Plakal jsem dojetím, píše Bruno Conti synovi

Cagliari se po dlouhé pasáži prohraných klání vzmáhá a v posledním duelu s Turínem si připsalo tři body. Trenér Diego Lopez by se ale nemohl radovat, kdyby nebylo kapitána Daniele Contiho. Zkušený záložník oslavil malé jubileum, kterého si všimlo mnoho lidí. Mezi nimi se zvlášť vyjímá Bruno Conti, který svému synovi napsal osobní dopis.

Jméno Conti je v italských poměrech velice známé, neboť jeho památku v posledních desetiletích rozšiřují zejména tři muži. Tatínek Bruno v současné době šéfuje mládežnickým kategoriím AS Řím, ale za sebou má také velmi dlouhou kariéru profesionálního fotbalisty. Tu bývalý záložník úzce sepjal právě s římským klubem, za nějž nastoupil k více než třem stům zápasů. Na podobnou metu se dostal i jeho slavnější syn Daniele, který jí však nedosáhl v dresu milovaného Říma.

Daniele Conti od roku 1999 obléká barvy sardinského Cagliari Calcio, za nějž nastoupil k téměř čtyřem stům utkání. V rámci Serie A však díky několika letům ve druhé nejvyšší lize teprve v neděli dosáhl na číslo 300. Co víc, Conti jako správný kapitán svého celku oslavil jubileum dvěma zásahy, díky nimž Cagliari porazilo FC Turín a posunulo se na třináctou příčku. Oba góly se muži se skvělou kopací technikou povedly, neboť je vstřelil z volných přímých kopů. Otec Bruno Conti sice nemohl být přítomen na stadionu, ale celý zápas pečlivě sledoval. Dva dny poté se rozhodl napsat synovi otevřený dopis.

Emotivní vyznání spolu s gratulací začíná slovy: "Myslel jsem, že jsem už za ta léta prožil všechno. Pak ale v osmapadesáti sedím na gauči, spolu s maminkou se dívám na tvůj zápas a tečou mi slzy. Byli jsme oba tak dojatí z toho, čeho jsi dosáhl, že jsme nemohli mluvit."

Po vyhraném zápase běžel Daniele Conti k tribuně, na níž seděl jeho syn Manuel a vřele jej objal. "Toto objetí reprezentuje naši rodinu. Každý tě zná jako skvělého hráče, ale díky tomuto si tě lidé mohou pamatovat také jako úžasného člověka a laskavého otce. Víš, pamatuji velice dobře to ráno, kdy mi sportovní ředitel Franco Baldini volal, aby mi řekl, že zůstaneš na ročním hostování v Cagliari. A já měl radost, protože jsi dostal příležitost hrát. Navíc jsme se v roce 1982 s maminkou poznali právě na Sardinii. Asi jsem zpočátku doufal, že se jednoho dne vrátíš do Říma, kam patříš. Pamatuji si tvůj jediný gól za AS v utkání s Perugií, to byly krásné momenty. Po patnácti letech vím, že se plno věcí vyvíjelo úplně jinak, ale možná je to tak dobře. Udělal jsi velmi těžké rozhodnutí a nakonec jsi vítězem," nepochybuje Bruno Conti.

Jeho jméno patří do pomyslné (i té skutečné) síně slávy Giallorossi, což ale zejména pro Danieleho vůbec nebylo snadné. "Celá ta léta nosíš jméno naší rodiny na svých bedrech. Mnozí lidé tě se mnou srovnávali, což nebylo fér. Ty jsi je ale umlčel, protože jsi do hry vložil srdce, maximum možností i schopností. Vyhrál jsi mnoho utkání a ukázal jsi, že máš charakter. V něčem si přece jen podobní jsme - oba máme tvrdou hlavu a někdy možná neústupně jdeme cestou, která není snadná. Zároveň jsme ale oba féroví. Na lidi kolem nás nepohlížíme svrchu, ale hledíme jim přímo do očí. Po skončení utkání jsi výhru věnoval svým spoluhráčům, což dělá jen opravdový kapitán," chválí otec synovy přednosti.

Závěrem svého dopisu, který vyšel v listu L’Unione Sarda, dojatý Conti posbíral síly a otevřeně napsal: "Možná jsme ti s maminkou nikdy plně neřekli, jak moc tě máme rádi. Jsme ale opravdu velice pyšní na to, jaký jsi člověk. Oba se s Valerií (Danieleho manželka - pozn. red.) snažíte vychovávat budoucí generace ve světě, který není příliš přátelský a trvalé hodnoty mu jsou cizí. Tohle je přesně to, o co se snažil tvůj dědeček Andrea. Byl sice živitelem sedmi dětí, ale pro všechny z nich se stal skvělým otcem. Ty to děláš stejně. A to je, synku, něco, za co ti chci poděkovat," uzavírá mistr světa z roku 1982.