Představení účastníků MS - Chile

Ideálně napodobit poslední vystoupení na největším světovém fotbalovém turnaji - takový cíl mají před startem Chilané, ovšem nemají před sebou vůbec snadný úkol, neboť se kromě obhájce prvenství ze Španělska potkají ještě s ambiciózním Nizozemskem a nevyzpytatelnou Austrálií. Porvat se o postup je však pro Chile povinnost.

Historie

Chilská fotbalová federace byla založena roku 1895 a společně s Brazílií, Argentinou a Uruguayí patří mezi čtveřici zakládajících členů CONMEBOLU (Jihoamerická fotbalová federace). Chile tak rovněž patří k zakládajícím členům Copa América, kterou jakožto jediný ze zmíněné čtveřice ještě doposud nikdy nevyhrálo. Celkem sedmkrát se pak jihoamerický celek účastnil světového mistrovství.

Premiéru si chilské mužstvo odbylo hned v roce 1930, patřilo tak mezi třináct týmů, které se na světovém dostaveníčku objevily. Chile se však tehdy rozloučilo s turnajem hned po základní skupině, i když skončilo na druhé příčce. Další účast mezi světovou elitou přišla na řadu až po 2. Světové válce, ovšem ani v roce 1950 si Chile nevedlo o nic lépe a podobně jako při své premiérové účasti se rozloučilo hned ve skupině.

O poznání lepší výsledek si Chilané připsali o dvanáct let později, kdy samotný turnaj pořádali. To ale vůbec platit nemuselo, neboť hostitelskou zemi před samotným začátkem mistrovství postihlo silné zemětřesení, při kterém bylo postiženo opravdu rozsáhlé území a zahynulo 5 tisíc lidí. FIFA tehdy uvažovala o změně pořadatelské země, ale nakonec se nechala přesvědčit a Chile pořádání šampionátu nechala. Už při samotném losu se však domácí tým dočkal obrovského šoku, když měl ve skupině Německo, Itálii a Švýcarsko, tedy tři evropské celky. Hned úvodní duel se Švýcary ovšem Chile otočilo a tím předznamenalo úspěšnou jízdu, kterou až v semifinále ukončila tehdy neporazitelná Brazílie. Na domácí tedy zůstal boj o třetí místo s Jugoslávií, utkání dlouho směřovalo k bezbrankové remíze, ale během nastavení se s nemalou porcí štěstí prosadil Rojas a zajistil Chile bronzové medaile.

Další světové turnaje už se chilským hráčům zdaleka tak nevydařily. Buďto se Chile na šampionát vůbec neprobojovalo nebo pro změnu skončilo ve skupině. Výjimka přišla v roce 1998, kdy se chilská pouť natáhla do osmifinále. Čtyři roky předtím pak bylo Chile z turnaje vyřazeno. Na posledním mistrovství světa Chilané opět postoupili ze skupiny, ovšem pak se jim osudnou stala znovu Brazílie.

Ani na Copa América se však La Roja dvakrát nedaří. Největší úspěch přišel roku 1987, kdy chilský tým vybojoval druhé místo, které z celkových třiceti pěti účastí zaznamenal čtyřikrát.

Kvalifikace

Samotná cesta do Brazílie nezačala pro Chile kdovíjak idylicky. Svěřenci Claudia Borghiho cestovali do Buenos Aires, odkud si odvezli čtyřbrankový výprask, na kterém se hattrickem podílel Gonzalo Higuaín. Jen o pouhopouhé čtyři dny později však chilský celek porazil Peru a předchozí debakl byl rázem zapomenutý. Chile však mělo i nadále výsledky jako na houpačce, jedním z rozhodujících momentů pak byla dvě venkovní vítězství na půdě Bolívie a Venezuely.

Následovala ovšem série čtyř prohraných zápasů po sobě, kdy už to s chilskými nadějemi vypadalo všelijak, avšak také díky zaváhání ostatních týmů se dokázalo Chile vzpamatovat a ze třetí pozice si zajistilo postup na závěrečný turnaj. Společně s pořádající Brazílií se z první pozice kvalifikovala podle očekávání Argentina, následovala se dvoubodovým mankem Kolumbie, stejný rozestup mělo Chile a přímý postup si zajistil ještě Ekvádor. Z baráže se pak přidala Uruguay.

Na koho se zaměřit: Arturo Vidal

Pokud má být z chilského výběru na někoho upřena pozornost, musí se bezpochyby jednat o Artura Vidala, oporu turínského Juventusu. Arturo na sebe poprvé upozornil v dresu nejslavnějšího chilského klubu Colo Colo, kde debutoval v pouhých 18 letech. Kvalitní výkony pochopitelně nemohly uniknout pozornosti skautů evropských velkoklubů, ovšem Vidal se nakonec, možná trochu překvapivě, stěhoval do německého Bayeru Leverkusen.

Ten za něho neváhal poslat 11 milionů dolarů, čímž Vidal překonal přestup Matíase Fernándeze (9 milionů dolarů) do Villarrealu a stal se historicky nejdražším chilským fotbalistou. Tou dobou už na sebe však houževnatý středopolař upozornil i na mezinárodní scéně, když v roce 2007 vybojoval s chilským týmem U20 na mistrovství světa v Kanadě bronzové medaile. Sportovní ředitel Bayeru Rudi Völler tehdy dokonce odcestoval do Chile, aby osobně dojednal přestup.

Ihned po svém příchodu se Vidal prosadil do základní sestavy ambiciózního mužstva. Občas dokonce nastoupil i na levém kraji obrany, ale postupem času si vydobyl pevnou pozici ve středu pole, kde mohl dokonale prodat svoji univerzálnost a houževnatost. Díky tomu však také bojovný středopolař pravidelně sbíral velké množství žlutých karet (výjimkou nebylo přes deset žlutých kartónků za sezónu), ale ve své poslední sezóně za Werkself, kdy se stal opravdovým tahounem, dokázal i tento nešvar eliminovat.

Za Bayer měl Vidal nastupovat až do konce sezóny 2012, ovšem německý klub se o prodloužení smlouvy snažil marně a také díky dlouhodobému zájmu mnichovského Bayernu, kam by Vidal poté zřejmě odešel po konci smlouvy bez finanční kompenzace, nakonec odešel z porýnského celku o rok dříve a jeho dalším působištěm se stal Juventus Turín. Italský velkoklub za Vidala, který měl za sebou životní sezónu, ve které zaznamenal deset ligových branek a stejný počet asistencí, neváhal vysázet dvanáct a půl milionu eur a zpětně si může k tomuto kroku jen gratulovat.

Hned během první sezóny dokázal Vidal, společně s dalšími posilami, dotáhnout Juventus ke kýženému Scudettu, přičemž stejný úspěch si s Bianconeri zopakoval i během následujících dvou ročníků. Univerzální záložník se stal neodmyslitelnou součástí týmu a svoji nepostradatelnost ukazoval nejen na domácí scéně, ale i při zápasech evropských pohárů (například proti Kodani v Lize mistrů hattrickem sám rozhodl zápas), kde mohl ještě o poznání více uplatnit své nezpochybnitelné ofenzivní přednosti. Celkově za turínský celek odehrál 126 utkání, ve kterých zaznamenal úctyhodných 40 gólů a navrch přidal ještě 22 asistencí.

Vyjma klubové úrovně pravidelně ukazuje svoji důležitost také na reprezentační scéně. Když se podíváme na poslední kvalifikaci, Vidal odehrál pouze deset zápasů (celkem jich bylo šestnáct), ve kterých zaznamenal pět zásahů do černého a další tři branky svým spoluhráčům připravil. Pro chilský národní tým se tak stal naprosto nepostradatelným článkem sestavy, která s ním zaznamenala během kvalifikace pouhé dvě porážky s celkových šesti. Ve svých 27 letech odehrál Vidal za svoji zemi 52 utkání.

Trenér: Jorge Sampaoli

Na posledním mistrovství světa vedl Chile Marcelo Bielsa, který tehdy po postupu do osmifinále prodloužil u jihoamerického mužstva smlouvu až do roku 2015. Sám ale připustil, že by po zvolení Jorgeho Segovii do čela chilského fotbalového svazu odstoupil, což se nakonec, i když bylo zvolení Segovii určeno za neplatné, uskutečnilo. Od března 2011 tak chilskou reprezentaci vedl Claudio Borghi, ten však svoji pozici dlouho neuhájil a po sérii špatných výsledků v listopadu následujícího roku odstoupil.

Současný kouč Chile Jorge Sampaoli byl do funkce jmenován během prosince 2012 a rázem zlomil dosavadní rekord (deset výher z patnácti zápasů) La Roja, který držel Marcelo Bielsa. Momentálně má Sampaoli u chilské reprezentace podepsanou smlouvu až do roku 2018.

Celým jménem Jorge Luis Moya Sampaoli se narodil 13. března 1960 v městečku Casilda v argentinské provincii Santa Fé. Na mládežnické úrovni hrál za Newell's Old Boys, ovšem posléze se musel kvůli zranění přesunout na trenérskou dráhu. To mu bylo pouhopouhých 19 let! Po krušných začátcích u amatérských týmů se díky prezidentovi jeho bývalého klubu dostal do slavného Newell's Old Boys a postavil se na lavičku jejich rezervního mužstva Argentino de Rosario.

V roce 2002 se Sampaoli přesunul do peruánského celku Juan Aurich, postupem času si v Peru udělal velmi slušné jméno, až se po pěti letech přesunul do Chile, kde přijal nabídku klubu Deportivo O'Higgins, se kterým dokázal potrápit i mnohem věhlasnější celky a nakonec slavnou Aperturu zakončil na třetí příčce. Následovalo úspěšné působení ve Sport Emelec, se kterým sice nedokázal postoupit v Copa Libertadores, ovšem následně si prvním místem v ekvádorské lize zajistil účast na Copa Sudamericana a rovněž si zajistil kvalifikaci do dalšího ročníku Copa Libertadores. Během sezóny 2011-2012 už stál Sampaoli na lavičce slavného Universidad de Chile, odkud po vydařené sezóně udělal další krok vzhůru a posunul se k chilskému národnímu týmu.

Přednosti

Chile přiváží do Brazílie vyvážené a zkušené mužstvo, které nemá prakticky žádnou slabinu, což prokázalo konečným třetím místem v jihoamerické kvalifikaci. Předností určitě bude útočná hra, kde jsou hráči navzájem sehraní a dokáží si vyhovět, plynule měnit systémy hry a rozestavení (zejména Isla s Beausejourem jsou naprosto univerzální). Soupeři si musejí dávat pozor také na Artura Vidala, který si rád nabíhá do zakončení z druhé vlny.

Slabiny

Menším handicapem může být fakt, že Gary Medel, původně defenzivní záložník, hraje v reprezentaci na pozici stopera, kde odehrál prakticky celou kvalifikaci, ovšem za Cardiff nastupoval výhradně ve středu záložní formace, což může být proti technicky zdatným Španělům a Nizozemcům problém. Hodně tak bude záležet na Josém Rojasovi, který by měl ve svých 30 letech defenzivní čtveřici dirigovat.

Předpokládaná sestava

Claudio Bravo - Mauricio Isla, Gary Medel, José Rojas, Eugenio Mena - Marcelo Díaz, Arturo Vidal, Felipe Gutiérrez - Alexis Sánchez, Eduardo Vargas, Jean Beausejour