Opustil nás Johnny Dixon, legenda Aston Villy

Dne 20. ledna 2009 se celý Albion zahalil do černého roucha. Toho úterý totiž na nebeskou bránu zaťukal jeden z nejvýznamnějších útočníků Aston Villy poválečné éry, Johnny Dixon. Tahoun a kapitán úspěšného dobyvatele FA Cupu z roku 1957 skonal ve věku 85 let v tamworthském pečovatelském domě.

Když krátce po skončení druhé světové války probíhala v Aston Ville nucená generační obměna kádru, neboť nejeden z veteránů zkrátka nevydržel čekat na den, kdy si opět pořádně kopne do balonu, on patřil k těm borcům, kteří svou kariéru sotva rozjížděli. Lepší čas si vybrat nemohl. Jeho kolega, kanonýr s mimořádným nadáním, Ted Drake, přišel vinou celosvětového konfliktu o nejlepší roky svého fotbalového života, zatímco on měl vše teprve před sebou. Mohl tedy jít neohroženě za svým snem. Nejen hodiny strávené v posilovně pak pomohly vytáhlému statnému bojovníkovi v jeho dobytí.

Johnny Dixon poprvé spatřil světlo světa 10. prosince roku 1923 v Hebburn-on-Tyne, druhou světovou tedy prožíval z části již jako dospělý muž. Proto pro něj mohl být profesionální kontrakt v prvoligovém mužstvu roven zázraku. Vždyť ve svých 21 letech, kdy po něm Villans sáhli, neměl na pořádné úrovní odehráno zhola nic, akorát od roku 1940 nastupoval v dresu provinčního Spennymoor United. A nutno jedním dechem dodat, že přesto v žádném případě neprohloupili, urostlý forvard se totiž vyznamenal hned na první pokus. Okamžitě při svém úplném debutu skóroval proti Derby County, leč při něm v tom daném okamžiku stáli všichni svatí. Centr, který se obyčejně do sítě usměrňuje čelem, totiž trefil nosem, jenž se pod takovým nátlakem ihned přelomil. Premiérový zářez za všechny prachy, přesto na něj Dixon vzpomínal rád. "Nicméně ten gól jsem pořádně neviděl. Ležel jsem na zemi v bolestech," přemítal. I tak, coby správný chlap, utkání dohrál až do konce.

S odstupem času hodnotí ofenzivní legenda Villans tento zápas za svůj vůbec nejpovedenější, ačkoli později zaznamenáváme nespočet dalších jeho zdařilých výkonů. A právě to byl tehdy klíč k úspěchu, respektive udržení se mezi anglickou smetánkou pro nadcházející roky. Celek z Birminghamu totiž teprve poslední sezonu před válkou vybojoval zpět prvoligovou příslušnost a po totální rekonstrukci kádru neměl vůbec nic jasné. Nicméně skutečnost byla nakonec taková, že po zbytek 40. let Villa nikdy neopustila elitní desítku. Avšak jakmile přišla na řadu další dekáda, dostavil se prudký pád na zem. Sezona 1950/51 nezastihla Villans v ideálním rozpoložení, pročež se tradiční klub pakoval o patro níž.

Na Villa Park zavítal nový kouč George Martin, jenž vnesl do taktiky mužstva svěží vítr, a od té doby se okolo stálice Dixona začali spoluhráči točit jako na obrtlíku. Kdokoliv z nově příchozích borců ovšem do Birminghamu vkročil, příliš nezapadl a zpravidla ihned putoval o dům dál. Příkladem za všechny budiž Danny Blanchflower. Nicméně Dixon si držel neustále vysoký standard, pravidelně pálil do černého a kupříkladu okolo Velikonoc 1951 přispěl výraznou měrou k dvojitému sestřelení rivala z Wolverhamptonu. To byl však jen dílčí a jeden z mála úspěchů Villans v této době. Pak však nadešel rok 1957 a s ním monumentální triumf.

Kdo byl stěžejním dílem mozaiky jménem Aston Villa, která způsobila svým úspěchem šok patrně celé fotbalové Anglii, asi nemusím vzpomínat. Spolu s jiným ofenzivním klenotem, Peterem McParlandem, a řízným bekem Jimmym Dugdalem tahal za nitky tak vehementně, že ve finále FA Cupu nestačil zírat ani omlazený celek Manchesteru United. Tento fakt zřetelně dokumentuje skutečnost, že úvodní branku duelu obstaralo právě úderné ofenzivní duo McParland-Dixon, prvně jmenovaný pak dílo zkázy slovutného soka dokonal.

"Asi deset minut před koncem jsem si najednou uvědomil, že saháme po vítězství," vzpomínal s odstupem času Dixon. "Třináct let jsem na Villa Parku působil, aniž bych něco vyhrál. Teď mi královna kráčela předat Anglický pohár. Málem jsem se na místě rozbrečel." Dojemný příběh, který však nutil do ronění slz štěstí jen velmi krátce. Hned záhy totiž ze snu Dixon prozřel, když toho vinou křehkého zdraví příliš neodkopal. Samotná Aston Villa se chovala jako na houpačce, tu sestoupila, tu se zase vrátila nahoru. Zraněními ztrápenou legendu dokonce potkala degradace na béčkovou úroveň - byl přesunut do rezervního mužstva. Odtud si ho manažer roku 1961 vytáhl jen jedinkrát, aby v zápase se Sheffieldem Wednesday řekl své poslední slovo.

To slovo rovná se gól a vůbec famózní výkon. Přesto nešlo o snovou derniéru. Osud si s ním totiž opět nemile zahrál a stejně jako před patnácti roky ho nechal přijít k úrazu i v tomto památném klání. Opět to odnesl jeho čichový orgán, tentokrát však pachatelem nebyl balon, nýbrž soupeřův loket. Johnny Dixon tedy odkráčel ze scény se symbolickým šrámem a nejen Birmingham Mail litoval: "Kéž by byl o něco mladší." Nedalo se nic dělat, čas nikdo nezastaví a 37 let je zajisté věk hodný fotbalového důchodu. No důchodu. Na svůj největší koníček Dixon v žádném případě nezanevřel a ihned se jal starat o mládežnické a rezervní výběry Villans. Dlouhou dobu, i třicet let po sheffieldské rozlučce, rovněž válčil v dresu Villa Old Stars, zatímco do roku 1985 fungoval coby majitel železářství v Erdington-Sutton.

Jakkoliv byl mezi fanoušky birminghamského celku oblíbený, žádný z trenérů nároďáku si ho nikdy nevšiml. To byl koneckonců úděl většiny poválečných hráčů působících v menších anglických klubech, Aston Villu nevyjímaje. "Anglie musela mít brilantní mužstvo, do nějž se Johnny nevešel," diplomaticky glosuje tehdejší situaci Harry Parkes. Zato vždy svůj Eric Houghton, s nímž si Dixon při společném angažmá dobře rozuměl, si servítky nebral. "Johnny samozřejmě za Anglii hrát měl. Totéž bylo dopřáno i mnoha horším fotbalistům," míní sedminásobný reprezentant Albionu. Tím však jeho pochvalná řeč směrem k Dixonovi ani zdaleka nekončí. "Byl třída na hřišti i mimo něj," vypráví dále Mr. Aston Villa. "Byl to prototyp kapitána - spolykal polovinu mé práce, neboť byl skvělým vůdcem. A mohl hrát ještě více než ostatní. Řeknu vám, že opravdu mohl."

430 utkání, 144 gólů a k tomu ještě několik asistencí, to je chvály hodná vizitka Johnnyho Dixona v dresu Aston Villy. Památka na tohoto význačného střelce, která přetrvá navěky, stejně jako vzpomínka jeho obdivovatelů, jež ho spatřili na ramenou dvou spoluhráčů po triumfu v FA Cupu. To byla dopředu naplánovaná akce, stejně jako se zdálo, že dokáže při ofenzivních výpadech předvídat Johnny Dixon. Ten Dixon, který si za celou svou kariéru prožil více strastí než slastí. To fantastické levé křídlo, které na sklonku života trpělo Alzheimerovou nemocí a dožilo daleko od svých nejbližších. Ta legenda, na níž za boha nejde zapomenout...

Video z finále FA Cupu 1957