Angličanky jsou konečně i pod Powellovou velkými favoritkami

Dlouhých 13 let se Hope Powellová drží kormidla ženské reprezentace Albionu. A to i přesto, že s týmem sbírá alespoň dílčí úspěchy teprve od roku 2007. Sama tedy tuší, že trénovat muže-krajany, je už dávno vyhozená. Nicméně to nyní hází za hlavu - Angličanky by letos měly útočit na zlato!

Rodačka z Londýna byla přitom pro úspěchy doslova stvořena. Sama se v anglické reprezentaci představovala po dobu půl druhé dekády, aby pak plynule přešla nejen ke kormidlu seniorek, ale i mládežnic napříč všemi věkovými kategoriemi (od 15 do 21 let). Roku 2003 se potom stala první ženou, která si udělala oficiální "áčkovou" licenci UEFA, a divže nakonec nevydláždila ženskou manažerskou cestu do světa mužského fotbalu. Předloni ovšem Grimsby ve finále angažovalo Neila Woodse, takže Powellová zatím na svou další premiéru čeká. Nicméně coby lodivodka ženských reprezentací je, zdá se, zatím spokojená.

Roku 1998 přebírala reprezentaci patřící víceméně do užší špičky. Relativně čerstvé čtvrtfinalistky MS, které se navíc dříve na evropských šampionátech třikrát v řadě vždy probojovaly mezi nejlepších osm. A ještě než se mistrovství světa dostalo pod hlavičku FIFA, Angličanky ho v letech 1985 a 1988 dokonce vyhrály. Přesto Powellová zezačátku vůbec neexcelovala - kvalifikaci na MS ke zdárnému konci nedotáhla hned dvakrát po sobě, přičemž na prvních dvou ME pro změnu Angličanky finišovaly na posledním místě ve skupině. Ovšem po nekonečných devíti letech se Powellová s týmem konečně sžila a v nové funkci se přeci jen naučila skvěle plavat. Na onom světovém šampionátu z toho tedy bylo alespoň čtvrtfinále, aby předloni Anglie z evropského dostaveníčka přivezla senzační stříbrné medaile. Teď už tedy opět může směřovat na ty nejvyšší mety.

"Jako národ zoufale bažíme po úspěchu," naráží Powellová tak trochu i na neustálá selhávání mužských týmů, "za těch 13 let, co tu jsem, je tohle ten nejsilnější výběr." Ono poslední souvětí sice zní tak trochu jako ohrané klišé, každopádně vše zatím hraje do karet skutečně především Angličankám. Svou kvalifikační skupinu, sic patřila mezi ty veskrze předem rozhodnuté, opanovaly vskutku suverénně - bez prohry, se skóre 30:2 - a povedla se jim i příprava, v níž krom Švédek pokořily rovněž jiné favoritky turnaje z USA. Navíc se včas dala do kupy kapitánka Faye Whiteová (dlouholetá opora stabilně nejlepšího anglického ansámblu Arsenalu) a také klíčová středopolařka Fara Williamsová, přezdívaná "Královna Fara", jež ve svých 27 letech už na nadcházejícím turnaji pokoří stovku reprezentačních startů. Angličanky se tedy chlubí výtečně vyváženým kádrem, který čítá hned šest borkyň s více než 80 zápasy za "nároďák", a zároveň se hned sedm jeho členek ještě vtlačí pod věkovou hranici 23 let.

Nutno přitom dodat, že celý kádr (až na druhou nejstarší Kelly Smithovou) je teď složen výhradně z Powelliných klisen. I další trojice z nejzkušenějších vkročila do reprezentace teprve rok před příchodem tehdy jenom 32leté lesbičky. Takže sice Yankeyovou, Brownovou ani Whiteovou nemůžeme považovat přímo za Powelliny objevy, v takovéto reprezentační klenoty je nicméně bez pochyby vybrousila právě ona. "Na ženském fotbale je dobré to, že dostanete čas na práci, na pilování a ukotvení své filozofie. Kdyby se tu vyznával stejný přístup jako u některých mužských výběrů, určitě bych na základě určitých výsledků v mých začátcích dostala vyhazov," pochvaluje si Powellová prostor pro koncepci.

"Nesouhlasím s filozofií propouštění po pěti prohraných zápasech v rychlém sledu. Nepomáhá to vývoji hráčů a já doufám, že se touto cestou nikdy nevydáme. Nevěřím, že je to pro fotbal to správné," pokračuje držitelka Řádu britského impéria (CBE) a jako příklady faktu, že jistá kontinuita v mnoha případech nese ovoce, uvádí Arsena Wengera a Sira Alexe Fergusona.

Angličanky na nadcházejícím šampionátu startují v pondělí ve Wolfsburgu, kdy se na úvod střetnou s velkou neznámou z Mexika. Dále je pak v Německu v rámci skupinové fáze čekají ještě Novozélanďanky a Japonky, s nimiž mimochodem před čtyřmi lety sehrály anglické ženy velmi vyrovnaný zápas - skončivší remízou 2:2. "Nevýhodou je, že jsme nebyly nalosovány k žádnému evropskému týmu, který bychom znaly skrz naskrz. Bylo to celkem náročné získávání informací o soupeřkách, ale i to se nám povedlo a teď jsme připraveny bojovat," vyhlašuje na závěr patrně nejvýraznější osobnost celého anglického ženského fotbalu.