se však postaral opět Sandro Mazzola. Inter porazil Real Madrid 3-1 a Mazzola mohl nad hlavu zvednout to, o čem sní miliony fotbalistů po celém světě: nejprestižnější klubovou trofej Evropy. "Góly věnuji otci, musí mít velikou radost," vyprávěl po zápase dojatý střelec. Fanoušci černomodrých měli důvod slavit...

Neméně úspěšná byla sezóna následující. Inter získal další Scudetto, k tomu Interkontinentální pohár a znovu i Pohár mistrů. Mazzola se navíc stal nejlepším střelcem italské ligy. Na světě nebylo lepšího týmu. Suverénní Inter v Interkontinentálním poháru porazil argentinské Independiente, což se mu povedlo také o rok později. V Poháru mistrů musely z cesty jak Rangers, tak silný Liverpool, ve finále nestačila ani Eusébiova Benfica Lisabon. Nerazzurri Benfiku zdolali 1-0 po brance Jaira těsně před přestávkou. Pět trofejí během dvou let - to je bilance Mazzoly a spol. Inter Milán nikdy nezažil úspěšnější období. Třemi největšími hvězdami byli Facchetti, Suárez a Mazzola, který v reprezentaci na hřiště nepustil ani miláčka fanoušků Gianni Riveru, z tábora úhlavního rivala Interu, AC Milán.

Ani po zmíněných úspěších neměla Mazzolova kariéra polevit. V dalším ročníku Serie A Inter znovu získává Scudetto, konkurenční AC končí až dvanáct bodů zpět na sedmém místě. Dva roky od druhého evropského triumfu Interu, se mužstvo opět dostává až do finále, kde tentokrát čeká skotský mistr - Celtic Glasgow. Inter je favoritem utkání, což potvrzuje Mazzola, který svůj celek posílá do vedení již po sedmi minutách, gólem z penalty. Vedení Interu v poměru 1-0 trvá do dvaašedesáté minuty, kdy srovnává Tommy Gemmell, na něhož, bohužel pro všechny Interisty, naváže pět minut před koncem zápasu ještě i Stevie Chalmers, který tak rozhoduje o výhře Celticu. Po dvou vítězných nocích si tedy i Inter musel vyzkoušet, jaké to je usínat s pocitem obrovského smutku z finálové porážky. V létě roku 1968 opouští San Siro Helenio Herrera, který klubu dává sbohem po osmi závratných, trofejemi nabitých, letech. Kormidla klubu se ujme kouč Alfredo Foni, jenž však vydrží jen jedinou sezónu, po níž jej střídá paraguayský jmenovec svého slavnějšího předchůdce, Heriberto Herrera. Ten mužstvo vede tři roky, po nichž přichází Giovanni Invernizzi. Invernizzi klub dovede k dalšímu Scudettu (v sezóně 1970-71), navíc přidává další finále Poháru mistrů, a sice v roce 1972. Soupeřem je tentokrát nabitý Ajax Amsterdam, vedený Johanem Cruyffem, který nakonec svými dvěma góly celé utkání rozhodne. Na výsledku už nic nezmění ani obrovská šance Roberta Boninsegny, který  se octne zcela sám před amsterdamským Heinzem Stuyem. Ke dvěma vítězstvím se přidávají také dvě finálové porážky. Zajímavé je, že od prvního do posledního finále uplynulo celých osm let a přitom to byli hned tři hráči, kteří se objevili ve všech čtyřech základních sestavách. Řeč je o pravém obránci Burgnichovi, levém obránci Facchettim a útočníkovi Mazzolovi (v týmu byl celou dobu také levý záložník Mario Corso, který však nenastoupil do finále v roce 1972).

Neméně zajímavá a úspěšná je Mazzolova reprezentační kariéra. Na evropský šampionát 1968, konající se v Itálii, se celá země špaget těšila dlouhé měsíce dopředu. Squadra Azzurra měla k dispozici vynikající hráče, fanoušci očekávali útok na zlato. Překážkou bylo semifinále se Sovětským svazem. Utkání skončilo bez branek, na řadu tak přišel los, který měl rozhodnout o postupujícím do finále. Zní to neuvěřitelně, ale vše záviselo na dopadu jediné mince...Kapitán modrých, Giacinto Facchetti, si vybral zadní stranu mince, když však rozhodčí minci vyhodil do vzduchu, dopadla mezi kachličky, odkud ji nikdo nemohl dostat. Připomínalo to špatný vtip. Házet se muselo znovu: Facchetti si opět vybral zadní stranu a Italům přálo štěstí! Do finále postoupili oni, Sovětům zbyly oči pro pláč...Ve finále čekala Jugoslávie, která se po brance Džajiče dostala do vedení. Až deset minut před koncem srovnával Domenghini, utkání skončilo opět nerozhodně, zápas se musel opakovat. Zaplněné Stadio Olimpico si mohlo podruhé během dvou dnů vychutnat finálový boj o zlato. Tentokrát již Italové nezaváhali a po trefách Gigiho Rivy a Pietra Anastasiho znělo konečné skóre jasně: 2-0 pro Itálii. Pro Azzurri to byl vůbec první evropský triumf, o to sladší byly oslavy. Účasten byl také Sandro Mazzola, který nastupoval v pozici podhrotového záložníka. Trenér Ferruccio Valcareggi mohl být spokojen - mise byla splněna.

Evropským triumfem si však hráči na sebe upletli bič a nároční tifosi čekali potvrzení na světovém šampionátu v Mexiku 1970. Čtvrtfinále s domácím Mexikem pro Italy mělo být zkouškou odolnosti, neboť domácí měli obrovskou podporu diváků. Valcareggiho svěřenci však potvrdili kvality a soupeře odstřelili v poměru 4-1. Sandro Mazzola opět nastupoval v základní sestavě, právě kvůli němu se do hry takřka vůbec nedostával Rivera. Těžkým bojem se stalo semifinále s Beckenbauerovým Německem, které nabídlo až hororovou podívanou. Italové zásluhou Roberta Boninsegny celý zápas vedli, v poslední minutě zápasu však srovnal Schnellinger. Na řadu přišlo prodloužení. V něm se vedení ujali Němci zásluhou Gerda Müllera, za Italy vyrovnával Mazzolův spoluhráč z Interu, Tarcisio Burgnich. Do vedení Azzurri poslal Gigi Riva, Müller však byl proti a opět srovnal. Minutu nato však definitivně rozhodl Gianni Rivera, který v průběhu utkání vystřídal Mazzolu. Byl to jeden z nejlepších zápasů, jaké se kdy na světových šampionátech odehrály. Ač většinu zápasu platilo skóre 1-0, konečný výsledek zněl 4-3 po prodloužení! Srdce fotbalových fajnšmekrů křičelo radostí... Ve finále čekal soupeř nejtěžší: Brazílie. Nabití Kanárci, vedení Pelém, Tostaem, Rivelinem, či Jairzinhem, nedali Italům šanci a po výsledku 4-1 slavili již třetí titul mistrů světa. Mazzola sice odehrál celý zápas, gólově se však neprosadil, a i proto Italové se soupeřem nedokázali držet krok. I přesto: stříbrná medaile byla bezesporu velkým úspěchem, mužstvo kapitána Facchettiho si uznání nepochybně zaslouží.

Psal se rok 1977, když Sandro Mazzola ohlásil odchod do fotbalového důchodu. Po sedmnácti letech působení v prvním týmu Interu na to měl právo. Měl sice teprve pětatřicet, dva tři roky by ještě určitě zvládnul. On sám, však již cítil, že čas nadešel. Klubu chtěl vždy odevzdat sto procent, proto nehrál za zásluhy až do čtyřicítky, ač by mu nikdo neřekl půl slova. Velký um, ale i charakter a vystupování jej zdobily po celou kariéru, a jsou to právě férové způsoby, které mu zajistily takovou oblibu u spoluhráčů i fanoušků. U Mazzoly jste nikdy neslyšeli, že by něco kritizoval, že by si stěžoval na trenéra, na média...Staral se o fotbal a o střílení branek - a staral se dobře. V historii Interu se trefili víckrát jen Meazza, Altobelli a Boninsegna. Mazzola se o čtvrté místo v historických tabulkách dělí s Luigim Ceveninim. Oba nasázeli celkem 158 gólů. Z hlediska počtu odehraných zápasů, hráč s proslulým knírkem dodnes figuruje na čtvrtém místě. Na své konto celkem nastřádal úctyhodných 565 startů. Víc toho odehráli jen legendární kapitáni Giuseppe Bergomi, Giacinto Facchetti a Javier Zanetti. Mazzola byl u všech úspěchů spojených s nejsilnějším Interem v dějinách. Když Mezinárodní organizace fotbalových historiků a statistiků (IFFHS) vyhlašovala italského fotbalistu století, byli lepší jen Rivera, Meazza, Facchetti a Baresi. Modročerný dres nosilo jen pár srovnatelných hráčů.

Dnes Mazzola spolupracuje s italskou televizí, kde dělá fotbalového analytika a spolukomentátora. Před pár měsíci byl u toho, když Inter oslavoval sto let od svého založení. V jednu chvíli byli na jeviště pozváni tři z nejvěrnějších Interistů v dějinách, tři hráči, z nichž bohužel žijí jen dva. Hráči, kteří byli u toho, když Inter ovládal fotbalový svět - Sandro Mazzola, Mario Corso a Gianfelice Facchetti, který přišel místo bohužel již zesnulého otce Giacinta. Bouřlivý potlesk přivítal i vyprovodil všechny tři zmíněné muže. Všichni přítomní s úctou hleděli na staršího, dnes již šestašedesátiletého pána s knírkem. "To je MAZZOLA! Který to je? No ten s tím knírkem. No a? To je ten, co nám vystřílel dva Poháry mistrů! Vyfoť mě s ním..." Tak takhle nějak by vypadal rozhovor dědečka s vnukem. Jsou od sebe hodně věkově vzdáleni. Avšak jedno je spojuje - Inter. Stejné pouto jaké spojovalo Mazzolu, či Facchettiho. Přátelé, nezapomínejme na Sandra Mazzolu, hráče, který by pro svůj klub dýchal. Podobně věrní hráči nemusí být nejpopulárnější, ale pro opravdové fanoušky jsou rozhodně nejcennější...

Úspěchy: mistr Evropy (1968), vicemistr světa (1970), 2x vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1964, 65), 2x druhý v Poháru mistrů evropských zemí (1967, 72), 2x vítěz Interkontinentálního poháru (1964, 65), 4x mistr Itálie (1963, 65, 66, 71), nejlepší střelec Italské ligy (1965), 5. nejlepší fotbalista Itálie 20. století podle IFFHS, 43.-44. nejlepší fotbalista světa 20. století podle IFFHS.
Autor: Tomáš Bojda
Počet zobrazení: 3453
Komentáře (67 / 0 nových)
Yanek
29.12.2008 21:25
#
kdo jiný by to mohl poslat.ještě jsem to ani nedočetl ale parádní článek!ode mě
GATTUSO
29.12.2008 21:39
#
krásnej článek . Mazzolu mám opravdu hodně rád, byl to správňák..., už jen s ohledem na Valetina - kapitána Grande Torina !
i to Mexiko nechám pro tentokrát plavat
xyonek
29.12.2008 21:58
#
Ač sleduju Serii A, tak ta historie mi prostě něak moc uniká... Kde všude sbíráš tyto informace?
M11
29.12.2008 22:18
#
on se uz tak narodil
GATTUSO
29.12.2008 22:33
#
postižen calciem...
M11
29.12.2008 22:35
#
krasne postizeni
robertocarlos
30.12.2008 13:03
#
krásně řečeno . Je to tak, historie Calcia v sobě má nejvíce půbabu ze všech soutěží, tedy alespoň pro mne. Je to nádhera číst ty počátky. Třeba nedávno jsem četl podrobný popis vzniku Interu jak to šlo dolsova v hodinách. 43 zástupců tehdejšího Milánu se utrhlo pro rozpory s vedením a odebral ose do vinárny Toscana, odkud asi ve 22.00 odešli do bohémské restaurace Orologio poblíž Dómu, tam těsně před půnocí založili Football club internazionale Milano. Zajímavé je, že to i bylo ještě s malým písmenem, až později se tak zabydlelo mezi tifosi, že se přepsalo na velké I a stalo se názvem Interu. Nebo ta historie se změnami názvů mužstev, to je taky nádhera, pořád mě to baví číst
Trewinn
30.12.2008 13:06
#
A odkud to čteš? Pokud to teda ovšem není tajemství jako Inter samotný...
robertocarlos
30.12.2008 13:14
#
tak zrovna to o založení jsem se dočetl v jedné knize, jmenuje se Itálie, je to z edice o vývoji fotbalu ve Španělsku, Anglii a Itálii. Vřele doporučuji
Trewinn
30.12.2008 13:20
#
A o Mazzolovi si čerpal z jakých zdrojů?
robertocarlos
30.12.2008 13:26
#
tak to bylo takřka celé z hlavy, samozřejmě ty údaje ze šampionátů či PMEZ jsou z různých statistik, popřípadě z wikipedie, ale to jen čísla, výsledky atd. Ta fakta znám z dlouhodobého sledování tématu, přece jen se tomu hodně věnuju Pro Interistu je Mazzola jako Rivera pro diavoli...
Trewinn
30.12.2008 13:35
#
Tak třeba tady tohle: "U Mazzoly jste nikdy neslyšeli, že by něco kritizoval, že by si stěžoval na trenéra, na média" ....si zjistil jak?
robertocarlos
30.12.2008 13:37
#
tak vím toho o něm opravdu dost a to už si uděláš názor. To je za prvé. Za druhé jej tak hodnotili i spoluhráči, například jsem narazil na citaci Facchettiho a také A. Morattiho, kteří jej hodnmotilijak onaprostého prpofesionála, s vlastnostmi, které jsi vypsal. Stejně tak na něj vzpomínal Valcareggi...
robertocarlos
30.12.2008 13:38
#
* hodnotili jako naprostého
GATTUSO
30.12.2008 13:38
#
jj, to založení Interu už je celkem kultovní záležitostí . a s těmi změnami názvů se čachrovalo celkem hodně u nás:
Milan Cricket and Football Club
Milan Football Club
Associazione Calcio Milano (Mussoliniho nátlak)
Associazione Calcio Milan
robertocarlos
30.12.2008 13:40
#
jj, vy jste hodně podléhali vlivu Angličanů, zatímco Inter byl prakticky stále italský, ač to koliduje s jeho podstatou a názvem. Vždyť i váš zakladatel a první kapitán byl Angličan... U nás změna názvu jen Ambrosiana 1928-45.
GATTUSO
30.12.2008 13:45
#
jj, Angličani nás založili a v AC jsou na tento anglický původ hrdí (což se přiznám, se ve mě trošku pere). prvním prezidentem byl Alfred Edwards a prvním kapitánem Herbert Kilpin (jemu vděčíme za červeno-černou kombinaci dresů). zajímavostí je, že v tehdejším vedení byli i bratři Pirelliové, jejichž značka Pirelli vás už celkem dlouho sponzoruje. zajímalo by mě, jestli nebyli náhodou jedni z těch, kteří se v roce 1908 odtrhli...
Trewinn
30.12.2008 13:49
#
angláni založili celkem dost klubů v Itálii
Dr. Kyslík
30.12.2008 13:50
#
...i ve Španělsku
GATTUSO
30.12.2008 13:54
#
například i ten nejstarší - Genoa
robertocarlos
30.12.2008 14:56
#
no vlastně skoro všechny. Ještě bych doplnil, že Genoa není první italský klub vůbec. První byl Football club Internazionale Torino, ale ten brzy zanikl, Genoa je nejstarší existující klub...
robertocarlos
30.12.2008 14:54
#
zajímavé je taky, jak vznikly dresy Juve - původně hráli s růžovými, poté dostali napodobeninu dresů slavného Notts County, a už si to nechali. Jednoduše řečeno, je to ale velice zajímavé...
robertocarlos
30.12.2008 14:57
#
červená měl znamenat respekt, černá strach, proto diavoli = takto se vyjádřil sám Kilpin
robertocarlos
30.12.2008 15:10
#
ti Pirelliové mezi těmi odtrženci od AC tuším nebyli, ale nevím to jistě. Jinak jejich vliv je podobný Agnelliům, i když v mnohem menší míře významu samozřejmě. Agnelliové a jejich vliv na Juve je neuvěřitelný. První Eduardo tým převzal ve 20. letech, byl synem zakladatele a majitele Fiatu. Po něm to v r. 1947 vzal Gianni Agnelli, ten to po 8 letech dal mladčšímu bráchovi doktorovi Umbertovi. Gianni byl ale vždycky ten nejmocnější, šedá eminence, osobnost zákulisí Calcia numero uno. Ač pak později žezlo předal mocné trojici Moggi-Bettega-Giraudo...
Trewinn
30.12.2008 16:44
#
Eduardovi se zalíbila hra Juve tak, že tým nakonec koupil. Zlatí fiati
robertocarlos
30.12.2008 17:58
#
jj, pro Calcio jen dobře
GATTUSO
29.12.2008 22:32
#
z různých knih, dokumentů, na internetu, díky Kristianu Borellovi , apod. třeba před pár lety jsem doma objevil takovou knížku z roku 1967, dokumentující právě Internazionale 60.let. italská fotbalová historie je krásná..., to se hltá samo.
GATTUSO
29.12.2008 22:35
#
i když nejen ta fotbalová
mrakoplash
29.12.2008 22:44
#
Tak to musí být nádhera číst o Interu zrovna v 1967. Takový 25 květen tam musí být vyobrazen zlatým písmem.
Hold legendy jsou legendy a v sedmašedesátém zde byli jiní králové.
robertocarlos
30.12.2008 13:04
#
tu kniha jednou musí být moje! Musím si tě nějak naklonit, abys mi ji dal
GATTUSO
30.12.2008 13:40
#
to bys musel vyvěsit vlajku AC na těšínském náměstí a vyfotit se s ní s úsměvem (podmínkou je, že nesmí hořet). pak bych o tom možná začal uvažovat
robertocarlos
30.12.2008 14:55
#
tak na tohle nepřistoupím
robertocarlos
30.12.2008 15:01
#
tak to Mexiko je opravdu trochu kontroverzní. Je třeba se ale podívat na Riveru objektivně. On určitě s Valcareggim měl nějaké osobní spory, jinak to nechápu. Na druhou stranu Italové měli výjimečný útok, bylo těžko někoho nechat sedět. Mazzola, Rivera, Riva, Anastasi, Domenghini...to je síla
robertocarlos
30.12.2008 15:06
#
jinak život a kariéra Valentina Mazzoly a tehdejšího Grande Torina by si jistě zasloužil samostatný článek, uvažuju o tom...
Yanek
29.12.2008 22:00
#
nahoře napsané.
inter.it
"akorát"přeložil
Tomanatura
29.12.2008 22:13
#
Yanek
29.12.2008 22:14
#
co se ti nezdá?
Tomanatura
29.12.2008 22:16
#
Nechápu ten příspěvek, mohl bys...?
Arne
29.12.2008 22:28
#
Klid, asi reagoval na xyonka.
Tomanatura
29.12.2008 22:30
#
Jak píše herbage pode mnou
Arne
29.12.2008 22:37
#
Což mě je to jasný, já jsem jenom nahodil možné vysvětlení.
herbage
29.12.2008 22:29
#
To je zdroj fotky
Dr. Kyslík
30.12.2008 13:48
#
Jono, v italštině ta fotka vypadá zcela odlišně.
M11
29.12.2008 22:18
#
Psychotronic
29.12.2008 22:19
#
Číst o legendách Interu vždy potěší. Děkuju za super článek !
One-Real
29.12.2008 22:45
#
Great .
Trewinn
29.12.2008 22:50
#
v článku se někdy až moc odbíhá od tématu, taky je tam hodně neobjektiv....
GATTUSO
29.12.2008 23:03
#
jako by se to nedalo čekat...
robertocarlos
30.12.2008 15:00
#
odbíhá, to je možná fakt. Já se ty články snažím psát více řekněme plošně, aby to zachycovalo celou etapu toho klubu, či reprezentace té doby a ne prostě "jen" život jednoho hráče....
MigueliFCB
29.12.2008 23:01
#
Jde vidět že autor fandí Interu, ale jinak skvělý článek
robertocarlos
30.12.2008 12:58
#
Uznávám, žer možná to je trochu subjektivní, ale to přece každý kdo je pravým tifoso svého týmu musí chápat. Sandro je holt pro mne srdeční záležitost
Aranea
30.12.2008 14:21
#
Krásnej článek, zjevně psanej od srdce Jinak velmi dobrá knížka o historii italského fotbalu, hlavně tedy Serie A, se dá pořídit v levných knihách. Jmenuje se Světový fotbal-Itálie od Vlastimila Kaisera a je zajímavě psaná a celkem podrobná.
robertocarlos
30.12.2008 14:53
#
o této knížce jsem výše hovořil
Pecik1412
30.12.2008 19:40
#
Skvělí článek opravdu souhlasím s tím že je psán od srdce jinak ta kniha musí být zajímavá sám ji budu hledat.Díky.
Dr. Kyslík
30.12.2008 20:04
#
Jinak někdo se dožadoval Romária, už tady (a výborně) je:

http://www.eurofotbal.cz/clanky/rikaji-mi-romario-29889/
GATTUSO
30.12.2008 20:12
#
jak to tam prožíváš
Dr. Kyslík
30.12.2008 20:17
#
Tomanatura
30.12.2008 22:11
#
Tyjo, když si přečtu ten tvůj komentář pod článkem, tak si tak říkám, že tolik smajlíků u tebe jsem nikdy dohromady neviděl
Dr. Kyslík
30.12.2008 22:19
#
Taky jsi na ef relativně krátce.
Tomanatura
30.12.2008 22:31
#
To je pravda, ale i za tu chvíli jsem to snad nikdy neviděl.
robertocarlos
31.12.2008 13:13
#
jj, on tu je, ale kolega se mě nedávno ptal, jestli ho nechci napsat ještě jednou, protože mu připadalo že ten článek je zaměřen spíše na ty zajímavosti...já ho klidně napíšu, Romário byl (nebo je?) Bůh...
Dr. Kyslík
31.12.2008 13:25
#
Psát to znova mi přijde bez respektu k původnímu autorovi / článku. Sám jsem napsal o Romáriovi článek, ale ani mě nenapadlo ho dávat sem.
robertocarlos
31.12.2008 13:57
#
to je fakt, budu to respektovat
MigueliFCB
31.12.2008 13:43
#
Romario je borec! A nevíš náhodou jaktože Bakero neni na oficiálním webu v legendách klubu ? Přece jenom kapitán Dream Teamu!
Dr. Kyslík
31.12.2008 13:46
#
To nevím, být by tam měl, skutečný vůdce co se nebál seřvat nikoho.
MigueliFCB
31.12.2008 16:57
#
No právě, nechápu jak tam může chybět...
mastakillah
31.12.2008 17:14
#
Super hráč...souboje mezi AC a Interem byly v jeho době take soubojem Gianniho a prave Sandra...skvělé doba italského fotbalu..jiank skvělý článek...díky
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce.
Registrace nového uživatele
Našli jste v článku chybu? Můžete nám ji oznámit.