Podzim za námi, jaro před námi: Poločas v Ligue 1 (2/2)

Ve druhé části poločasového souhrnu Ligue 1 přichází na řadu první polovina tabulky, od PSG až k Saint-Étienne - jak jsou na tom týmy bojující o titul a evropské poháry? Zároveň přinášíme i ideální jedenáctku sezony a další čtenářskou anketu.

Zdá se, že boj o ligové prvenství se po podzimu zúžil na tři týmy - PSG, Lyon a Marseille mají shodně po 38 bodech, čtvrté Rennes 32. Kromě trojice míst v Lize mistrů má Francie zajištěné evropské soutěže ještě pro jeden ligový tým a vítěze obou domácích pohárů; čtvrtá příčka je tak poslední jistou vstupenkou do Evropské ligy, a deváté Nice je od ní momentálně vzdáleno pouhé tři body. Bitva může začít..


1. Paris Saint-Germain, 38 bodů

Co se na podzim povedlo: Když to začínalo vypadat, že se bohatý pařížský tým konečně sehrál a ve vzduchu visela poměrně reálná možnost absolvování sezony bez prohry, dopadli Ancelottiho svěřenci tvrdě na zem - domácí porážka se Saint-Étienne v jedenáctém kole totiž naznačila, že to nakonec až tak jednoduché nebude. V pěti ligových zápasech od začátku listopadu získalo PSG pouhé čtyři body (a jedinou výhru nad odevzdaným Troyes) a po fiasku v Nice se propadlo na čtvrté místo v tabulce. Reakce? Italský stratég rázně bouchnul do stolu, předal kapitánskou pásku Thiago Silvovi, restrukturalizoval herní systém, a Pařížané najednou zničehonic začali hrát nejlépe za jeho vlády. Právě drobná listopadová krize tým nakopla k vynikajícím výkonům, což je třeba přičíst dvěma faktorům. V první řadě je to způsob, jakým se zkušený kouč vypořádal s dlouhotrvajícím problémem ideální sestavy - po experimentech s 4-3-2-1 a 4-2-3-1 se rozhodl dát Ibrahimovicovi volnější roli v útočné dvojici s Menezem a na kraje hřiště postavil argentinské duo Pastore - Lavezzi, což se ukázalo jako vynikající krok. Toto variabilní 4-4-2, v němž se Ibrahimovic s Pastorem často zatahují do středu hřiště a Lavezzi s Menezem fungují jako falešná křídla pronikající do vápna ze stran, poskytlo týmu tolik potřebnou variabilitu a nečitelnost, která prevalentní podzimní taktice "vše na Ibru" občas výrazně chyběla. Právě Ezequiel Lavezzi je pak oním faktorem číslo dva - o jeho kvalitách nepochyboval snad nikdo, avšak teprve jeho probuzení v posledním měsíci ukázalo, čeho je vlastně schopný, a forma PSG šla rázem strmě nahoru. Ancelotti by však stěží mohl poslat na hřiště čtyři ofenzivní hráče, nebýt fantastické formy Blaise Matuidiho, který hraje nejlepší fotbal kariéry; defenzivní čtyřka pak šlape jako hodinky od doby, co její otěže převzal bezchybný Thiago Silva. Pařížané postoupili do další fáze Ligy mistrů a vedou tabulku Ligue 1; z tohoto pohledu je zatím vše v pořádku. (A kdo by chtěl nějaký přímý důkaz toho, jaký vliv na hru má "balíček" z AC Milán, ať se podívá na statistiku vstřelených a obdržených gólů.)

Co se na podzim nepovedlo: Zmíněný listopadový výpadek se sice zdá být zažehnán, ale v hlavním městě by udělali chybu, kdyby se z něj v ničem nepoučili; především právě díky těmto poztráceným bodům totiž vedou pouze o skóre, a jestliže si katarští majitelé představovali, že takto kvalitní kádr vyhraje ligu jednoduše sám, šeredně se zmýlili. Před Ancelottim stále leží několik nezodpovězených otázek - a Ibra je tou největší z nich. Fenomenální Švéd byl vcelku jasně nejlepším hráčem ligy, skóroval hned ve svém první utkání (což se mu povedlo i v Ajaxu, Interu a Barceloně) a symbolicky zaznamenal také 100. gól sezony, jenže PSG je bez nejlepšího střelce soutěže zkrátka jiným týmem a nedokázalo vyhrát v ani jednom ze tří zápasů, v nichž Ibra chyběl. Nepovedla se ani sázka na Christophe Jalleta coby kapitána - přestože tento ofenzivní pravý bek podával velmi dobré výkony a premiérově se dostal i do reprezentace, kapitánské schopnosti mu zkrátka chybí - a kapitolou samou pro sebe zůstává Mamadou Sakho, který pokaždé, když hrál, hrál jako z partesu, jenže pro bývalého lodivoda Chelsea je evidentně volbou pouze na lavičku. Jinak lze PSG vyčíst máloco; období, v nichž hvězdný tým dělal chyby, byla krátká a podařilo se je rychle zažehnat.

Nejlepší hráči podzimu: Zlatan Ibrahimovic, Blaise Matuidi, Thiago Silva

Jarní prognóza: Ibra je talisman, který Pařížanům ligu nakonec vyhraje. To jsem říkal před sezonou a vypadá to tak i v její polovině. Přesto je však řada faktorů, které mohou PSG na této cestě zbrzdit - loajalita a především stabilita výkonů argentinských hvězd, případný delší výpadek švédské superstar, tlak očekávání, rozdělení kabiny na "italskou" a nespokojenou "francouzskou" část, tříštění sil v Lize mistrů... a samozřejmě Lucas Moura, který je podle všech měřítek vynikajícím fotbalistou, jenže opravdu je hráč takového formátu v současném PSG potřeba? Brazilský talent přichází evidentně do základu v okamžiku, kdy Ancelotti konečně postavil funkční základní sestavu bez něj. I přesto však platí, že tento tým si může prohrát titul pouze sám.

Změny v kádru:
Příchody: Lucas Moura (Sao Paulo FC)
Odchody: Luyindula (volný hráč), Hoarau (Dalian Aerbin)


2. Olympique Lyon, 38 b.

Co se na podzim povedlo: Jestliže v první sezoně panovala ohledně angažmá mladého a nezkušeného kouče Rémi Gardeho spíše zdravá skepse, letos zatím dává pochybovačům pěkně na frak: prakticky vše, na co mladý lodivod sáhl, se pod jeho rukama proměnilo ve zlato. Lyon zažívá nejlepší sezonu od konce své hegemonické éry, a nebýt vypadnutí z Coupe de France na štítu třetiligového Épinalu, bude u řeky Rhony ještě veseleji. Zvlášť když se nesmiřitelný rival ze Saint-Étienne, který opět chvíli vypadal, že bude Les Gones pěkně prohánět, krčí o osm příček a jedenáct bodů níže. Co vlastně chybělo loňskému Lyonu k letošním výsledkům? Pokud vám na mysl vyskočilo jméno Steed Malbranque, hádáte správně - hráč prakticky na odpis, který přišel jako nezaměstnaný poté, co předčasně ukončil angažmá právě u Saint-Étienne, se pod Gardem přestěhoval z křídla doprostřed zálohy, a prakticky okamžitě se zařadil mezi nejlepší hráče ligy. Skvělé pasy, výborné fotbalové myšlení, zodpovědné bránění a kreativita podpořená šesti asistencemi - to je v kombinaci s v životní formě hrajícím šutérem Gomisem smrtonosná záležitost. Zkušený Malbranque, ověnčený pohotovou přezdívkou Francouzský Scholes, si ideálně padl do noty s mladíčkem Gonalonsem, který letos nadále úspěšně pokračuje v přerůstání ligové úrovně; vyšla i sázka na Llorisova náhradníka Rémy Vercoutreho, který je dokonce nejlepším gólmanem soutěže podle známkování L'Equipe, a všeobecná pohoda v týmu se přenesla i na ostatní. Tak zatracovaný Mouhamadou Dabo sice nezářil, ale rozhodně hrál lépe, než mnoho lidí očekávalo, talentovaný Samuel Umtiti se po loňském nešťastném debutu rozehrál do takové formy, že se na něj údajně vyptávají až v Barceloně, a "dědek" Réveillére byl zase nejlepším bekem celé ligy. Lyon je navíc jednoznačně nejsilnějším celkem na vlastním hřišti, vyhrál na Geoffroy-Guichard slavné Derby du Rhone, rozstřílel Marseille na jeho půdě 4:1, pohodlně postoupil ze své skupiny v EL a nadále pokračuje v zapracovávání nadějných mladíků do prvního týmu.

Co se na podzim nepovedlo: Jelikož herně Lyonu vyšlo - až na onen nešťastný Épinal (který se stejně neřadí do podzimní části), těsnou prohru v Paříži a další drtivou facku na hřišti tradiční Nemesis z Toulouse - prakticky úplně všechno, nezbývá než se zaměřit na jednotlivé hráče. Těch, kterým se na podzim příliš nedařilo, bylo poměrně dost; například Jimmy Briand nebo Clément Grénier si asi představovali něco trochu jiného, jenže první jmenovaný už se na svoji úroveň z Rennes zřejmě nikdy nevrátí, a druhý nemá v Gardeho systému místo (ať už je to 4-3-3 nebo 4-2-2-2). Michel Bastos zase občas působí dojmem, že na něj v Lyonu zapomněli. Skutečným problémem však kromě evergreenu předraženého a nespolehlivého Gourcuffa, střídajícího geniální momenty s těmi častějšími průměrnými (pokud ho tedy zdravotní stav pustí na hřiště), zůstává především dvojice předsezonních posil: Arnold Mvuemba byl loni jedním z nejlepších defenzivních štítů v lize, Luciano Monzón zase atakoval výroční sestavy na pozici levého beka. Na Stade Gerland to však vypadá, jako by je někdo po cestě vyměnil.

Nejlepší hráči podzimu: Steed Malbranque, Bafétimbi Gomis, Maxime Gonalons

Jarní prognóza: Lyon je pro mě jediným týmem, který může reálně ohrozit korunovaci PSG. Aby se to však povedlo, musí si všichni klíčoví hráči udržet formu a musí jim přát i štěstí; v silách Gardeho družiny první místo určitě je, otázkou zůstává, nakolik je tato šance reálná. Každopádně jako nejpravděpodobnější variantu tipuji druhé místo.

Změny v kádru: -


3. Olympique Marseille, 38 b.

Co se na podzim povedlo: Když Marseille po jedné z nejhorších sezon v historii přebíral Élie Baup, byla většina fanoušků oprávněně skeptická - poslední velký úspěch totiž zaznamenal před patnácti lety, kdy ještě coby trenérský elév vyhrál ligu s Bordeaux. Tehdy zahájil sezonu šňůrou čtyř výher v řadě, což se od té doby nepodařilo nikomu zopakovat; kdo letos Marseille sledoval, už dobře ví, kam mířím. Po vyrovnání vlastního rekordu přišlo dorovnání toho klubového (5 výher v prvních 5 zápasech), a krátce poté i ligového - odstartovat šesti triumfy v řadě se povedlo naposledy Monaku před 52 lety. Tahle meta nakonec odolala, jelikož Marseille v sedmém kole padla ve Valenciennes divokým výsledkem 1:4; a právě tato brutální změna jako by předurčila, jak bude sezona u Les Phocéens vlastně vypadat. Baup jako by vůbec nehrál na nějaké vyrovnané výkony - Olympique chvíli vypadalo jako top evropský celek, pak zase jako by se vrátily časy loňského vyhoření, a pořád dokola. Od 7. 10. do 25. 11. nedokázalo zvítězit doma na Vélodrome, v prosinci zase mezi dvě ligové výhry vklouzla ostudná porážka 0:3 s Lorientem. Od prvního místa však bojovníky z Riviéry dělí pouze skóre, za což můžou vděčit především geniálnímu Mathieu Valbuenovi a probuzenému šutérovi Gignacovi; tradičně vysoký standard si pak udrželi hráči jako Mandanda, Nkoulou a André Ayew. Trefou do černého se ukázalo být angažmá Joeyho Bartona: kontroverzní anglický středopolař potvrdil, že když se soustředí pouze na fotbal, může být ve středu zálohy mimořádně užitečným hráčem. Celkově se o podzimu v Marseille dá říct hodně věcí, ale jestli je něco nasnadě, tak je to fakt, že se fanoušci rozhodně nenudili.

Co se na podzim nepovedlo: Především vystoupení v Evropské lize. To se sice může ukázat (a nakonec zřejmě ukáže) jako výhoda díky menšímu tříštění sil na jaře, ale Les Phocéens by přece jen měli mít vyšší evropské ambice. V lize se díky fantastickému startu nikdy nepropadli níž než na čtvrtou příčku, ale faktem zůstává, že formě ze začátku roku se od té doby nepřiblížili a silně pochybuji o tom, že se jim to ještě letos povede. Z jednotlivých hráčů je třeba zmínit tři jména: Morgan Amalfitano je sice talentem od Boha, ale pozice na pravém křídle mu v Baupově 4-2-3-1 prostě nesedí, neseděla a nikdy ani sedět nebude, Charles Kaboré je na štítového záložníka v takovém velkoklubu i přes slušnou techniku zoufale nedůrazný a alibistický, a chřadnoucího Loïca Rémyho už zřejmě probudí jen vyhlížený přestup.

Nejlepší hráči podzimu: Mathieu Valbuena, André-Pierre Gignac, Steve Mandanda

Jarní prognóza: Tipovat konečné umístění Marseille je pro mě možná vůbec nejtěžším oříškem, protože zatímco ve prospěch případného celkového vítězství mluví v porovnání s konkurencí snad pouze méně nabitý program (díky vypadnutí z Evropy), na druhé straně je argumentů více. Baup má k dispozici nesmírně úzký kádr, v němž je top kvalita koncentrovaná na několika málo místech a případné tresty či zranění mohou mít na výsledky fatální vliv. Tým je absolutně závislý na Valbuenově kreativitě a Gignacových gólech - což může být problém vzhledem k náchylnosti urostlého forvarda ke zraněním. Zatímco příchod Kadira může Valbuenovi hodně ulevit (vzhledem k "odsunutí" Amalfitana na křídlo byl až doteď jediným hráčem schopným něco vymyslet), za Gignaca žádná náhrada stále není. Z tria bojujícího o titul je má Marseille nejslabší útok, dost možná i obranu a zcela určitě trenéra, proto tipuji, že skončí na třetím místě. S tím, že první nebo druhé příčce bych se sice divil určitě méně než čtvrté nebo páté, ale ani to by až takový šok taky nebyl.

Změny v kádru:
Příchody: Kadir (Valenciennes), Samba (Le Havre)
Odchody: Raspentino (Brest, host.)


4. Stade Rennais, 32 b.

Co se na podzim povedlo: Musím říct, že mě umístění Rennes po podzimu poměrně překvapilo. Ne snad, že by jeho kádr neměl objektivní kvalitu na čtvrté místo (spíše naopak), ale po loňském neúspěchu se vše zdálo naznačovat tomu, že atmosféra v kabině není zrovna ideální a Frédéric Antonetti není tím typem kouče, který by zjitřené vztahy (zejména mezi fanoušky a největší hvězdou Yannem M'Vilou) dokázal bezpečně uklidnit, navíc Mevlüt Erding vypadal na míle daleko své někdejší formě ze Sochaux a PSG a Rennes se tak ohromně nadřelo na každý vstřelený gól. Úvod sezony tomu napovídal - Les Rouge et Noir byli s jedinou výhrou po šestém kole v pásmu sestupu, a M'Vila se v jednadvacítce společně s několika spoluhráči dopustil hrubého porušení kázně, což mělo za následek i jeho suspenzaci v týmu, načež Antonetti prohlásil, že mu už jako člověkovi nemůže věřit. Jenže potom se cosi změnilo - mladý středopolař se vrátil do týmu a začal hrát jako z partesu, Rennes najednou sbíralo jednu výhru za druhou, a dokonce se mu podařilo vykrást svatostánek PSG. Co stojí za úspěšným podzimem? V podstatě je to poměrně jednoduché - potenciál byl v tomto týmu vždy obrovský, šlo jen o to, probudit ofenzivu a nějak se "domluvit" s reprezentačním záložníkem. Ukázalo se, jak mistrovským tahem bylo angažmá Romaina Alessandriniho - z druhé ligy vytažený křídelník patřil k vůbec nejlepším hráčům soutěže a ke skvělým výkonům, díky nimž si od novináře a uznávaného komentátora Ligue 1 Matta Spira vysloužil přirovnání k levonohému Beckhamovi, přidal ve všech soutěžích ještě deset branek. A nezvykle produktivní byli i jeho parťáci - kreativní génius Julien Feret zamířil do černého devětkrát, a "paliči" Erding s Pitroipou každý sedmkrát. Otěže obrany převzal univerzální talent Kévin Théophile-Catherine, který letos konečně naplno potvrzuje svůj talent, a pokud k tomu přidáme spolehlivý držák zálohy Vincenta Pajota (vybraného coby náhradu za M'Vilu už minulý rok) a opět výborně chytajícího Benoïta Costila, není výsledná pohárová pozice vlastně žádným překvapením.

Co se na podzim nepovedlo: Ve světle skvělé formy z posledních měsíců ani pomalý rozjezd tolik nevadí - Antonettiho svěřenci měli navíc ze začátku mimořádně těžký los. Horší už je domácí prohra s Évianem, ale i to lze považovat za drobné zaváhání, navíc značně nezasloužené. Bretaňský tým před vlastními fanoušky obecně nepůsobil zrovna jistě, prohrál hned třikrát a získané body přesně rozdělil mezi domácí a venkovní zápasy; za klobouček si renneští nedají ani sedm červených karet, což je vůbec nejvíce v celé soutěži. (Ironické je, že žlutých karet nasbírali naopak ze všech nejméně - 21.) Jinak mohou být v Rennes s podzimem navýsost spokojeni.

Nejlepší hráči podzimu: Romain Alessandrini, Julien Féret, Kévin Théophile-Catherine

Jarní prognóza: I přes zklidnění atmosféry zůstává situace kolem M'Vily pořád napjatá. Antonetti dobře ví, jaký poklad se v něm skrývá, ale ve světle jeho disciplinárních prohřešků se jej zřejmě pokusí výhodně zpeněžit - a to může znamenat sportovní problém, protože přestože přímá náhrada už v týmu díky Pajotovi je, zůstává kádr na pozici středního záložníka (a vlastně nejen na ní) zoufale úzký, a jediné zranění jej může prakticky vyřadit z pohárové hry. (O důležitosti kvalitního středu zálohy v Ligue 1 se není třeba příliš rozepisovat.) Rennes je samozřejmě plnohodnotným účastníkem boje o Evropskou ligu a vzhledem k podzimním výsledkům momentálně i jeho favoritem, přesto však neočekávám, že vydobytou pozici udrží. I v případě, že všem členům základní sestavy vydrží zdraví a forma, je totiž třeba vzít v potaz nelichotivou "tradici", která velí, že u Rennes málokdy zůstane jen u několika zaváhání. Pokud tým pod Antonettim někdy ztratil formu, zatím vždy z toho byla alarmující série neúspěchů - a letos tato série ještě nepřišla.

Změny v kádru:
Příchody: John Mensah (volný hráč)


5. FC Lorient, 31 b.

Co se na podzim povedlo: Lze si jen těžko představit důvod, proč by mohl být fanoušek Lorientu s odehraným podzimem nespokojený. Loňskou vleklou krizi, která málem skončila pádem o soutěž níže, se v Bretani rozhodli řešit netradičně výrazným posilováním a díky angažmá ofenzivních hvězdiček Alaina Traorého a Benjamina Corgneta skončili v letním přestupovém okně jako druhý nejvíce utrácející celek. Kouč Christian Gourcuff navíc po loňském experimentování se zataženější a defenzivnější taktikou uznal, že Lorient nejlepších výsledků zkrátka dosahuje se stylem, na který je dlouhodobě zvyklý, a letos už jeho Les Merlus opět bavili celou Francii. Fanoušky Auxerre nepřekvapí, že burkinské ofenzivní torpédo Traoré, majitel jedné z nejlepších střel z dálky v celé lize, si vystřílelo většinu prachu hned ze začátku sezony; Lorientu to však prakticky vůbec nevadilo, neboť v okamžiku, kdy taktika "dejte míč Traorému a on ho uklidí do brány, pravděpodobně nádherným volejem z pětadvaceti metrů" přestala fungovat, byl už zbytek ofenzivy sehraný a pořádně nebezpečný. Gourcuff dobře věděl, proč si do týmu pořizuje právě Corgneta - a pamětníci jedovatého ofenzivního dua Gameiro - Amalfitano se to velmi záhy dozvěděli také. Les Merlus se totiž oklikou vrátili k úspěšnému, dva roky starému modelu 4-4-2 s jedním ofenzivním středpolařem v útočné dvojici, který operuje na velkém prostoru a vytváří místo jak druhému útočníkovi, tak dravým borcům na křídlech. Místo Amalfitana právě Corgnet, místo Gameira pak znovuzrozený Jérémie Aliadiére, který v tomto systému nečekaně pookřál způsobem, v nějž už možná ani sám nedoufal (skvělých sedm branek a šest asistencí). Přidejte k tomu Traorého s Jouffrem a máte statisticky třetí nejlepší ofenzivu v lize - a páté místo v tabulce. Tomu se říká plán splněný na 200%.

Co se na podzim nepovedlo: Má vůbec cenu dobírat si Gourcuffa za to, že jím vedená obrana patří k nejpropustnějším v soutěži (a nebýt tradičně čarujícího kapitána Fabiena Audarda mezi tyčemi, mohlo být ještě hůře)? Kromě PSG nemá žádný tým kvalitu na to, aby byl zároveň smrtící vepředu a nepropustný vzadu, a v Lorientu si správně spočítali, kam je loňská sázka na zadní vrátka málem přivedla. Navíc celou dobu chyběl zdaleka nejlepší obránce týmu, Bruno Écuelé Manga. Zbývají tak jednotliví hráči - Julien Quercia, Innocent Emmeghara a Mathieu Coutadeur se na hřišti prakticky neobjevili, Ludovic Giuly sice ano, ale ten už spíše hazarduje se svojí právem nabytou pověstí legendárního fotbalisty. Taky výměna Mvuemba - Reale zatím hrubě nevyšla ani Lorientu, ani Lyonu. Co se výsledků týče, musíme pak poukázat na období na přelomu října a listopadu - tehdy Lorient ve čtyřech zápasech vydoloval jediný bod za divokou domácí plichtu 4:4 s Ajacciem, a ze zbývajících tří utkání sesbíral hrozivé skóre 1:12. Reakce? Šňůra čtyř prosincových výher, mezi nimi i v Marseille (3:0) a Saint-Étienne (2:0)...

Nejlepší hráči podzimu: Alain Traoré, Jérémie Aliadiére, Yann Jouffre

Jarní prognóza: Lze jen těžko očekávat, že se Les Merlus udrží takhle vysoko po celou sezonu, ale proč by nemohli skončit sedmí jako v dobách největší slávy Amalfitana s Gameirem? Přidanou motivační hodnotou je i závod s Rennes o pozici nejúspěšnějšího bretaňského týmu, navíc Lorient v pohárech ještě nikdy nebyl. Ligue 1 je však pro takové mužstvo příliš náročnou a nevděčnou soutěží, a nekonzistentní výsledky nakonec odsoudí tento sympatický klub k propadu tabulkou. Nemělo by se však jednat o propad bůhvíjak hluboký.

Změny v kádru: -


6. Valenciennes FC, 29 b.

Co se na podzim povedlo: Valenciennes je bez jakýchkoliv debat nejpříjemnějším překvapením podzimu a výsledné šesté místo rámuje zatím nejúspěšnější sezonu, kterou současní fanoušci pamatují. Toto postavení je o to cennější, že jej Les Athéniens nedosáhli nějakou extrémně produktivní šňůrou výsledků, která by byla vyvážená obdobím ztrát - jejich forma byla po celý podzim konstantní a v tabulce se od začátku do konce pohybovali na podobné pozici. Zejména doma na Stade du Hainaut byl normandský tým postrachem soupeřů - výhry 4:1 nad Marseille a 6:1 nad Lorientem zůstanou zapsány jako jedny z největších novodobých úspěchů klubu. Valenciennes přitom neudělalo žádnou výraznou změnu, atraktivní ofenzivní styl a spoléhání na domácí prostředí je týmu vlastní už od postupu do Ligue 1; oním faktorem, který jej pozvedl na současnou úroveň, bylo až angažmá Anthony Le Talleca, který zapadl mezi spoluhráče jako poslední dílek skládanky, a právě jeho herní (a brankový) přínos proměnil lehce nadprůměrný tým v obávaného soupeře. Pod taktovkou nenápadného Brazilce Gila, který hraje v životní formě, šlapala i obranná fáze, a obě strany hřiště spojovala vyvážená a produktivní souhra Foueda Kadira s Mathieu Dossevim, které doplňoval autor šesti asistencí Gaël Danic. Kouč Daniel Sanchez tak letos definitivně vystoupil ze stínu úspěšného předchůdce Philippe Montaniera (a to jsem ještě nezmínil mimořádně zajímavý talent, který se probouzí v Opa Nguettem).

Co se na podzim nepovedlo: Drtivá domácí prohra 0:4 s PSG zůstává jedním z mála momentů, které lze za podzim hodnotit jako neúspěšné. Tím dalším jsou vypadnutí z obou domácích pohárů na štítech druholigových Monaka a Istres - jednou po prodloužení, jednou na penalty - která zasadila případným evropským plánům pořádně tvrdý direkt. Nedá se ani říct, že by vyloženě zklamal některý z hráčů - pravda, David Ducourtioux už asi lepší nebude a Vincent Aboubakar si s proražením mezi ligovou smetánku dává zatím načas, ale to už je vyzobávání problémů tam, kde reálně vlastně žádné nejsou. Podzim byl v Normandii prostě za jedna...

Nejlepší hráči podzimu: Foued Kadir, Anthony Le Tallec, Gil

Jarní prognóza: ...na jaře už to dost možná bude horší. V první řadě odchází nejlepší střelec týmu, šestigólový alžírský ofenzivní záložník Foued Kadir, na jehož herním přínosu stála prakticky celá ofenziva. To je velký problém, a zůstává otázkou, jestli ho vyřeší zrovna Younousse Sankharé; mladý odchovanec PSG se v Dijonu přestěhoval z křídla na pozici středního záložníka a bude zajímavé sledovat, jaké s ním má Sanchez vlastně plány. Případný odchod Gila, kterého sleduje Corinthians, by navíc mohl rozložit fungující obranu - a v takovém případě by byl pád Valenciennes prakticky nevyhnutelný. Les Athéniens však mohou zůstat v klidu; s poháry nikdo nepočítal a ani nepočítá, umístění ve středu tabulky bude úspěchem. Ani případný jarní výbuch by reálně neměl znamenat existenční starosti.

Změny v kádru:
Příchody: Sankharé (Dijon, host.)
Odchody: Kadir (Marseille)


7. Girondins de Bordeaux, 29 b.

Co se na podzim povedlo: Řikat o Francisi Gillotovi, že jde o jednoho z nejinteligentnějších a nejodvážnějších trenérů v zemi, který navíc dokáže svoje nápady podepřít výsledky, by bylo nošením dříví do lesa; Bordeaux má v letošní sezoně už dobře zažité systémy 3-5-2 i 4-4-2 (a plynulé přecházení z jednoho do druhého) a díky minimálním změnám v kádru působí jako vyzrálý a sebevědomý celek, který je extrémně těžké porazit. Ta největší papírová kvalita možná v Ligue 1 leží jinde, ale vyprávějte to někomu, kdo je po podzimu tři body od čtvrtého místa a v Evropské lize postoupil z čela své skupiny. Gillot přesně ví, jaké typy hráčů potřebuje a co od nich na hřišti požaduje, takže Les Girondins tvoří v reálu zřejmě nejkompaktnější a nejsehranější mužstvo celé ligy, mužstvo, ve kterém každý hraje to, co má, a není v něm prostor pro individuality. Výjimky? Jsou vypsané v nejlepších hráčích podzimu - reprezentační gólman a dva znovuzrození pamětníci Blancova titulu, přičemž jak střelecky probuzený Gouffran, tak (zejména) agilní Trémoulinas skutečně válí jako před třemi lety.

Co se na podzim nepovedlo: Výše zmíněné skutečnosti s sebou však nesou dvě podstatná rizika, a Bordeaux na podzim narazilo na obě. V první řadě je to fakt, že propracované kolektivní pojetí hry, zaměřené v první řadě na sílu v záloze a spolehlivě fungující defenzivu, logicky ubírá síly v útočném snažení - zmiňoval jsem, že tento tým je extrémně těžké porazit, ale zároveň není až tak složité proti němu neprohrát. S jedenácti (!!!) remízami z devatenácti zápasů je Bordeaux jednoznačným králem ligy, a třeba doma sice neprohrálo ani jednou, ale zato plichtilo hned šestkrát (a to už je hodně poztrácených bodů). Přirozeně trpí i ofenzivní síla na úkor té defenzivní, což je jasně vidět na počtu vstřelených a obdržených branek. Druhé riziko je ještě zákeřnější - díky úzkému kádru a náročnému stylu hry, který vyžaduje velkou sehranost (a tudíž minimální rotaci sestavy), Bordeaux v závěru roku jednoduše odpadlo. Úspěch v Evropské lize s sebou přinesl zvýšenou zátěž na hráče, a poslední měsíc už unavení Bordelais vyloženě mleli z posledního - v půlce listopadu byli v tabulce dokonce druzí, ale potom v lize nevyhráli šestkrát za sebou. A to včetně domácích remíz se Sochaux, Remeší a Troyes...

Nejlepší hráči podzimu: Benoït Trémoulinas, Yoan Goufrann, Cédric Carrasso

Jarní prognóza: Bordeaux začalo leden pohárovou výhrou na hřišti Chateauroux, která by mohla do kabiny vrátit potřebný optimismus; Evropská liga je nejenže v možnostech týmu, ale měla by být i reálným cílem. Gillot (který nakonec u týmu zůstává i přes spekulace o odchodu, což by mohlo pro Girondins skončit katastrofou) dobře ví, co si jeho mužstvo může dovolit, a na jaře se pravděpodobně moc věcí měnit nebude - tentýž kádr, tatáž hra, tytéž ambice. A pokud by jeho svěřenci v únoru nestačili v Evropské lize na Dynamo Kyjev, budou díky nastřádaným silám patřit k favoritům na čtvrté místo.

Změny v kádru: -


8. Lille OSC, 29 b.

Co se na podzim povedlo: Dogy zakončily podzim šňůrou pěti ligových utkání bez porážky, což jim pomohlo ke konečnému osmému místu. Tato věta poměrně jasně ilustruje, s jak obrovskými problémy se Garciův tým potýkal, a zároveň odkrývá otázku, jestli Lille přece jen nebylo lépe v pozici černého koně francouzské scény - nádherný nový stadion a věhlasné hráčské akvizice jako by z klubu setřely pel přirozenosti, pod jehož nánosem se v Normandii hrálo tak nějak bezstarostněji a sebevědoměji. Potěšil určitě Florent Balmont, který chytil snad už čtvrtou mízu, překvapivě dobře hrající kamerunský stoper Aurélien Chedjou, velice nadějná dvojice beků Djibril Sidibé - Lucas Digne, a především zabijácké útočné duo Roux - Payet; zejména druhý jmenovaný prožívá dost možná nejlepší sezonu kariéry a se sedmi asistencemi vede tabulku celé ligy. A přestože to vypadá cynicky, musíme mezi jednoznačné klady počítat i pouze tříbodou ztrátu na čtvrté, pohárové místo - vzhledem k podzimnímu průběhu určitě.

Co se na podzim nepovedlo: Ne že by útok Dogám vyloženě selhával, ale zatímco obrana (alespoň doma ve Francii) šlapala jako hodinky, vepředu to stále ještě příliš často připomíná festival zahozených šancí. Rudi Garcia se už dříve vyjadřoval v tom smyslu, že jej neláká hrát s klasickou devítkou, což se mu nyní splnilo - Nolan Roux je mnohem kreativnějším a na větším prostoru hrajícím hráčem než třeba Moussa Sow - a je tak krásně vidět, jaký má tento systém výhody a nevýhody. Lille je velmi dobré v držení míče a vyvíjení postupného tlaku, ale problém nastává v okamžiku, kdy je potřeba dopravit tento míč do brány. Pedretti, Martin, Roux i Payet jsou zkrátka spíše myslitelé než ostrostřelci, a když se přes slušný začátek příliš neprosadil ani Salomon Kalou, a jediný hrotový zabiják Túlio de Melo navíc ztratil dřívější formu, je z toho najednou problém. Dogám příliš neprospěla ani vynucená absence kapitána Ria Mavuby, bez jehož vedení jim jednoduše nefunguje střed zálohy; Mavuba se sice rychle vrátil na hřiště, ale nějakou chvíli trvalo, než se vše srovnalo zase do pořádku (což taky pak bylo na výkonech i výsledcích okamžitě vidět). Samostatnou kapitolou pak zůstává vystoupení v Lize mistrů - ne že by vypadnutí bylo samo o sobě ostudou, ale Lille, na rozdíl od Montpellieru, rozhodně nevypadlo se ctí. Ne po domácí prohře 1:3 s Borisovem a nakládačce 1:6 v Mnichově.

Nejlepší hráči podzimu: Dimitri Payet, Aurélien Chedjou, Nolan Roux

Jarní prognóza: Lille má v podstatě ideální pozici: útočí zezadu, nemusí tříštit síly v evropských soutěžích, první tři místa jsou zřejmě rozdělená, a z kandidátů na to čtvrté má nejzkušenější a nejlepší tým. Ani Mathieu Debuchy, dlouhodobě jeden z nejkvalitnějších hráčů Ligue 1, letos na podzim nezářil tolik, aby byla jeho absence nepřekonatelným problémem; jeho náhradník Sidibé by na domácí scénu měl stačit, což platí i o Steeve Elanovi, náhradě za odcházejícího gólmana Landreaua. Dogy navíc mívají tradičně jaro lepší než podzim, a přestože letos byl ten "tužší rozjezd" poměrně extrémní, díky velké vyrovnanosti soutěže to nemusí být až takový problém. Pokud se Garciovi opět podaří rozjet v novém kalendářním roce svoji ofenzivní mašinu, mělo by Lille výsledné čtvrté místo urvat - a pokud by snad Marseille (případně Lyon, u kterého je to však mnohem méně pravděpodobné) nějak dramaticky ztratilo dech, jsou právě Payet a spol. mým hlavním kandidátem na uvolněnou pozici v první trojce. To se však nejspíš nestane.

Změny v kádru:
Odchody: Landreau (volný hráč, Bastia), Debuchy (Newcastle)


9. OGC Nice, 29 b.

Co se na podzim povedlo: Devátá příčka je pro Les Aiglons vynikajícím výsledkem a prořídlé ochozy Stade Municipal du Ray se po dlouhých čtyřech letech mohou radovat z umístění v první polovině tabulky. Celek, který tradičně exceluje v přestupových oknech, se pod vedením zkušeného stratéga Claude Puela konečně odrazil ode dna a hraje tak, jak naznačují jeho možnosti; letošní sestava je skutečně velmi dobře vyvážená a na poměry klubu velice kvalitní. Puel navíc ukázal, že umí vyzrát i na ty nejkvalitnější soupeře, když v lize porazil PSG, v Marseille uhrál remízu 2:2 a navrch vyprovodil Lyon z Coupe de la Ligue. Nice prohrálo pouhé čtyři zápasy (z toho jediný před domácími fanoušky) a v osobě Daría Cvitanicha konečně našlo po odchodu Loïca Rémyho spolehlivého střelce; chytili se i další hráči - třeba talentovaný Joris Delle ukázal, že na Ligue 1 jednoznačně má a že se David Ospina bude muset hodně ohánět, aby po návratu získal zpět místo mezi tyčemi (a kolumbijský gólman zareagoval takovými výkony, že se OGC může momentálně pyšnit jednou z nejlepších dvojic v lize). Pak je tu záložní duo Éric Bauthéac - Valentin Eysseric, které vneslo do tradičně strnulého a neatraktivního herního stylu tolik vítanou kreativitu (a zejména první jmenovaný místy připomínal hvězdného Valbuenu), levý bek Thimothée Kolodziejczak, který je na ideální cestě ukázat Lyonu, jak moc velkou udělal chybu, a třeba zkušený Didier Digard, nejlepší hráč týmu podle známkování L'Equipe.

Co se na podzim nepovedlo: Tohle je poměrně složitá otázka, na kterou neexistuje mnoho odpovědí - tou nejvýraznější je však určitě bilance remíz. Les Aiglons dlouho trvalo, než se naučili vyhrávat, a dvakrát za sebou se jim to poprvé povedlo až na konci listopadu - předtím strávili i přes zlepšené výkony celé dva měsíce pěkně "postaru" u dna tabulky. Až skvělá forma v listopadu a prosinci katapultovala černo-červené k pohárovým příčkám. Můžeme zmínit také několik hráčů, kteří zůstávají za očekáváním - ať už je to překvapivé (Meriem, Pied) či méně (Pentecote, Abriel) - a třeba takový Kévin Anin, před dvěma lety horké zboží z pohárového týmu Sochaux, se na hřišti ukázal pouze jedinkrát. Mohli bychom se například zamyslet, jak by to vypadalo, kdyby Orli začátkem prosince smolně neremizovali s Troyes... jenže to jsou vzhledem k aktuálnímu umístění a formě týmu zkrátka podružné detaily.

Nejlepší hráči podzimu: Éric Bauthéac, Darío Cvitanich, Thimothée Kolodziejczak

Jarní prognóza: Přestože to na první pohled vypadá možná zvláštně, je pro mě největším překvapením fakt, že podobný vzestup nezažil tým od Azurového pobřeží už dříve. Tento kompaktní a kvalitní celek vedený mimořádně schopným trenérem totiž vůbec nemusí jít s výkony dolů, jak se všeobecně předpokládá - za určitých okolností se může v boji o poháry držet ještě několik kol před koncem. Vzhledem k schopnostem a ambicím týmů, které nechalo Nice po podzimu bezprostředně za sebou, však očekávám spíše lehký propad - a finální umístění ve středu tabulky.

Změny v kádru: -


10. AS Saint-Étienne, 27 b.

Co se na podzim povedlo: Když řekneme, že jednu dobu to vypadalo, že ASSE bude moct při optimální konstelaci útočit na titul, překvapí to někoho? Podobná situace tu byla už loni i předloni a jak to nakonec dopadlo, víme všichni. Bylo by však nefér bojovníky od řeky Rhony předem odepisovat na základě starých zkušeností - tento tým totiž letos na podzim ukázal, že má na to být důstojnějším soupeřem než jeho předchůdci. (Jeho ztráta na pohárové pozice koneckonců není nijak kritická.) Christophe Galtierovi se totiž podařilo hned několik husarských kousků najednou - kromě skvělé práce s mládeží, díky níž do týmu proudí odzbrojující mladá kvalita formátu Kurta Zoumy nebo Josuhy Guilavoguiho, se to týká především ofenzivní fáze. Že v Pierre-Emericku Aubameyangovi pulzuje velký potenciál, to se vědělo už dlouho, ale teprve Galtierova intervence a ochota podepsat hráče s vizitkou problémového dítěte mu dala rozkvést naplno. Už loni na jaře byl gabonský šutér hodně dobrý, ale až tuto sezonu hraje stylem, který si vyloženě říká o angažmá v některém z evropských velkoklubů. Trefou do černého byl i Brandao - se čtyřmi brankami sice nevyřešil problém Les Verts s produktivitou, ale jeho pokrytí míče, fyzická síla a dominance ve vzduchu přinesly do hry jinou dimenzi, kterou do té doby tento kvalitní, ale nevyvážený tým postrádal (vlastně od odchodu Gomise, blahé paměti). A pak je tu samozřejmě otázka kreativity - rozdíl v ASSE bez Cohadeho a s ním je obrovský, k čemuž notně dopomáhá i šikovný křídelník Romain Hamouma. A můžeme pokračovat dál - tradičně neprůstřelný Ruffier, výtečný střed zálohy (Lemoine, Clément i Guilavogui hrají jako z partesu)... má tenhle tým vůbec nějakou slabinu?

Co se na podzim nepovedlo: Začínám dospívat k názoru, že v ASSE je něco prostě špatně na mnohem elementárnější úrovni. Galtier sice věnuje hodně prostoru tomu, aby se jeho hráči sžili se slavnou historií hrdého klubu a na hřišti pak odevzdávali vše, co je v jejich silách, ale v reálu to zkrátka nefunguje - dost možná proto, že cirkulace fotbalistů zejména v ofenzivě týmu je přílišná a přestože má management stále ještě nejúspěšnějšího celku země čich na dostupné a kvalitní hráče, větší stabilita by Saint-Étienne bezpochyby neuškodila. (Angažmá Yohana Molla toto tvrzení jen a jen potvrzuje v jeho plném rozsahu.) Buldočí zarputilost, která tým vždy zdobila, je najednou ta tam, a jako protiváha ke kreativnější a nápaditější hře přichází výrazně snížená schopnost "urvat" výsledek (tady se sluší podotknout, že ASSE je nejméně trestaným týmem celé soutěže). Druhá nejlepší defenziva je navíc vyvážená průměrným útokem, který je gólově příliš závislý na Aubameyangovi. Ve hře Galtierova celku lze vysledovat spoustu pozitiv, ale průběžné desáté místo je zkrátka a dobře totálním neúspěchem a dalším potvrzením faktu, že rtuťovitý kouč je spíše šikovným teoretikem a skautem než taktikem a motivátorem.

Nejlepší hráči podzimu: Pierre-Emerick Aubameyang, Stéphane Ruffier, Brandao

Jarní prognóza: Pokud se ASSE podaří udržet Aubameyanga, mělo by jít nahoru. Reálně jde totiž o tým, který by měl bojovat o pohárové příčky s Rennes, Bordeaux a Lille, a to se zřejmě i stane. Jestliže publikum na Stade Geoffroy-Guichard rok co rok sní o Lize mistrů, bude letos opět zklamáno; při příznivé souhře okolností by však Evropská liga neměla být utopií. Spíše ale očekávám posun jen o několik příček nahoru, na pozice, na které si fanoušci v posledních letech už zvykli. Galtier má nicméně k dispozici dostatek hráčské kvality, aby tento tým konečně posunul výše.

Změny v kádru:
Příchody: Mollo (Nancy, host.)


...

A na závěr přikládáme slíbenou ideální podzimní jedenáctku:

Stéphane Ruffier (Saint-Étienne) - Anthony Réveillére (Lyon), Mickaël Tacalfred (Remeš), Thiago Silva (PSG), Benoit Trémoulinas (Bordeaux) - Blaise Matuidi (PSG), Steed Malbranque (Lyon), Mathieu Valbuena (Marseille) - Rémy Cabella (Montpellier), Zlatan Ibrahimovic (PSG), Romain Alessandrini (Rennes)

Náhradníci: Aléxis Thébaux (Brest) - Gil (Valenciennes), Aurélien Chedjou (Lille) - Julien Féret (Rennes), Éric Bauthéac (Nice) - Pierre-Emerick Aubameyang (ASSE), Dimitri Payet (Lille)