Boření mýtů přestupového okna
Zaujalo nás
Přestože je fotbal nejpopulárnější sport na světě, stále existují rozšířené mýty o tom, jak fotbalový průmysl vlastně funguje, a to zejména v souvislosti s finančními aspekty. EuroFotbal proto přináší volný překlad článku specialisty přes sportovní právo Jakea Cohena pro The Set Pieces, který tyto mýty úspěšně dešifruje a boří...
Existence takových mýtů je do značné míry způsobena úmyslnou netransparentností obklopující fotbalové finance, především pokud jde o přestupové částky a mzdy.
V ostrém kontrastu jsou tomuto zámořská odvětví sportu a ligy jako NBA nebo NFL, kde jsou veřejně vykazované ceny hráčů a každý jednotlivý obchod a jeho vliv na platový strop je důkladně zkoumán.
Se soukromě vlastněnými fotbalovými kluby osvobozenými od veřejného výkaznictví má tak široká základna fanoušků těžké pořízení a většinu informací o tom, kolik který hráč stál a kolik vydělává, nezbývá než získávat z třetí nebo čtvrté ruky přes noviny, popř. on-line média.
Ale proč jsou vlastně náklady na hráče tak důležité? Koneckonců, naše peníze to nejsou, že ano?
Pokud si platíte sportovní kanály, tak to z velmi malé části vaše peníze jsou. Obrovský nárůst TV příjmů, který Premier League v poslední době zaznamenává, je od sportovních kanálů vyplácen právě z poplatků od televizních diváků, kteří si tyto kanály předplácejí. Ale to teď přehlédněme. S existujícími regulemi jak domácí ligy, tak UEFA, je také klubům zabráněno utrácet více, než vydělávají. Což má v praxi za následek jednotlivé výdajové stropy pro každý tým.
Kdykoliv klub podepíše novou komerční smlouvu s partnery všeho druhu nebo liga velmi draze prodá TV práva, získávají kluby obrovskou výhodu s ohledem na kupní sílu. Nicméně, každý klub má omezené množství peněz, které může vynaložit na jednotlivého hráče, a proto je nezbytné maximalizovat jeho hodnotu.
Pochopení toho, jak kluby vypočítávají náklady jednotlivých hráčů, nám napomáhá vidět, jak si opravdu cení určitých fotbalistů, jak jsou vynakládány peníze, a kteří hráči tímto získávají dobrou hodnotu pro svůj klub a kteří zase nikoliv.
Tradičně, chce-li novinář podat zprávu o finanční povaze konkrétního převodu, měl by nejprve mít zdroje, které byly zapojeny do obchodu. Tento požadavek znamená, že dobrých 99 % lidí, kteří o fotbale píší, zůstávají zcela bez informací. A u zbylých pár novinářů, kteří mají dobře umístěné zdroje, se čísla a částky mohou lišit podle toho, v jaké fázi obchodu přichází na řadu jejich zdroj.
Pokud například novinář píše o přestupové částce, zdroj z prodávajícího klubu může citovat jen počáteční poplatek, kdežto zdroj z kupujícího klubu může přinést informaci o částce počítající s eventualitou, že dojde k vyplacení všech bonusů (bez rozlišování pravděpodobnosti, že k vyplacení jednotlivých příplatků opravdu dojde). Podobné rozpory se najdou i v otázce hráčovy mzdy. Klub může citovat jen základní gáži, zatímco agent připočítá i obrazová práva (image rights) a výkonnostní bonusy.
Samozřejmě, tato čísla se mohou značně lišit v závislosti na tom, odkud informace pocházejí a novináři hlásí jen částky, které se k nim dostaly. To je důvod, proč tak často vídáme protichůdné odplaty, a to zejména, pokud hráč přestupuje z libovolné evropské ligy do Premier League. Novináři pokrývající prodávající klub často reportují jen to, co oficiálně tvrdí prodávající strana a hráčský agent, kdežto v anglické lize mají novináři obecně více kontaktů v klubech a může tak docházet k nesrovnalostem v detailech.
Takže i přesto, že novináři osvětlují důležité a jinak neprůhledné oblasti přestupového trhu, existuje řada mezer, které my jako fanoušci, vyplňujeme nepřesnými mýty o fungování celého fotbalového průmyslu.
Prodeje z dresů vám pokryjí přestupovou částku hráče
Ne. Žádnému klubu nebyl nikdy přímo vykompenzován poplatek za přestup hráče pouhým prodejem dresů. Adidas, Puma, Nike a ostatní dodavatelé běžně inkasují 85 - 90 % příjmů z prodeje sportovních úborů, a to je standardem v tomto odvětví průmyslu.
I když existují některé výjimky - klub jako Bayern Mnichov, který je z části vlastněný Adidasem, může získat o něco příznivější podíl z příjmů, a stejně tak pokud je prodáno velké množství dresů, tak tržby z dodatečného prodeje rovněž putují ve větším množství do klubu - ale to jsou opravdu jen výjimky z obecného pravidla.
Jako další příklad lze uvést Manchester United a jeho desetiletou dohodu s firmou Adidas v hodnotě 750 milionů liber. To je jeden z největších obchodů ve světovém fotbale (zaostávající akorát za partnerstvím Barcelona - Nike a také novou smlouvou Realu Madrid se zástupci třech pruhů, která má být teprve formálně oznámena) a vůbec největší v Premier League.
Nicméně primární důvod, proč Adidas platí Manchesteru United 75 milionů britské měny ročně, není mít malé logo zobrazeno na dresu a využívat klub pro marketingové účely. Samozřejmě, spojení s jedním z mála opravdu globálních klubů ve fotbale pomáhá Adidasu zachytit podíl na trhu na rozvíjejících se trzích, a upevnit svou pozici na trzích stávajících. Avšak dohody o prodejích dresů jsou formou licenční smlouvy a to je ten bod, kde pro dodavatele spočívá skutečná hodnota.
Fotbalové kluby jsou už ze své podstaty fotbalové kluby, které dělají fotbalové věci. Nemají infrastrukturu potřebnou k výrobě a distribuci milionů sad fotbalových dresů. Mnohé ani nezvládají vést online obchody a logistiku s tím spojenou, a tak i tuto zodpovědnost předávají třetím stranám.
Obchodní ředitel Adidasu Herbert Hainer triumfálně oznamoval dohodu s United jako "spolupráci, která je pro nás milníkem, když přijde na potenciál merchandisingu. Očekáváme, že tržby z této spolupráce dosáhnou během partnerství téměř 1,5 miliardy liber".
Možná jste zaslechli nesmysl, že prodej dresů se jmenovkou Zlatana Ibrahimoviće vygeneruje pro klub z červené části Manchesteru přes 50 milionů liber, což by výrazně přesahovalo jeho mzdu. To jednoduše není pravda. Ve skutečnosti United automaticky nedosáhnou ani na standardních 10 - 15 % z tržeb už jen proto, že pevná roční částka 75 milionů je tak vysoká. Další bonusy za autorský honorář by přišly na řadu až po prodeji určitého počtu triček.
Minulou sezónu byly prodány necelé tři miliony dresů United. Jako příklad předpokládejme, že Ibrahimović jich pomůže prodat dalších tři sta tisíc. Už samotné zvýšení o 10 % je velmi optimistické, obzvlášť pokud vezmeme v potaz, že samotný Zlatan má svou dohodu s Nike a nebude se tak podílet na žádných propagačních aktivitách Adidas. Navíc, United mohou na základně obrazových práv využívat Ibrahimoviće k propagaci, jen pokud se s ním objeví přinejmenším další dva hráči, a tato aktivita neznamená, že by švédský kanonýr dal osobní souhlas Adidasu.
Také musíme vzít do úvahy, že spousta fanoušků, kteří si pořídí Zlatanův dres, ho jen upřednostní například před tím Smallingovým. Nicméně hlavní cíl pořád zůstává stejný - pořízení suvenýru.
Předpokládejme tedy, že onen potřebný počet prodaných úborů pro vyplácení honoráře jsou tři miliony a klub dostane 15% podíl z každého dalšího prodaného dresu. Pokud je cena za jeden kus 70 liber, to za tři sta tisíc kusů činí 21 milionů liber. A ano, podíl United bude jen něco málo přes tři miliony liber. Jistě, to vůbec není zanedbatelná částka, ale kompenzuje méně než 20 % částky, kterou bude pravděpodobně Ibrahimović v letošní sezóně Manchester stát (mzda, poplatek agentovi, podpisový bonus, obrazová práva).
V nejlepším případě tak United uvidí 3 miliony dodatečných příjmů. A přestože se nejedná o mizerný počet, ani v nejmenším se neblíží naprostému pokrytí nákladů na hráče, natož zisku oněch padesátí milionů navíc.
Jednoduše řečeno - existuje důvod, proč firma Adidas vydělala v posledních šesti měsících více než Manchester United, jeden z nejlépe vydělávajících fotbalových klubů na světě, za celých 138 let své existence.
Faxy zdržují fotbalové přestupy
Kluby při zasílání dokumentů druhým stranám nevyužívají faxy již nějakou dobu. Konkrétně od roku 2010 je již pro dokončování mezinárodních i domácích přestupů povinně využíván tzv. FIFA Transfer Matching System (dále jen TMS). Systém i on-line formuláře jsou uživatelsky přívětivé a celé 'papírování' by neměl být složitý proces.
Všechny kluby musí jmenovat své 'TMS manažery', kteří jsou zodpovědní za řádné zpracování přestupů. Konečnou odpovědnost za školení takových manažerů má fotbalová asociace, ale v praxi školení probíhá interně na klubové úrovni. Velké kluby pak mají často několik zaměstnanců, kteří byli vyškoleni jako manažeři TMS.
FIFA TMS ochotně připouští, že úroveň výcviku a zkušeností se trochu liší stát od státu, klub od klubu. Takže pokud klub chybně vybere svého TMS manažera, může dojít k problémům, což bylo možná i důvodem neúspěšného přestupu Davida de Gey do Realu Madrid na deadline day loňského léta.
Pro ty, kdo se chtějí o tomto systému dozvědět více, napsal Gabriele Marcotti výborný článek, ve kterém zpovídá generálního manažera FIFA TMS.
Net spend
Navzdory všemu, co jste mohli slyšet, údaj o 'net spend' je pro velké kluby při dělání byznysu zcela irelevantní a nebere se do úvahy při výpočtech nákladů jednotlivých hráčů.
Vezměme v úvahu následující - Manchester United nedávno podepsal Henrika Mchitarjana z Borussie Dortmund za 35 milionů liber. Mchitarjan bude pravděpodobně vydělávat přinejmenším 180 tisíc týdně během doby trvání jeho čtyřletého kontraktu.
V praxi kluby jako United, pro které peněžní tok (cash flow) nikdy není problém, často zaplatí celou přestupní částku předem nebo v několika splátkách během krátké doby (méně než 12 měsíců). To pomáhá snížit celkové náklady na přestup a prodávající kluby také budou mnohem raději, pokud celou sumu obdrží rychle, na rozdíl od několika splátek po dobu dvou nebo tří let.
Nicméně, v účetnictví - a to je způsob, jak se počítají náklady na hráče - United, stejně jako každý jiný fotbalový klub ve špičkových evropských ligách, zaznamená za přestup 8,75 milionu v každém z následujících čtyř roků, nikoliv celých 35 milionů naráz.
Jedná se o univerzální účetní praktiku zvanou hráčská amortizace. V ideálním případě jsou započítány i poplatky agentům a za obrazová práva, ale pro zjednodušení se budeme soustředit jen na dvě největší položky - amortizaci a mzdy.
Na výplatě si arménský záložník přijde ročně na 9,36 milionů liber (týdenní suma 180 tisíc vynásobená 52 týdny) a po připočítání 8,75 milionů z amortizace zjistíme, že Mchitarjan ročně přijde United na něco málo přes 18,1 milionů liber.
A právě k této sumě kluby přihlížejí, nikoliv jen na přestupní částky dovnitř i ven.
Pojďme Mchitarjanův transfer srovnat s dalším nedávným přestupem z Bundesligy do Premier League - nákup Granita Xhaky z Borussie Mönchengladbach, který má na svědomí Arsene Wenger.
Xhaka podepsal s Arsenalem pětiletou smlouvu s údajným výdělkem kolem 125 tisíc liber týdně. Přestupová částka bude rozprostřena na dobu trvání Švýcarovy smlouvy, tzn. 6 milionů ročně (30 milionů rozdělených rovnoměrně po dobu pěti let). Roční náklady pro Arsenal jsou tak 12 milionů.
Zatímco za přestupy obou hráčů zaplatily kluby víceméně podobně, na roční bázi ovšem Mchitarjan stojí United o 50 % více, než kolik stojí Xhaka Arsenal.
Pro další vysvětlení proč net spend nevypovídá příliš o tom, jak kluby podnikají, zvažme podepsání Zlatana Ibrahimoviće na volný přestup. Zatímco net spend se de facto nachází na nule, Švéd přidává více než 10 milionů do letošních nákladů klubu z Manchesteru.
Pokud by se jednalo o jediné transakce Manchesteru United a Arsenalu provedené v tomto létě, jejich net spend by byl velmi podobný (35, respektive 30 milionů liber). Avšak po zvážení účetních zásad, kterými se kluby samy řídí, vidíme, že kanonýři přidali 12 milionů ke svým celkovým nákladům, zatímco klub s portugalským lodivodem na lavičce zvýšil náklady o sumu přesahující 28 milionů liber.
Takže raději než rozdíl menší než 20 % v míře utrácení (kterou má net spend ukazovat) je nutné brát na zřetel spíš skutečný rozdíl přesahující 200 %.
Přestupový rozpočet
Pokud se vám tedy někdo bude snažit namluvit, že "velký klub x má y peněz na utracení", požádejte ho, aby vám ukázal, jak na takové číslo přišel.
Jak jsme si právě řekli, jde zde o mnohem více než jen o přestupové sumy. Dokud číslo nezahrnuje i mzdy (což je více než polovina z rovnice) a v ideálním případě i poplatky agentům a image rights, můžete tyto zprávy bez obav ignorovat, protože neodrážejí skutečné zdroje k posílení vašeho oblíbeného mužstva.
Kluboví agenti
Hráči nejsou jediní, kteří využívají své agenty. Na agenty se často obracejí i kluby, s jejichž pomocí chtějí najít kupce pro své hráče - samozřejmě za tu nejvyšší cenu.
Tandem agentů Kia Joorabchian a Giuliano Bertolucci jsou příklady těch, kteří pracují jménem klubů. To oni například pomáhali prodat Ramirese, potažmo Paulinha do čínských klubů v loňském roce. Manchester United také využil jejich služeb při prodeji Robina van Persieho a Naniho do Fenerbahce.
Stojí však za to poznamenat, že Joorabchian a Bertolucci jsou zároveň také agenty samotných Ramirese a Paulinha, přičemž Manchester zase najal agenta van Persieho pro dosažení dohody s tureckým klubem.
V takovém případě, kdy klub žádá hráčského agenta, aby zastupoval i jejich zájmy, se musí agent vždy ujistit, že hráč chápe přirozený konflikt zájmů. Proto také hráči doporučí, aby si případně obstaral nezávislé poradenství, a nakonec rovněž potřebuje hráčův písemný souhlas. O výplatu agenta se následně stará klub spíše než fotbalista.
Smlouvy o obrazových právech a hráčské mzdy
Zřídkakdy se v diskuzích fanoušků o mzdě hráče a přestupové sumě objeví i pojem jako 'image rights' (snad jen když se bývalému klubu manažera podaří zachovat ochrannou známku s manažerovým jménem, nebo když jeden z nejlepších hráčů světa předstoupí před soud za daňové podvody). Přitom dohoda mezi společností, která vlastní tato hráčova práva, a jeho novým klubem může tvořit nemalou část hráčových úhrad a celkových nákladů klubu.
Tyto práva mohou být velmi komplikovaná a podle toho, na které straně stolu během vyjednávání zdroj novináře sedí, pak mohou, ale taky nemusí být zahrnuty v odpovědi, kterou publicista obdrží na otázku, jaký bude hráčův výdělek.
Kupříkladu, hráč by mohl vydělávat 85 tisíc liber týdně, ale po započtení všech image rights je pravděpodobné, že vyplacena částka bude činit přes sto tisíc (obvykle je to dalších 20 % plus podíl z čistého zisku, který putuje do klubu z komerčních aktivit, které vykonává hráč samotný).
Ve výsledku tak výplata všech bonusů, z nichž velká část je podmíněna úspěchem týmu, a poplatků agentům může výrazně zvýšit náklady klubu s ohledem na získávání hráčových služeb na přestupovém trhu.
Existence takových mýtů je do značné míry způsobena úmyslnou netransparentností obklopující fotbalové finance, především pokud jde o přestupové částky a mzdy.
V ostrém kontrastu jsou tomuto zámořská odvětví sportu a ligy jako NBA nebo NFL, kde jsou veřejně vykazované ceny hráčů a každý jednotlivý obchod a jeho vliv na platový strop je důkladně zkoumán.
Se soukromě vlastněnými fotbalovými kluby osvobozenými od veřejného výkaznictví má tak široká základna fanoušků těžké pořízení a většinu informací o tom, kolik který hráč stál a kolik vydělává, nezbývá než získávat z třetí nebo čtvrté ruky přes noviny, popř. on-line média.
Ale proč jsou vlastně náklady na hráče tak důležité? Koneckonců, naše peníze to nejsou, že ano?
Pokud si platíte sportovní kanály, tak to z velmi malé části vaše peníze jsou. Obrovský nárůst TV příjmů, který Premier League v poslední době zaznamenává, je od sportovních kanálů vyplácen právě z poplatků od televizních diváků, kteří si tyto kanály předplácejí. Ale to teď přehlédněme. S existujícími regulemi jak domácí ligy, tak UEFA, je také klubům zabráněno utrácet více, než vydělávají. Což má v praxi za následek jednotlivé výdajové stropy pro každý tým.
Kdykoliv klub podepíše novou komerční smlouvu s partnery všeho druhu nebo liga velmi draze prodá TV práva, získávají kluby obrovskou výhodu s ohledem na kupní sílu. Nicméně, každý klub má omezené množství peněz, které může vynaložit na jednotlivého hráče, a proto je nezbytné maximalizovat jeho hodnotu.
Pochopení toho, jak kluby vypočítávají náklady jednotlivých hráčů, nám napomáhá vidět, jak si opravdu cení určitých fotbalistů, jak jsou vynakládány peníze, a kteří hráči tímto získávají dobrou hodnotu pro svůj klub a kteří zase nikoliv.
Tradičně, chce-li novinář podat zprávu o finanční povaze konkrétního převodu, měl by nejprve mít zdroje, které byly zapojeny do obchodu. Tento požadavek znamená, že dobrých 99 % lidí, kteří o fotbale píší, zůstávají zcela bez informací. A u zbylých pár novinářů, kteří mají dobře umístěné zdroje, se čísla a částky mohou lišit podle toho, v jaké fázi obchodu přichází na řadu jejich zdroj.
Pokud například novinář píše o přestupové částce, zdroj z prodávajícího klubu může citovat jen počáteční poplatek, kdežto zdroj z kupujícího klubu může přinést informaci o částce počítající s eventualitou, že dojde k vyplacení všech bonusů (bez rozlišování pravděpodobnosti, že k vyplacení jednotlivých příplatků opravdu dojde). Podobné rozpory se najdou i v otázce hráčovy mzdy. Klub může citovat jen základní gáži, zatímco agent připočítá i obrazová práva (image rights) a výkonnostní bonusy.
Samozřejmě, tato čísla se mohou značně lišit v závislosti na tom, odkud informace pocházejí a novináři hlásí jen částky, které se k nim dostaly. To je důvod, proč tak často vídáme protichůdné odplaty, a to zejména, pokud hráč přestupuje z libovolné evropské ligy do Premier League. Novináři pokrývající prodávající klub často reportují jen to, co oficiálně tvrdí prodávající strana a hráčský agent, kdežto v anglické lize mají novináři obecně více kontaktů v klubech a může tak docházet k nesrovnalostem v detailech.
Takže i přesto, že novináři osvětlují důležité a jinak neprůhledné oblasti přestupového trhu, existuje řada mezer, které my jako fanoušci, vyplňujeme nepřesnými mýty o fungování celého fotbalového průmyslu.
Prodeje z dresů vám pokryjí přestupovou částku hráče
Ne. Žádnému klubu nebyl nikdy přímo vykompenzován poplatek za přestup hráče pouhým prodejem dresů. Adidas, Puma, Nike a ostatní dodavatelé běžně inkasují 85 - 90 % příjmů z prodeje sportovních úborů, a to je standardem v tomto odvětví průmyslu.
I když existují některé výjimky - klub jako Bayern Mnichov, který je z části vlastněný Adidasem, může získat o něco příznivější podíl z příjmů, a stejně tak pokud je prodáno velké množství dresů, tak tržby z dodatečného prodeje rovněž putují ve větším množství do klubu - ale to jsou opravdu jen výjimky z obecného pravidla.
Jako další příklad lze uvést Manchester United a jeho desetiletou dohodu s firmou Adidas v hodnotě 750 milionů liber. To je jeden z největších obchodů ve světovém fotbale (zaostávající akorát za partnerstvím Barcelona - Nike a také novou smlouvou Realu Madrid se zástupci třech pruhů, která má být teprve formálně oznámena) a vůbec největší v Premier League.
Nicméně primární důvod, proč Adidas platí Manchesteru United 75 milionů britské měny ročně, není mít malé logo zobrazeno na dresu a využívat klub pro marketingové účely. Samozřejmě, spojení s jedním z mála opravdu globálních klubů ve fotbale pomáhá Adidasu zachytit podíl na trhu na rozvíjejících se trzích, a upevnit svou pozici na trzích stávajících. Avšak dohody o prodejích dresů jsou formou licenční smlouvy a to je ten bod, kde pro dodavatele spočívá skutečná hodnota.
Fotbalové kluby jsou už ze své podstaty fotbalové kluby, které dělají fotbalové věci. Nemají infrastrukturu potřebnou k výrobě a distribuci milionů sad fotbalových dresů. Mnohé ani nezvládají vést online obchody a logistiku s tím spojenou, a tak i tuto zodpovědnost předávají třetím stranám.
Obchodní ředitel Adidasu Herbert Hainer triumfálně oznamoval dohodu s United jako "spolupráci, která je pro nás milníkem, když přijde na potenciál merchandisingu. Očekáváme, že tržby z této spolupráce dosáhnou během partnerství téměř 1,5 miliardy liber".
Možná jste zaslechli nesmysl, že prodej dresů se jmenovkou Zlatana Ibrahimoviće vygeneruje pro klub z červené části Manchesteru přes 50 milionů liber, což by výrazně přesahovalo jeho mzdu. To jednoduše není pravda. Ve skutečnosti United automaticky nedosáhnou ani na standardních 10 - 15 % z tržeb už jen proto, že pevná roční částka 75 milionů je tak vysoká. Další bonusy za autorský honorář by přišly na řadu až po prodeji určitého počtu triček.
Minulou sezónu byly prodány necelé tři miliony dresů United. Jako příklad předpokládejme, že Ibrahimović jich pomůže prodat dalších tři sta tisíc. Už samotné zvýšení o 10 % je velmi optimistické, obzvlášť pokud vezmeme v potaz, že samotný Zlatan má svou dohodu s Nike a nebude se tak podílet na žádných propagačních aktivitách Adidas. Navíc, United mohou na základně obrazových práv využívat Ibrahimoviće k propagaci, jen pokud se s ním objeví přinejmenším další dva hráči, a tato aktivita neznamená, že by švédský kanonýr dal osobní souhlas Adidasu.
Také musíme vzít do úvahy, že spousta fanoušků, kteří si pořídí Zlatanův dres, ho jen upřednostní například před tím Smallingovým. Nicméně hlavní cíl pořád zůstává stejný - pořízení suvenýru.
Předpokládejme tedy, že onen potřebný počet prodaných úborů pro vyplácení honoráře jsou tři miliony a klub dostane 15% podíl z každého dalšího prodaného dresu. Pokud je cena za jeden kus 70 liber, to za tři sta tisíc kusů činí 21 milionů liber. A ano, podíl United bude jen něco málo přes tři miliony liber. Jistě, to vůbec není zanedbatelná částka, ale kompenzuje méně než 20 % částky, kterou bude pravděpodobně Ibrahimović v letošní sezóně Manchester stát (mzda, poplatek agentovi, podpisový bonus, obrazová práva).
V nejlepším případě tak United uvidí 3 miliony dodatečných příjmů. A přestože se nejedná o mizerný počet, ani v nejmenším se neblíží naprostému pokrytí nákladů na hráče, natož zisku oněch padesátí milionů navíc.
Jednoduše řečeno - existuje důvod, proč firma Adidas vydělala v posledních šesti měsících více než Manchester United, jeden z nejlépe vydělávajících fotbalových klubů na světě, za celých 138 let své existence.
Faxy zdržují fotbalové přestupy
Kluby při zasílání dokumentů druhým stranám nevyužívají faxy již nějakou dobu. Konkrétně od roku 2010 je již pro dokončování mezinárodních i domácích přestupů povinně využíván tzv. FIFA Transfer Matching System (dále jen TMS). Systém i on-line formuláře jsou uživatelsky přívětivé a celé 'papírování' by neměl být složitý proces.
Všechny kluby musí jmenovat své 'TMS manažery', kteří jsou zodpovědní za řádné zpracování přestupů. Konečnou odpovědnost za školení takových manažerů má fotbalová asociace, ale v praxi školení probíhá interně na klubové úrovni. Velké kluby pak mají často několik zaměstnanců, kteří byli vyškoleni jako manažeři TMS.
FIFA TMS ochotně připouští, že úroveň výcviku a zkušeností se trochu liší stát od státu, klub od klubu. Takže pokud klub chybně vybere svého TMS manažera, může dojít k problémům, což bylo možná i důvodem neúspěšného přestupu Davida de Gey do Realu Madrid na deadline day loňského léta.
Pro ty, kdo se chtějí o tomto systému dozvědět více, napsal Gabriele Marcotti výborný článek, ve kterém zpovídá generálního manažera FIFA TMS.
Net spend
Navzdory všemu, co jste mohli slyšet, údaj o 'net spend' je pro velké kluby při dělání byznysu zcela irelevantní a nebere se do úvahy při výpočtech nákladů jednotlivých hráčů.
Vezměme v úvahu následující - Manchester United nedávno podepsal Henrika Mchitarjana z Borussie Dortmund za 35 milionů liber. Mchitarjan bude pravděpodobně vydělávat přinejmenším 180 tisíc týdně během doby trvání jeho čtyřletého kontraktu.
V praxi kluby jako United, pro které peněžní tok (cash flow) nikdy není problém, často zaplatí celou přestupní částku předem nebo v několika splátkách během krátké doby (méně než 12 měsíců). To pomáhá snížit celkové náklady na přestup a prodávající kluby také budou mnohem raději, pokud celou sumu obdrží rychle, na rozdíl od několika splátek po dobu dvou nebo tří let.
Nicméně, v účetnictví - a to je způsob, jak se počítají náklady na hráče - United, stejně jako každý jiný fotbalový klub ve špičkových evropských ligách, zaznamená za přestup 8,75 milionu v každém z následujících čtyř roků, nikoliv celých 35 milionů naráz.
Jedná se o univerzální účetní praktiku zvanou hráčská amortizace. V ideálním případě jsou započítány i poplatky agentům a za obrazová práva, ale pro zjednodušení se budeme soustředit jen na dvě největší položky - amortizaci a mzdy.
Na výplatě si arménský záložník přijde ročně na 9,36 milionů liber (týdenní suma 180 tisíc vynásobená 52 týdny) a po připočítání 8,75 milionů z amortizace zjistíme, že Mchitarjan ročně přijde United na něco málo přes 18,1 milionů liber.
A právě k této sumě kluby přihlížejí, nikoliv jen na přestupní částky dovnitř i ven.
Pojďme Mchitarjanův transfer srovnat s dalším nedávným přestupem z Bundesligy do Premier League - nákup Granita Xhaky z Borussie Mönchengladbach, který má na svědomí Arsene Wenger.
Xhaka podepsal s Arsenalem pětiletou smlouvu s údajným výdělkem kolem 125 tisíc liber týdně. Přestupová částka bude rozprostřena na dobu trvání Švýcarovy smlouvy, tzn. 6 milionů ročně (30 milionů rozdělených rovnoměrně po dobu pěti let). Roční náklady pro Arsenal jsou tak 12 milionů.
Zatímco za přestupy obou hráčů zaplatily kluby víceméně podobně, na roční bázi ovšem Mchitarjan stojí United o 50 % více, než kolik stojí Xhaka Arsenal.
Pro další vysvětlení proč net spend nevypovídá příliš o tom, jak kluby podnikají, zvažme podepsání Zlatana Ibrahimoviće na volný přestup. Zatímco net spend se de facto nachází na nule, Švéd přidává více než 10 milionů do letošních nákladů klubu z Manchesteru.
Pokud by se jednalo o jediné transakce Manchesteru United a Arsenalu provedené v tomto létě, jejich net spend by byl velmi podobný (35, respektive 30 milionů liber). Avšak po zvážení účetních zásad, kterými se kluby samy řídí, vidíme, že kanonýři přidali 12 milionů ke svým celkovým nákladům, zatímco klub s portugalským lodivodem na lavičce zvýšil náklady o sumu přesahující 28 milionů liber.
Takže raději než rozdíl menší než 20 % v míře utrácení (kterou má net spend ukazovat) je nutné brát na zřetel spíš skutečný rozdíl přesahující 200 %.
Přestupový rozpočet
Pokud se vám tedy někdo bude snažit namluvit, že "velký klub x má y peněz na utracení", požádejte ho, aby vám ukázal, jak na takové číslo přišel.
Jak jsme si právě řekli, jde zde o mnohem více než jen o přestupové sumy. Dokud číslo nezahrnuje i mzdy (což je více než polovina z rovnice) a v ideálním případě i poplatky agentům a image rights, můžete tyto zprávy bez obav ignorovat, protože neodrážejí skutečné zdroje k posílení vašeho oblíbeného mužstva.
Kluboví agenti
Hráči nejsou jediní, kteří využívají své agenty. Na agenty se často obracejí i kluby, s jejichž pomocí chtějí najít kupce pro své hráče - samozřejmě za tu nejvyšší cenu.
Tandem agentů Kia Joorabchian a Giuliano Bertolucci jsou příklady těch, kteří pracují jménem klubů. To oni například pomáhali prodat Ramirese, potažmo Paulinha do čínských klubů v loňském roce. Manchester United také využil jejich služeb při prodeji Robina van Persieho a Naniho do Fenerbahce.
Stojí však za to poznamenat, že Joorabchian a Bertolucci jsou zároveň také agenty samotných Ramirese a Paulinha, přičemž Manchester zase najal agenta van Persieho pro dosažení dohody s tureckým klubem.
V takovém případě, kdy klub žádá hráčského agenta, aby zastupoval i jejich zájmy, se musí agent vždy ujistit, že hráč chápe přirozený konflikt zájmů. Proto také hráči doporučí, aby si případně obstaral nezávislé poradenství, a nakonec rovněž potřebuje hráčův písemný souhlas. O výplatu agenta se následně stará klub spíše než fotbalista.
Smlouvy o obrazových právech a hráčské mzdy
Zřídkakdy se v diskuzích fanoušků o mzdě hráče a přestupové sumě objeví i pojem jako 'image rights' (snad jen když se bývalému klubu manažera podaří zachovat ochrannou známku s manažerovým jménem, nebo když jeden z nejlepších hráčů světa předstoupí před soud za daňové podvody). Přitom dohoda mezi společností, která vlastní tato hráčova práva, a jeho novým klubem může tvořit nemalou část hráčových úhrad a celkových nákladů klubu.
Tyto práva mohou být velmi komplikovaná a podle toho, na které straně stolu během vyjednávání zdroj novináře sedí, pak mohou, ale taky nemusí být zahrnuty v odpovědi, kterou publicista obdrží na otázku, jaký bude hráčův výdělek.
Kupříkladu, hráč by mohl vydělávat 85 tisíc liber týdně, ale po započtení všech image rights je pravděpodobné, že vyplacena částka bude činit přes sto tisíc (obvykle je to dalších 20 % plus podíl z čistého zisku, který putuje do klubu z komerčních aktivit, které vykonává hráč samotný).
Ve výsledku tak výplata všech bonusů, z nichž velká část je podmíněna úspěchem týmu, a poplatků agentům může výrazně zvýšit náklady klubu s ohledem na získávání hráčových služeb na přestupovém trhu.
Komentáře (340)