Oko za oko, zub za zub...

Fotbal je krásná hra, to bezpochyby, přesto se i na zeleném pažitu leckdy uskuteční zákeřnosti hodné kriminálu. Jedné takové se roku 2000 dopustil Roy Keane, aby dovršil dlouholetý spor s norským internacionálem Alfem-Ingem Haalandem. Ukončil ho tak rázně, že později zadák Manchesteru City musel kvůli poraněnému koleni skončit nejednou na operačním sále.

Stručně bychom mohli oba aktéry popsat asi takto: Respektovaná bestie a výbušný zadák. Jinak – lídr versus kapitán. Zatímco norský bek brouzdal anglické trávníky vcelku potají, leč byl stálicí reprezentace a spolehlivým členem klubů, kterými prošel, o ikoně Manchesteru United se vědělo permanentně. A to nejen díky jeho nespornému umu vést a motivovat mančaft, ale i drsným zákrokům na samé hraně lidského chápání. To byl Roy Keane, rodák z irského Corku a výhradně defenzivní záložník. Dosti kontroverzní osoba, která se sama svou paličatostí připravila o asijské mistrovství světa (stavebním kamenem Keanova odloučení od irského výběru byla ostrá výměna názorů nejen s koučem McCarthym, ale i spoluhráčem Nialem Quinnem), dále se nebála ostře zkritizovat úprk svého spoluhráče Jaapa Stama do Lazia Řím, v roce 2004 zase svedla neúspěch Manchesteru v boji o ligový titul na nepřipravené mladíky, flákající tréninky. A mohl bych pokračovat. I svůj odchod z Manchesteru United, kde ho navzdory výše jmenovaným patáliím zbožňovali, si vymínil dosti nevybíravým způsobem a nebyl by to on, aby se pro jistotu stůj co stůj nepohádal se svým přímým nadřízeným. Konflikty, v těch se nynější kouč Sunderlandu přímo vyžíval.

Jemu se postavil ceněný fotbalista Leedsu United, dříve hráč Nottinghamu, Alf-Inge Haaland. Postavou budil tento typicky blonďatý seveřan dojem neohrabaného nicméně silného tvora, do médií však promlouval sporadicky. V Leedsu se stal brzy kapitánem a miláčkem davu, a to i díky nekompromisnímu zacházení s útočníky soupeře, které mohl díky své univerzálnosti stíhat (fauly si pomáhal snad častěji než čistými zákroky) prakticky kdekoliv v obranné linii či středu záložní řady. Svou zemi reprezentoval od roku 1994, stihl si za norský výběr zahrát 34krát a stal se jedním ze šesti Norů, kteří, sic hrdě bojovali za svůj národ, nikdy nehráli nejvyšší domácí soutěž. Jak o mistrovství světa ve Francii 98, tak o EURO konající se o dva roky později však přišel, byl to prostě smolař. Za další dva roky už to nebyla zlomyslná paní štěstěna, nýbrž řádící ďábel v těle Roye Keana, kdo si na něj došlápl a o to víc to bolelo. Po zkratu irského bouřliváka už si v následující sezoně nezahrál v základní sestavě ani jednou, část příštího roku zase strávil na vyšetření v Americe, aby byl 25. července roku 2003 definitivně vymazán z databáze aktivních fotbalistů Premier League pro změnu kvůli neustupujícím problémům s druhým, levým kolenem. Tenhle chlapík se zkrátka pro bezproblémový život nenarodil.

Kapitola první – Haaland v roli provokatéra

Celá sága se začala psát daleko před kulatým rokem 2000, v průběhu sezony 1997/98. Haaland tehdá ještě oblékal dres Leedsu United, Keane nastupoval samo sebou za Manchester United, který zrovna poněkud nečekaně v tomto duelu tahal za kratší konec pomyslného lana. Oba hráči se během utkání nikterak zvlášť na hrací ploše nepotkávali. Nor naskočil na postu stopera, fotbalista Red Devils klasicky v záloze, přesto došlo ke konfliktu. Vypadalo to zprvu nevinně: Levé křídlo Manchesteru, Ryan Giggs, vyslal Keana kolmicí do otevřené obrany Leedsu na ojedinělou zteč, jenže subtilní středopolař nepatřil nikdy k rychlíkům a i mnohem vyšší Haaland se před něj vehnal jako nic. Kapitán ManU si to nenechal jen tak líbit a neobratně v plném běhu soupeře podkopl. Následovalo očekávatelné – oba dva aktéři běžeckého souboje sebou plácli na zem. Keane však ne a ne vstát, vždyť se také záhy ukázalo, že si nepříjemně poranil přední křížový vaz a právě probíhající ročník už takřka celý vynechal. Nicméně Haalanda, jenž uletěl, potažmo uklouzal, po střetu ještě dobré dva metry, se to jaksi dotklo a jal se okamžitě ležícímu hráči v červeném vyčinit. O simulaci ovšem věru nešlo, i proto si to zřejmě později Keane přebral tak, jak přebral. Řev to byl vskutku impulzivní a raději se neopovažuji dohadovat, co bylo jeho slovní náplní. I tak – šlo o rutinní provokaci, která zkrátka k fotbalu neodmyslitelně patří a zrovna Keane by nám mohl vyprávět.

Flegmatik by takový incident přešel bez mrknutí oka, melancholik by se tak akorát rozbrečel, sangvinik by se patrně takové drobnosti i zasmál, jenže Keana necharakterizuje ani jeden ze jmenovaných typů temperamentu. Jistě jste si ovšem všimli, že jsem jeden opomněl, a právě ten nejvíc pasuje na irského bouřliváka, nyní manažera Sunderlandu. Cholerický člověk si takovou provokaci nechá jen stěží líbit, Keane to ale přeci jen přehnal, jak je u něj ostatně zvykem. Doslova po čase pro Observer Sport Monthly Magazine prohlásil: "Vysmíval se mi a moje motto zní: Oko za oko, zub za zub." Jenže teď se nabízí otázka: Skutečně si byli oba kohouti po Keanově šlapáku kvit? Ani náhodou! A vy se o tom zanedlouho sami přesvědčíte...

Kapitola druhá – Keane v roli Zorra mstitele

Řekou Irwell už od onoho incidentu protekly mraky hektolitrů vody, když po ní z Leedsu přicestoval do centra Manchesteru Alf-Inge Haaland. Snad aby byl blíže svému sokovi Royi Keanovi, jenž po dobu těch tří let víceméně mlčel a tiše kul pikle. Vše si schovával na duben 2000. Tehdy se chystal novou zimní posilu Citizens, která právě kroutila svou premiérovou sezonu v blankytně modrém dresu, krutě ztrestat za to, co mu provedla ještě jako stálice Leedsu United. Jak milé přivítání v novém působišti.

Bylo krátce po poledni 21. dubna 2001, když sudí na stadionu Old Trafford foukl do píšťalky, aby tak zahájil populární městské derby mezi Manchesterem United a Manchesterem City. Byl to zvláštní zápas v nejednom ohledu. Především znenadání nabyl hodně hořké příchuti. Užuž se schylovalo ke konci vypjatého derby, jenže pak to přišlo. Roy Keane měl míč u pravé postranní čáry, když na něj vystartoval jeden z protihráčů, toho irský fotbalista až nevídaně lehkonoze obešel, aby mu však znenadání utekl balon. A to se nemělo stát. Za ním se totiž v tu chvíli vydal Haaland, v tomto duelu netradičně hrající uprostřed pole, a ocitl se tak tváří v tvář svému úhlavnímu nepříteli. Zatímco se však norský borec snažil hrát balon, irský zabiják vycítil moment překvapení a neomylně udeřil. V příštích sekundách se divákům v "Divadle snů" naskytl hrůzostrašný pohled na prohýbající se pravé koleno Haalanda jako důsledek nechutného Keanova šlapáku. Celý Old Trafford oněměl a jen mlčky přihlížel formální dohře v podobě červené karty udělené viníkovi a nosítkách nabídnutých a s vděkem přijatých obětí. Haaland ještě může hovořit o štěstí, že na pravé noze nestál. Stihl totiž ještě před soupeřovým atakem odehrát míč, při čemž logicky musel zvednout nohu. Měl tak ještě možnost párkrát si kopnout do balonu.

Bylo celkem zajímavé sledovat, zda se pokusí Roy Keane oplatit Haalandovi tři roky staré posměšky. Aby celé dílo zkázy dokonal, jako by nestačilo to, co spáchal již doteď, dostal se i přes urychleně vytvořený zátaras z těl spoluhráčů i soupeřů k Haalandovi, aby mu pěkně zblízka oplatil tentýž fén, který mu adresoval norský blonďák před třemi lety. Až po tom jako poslušný klouček, dokonce se zřetelným pocitem viny ve tváři, odešel ze hřiště. O to více zarážející byla pak jeho pozápasová prohlášení.

Zde se můžete na Keanovo zranění i jeho kriminální odplatu podívat:

Kapitola třetí – Disciplinární procesí

Keane se neobhajoval. Ani nelitoval. "Dokonce jsem poté v šatně neměl žádné výčitky svědomí. Beru to tak, že se stalo, co se stalo. Dostal, co si zasloužil – odplatu," mínil po utkání irský záložník. Tvrdá hra byla u něj na pořadu dne, měl to jakožto defenzivní štít v popisu práce. Nestaral se zkrátka, jak jeho oběť dopadla, bylo mu to jedno, on svou práci odvedl na jedničku podtrženou. Podobně se následně vyjadřoval i ve své autobiografii. Jako na divokém západě – duel dvou, kdo je rychlejší, vyhrává. Teď byl tím úspěšnějším pistolníkem Keane, jak toho docílil, je svým způsobem vedlejší. Zvítězil, to je to hlavní. Jak už jsem uvedl, zákroky a podobné šlapáky jako byl tento Keane předváděl po celou svou kariéru, proto patrně nepřekvapí jeho odpověď na otázku, zda by něco podobného byl schopen udělat znovu. "Ale ano, myslím, že jo." Řekli byste, že to myslel z legrace, ale kdeže. Přímo smrtelně vážně.

Disciplinární řízení se, s ohledem na konec sezony, odehrálo až na počátku příštího ročníku a o obvinění poprvé informovalo BBC na začátku září 2002. A nebylo jedno. "První obžaloba se týká zákroku Keana na Haalanda, které přičítáme nadmíře motivace s jistou touhou po odplatě," znělo oficiální stanovisko FA, přičemž druhé obvinění se týkalo útočné autobiografie Roye Keana. Přesto byl trest více než zarážející. Zajímavé je, že se Keane vůbec nebál, tušil snad, že nemá nač? "Nebojím se FA, je tu mnoho důležitějších věcí, které by mě měly strašit," prohlašoval sebevědomě. Abyste znali veškeré okolnosti tak slyšte: Chvíli před vynesením rozsudku nezadržitelný Keane loktem sestřelil k zemi Jasona McAteera ze Sunderlandu, krom toho se v téže době Ir chystal podstoupit nezbytnou operaci kyčle, která ho měla vyřadit na dobu šesti týdnů (pod nůž šel 3. listopadu, přičemž trest mu začal běžet o den později).

5 zápasů stop a rekordní pokuta ve výši 150,000 liber. Tak znělo usnesení Football Association. Poněkud milosrdné s ohledem na ty nekonečné léčebné procedury, které záhy Haalanda čekaly. Přesto ho i tento distanc alespoň částečně napravil. Rázem totiž před médii vystupoval obezřetněji. Dokonce mu prý tento střet s Haalandem zachránil kariéru. Najednou měl motivaci stát se lepším. "Musím se při hře zklidnit," vykládal kajícně, "domnívám se, že jsem byl občas tam, kde jsem být nemusel. Je mi 31, musím se uklidnit a říct si, co jsem udělal dřív špatně. Nemyslím si, že by to mělo ubrat kvalitě mých výkonu. Ba naopak, může mi to pomoci. Nadále budu týmovým hráčem."

O Keanovu očistu se pokusil, vyjma pár spoluhráčů, i bývalý středopolař Arsenalu Paul Davis. "Myslím si, že se vrátí ještě silnější a coby lepší člověk. Nezmění ho to nějak razantně, ale bude teď více odhodlaný udělat vše pro Manchester. Tím jsem si jistý," tvrdil někdejší rival irského bouřliváka.

A jak to bylo dál? Roy Keane vlastně o nic nepřišel. Pomsta byla sladká, pokuta ho obrala akorát o dvě týdenní gáže a pětizápasový trest se pěkně překryl s rekonvalescencí po operaci kyčle a 7. prosince zase mohl v klidu nastoupit, a to rovnou do populárního derby s Arsenalem. Co na tom, že mu fanoušci po celém světě začali říkat Roy "No Brain" Keane, on je vítěz. A Haaland? Dostal přeci, co si zasloužil...