Legenda o Gerrardovi, kapitola první: Srdce na tribuně

19.05.2015 08:25 - Životopisy
 
Snad nikdy nebyla v dějinách britské kopané věnována tak velká pozornost jednomu páru očí. Rozbrečí se, nebo ne? Všeobecně se počítalo s tou první variantou. Steven Gerrard ovšem jako už mnohokrát během své 17leté kariéry leckoho zaskočil a při dojemném loučení s Anfieldem neplakal...

Sami Hyypiä, Gerrardův předchůdce na kapitánském můstku, platil vždy za chladnokrevného profesionála. Stěží ho něco rozhodilo, přesto se při své derniéře roku 2009 skálopevný Fin neudržel a pár slz uronil.

Gerrard ho měl nyní následovat; jedná se koneckonců o patrně nejemotivnějšího fotbalistu vůbec.

Stačí si jen prolistovat aktérovu osm let starou autobiografii a o komplikovanosti jeho osobnosti musíte mít okamžitě jasno. I když ty nejznámější průšvihy začal vršit až vzápětí, čtení to je místy vpravdě depresivní.

Napříč více než 200stránkovou knihou se rodák od řeky Mersey hned na několika místech přiznává, že jeho hlava málem explodovala, že se v tom či onom okamžiku nacházel na dně a podobně.

Projevil se zkrátka jako věčný trpitel, což mu lze uvěřit možná až příliš snadno.

Steven Gerrard je totiž ultimátním mučedníkem současného světa kopané. Výjimečnou postavou, jež krvácí pro milované okolí, jako by snad šlo o její svatou povinnost. Steven Gerrard je vzorem kapitána v tom nejužším slova smyslu. Je lídrem, který propůjčuje jasné rozměry všem klišé typu "on pro klub dýchá, on jím žije".

Proto je tak trochu nasnadě spojovat Gerrardův odchod z Anfieldu s obrovskou úlevou dotyčného. Jeho přirozená starost o klub totiž v jádru asi nikdy nebyla zdravá a opakovaně dávala vzniknout jeho utkvělé představě či přímo noční můře, že s ním diváci nebudou tak úplně spokojeni.

Říkáte třeba, že Liverpoolu loni prohrálo titul Gerrardovo komické podklouznutí proti Chelsea? Nemyslím si, vždyť v daném momentě stále zbývalo odehrát jeden celý poločas.

Co tehdy Reds doopravdy položilo, to byl až přemotivovaný a viditelně nervózní kapitán, který kompletní druhé dějství odehrál zjevně pronásledován duchem nějakého toho imaginárního (a nutně rozezleného) scousera v ochozech.

Přitom proč se utápět v takové paranoie? Vždyť Gerrard za celou svou kariéru zdvihl nad hlavu úctyhodných 11 trofejí, coby kovaný záložník opanoval snad veškeré střelecké rekordy Liverpoolu v evropských pohárech a jeho přezdívka "Stevie Wonder" není ničím jiným než elegantní narážkou na skutečnost, že pro něho zkrátka nebylo nic nemožné a s učiněnými zázraky (čti důležitými a/nebo parádními góly) zvládal přicházet takřka se železnou pravidelností.

Před startem onoho osudového duelu s Chelsea, který v praxi přihrál mistrovskou trofej Manchesteru City, by si například nikdo nedovolil kategoricky vyloučit Gerrardovu vítěznou trefu ze samého sklonku utkání. To by se při jeho vizitce rovnalo čirému bláznovství.

Teprve jeden lapsus z podobně reálné možnosti udělal hotové sci-fi.

Fungování na hraně totálního fyzického a hlavně psychického vyčerpání je tedy možná Gerrardovou skrytou zbraní, zhruba ve stejné míře se nicméně jedná rovněž o jeho Achillovu patu. Bavíme se tu vesměs o zatoulaném hrdinovi antické tragédie, typicky odsouzeném k sebedestrukci.

Tím pádem není žádnou náhodou, že pokud už narazíte na nějakou kritiku Stevena Gerrarda (a že to zase nedá takovou práci), zaručeně se nebude jednat o rýpání do jeho fotbalových kvalit.

I kdyby liverpoolská modla nakonec nikdy nenašla své místo v panteonu těch největších fotbalových titánů, vždy by se o ní mělo hovořit alespoň jako o jednom z nejkomplexnějších hráčů své generace. Jen málokdo dokázal takovým způsobem kombinovat technickou vytříbenost s fyzickou zdatností.

Namísto fotbalového umu budou ty hlavní výtky dozajista cílit na Gerrardovu pochybnou poziční uvědomělost a obecně taktickou vyspělost. Legendární kouč Arrigo Sacchi kdysi nepřímo naznačil, že ikona anglické kopané postrádá "jemný cit pro hru" - což zhruba odpovídá.



Nechápejte mě špatně, Steven Gerrard rozhodně je inteligentním hráčem; ba dokonce záložníkem, který disponuje poměrně jedinečným prostorovým vnímáním.

Celkem vypovídající však v tomto směru je, že se tohle konkrétně nejlépe projevuje v relativním klidu: když kolem něho není ani noha a on může v klidu přenést hru na dlouhou vzdálenost. Nebo ještě lépe při exekuci přímých kopů. Tam Gerrard platí bez přehánění za jednoho z nejflexibilnějších fotbalistů, jaké tato planeta odkojila, právě proto, že u zahrávání standardních situací používá hlavu.

Zeď vám podstřelí, obstřelí, nadstřelí. Jednou pálí sám, jindy využije spoluhráčova přikopnutí. K balonu se dokonce klidně postaví tak, aby zakroutil míč do sítě slabší levačkou. Jak se to zrovna hodí. A to ani nemluvím o nepřímých kopech či rozích - vděčném to zdroji jeho četných asistencí.

Háček tkví v tom, že ve víru čistokrevné akce Gerrard tu samou hlavu často ztrácí; nechává se takříkajíc unést. Což by nebylo nic hrozného, kdyby zároveň nekráčelo o regulérní hráčovu filozofii.

To nejlépe dokumentuje tento výňatek z Gerrardovy biografie, kde sám hráč popisuje vlastní přístup k obranným zákrokům: "Pro mnoho profesionálů je vyhrávání míčů otázkou techniky. Pro mě jde o nával adrenalinu. (...) Obranný zákrok je kolizí, která odděluje zbabělce od těch statečných."

Klasický Gerrard.

Všechno, co dělá, musí dělat naplno. Všechno musí být pokud možno nějakým způsobem úderné a speciální. Ve stejném duchu se ostatně nesl i kapitánův apel na přísedící kolegy o přestávce finále Ligy mistrů 2005. O čem že tenkrát "Captain Fantastic" hovořil? O fanoušcích. O tom, jak každý skluz, každý sprint a každá střela odteď musí za něco stát.

Takové myšlenky se Gerrardovi honí hlavou takřka bez ustání celou dobu; alespoň tomu tedy nasvědčují obě jeho tradiční poznávací znamení z dvou různých úseků kariéry.

Zatímco originální sousloví "dělat Gerrarda" znamenalo v souladu s výše uvedenou citací "atakovat soupeře pěkně oběma nohama napřed", dnes by totéž nejlépe sedělo na dalekonosné diagonály - pasy, které si mezi komentátory vysloužily všeříkající přívlastek "hollywoodské". Jejich let je sice radost sledovat, přitom se ale mnohdy nemůžete ubránit dojmu, že se rýsují čistě pro efekt. A vůbec - nelze náhodou při takové frekvenci hovořit o bohapustém exhibicionismu?

Obě zmíněné "gerrardoviny" spojuje jistá dychtivost, touha zaujmout. A právě tenhle společný jmenovatel skutečně řadu pozorovatelů přivádí až k nekompromisnímu zkonstatování, že je Steven Gerrard vlastně nadmíru sebestředným jedincem. Důkaz hledejte kupříkladu tady, kde dokonce poněkud přidrzlý autor řadí tohoto liverpoolského junáka po bok Zlatana Ibrahimoviče.

Do takové škatulky ovšem Steven Gerrard nepasuje ani omylem. Řeč je přece o navýsost plachém jedinci, který se hravě kvalifikuje coby introvert, a jenž v reakci na nenadálé podklouznutí při udílení rozhovoru pro SkySports akorát stydlivě utrousil: "Doufám, že to nebude v televizi". (Bylo.)

Zároveň jde o veskrze nenápadnou celebritu světových parametrů s neměnnou pokrývkou hlavy a snad i syndromem chronické úzkosti. Však už samotný Gerrardův nástup na scénu se odehrával v agresivní režii jeho zdánlivě vrozené "trémy".

Ne, takhle prostě člověk s masivním egem nepůsobí, pro což existuje ještě jeden pádný argument: být jím, na Anfieldu by jen stěží setrval až do faktického fotbalového důchodu.

A že v jednom okamžiku vážně flirtoval s Chelsea? Irelevantní. Opravdu důležité je, že nakonec vábení Abramovičových milionů odolal a po památném finále Ligy mistrů podepsal ten samý kontrakt, který před pár dny (vesměs v plném právu) smetl ze stolu jako nevyhovující.

Pokud něco, tak tehdy Steven Gerrard své ego vyloženě potlačil.



Velkou pravdou tedy určitě zůstává, že liverpoolský kapitán na hrací ploše často vypadá být poháněn poněkud zhoubnou potřebou odlétat všechno za všechny, což si lze snadno vyložit jako důsledek egomaniakovy nedostatečné důvěry ve spoluhráče.

Stejně tak ale může jít o dokonale nevinný projev Gerrardovy abnormální chuti obětovat se pro tým a - to hlavně - pro jeho věrné příznivce. Což dává mnohem větší smysl, neboť právě Gerrardova přirozená vazba na The Kop a okolní tribuny je něčím sotva opakovatelným a naprosto stěžejním.

Čert vem skutečnost, že sedmiletý Stevie ochotně pózoval v evertonském dresu koupeným jeho strýcem, a že se ještě za rok jaksi nemohl rozhodnout pro ten či onen liverpoolský klub. Gerrard je především bratrancem nejmladší oběti hillsboroughské katastrofy, která zcela zásadním způsobem sjednotila vše, co se kdy nějakou chvíli zdrželo v ulicích Anfieldu.

Všem svým osobním bolístkám navzdory se pak právě Gerrard stal váženým symbolem určité mentální rehabilitace celé mohutné fanouškovské základny Reds. Jako by snad ze zlomeného tábora nesobecky vysál metaforický karcinogen, aby se v příštích letech s jeho působením více či méně úspěšně vypořádával dočista sám.

Zde je přitom zvláště důležité mít na paměti rozpoložení, v jakém se liverpoolská kabina nacházela roku 1998, když do ní toho času 18letý holobrádek poprvé vstoupil. Šlo totiž o situaci beze zbytku krizovou a speciálně kapitánská páska, kterou si záhy Gerrard na úctyhodných 11 sezon osvojil, tehdy v červené části města Beatles povážlivě ztrácela na lesku.

Když před časem David Hendrick pro Bleacher Report sestavoval desítku největších kapitánů liverpoolské historie, počínaje 60. léty byla na seznamu zastoupena každá z dekád - vyjma trudných devadesátek. Ian Rush (1993-96) si sice úvodem vysloužil autorovu čestnou zmínku, ve Velšanově případě však céčko za jménem "pouze" vytučňovalo jeho herní roli neskutečného dříče a spolehlivého kanonýra.

Konkrétně v okamžiku Gerrardova proniknutí do A-týmu se potom liverpoolské FC opíralo o jednoho z nejsnáze zapomenutelných kapitánů v dějinách: Paula Ince, výjimečného to fotbalistu, ale také Londýňana bez jakéhokoliv osobního vztahu k Merseyside.

"Gerrard přišel do šatny často kritizované pro nedostatek charakteru a neschopnost pravidelně vyhrávat Merseyside derby (z těch čtyř v krátké Inceově éře Reds strhli na svou stranu jen jedno - pozn. red.), natožpak trofeje," vzpomíná na stránkách Telegraphu Chris Bascombe.

Středopolař s charakteristicky nahrbeným stylem běhu tuhle pochmurnou realitu změnil k nepoznání. O Gerrardově charismatu se nemusíme bavit, ještě samozřejmější se však s odstupem času zdá být jeho úřadování ve zmíněných nejvyhrocenějších duelech.

Zanedlouho 35letý pardál se ukázal být velice schopným katem sousedního Evertonu, jehož konto zatížil rovnou devětkrát, a častěji mu to střílelo pouze proti Aston Ville (12). A jen o stupínek pod Toffees se potom nachází druhý z úhlavních rivalů LFC, Manchester United. Do sítě Rudých ďáblů Gerrard zacílil přesně osmkrát a na posvátném Old Trafford jeho bilance o pěti gólech pořád nenachází konkurenci.

Takové chuťovky na The Kop jednoduše musely zabrat, a taky že tvrdé fanouškovské jádro ihned procitlo z letargie. Pokud leccos dalšího Gerrard neudělal tak docela sám, jak se mezi příznivci Liverpoolu s oblibou tvrdívá, otázka klubové mentality je věcí úplně jinou.

Tam Stevie G odvedl snad největší kus práce - třeba i tou cestou, že teprve jeho definitivní proniknutí do základní sestavy Reds konečně umožnilo přerušit ono dlouhé šestileté čekání na trofej. Rovnou skrze památný pohárový treble v sezoně 2000/01.

Protože přece... když už, tak už. Vzpomínáte? Klasický Gerrard.
Autor: Tomáš Daníček
Počet zobrazení: 11314
Související články
Komentáře (564 / 0 nových)
Komentáře k článku naleznete zde
Našli jste v článku chybu? Můžete nám ji oznámit.
Anketa
Uvítali byste spojení všech kapitol do PDF souboru, malé knihy?
Ano, určitě (232 / 67%)
Nic takového není třeba (112 / 33%)
Anketa byla ukončena!