Legendy Calcia - AS Řím - Věčná jedenáctka z Věčného města (2.)

Nejlepším střelcem roku se na Apeninském poloostrově v sezóně 1980/81 s osmnácti zásahy stal Roberto Pruzzo, k naprosté dokonalosti již scházelo jediné - více štěstí. Další triumf Juventusu přitom provázel další z dlouhotrvajících sporů o údajném nadržování rozhodčích stran bianconeri. Římané Zebrám nemohli odpustit neuznaný regulérní gól ve svůj prospěch v jednom z klíčových bojů závěru sezóny, stejně jako nepochopitelně neodpískanou penaltu pro AS v posledním kole, kde Vlci pouze remizovali s Avellinem. Na obranu Juventusu dodejme, že jeho triumf patrně opravdu patří do kategorie zasloužených, síla a vyrovnanost Trapových chlapců byla ten rok nedostižná, giallorossi si na svůj triumf museli ještě nějaký ten měsíc počkat.

Také sezóna 1981/82 přinesla vítězství Turíňanů, město Fiatů se doslova topilo ve zlatých úspěších. Trapattoniho trpělivá precizní práce s týmem hvězd sloužila jak příklad všem ostatním klubům, každý chtěl být jako Juve. Pro bíločerné navíc tento titul znamenal již dvacátý obdobný počin, na pruhovaných "vězeňských" dresech tak mohla přibýt druhá zlatá hvězdička, kterou se dodnes žádný jiný klub Itálie pochlubit nemůže. Římané si po druhém místu tentokrát okusili aroma bronzového stupínku, stříbro si vykopala sympatická Fiorentina, která ostatně Juve dlouho srdnatě proháněla a nakonec o pouhý bod nestačila na šestačtyřicetibodový úspěch Zoffa a spol. Meritem ročníku 1981/82 však v Itálii výjimečně nebyl šampionát ligový, jako spíše ten světový, který se měl konat ve Španělsku, kde azzurri, topící se v problémech s černým sázením a korupcí, s obavami očekávali ostudu a brzkou cestu domů. Opak se však stal pravdou, svěřenci zkušeného kouče Enza Bearzota všem dokonale vytřeli zrak, když přes úvodní nepřesvědčivé výsledky ve skupině hattrickem Paola Rossiho zničili proslulou Brazílii se všemi jejími hvězdami, následně pak i Poláky a ve finále Němce. Důležitou součástí zlatého tým přitom byl římský miláček Bruno Conti, autor gólu do sítě Peru. Finálová bitva s Německem se před devadesáti tisíci diváky na stadionu Santiaga Bernabeua v Madridu navždy zapsala do dějin Calcia, Conti, jakožto jeden z nejlepších hráčů turnaje, excelentně řídil italský orchestr, jehož prvním sólistou byl nepolapitelný Rossi, který přitom před turnajem odehrál sotva pár přípravných zápasů, odpykávajíce si svůj trest za účast v aféře "Totonero". "Bez Bruna bychom se mistry nikdy nestali," prohlásil přesvědčeně Enzo Bearzot po turnaji. "Nejlepším na mistrovství byl Bruno Conti," navázal dokonce samotný Král fotbalu Pelé. Většího uznání se fanouškům AS nemohlo dostat...

Zlaté období Contiho kariéry pokračovalo po návratu do mateřského Říma. Ambiciózní tým Nilse Liedholma mocně toužil po uchvácení mistrovského Scudetta, druhé a třetí místo měla konečně vystřídat příčka nejvyšší. K velké radosti všech giallorossi, Vlci to skutečně dokázali a po jedenačtyřiceti letech do Věčného města přivezli vysněnou trofej pro nejlepší mužstvo Apeninského poloostrova. Nadšení tifosi blahem nevěděli, kde jim hlava stojím, nádherné historické ulice plné antických památek oblehly davy jásajících Římanů, kteří si grandiózní úspěch svých oblíbenců užívali vskutku naplno. Roma v oné vítězné sezóně na druhý Juventus nastřádala konečný čtyřbodový náskok, za celých třicet utkání Vlci odcházeli poraženi jen třikrát! Jména členů mistrovského týmu navždy zůstanou zapsána ve zlaté kronice AS, umění Falcca, Contiho či Pruzza přece jen získalo punc zlatých medailí!

Po domácím triumfu se jako odměna dostavila možnost účasti Romy v evropských pohárech, konkrétně v Poháru mistrů evropských zemí, kterážto soutěž sebou kromě sportovní prestiže nese také značné výhody finanční, pokladna giallorossi si tak přišla na své, prezident Dino Viola se mohl bez uzardění označit za úspěšného a prozíravého muže na svém místě. První překážkou v cestě Říma za Ušatým pohárem pro vítěze Poháru mistrů byl švédský celek IFK Goteborg, který ovšem příliš vzdoru neukázal, Conti a spol. postoupili poměrně hladce v celkovém poměru 4-2. Druhé kolo sebou přineslo souboj Vlků s nebezpečným bulharským mistrem CSKA Sofia. Italové však navzdory velkému tlaku, jemuž museli čelit zvláště v obtížných podmínkách temperamentního Balkánu, prokázali svou od pradávna největší zbraň - bezchybnou obranu - a po dvou výhrách 1-0 postoupili do dalších bojů, Sofia se s fotbalovou smetánkou rozloučila. Čtvrtfinálovým protivníkem držitele italského Scudetta za předcházející ročník byl německý tým Dynamo Berlín, jehož smělé plány ovšem ztroskotaly hned v úvodním utkání, kdy ze Stadio Olimpico odjížděli s vysokou porážkou 0-3, kterou následné domácí vítězství 2-1 nemohlo nikterak zvrátit. Římské putování Pohárem mistrů tak nabíralo na obrátkách, ani jsme nemrkli a už zde máme zápas o samé finále, chyběl poslední krok a nenápadný tým, jenž ještě před pár lety v poklidu brázdil osmá místa Serie A, bude bojovat o trofej na fotbalové mapě vůbec nejcennější! K možnosti okušení vzrušující atmosféry finálového klání nejprestižnější klubové soutěže Starého kontinentu však bylo nutno poradit si ještě s těžko čitelným skotským celkem Dundee United, který sice na první pohled žádnou hrůzu nebudil, avšak právě pro svou menší "profláklost" dokázal o to více překvapovat i ty největší favority. Houževnatí bijci ze Skotska do dvojutkání s AS vstoupili o poznání lépe než jejich soupeř z jihu Evropy, domácí vítězství 2-0 na giallorossi před odvetou chtě nechtě vytvářelo velký tlak. Pokud Italové chtěli jít dál, museli doma vyhrát minimálně rozdílem tří branek, což rozhodně nebyl úkol snadný. Natěšené Stadio Olimpico však svým hrdinům připravilo vskutku pekelnou atmosféru, mocné volání "avanti, avanti" hnalo římské bojovníky stále vpřed, útočné výpady se střídaly s nezadržitelnými brazilskými kombinacemi Falcaa s "italským Brazilcem" Contim, kteřížto dva především utvářeli herní projev AS. Výsledkem snažení Italů byla kýžený výhra 3-0, která zklamané Skoty poslala domů bez možnosti zpátečního lístku - finále soutěže se totiž mělo konat právě v Římě na stadionu Romy.

Po pravdě nevídanou podporu svým hráčům ve finálové bitvě s Liverpoolem vytvořili červenožlutí tifosi. Sedmdesát tisíc fanoušků na zaplněném Stadio Olimpico věřilo, že právě tehdy je ten den, kdy AS doplní Inter s AC Milán na listině držitelů Ušatého poháru, čímž by Řím předehnal slavný Juventus, který si na své premiérové vítězství musel ještě počkat. Obrovská motivace Vlků byla znát dlouho před výkopem, celá Itálie nežila ničím jiným, než chystanou superpodívanou s respektovaným týmem z města Beatles. Našlapaní Angličané, v jejichž středu hrála prim věhlasná jména jako Graeme Souness, Kenny Dalglish nebo Ian Rush, však nepřijeli jako žádní nazdárkové, také oni chtěli své tažení zakončit na stupínku nejvyšším, vždyť kdo by chtěl prohrát? První účast a hned finále - tomu se říká úspěšnost! Bylo potřeba krásný rok korunovat trofejí, shodovali se giallorossi. Výkop velkého utkání byl přichystán!

Liverpool, jenž Pohár mistrů v nedávně době dobyl už třikrát (1977, 78, 81) právě procházel nejlepšími léty své historie. Svědčí o tom také osm titulů mistra Anglie během dvanácti sezón z té doby! Tým vedený koučem Joe Faganem byl navzdory domácímu prostředí AS pokládán za mírného favorita, což ovšem hru ostrovního souboru nikterak neomezovalo - narozdíl od Italů se Angličané psychicky nikdy rozhodit nenechají a právě v nejtěžších okamžicích dokáží zahrát nejlépe. Pravdou je, že ona sezóna byla pro reds těžší o dlouhou absenci klíčového Kenny Dalglishe, jenž léčil zranění obličeje. Stejně jako Dalglish chyběl také kapitán Souness, jenž si svá zranění vybral v úvodu ročníku. O to větší váhu získalo přes čtyřicet gólů Iana Rushe, jenž si po celou sezónu udržel vynikající formu a zásadní měrou se podílel na anglickém titulu i vítězství v Ligovém poháru. To Římané si navzdory pěknému druhému místu za šampionem z Juventusu (který přitom zklamané Vlky předběhl o pouhé dva body) neprošli právě jednoduchým rokem. Na veřejnost totiž začínaly prosakovat zvěsti o slovních půtkách mezi hlavní osobností týmu Brunem Contim a autoritativním koučem Liedholmem, snad ještě vážněji však zněly hlasy o plánovaném odchodu míčového kouzelníka Falcaa, který si pro zvýšení platu schválně nahlas pohrával se zástupy možných budoucích zaměstnavatelů, aby tak vyšponoval svou cenu. Závěr ročníku, kdy šlo do tuhého, ovšem všechny zainteresované opět zastihnul v plné formě a plném týmovém souznění, na malicherné vnitřní spory týmu nebylo místo, všichni museli táhnout za jeden provaz.

S napětím očekávaná bitva nakonec svou kvalitou do značné míry zklamala, oba týmy se spíše hledaly, což ostatně v podobných důležitých kláních není nic překvapivého a výjimečného. O něco aktivněji do utkání vstoupil Liverpool, který se také ujal vedení, když již ve třinácté minutě přesnou mušku prokázal pravý bek Phil Neal. Zaskočení giallorossi se po obdržené brance pár minut křečovitě hledali, ztichlé Stadio Olimpico bylo nepříjemně překvapeno silou a neústupností anglických fotbalistů, kteří věrni své pověsti nevypouštěli jediný souboj a technicky laděným Italům poskytovali jen velmi málo volného prostoru. Navzdory žaludečním potížím, jež pociťoval po čas celého finále, se o vyrovnání sedm minut před koncem první půle zasloužil kdo jiný než kanonýr Roberto Pruzzo, který, po vydřené akci Contiho, hlavičkou nedal šanci jihoafrickému brankáři reds Bruci Grobbelaarovi...

Do druhého poločasu nastoupili Římané jako politi živou vodou, kouč Liedholm své svěřence v šatně pořádně vyhecoval, červenožlutých bylo najednou všude minimálně o jednoho víc než Angličanů. Přes veškeré úsilí však diváci již další gól neviděli, švédský sudí Erik Fredriksson tak musel nařídit prodloužení. Nastavený čas příliš zajímavého nepřinesl, unavení fotbalisté spíše čekali na pokutové kopy, které s definitivní platností vítěze určit musely. O něco lepším týmem byl v prodloužení celek Říma, který si dokonce vypracoval několik nadějných možností, které však vždy s bravurou vyřešil gólman Grobbelaar. Před vypuknutím penaltového rozstřelu se živě spekulovalo o možných exekutorech, na straně AS se spoléhalo především na Falcaa, Contiho a Pruzza, osvědčené to staré firmy, na něž je spolehnutí i ve chvílích nejtěžších. K obrovskému šoku všech přítomných však Falcao, který byl v průběhu zápasu skoro neviditelný, přišel za Nilsem Liedholmem a požádal jej, ať ho na penaltu raději nenominuje, že se na to necítí. Překvapenému Liedholmovi nezbývalo než oslovit jiného hráče, nepříjemná záležitost s velice nervózním a nejistým Falcaem, který uprostřed klíčové bitvy celé sezóny zcela přišel o svou tradiční eleganci a grácii, však jakoby předem předznamenala vývoj rozhodujících kopů ze značky penalty...

Jako první se k míči rozběhnul liverpoolský Steve Nicol, který byl relativně čerstvý, do utkání totiž naskočil až ve druhé půli, kdy střídal Craiga Johnstona. Skotský záložník ovšem trestuhodně selhal a za bouřlivého jásotu tribun Stadia Olimpica nabídnul možnost brzkého vedení AS. A giallorossi svou výhodu využili, jako první se trefil kapitán Agostino Di Bartolomei, který tak jakožto správný kapitán zavelel k vítězství. Střelec úvodní branky utkání, Phil Neal, byl poté úspěšný i jako penaltový exekutor, když vyrovnával na 1-1. Vedení na stranu Vlků mohl zpět zvrátit Bruno Conti, který však neunesl tíhu okamžiku a vysoko přestřelil! Graeme Souness naproti tomu ve třetí sérii prokázal pevné nervy a poslal reds poprvé do vedení. Římský stoper Ubaldo Righetti však rovněž nezklamal důvěru svého kouče a brankou na 2-2 vrátil naději nadšenému davu italských tifosi. Klíčovou se ukázala být čtvrtá série, v níž se na straně Angličanů k míči postavil Ian Rush, který věren své pověsti neomylného střelce proměnil a vyvinul tak obrovský tlak na hráče AS. Oním spasitelem měl být Francesco Graziani, jehož branka by znamenala vyrovnání a další pokračování nervydrásajícího thrilleru. Zkušený ostrostřelec Graziani, jemuž táhlo už na dvaatřicet a s podobnými chvílemi si obvykle uměl poradit s jistotou tak typickou pro jeho zakončení, však navzdory svým více než sto ligovým trefám a pověsti spolehlivého kanonýra bohužel pro Romu selhal, když stejně jako Conti míč poslal vysoko nad liverpoolskou svatyni. Vlna nepopsatelného smutku zasáhla ochozy sedmdesátitisícového římského kotle, který věděl, že jestliže levý bek Liverpoolu Alan Kennedy v příští sérii skóruje, je po nadějích. Tíha okamžiku tak spočinula na hráči, který se o jediný a tudíž i vítězný gól zasloužil již před třemi lety, kdy Liverpool ve finále Poháru mistrů čelil Realu Madrid. Jakýsi liverpoolský "Zlatý chlapec" tak opět mohl rozhodnout, což se mu nakonec také podařilo. Franco Tancredi v bráně AS dělal, co mohl, porážce ovšem nezabránil. Moře hořkých slz zachvátilo jinak krásnou fotbalovou noc nad jedinečně půvabným Římem...

Z původně tak slibně se vyvíjející sezóny, v níž Roma sahala po velkolepém treblu, tak nakonec zbyl jen zisk Coppa Italia, který giallorossi pod vedením Barona Liedholma získali během pěti let už potřetí. Druhé místo těsně za Juventusem i druhé místo za Liverpoolem znamenalo velkou ránu do srdcí všech červenožlutých fanoušků, hráčů i vedení klubu, přijít v rozmezí pár dnů o obě tak cenné trofeje je opravdu k vzteku. S týmem AS se navíc po sezóně rozloučil Il Capitano Agostino Di Bartolomei, který odešel novou motivaci hledat do Milána, kde podepsal pomalu se znovubudujícímu AC. Doslova obrat nastal ve vnímání bývalé ikony Vlků brazilského "Osmého krále Říma" Paula Roberta Falcaa, který se po odmítnutí odpovědnosti v klíčové chvíli finálové bitvy s Liverpoolem stal jakýmsi nechtěným hráčem, fanoušci mu jeho slabost nedokázali odpustit, ostatně stejně jako prezident Dino Viola. Jen v pouhých čtyřech dalších zápasech viděli na Stadio Comunale svou dřívější modlu, která v psychickém rozkladu raději utekla zpět domů do Brazílie, kde však po roce a jen deseti ligových zápasech v barvách Sao Paula Falcao ve třiatřiceti letech ukončil kariéru. Důkaz toho, jak fotbal dokáže být krutý, se znovu ukázal v plné míře, jindy tak usměvavý fotbalový artista, který hrál pro radost a vlastní pobavení více než pro peníze, se s kulatým nesmyslem rozžehnal dobrovolně po vlastním selhání, a to jen proto, že v sobě nenašel sílu kopnout penaltu ve finále Poháru mistrů...

Ještě smutnější osud však potkal oblíbeného tichého slušňáka "Aga" Di Bartolomeiho, který po ukončení kariéry v roce 1990 nezvládnul své zmizení z pozice sportovní celebrity a opěvovaného muže, což čtyři roky po odchodu z Calcia vyřešil nejtragičtějším možným způsobem - sebevraždou. Naprostý psychicky kolaps teprve devětatřicetiletého muže mocně zasáhnul italské fotbalové prostředí. Hráč, kterého si všichni vážili pro jeho poctivost a férovost, byl den ze dne pryč, celá země zůstala oněměle v šoku...

Odchod Falcaa v roce 1985 jakoby završil slavnou éru římského klubu, který sice v dalším roce ještě dosáhnul na další Italský pohár, bylo to však již jakési poslední zamávání pěvce odcházejícího z jeviště.

Římané si to sice nechtěli připustit, konec jedné velké epochy klubové historie ovšem neprodleně nastal. Vítězného kouče Liedholma na lavičce Vlků vystřídal jiný Švéd, kterým byl perspektivní Sven-Göran Eriksson, taktéž kádr se začínal značně obměňovat, ačkoli největší hvězda Bruno Conti vydržela až do roku 1991. Význam nástupu prezidenta Dina Violy byl pro budoucí vývoj AS rozhodující. Z průměrného mužstva středu tabulky konečně vyrostl tým patřící k dlouhodobé špičce Serie A, a co více, toto postavení si koneckonců giallorossi udrželi do dnešních dnů...

Finále Poháru mistrů, Scudetto, tři druhá a jedno třetí místo a čtyři Italské poháry. To je bilance, jíž si vybojovala legendární jedenáctka Romy v úvodu osmdesátých let. Počínat si takto úspěšně v dobách, kdy nejslavnějším obdobím své historie procházel turínský Juventus, přitom bezesporu nebylo nic jednoduchého. Římané svými výsledky dokonce zastínili oba milánské giganty, což je samo o sobě činem více než úctyhodným.

Bohužel pro Vlky, vše jednou končí a něco nového zase začíná, a stejně jako skončilo krásné období úspěchů AS Řím, pomalu přicházely zlaté časy jiného mužstva, kterým byl nově vytvořený AC Milán. To už je však jiný příběh, nám dovolte se na tomto místě rozloučit.

Věčné město nikdy nezapomene na svou věčnou jedenáctku zlatých chlapců...