Zápisky z Copy: Pět důvodů, proč je peruánský postup mimořádný

Také druhé semifinálové derby letošní Copy přineslo poměrně jasný výsledek bez jediné odpovědi poražené strany. Vítěze nicméně pro změnu poznalo nečekaného. Třetí finále v řadě se pro Chile nekoná; do svého prvního finále od roku 1975 místo toho kráčí Peruánci, kteří výtečně načasovali formu...

Peru už Copu dvakrát vyhrálo; roku 1939 ovšem vítěz povstával z jedné velké skupiny a roku 1975 se finále bizarně hrálo na dva vítězné zápasy (tedy daného roku na tři zápasy). Jakmile se přešlo na dnešní formát, Peru mělo utrum. S turnaji roku 2015 a 2011 se sice Blanquirroja loučila výhrou, to však po prohraném semifinále; před čtyřmi lety dokonce zrovna s Chile, kdy všechny tři góly pro změnu obstarali Chilané. Dnes třikrát úřadovali Peruánci, a navíc vždy do té správné branky.

Mnou drze prorokované repete posledních dvou finále ve složení Argentina-Chile se tedy na brazilské půdě konat nebude, a neměli jsme k němu ani blízko. Ale smutnit nemusíme — oba zklamané celky se v sobotu utkají o bronz, a vzhledem k odlišné motivaci se snad můžeme těšit i na prohozené role. Argentina tudíž vyhraje na penalty a úspěšné kopy zahrají Messi, Agüero, di María a Martín Palermo.

Sázkaři pak jistě uvítají, že je dopředu rozhodnuto také o finálovém výsledku.

Brazílie se bohužel natuty proklela tím, že Peru závěrem skupinové fáze vyflákala 5:0. Když se totiž dva protagonisté takového pětigólového debaklu znovu sešly ve finále, ten dříve dominující se rázem potupně skláněl. Stalo se to na mistrovství světa 1954, kdy Maďaři na demolici Spolkové republiky Německo ve skupině (8:3) navázali finálovou ostudou v poměru 2:3. Senzační obrat z 0:2 tehdy zahájil Morlock; někdejší výtečný střelec Norimberku a také jedna ze zapomenutých postav Pána prstenů.

Takže to bychom měli. Brazilci se zlata opět nedočkají. A když už je v semifinále nepřevezli argentinští fotbalisté, vyzraje na ně aspoň argentinský trenér, což ostatně byla vždy ta pravděpodobnější varianta.

A když už teď zaručeně známe budoucnost, pojďme si tedy v pár bodech shrnout dění minulé...

#1 Peruánci si s Chilany vyřizovali staré účty

Možná si vzpomenete, že jsem v rámci představování Paraguaye před turnajem jaksi bokem zmínil válku o Gran Chaco s Bolívií. Inu, v Jižní Americe si na územní spory docela potrpí, a ať už byste ukázali na libovolnou dvojici sousedících států, existuje velice slušná šance, že se spolu kdysi o něco hádaly. Chile a Peru nejsou žádnou výjimkou, když tzv. Válku o Pacifik (ne tamtu, jinou, tu z 19. století) vedly zhruba půl dekády v druhé polovině 19. století. Peru se tehdy družilo s Bolívií, a protože Bolívie platí za takovou jihoamerickou Francii, Peruánci v konečném zúčtování přišli o cennou část svého přímořského teritoria.

Jak už to tak chodí, vítězní Chilané dnes o danou válku ani slovem nezavadí. Peruánci jsou samozřejmě doteď kyselí. A dnes se jim tak dostalo určité pomsty na více úrovních. Nešlo jenom o fotbal, nicméně fotbal se zároveň v peruánských ranách po léta neúprosně nimral. Na mezinárodních turnajích Peruánci se svými rivaly dokázali neprohrát jenom jednou z osmi pokusů; tehdy se také jednalo o výhru 3:0 na Copě, která je letos stará přesně sedmdesát let. Kdepak, Peruánci měli pod tou tíživou dekou ustláno.

Peruánci tedy dnes spláceli kdejaký starý účet a vy si můžete být setsakra jisti, že to Chilanům dali řádně sežrat. Poslední dobou koneckonců daná rivalita nabývala na intenzitě. V rámci kvalifikace na loňský mundial peruánští fanoušci vybučeli chilskou hymnu a "náhoda" tomu chtěla, že to závěrem celého cyklu byla zrovna peruánská remíza s Kolumbií, co odsoudilo chilské tažení za účastí na MS k fatálnímu selhání.

Ona podezřelá plichta, která do Ruska vyslala oba aktéry, je mimochodem v Chile známá jako "Pacto de Lima" (Limský pakt), přestože až tak nesmrděla — oba týmy, kterým bod stačil, holt posledních pět minut dohrávaly na jistotu, oboustranným zanďourem. To je docela běžné. Ba co víc, já si dodnes vybavím, jak Barcelona bagem na vlastní polovině dohrávala finále Ligy mistrů proti oslabenému Arsenalu a Míra Bosák se tenkrát rozplýval, jak si to ta Barcelona zase jednou neskutečně vodí.

#2 Peruánci dali Chilanům ochutnat jejich vlastní medicínu

Ve čtvrtfinále to bylo Chile na vrcholu sil a přesně v té poloze, v jaké vyhrávalo předešlá dvě zlata — nutící soupeřům svou vlastní hru, která staví na nezměrné energii, obětavosti a organizovaném chaosu. V druhém semifinále se takhle rovněž jedna strana prezentovala, avšak nebylo to Chile, které naopak působilo nezvykle vyprahle. Charles Aránguiz příliš kazil, Erick Pulgar prohrával osobní souboje, Alexis Sánchez skoro nestřílel, Eduardo Vargas i přes pět vyslaných pokusů nedával góly... bylo to celé takové divné.

Chilané sice měli své šance, a k tomu, proč z nich nakonec nic nebylo, se vrátíme ve čtvrtém bodu, ale stejně to v podání Peru bylo podobné jako s Brazílií v prvním semifinále — také Kanárci svému soupeři pár příležitostí dovolili, ale zároveň se člověk nemohl ubránit dojmu, že to systémově měli tak nějak pod kontrolou.

To dneska platilo i pro Peru, kterého bylo doslova plné hřiště. Hlavní strategie byla přitom docela jednoduchá: přetěžovat křídelní prostory a zejména se zaměřit na Jeana Beausejoura, který bez valné výpomoci sám čelil křídelníkovi Carrillovi s bekem Advínculou, k nimž se navíc ze středu stahoval Cueva. To by jeden opravdu nikomu nepřál, natož 35letému veteránovi, který není a nikdy nebyl Dani Alves.

U Christiana Cuevy se pak na chvíli musíme zastavit. Jeho turnaj doposud nebyl ničím extra inspirativním, ale podobně jako většina Peruánců (střed pole Yotún-Tapia naprosto dominoval, což se dřív opravdu nedělo) si schoval to nejlepší na ten nejvhodnější okamžik. Dnes konečně operoval s naprostým přehledem, ba co víc, a co teprve zarazilo: Cueva neudělal žádnou pitomost, která by ho vyřadila z finálového klání. A to byl spolu se Zambranem jediným Peruáncem, nad nímž visel vykřičník v podobě čtvrtfinálového napomenutí. (Na letošní Copě se karty netradičně mažou po skupinové fázi a dál už nikoliv.)

#3 Ricardo Gareca naplnil obligátní argentinskou kvótu

Už postupem do semifinále se Ricardo Gareca nesmazatelným písmem zapsal do historie, když se stal prvním koučem, který kdy Blanquirroju dovedl do semifinále na dvou různých ročnících (2015). Před ním se s Peru do této fáze prodral Uruguayec Sergio Markarián (2011) a čtyři domácí lodivodové v 70., 80. a 90. letech. A to by v tom byl čert, aby se na tenhle list nezařadil i Argentinec. Argentinští kouči přeci svůj nos strkají do všech jihoamerických záležitostí, a v Kolumbii navíc obratem dostávají čestná občanství.

Argentinští trenéři zároveň nikdy nesmí chybět ve finále Copy, ať už zrovna trénují kohokoliv. Naposledy to byl dvakrát dokonce čistě argentinský souboj Pizzi-Martino, respektive Sampaoli-Martino. Roku 2011 to byl... opět Martino? (Hergot, ten chlap se v prohraných finále fakt vyžívá. Dobře no.) Dále roku 2007 přicházíme na rovněž pokořeného Alfia Basileho a roku 2004 na zahořklého Marcela Bielsu.

Roku 2001 se s finále Kolumbie-Mexiko argentinský provaz trhá a za posledním duelem, z něhož argentinský trenér vzešel vítězně, aniž by čelil jinému argentinskému trenérovi, se musíme vydat až do roku 1993, kdy s Argentinou slavil... Alfio Basile? Fuha, někteří Argentinci vážně dokážou být neodbytní.

Pokud vás v rámci dotažení celé věci zajímá, kdo byl posledním pozlaceným argentinským koučem v čele neargentinského výběru stojícího proti jakémukoliv výběru bez argentinského kouče, potom vězte, že takový jev dosud nikdy nenastal.

Je to tedy možná malinko komplikované, ale psát dějiny v neděli čistě teoreticky můžeme...

#4 Pedro Gallese se přes noc změnil v Supermana

Pedro Gallese již za svou kariéru zosobňoval ledacos včetně odpovědi na věčnou otázku, jak by člověk vypadal, kdyby se mu na hlavě natrvalo uhnízdila tarantule, ale osobně bych se ještě včera klidně zařekl, že nikdy nezosobňoval kvalitního fotbalového brankáře. Vždyť se koneckonců bavíme o jedinci, který jenom na tomto turnaji vyvedl toto.

Dnes Gallese všechny své nejistoty zahodil za hlavu a na 90 minut se změnil v nepřekonatelného. Když se Chilané v poslední dvacetiminutovce nadechli k poslednímu náporu, vytáhl z rukávu jeden krásný tygří skok k tyči a jeden penaltový zákrok jakoby "ze záhrobí" proti nabubřelé panence Eduarda Vargase. V tu dobu už přitom za sebou měl dalších pět zákroků, a to by se chtělo říct, že většina z nich ani omylem nebyla rutinních.

Nyní tak na peruánského golmana nikdo nevyzrál už ve čtyřech vyřazovacích duelech v řadě, které se rozprostírají mezi tři různé Copy. Moje nová oblíbená statistika. Konzistence sama. (Pokud zapomenete na tu Brazílii. A skutečnost, že má na YouTube i svou vlastní vlastní kompilaci.)

#5 Paolo Guerrero vyhrál osobní minisouboj s Vargasem

José Paolo Guerrero si dál jede svou vlastní ligu. V nastavení tohoto semifinále si na hraně ofsajdu zkušeně počíhal na kolmý pas Tapii, nenuceně obkroužil brankáře Aríase a do odkryté klece vsítil svou druhou branku na letošním šampionátu. Jednalo se již o jeho 13. zářez v dějinách Copy Amériky, čímž se (před Vargasem) osamostatnil na čele tabulky aktivních fotbalistů. Celkově se vyrovnal například legendárnímu Argentinci Gabrielovi Batistutovi na dělené páté příčce historicky nejproduktivnějších hráčů.

Na úplné čelo nyní Guerrero ztrácí už jenom čtyři zásahy, což v kombinaci s příští Copou, která se koná už za rok, nezní úplně nereálně. Ale co je teprve vtipné — Guerrero se s těmi dvěma góly na kontě zároveň řadí k favoritům na zisk (své již třetí) koruny pro nejlepšího střelce tohoto turnaje. Maximem jsou totiž stále jenom dvě branky, kterých letos dosáhlo celkem třináct různých hráčů včetně Japonce Kojiho Miyoshiho, jenž si před brzkým vypadnutím vystačil s pouhými 188 odehranými minutami.

Posledních dvou utkání šampionátu se zúčastní dohromady osm borců se dvěma gólovými zápisy a ten cynik ve mně se už teď modlí za dvě bezbrankové remízy. No nebylo by to báječné? Na jedné straně pár aránguizovek vrchem, a k tomu by se nejspíš rozdávaly zlaté kopačky narychlo uplácané z modelíny.