Vyhodit, či nevyhodit?

Rada, Čuhel nebo Uhrin ml. to už mají za sebou. Vítězslav Lavička krizi překonal a pod dalšími trenéry se jejich židle povážlivě klinká... Nebyl by to ani řádný ročník tuzemské ligy, pokud by alespoň polovina klubů nevyměnila kouče. Zatímco někteří fanoušci jsou netrpěliví a výkřiky "XY ven" můžeme slyšet už po menší sérii neuspokojivých výsledků, tak mnoho trenérů své kolegy úpěnlivě hájí a kritizují většinu trenérských rošád. Jak to ale s vyhazovy trenérů je? Kdy jde o jediné možné řešení a kdy lze naopak vyhazov trenéra označit za velmi krátkozraký? Tyto otázky se dnes pokusím alespoň částečně zodpovědět. Jelikož se s vyhazovy můžeme setkat nejen u týmů bojujících o setrvání v první lize, ale i u týmů bojujících o pohárové pozice, rád bych toto téma rozdělil na tyto dvě skupiny.

Týmy bojující o poháry

V případě těchto týmů je samozřejmě takový radikální krok, jakým výměna na pozici kouče je, třeba velmi důkladně promyslet. Něco jiného samozřejmě je, kdyby se klub typu Sparty či Plzně namočil do bojů o udržení, ale obecně bych si dovolil tvrdit, že pro klub s ambicemi je lepší stabilita, než neustálé hledání nějaké ideální varianty, jak jsme mohli krásně vidět na Slavii (jež během posledních pěti let desetkrát měnila svého lodivoda) či Olomouci (sedmkrát). Naopak Slovácko dalo důvěru trenéru Habancovi a ten jim to nyní bohatě splácí, když v minulé sezoně skončil jihomoravský celek na šestém místě a i letos si zatím zdatně vede.

Nechápejte mě ovšem špatně, důvěra v trenéra není samospásná. Musí být podložena jeho kvalitní koncepcí a následným pozitivním vývojem. Některé kluby si natolik zakládají na tom, že zbytečně své trenéry nevyhazují, že pak zbůhdarma utrácejí své peníze, když kvalitní hráče trénuje nedostatečně kompetentní trenér a klub pak hraje pod své možnosti. To jsme mohli vidět u Slovanu Liberec, který z prozatímního trenéra Petříka udělal trenéra dlouhodobého a i přesto, že měl k dispozici hráče kalibru Štajnera, Váchy či Gebre Selassieho, tak nedokázal svůj klub vést k boji o poháry a naopak se pohyboval v dolní polovině tabulky. Podobně Mladá Boleslav až nepochopitelně dlouho držela u kormidla Ladislava Mináře, který s jedním z nejbohatších klubů České republiky předváděl - v nadsázce řečeno - fotbalovou variaci na hokejový Viťaz Čechov.

U lépe postavených klubů, jež pravidelně bojují o poháry nebo se alespoň dlouhodobě pohybují v horních patrech tabulky, by si měl majitel hledět toho, že se klub někam posouvá, zlepšuje se a jeho herní projev získává určitou tvář. Pokud dochází ke stagnaci nebo dokonce negativnímu vývoji, tak by se měl vážně zamýšlet, jestli je kouč osobou na svém místě. Důležitou roli zde hraje i postupná přestavba kádru. Alex Ferguson razil heslo, že cyklus úspěšného týmu trvá čtyři roky a následně se musí výrazně okysličit. Právě tento úkol dělá mnohým (nejen) českým trenérům problémy. Možná i proto, že málokdy mají příležitost nějaký klub dlouhodobě vést. Doplatil na to třeba František Komňacký v jabloneckém Baumitu, kdy mu bylo vyčteno, že tým "zatuchnul". Jsem přesvědčen, že s podobnými problémy by se - dost možná i neúspěšně - potýkal Pavel Vrba, pokud by setrval ve Viktorii Plzeň. Přestavba kádru se nepodařila ani Karlu Jarolímovi ve Slavii, který ji vzal naopak až příliš z gruntu a svůj vyladěný stroj tak nenapravitelně rozklížil. V takovém případě bohužel přestavba kádru rovná se výměna trenéra, i když měl třeba v uplynulém cyklu dobré výsledky. Na druhou stranu nechápu, když vedení vyhodí trenéra, jenž svůj tým v předešlé sezóně dovedl k pohárům či dokonce titulu, po sérii neúspěšných výsledků, jako se to stalo např. Františku Komňackému v Baníku Ostrava. Myslím si, že v takovém případě by klub neměl zapomínat, co trenér už dokázal a v jeho pozici ho podržet. Vzorem by mohl být Slovan Liberec, který přes mistrovskou kocovinu podržel trenéra Šilhavého a ten se mu následně odvděčil třetím místem a spanilou jízdou Evropskou ligou.

Ožehavou situací je, když je trenér relativně úspěšný, ale majitel přesto sáhne po výměně, aby klub dostal na vyšší úroveň. Symbolem podobných rozhodnutí se v zahraničí stal Claudio Ranieri. U nás jsme se s něčím podobným mohli setkat u Viktorie Žižkov, kdy po postupu do první ligy nahradila strůjce postupu Vladimíra Skalbu Stanislavem Grigou nebo loni u Baníku Ostrava, kdy Martina Svědíka (jenž ještě v 15. kole s Baníkem Ostrava okupoval 11. místo) nahradil během zimní pauzy František Komňacký. Zrovna poslední mnou zmíněná změna je příkladem špatného rozhodnutí v této záležitosti. Naopak majitel Chelsea Abramovič udělal zjevně dobře, když místo šedivé myšky Ranieriho dosadil José Mourinha, budoucího "Special One". Je opravdu obtížné vyhodnotit, kdy tým dosáhl svého maxima a kdy mu naopak impuls v podobě jiného trenéra umožní tohoto maxima dosáhnout. A v tom případě - jakého trenéra...

Jak už jsem několikrát napsal, majitel ambiciózního týmu by měl dohlížet na to, aby se jeho tým neustále ubíral kupředu. V českých podmínkách to bohužel není vždy jednoduché - kluby musí často prodávat hráče, aby stabilizovaly rozpočet. Jindy zase hráč natolik prahne po zahraničním angažmá, že je nemožné nebo nesmyslné (pokud hrozí, že by "trucoval") ho v klubu držet. Některé kluby (typické je to pro Slovan Liberec) pak spíše, než vyvíjející se tým připomínají Červenou královnu z knih Lewise Carolla, jež musela neustále běžet, aby se udržela na místě. Podobně i tyto kluby musí neustále kvalitně pracovat a neustále začínat s budováním týmu od znova, aby se i přes skromnější prostředky a s tím spojené časté odchody hráčů udržely v popředí ligového peletonu.

Zajímavou událostí bylo 26. kolo ročníku 2012/2013 Gambrinus ligy, kdy dva kluby peroucí se o poháry - Jablonec a Olomouc - na poslední chvíli vyměnily trenéry. Jabloneckého Kotala vystřídal jeho asistent Skuhravý, zatímco v Olomouci Pivarníka vystřídal Kotůlek, rovněž asistent. Oba kluby tehdy svorně tvrdily, že tento náhlý zásah měl být impulsem pro uvadající mužstvo, aby se probralo a v posledních zápasech zabojovalo o postup do pohárů. Ponechme stranou to, že minimálně v Pivarníkově případě šlo spíše o záležitosti mimo trávník a zaměřme se na tento krok, jak byl kluby oficiálně prezentován. Dle mého jde totiž o nadobyčejně hloupou ideu, která by byla ospravedlnitelná snad pouze v případě, kdyby měl klub v záloze nějakou nadstandardní náhradu, která by neznamenala jen krátkodobý impuls, ale mohla by klub i nadále plnohodnotně vést. Když se však ukázalo, že jediné, co těmto klubům zbývá, je obsadit volnou židli - ve vší úctě k panům Skuhravému s Kotůlkem - nezkušenou rychlokvaškou, tak mi opravdu rozum nebere, co tím klub zamýšlel. I kdyby impuls zafungoval, tak jako se to ostatně povedlo Jablonci, tak provést svůj tým všemi nástrahami předkol evropských pohárů je skutečně náročným úkolem pro opravdové české TOP trenéry a dobře vysoustruhované týmy. Nic z toho ovšem Jablonec po odchodu Lafaty s Kovaříkem (což potopilo koneckonců už samotného Kotala) a se Skuhravým na lavičce nesplňoval. Evropská mise tak nakonec skončila neúspěšně, ač trvala déle, než se očekávalo (Jablonec prošel až do čtvrtého předkola Evropské ligy, když prve vyřadil norský Strömsgodsert). Jelikož samotný postup do předkol evropských pohárů není krom jakési virtuální prestiže zárukou jakýchkoliv benefitů, tak bych si strategii "vyhodíme trenéra, ať mužstvo povzbudíme do ligového finiše o poháry" dovolil označit za jednu z největších bizarností, jež naše fotbalová scéna vyplodila.

V zásadě bych si dovolil tvrdit, že majitelé ambiciózních klubů by měli se změnami na postu kouče šetřit, zbytečně nepanikařit, ale zároveň by měly dbát na to, aby jejich klub v dlouhodobém horizontu nestagnoval.

Týmy bojující o udržení

Zatímco v případě klubů bojujících o poháry jsem spíše pro to, aby se trenéři měnili co nejméně, tak u klubů z opačného konce tabulky chápu, že se občas odhodlají k zoufalým činům. Málokdo má "koule" na to, aby dal trenérovi důvěru v to, že si dovede vybudovat úspěšný tým, a podržel ho i v případě sestupu. Podobné štěstí měl Vlastimil Petržela při svém působení v Bohemians Praha, kdy mu bylo umožněno, aby si přetvořil mužstvo k obrazu svému, přestože si toto budování vyžádalo nejprve sestup do druhé ligy, který se však bohatě vyplatil, když Petrželův tým okolo Šírla, Čontofalského, Hartiga či Kisela nejen, že vybojoval zpátky prvoligovou příslušnost, ale v sezóně 2001/2002 dokonce obsadil čtvrté místo. To se však podaří málokdy a zejména v dnešní době, kdy i zavedené kluby mají problém sehnat sponzory se nedivím klubům na hraně sestupového pásma, že bojují o udržení stůj co stůj.

Nicméně i zde platí, že vedení klubu by mělo být soudné a chápat, že ne vždy je klidný střed pro klub dosažitelný. Některé kluby zkrátka dlouhodobě vrávorají na hraně sestupu a např. 12. místo by neměli považovat za nic skličujícího, proto mě třeba překvapilo, že Příbram loni vyhodila Františka Straku, ačkoli se se svým týmem nacházel právě na onom 12. místě. Jako poslední kapku tehdy Jaroslav Starka označil prohru 0:4 s Duklou Praha v českém poháru. To považuji za velmi vágní důvod, jelikož pohár není příliš respektovaná soutěž a zejména pro klub typu Příbrami nemá žádný význam. Skóre 0:4 sice není nic, čím by se příbramští fanoušci mohli chlubit, ale Dukla Praha je respektovaný klub, který byl v té době navíc v herní pohodě. Spíše si tak myslím, že Jaroslava Starku vystrašila pověst Straky jakožto krátkodobého kouče a chtěl tedy předejít jeho "tradičnímu" náhlému úpadku.

Zároveň zde ovšem platí - ostatně jako u všech klubů - že rychlé výměny trenérů nevypovídají nic hezkého o stavu vedení a klubu obecně. Rošády v případě hrozby sestupu sice chápu, ale to neznamená, že je v pořádku měnit trenéra téměř ob kolo. Něco podobného předvedla Viktorie Žižkov, když v sezóně 2008/2009 nejdříve po pěti kolech vyhodila Stanislava Grigu, toho nahradil Josef Csaplár, který na lavičku usedl, povyprávěl o vizi "klubu západního střihu", která se už zatím nesmazatelně zapsala do análů nejslavnějších výroků české ligy, a o sedm utkání později už své místo přenechal Zdeňku Ščasnému. V takovém případě prostě vedení muselo neoddiskutovatelně udělat chybu - buď dalo důvěru kouči, jenž si ji nezasloužil a nebo naopak bylo přehnaně netrpělivé. Kapitolou samou o sobě pak jsou vyhazovy po jednom nebo dvou kolech. Názorným příkladem je vyhození Karola Marka od týmu Baníku Ostrava po prvním kole v ročníku 2011/2012, kdy jeho tým prohrál 3:4 s Teplicemi. Představitelé klubu mi v takovýchto klubech připomínají rodiče, jež se o školní výsledky svého dítěte v průběhu roku (práci týmu během letní či zimní přípravy) nezajímají, a pak najednou uvidí děsivé vysvědčení a začnou překotně jednat. Korunu těmto vyhazovům ovšem nasadilo vedení budějovického Dynama, když vyhodilo trenéra Soukupa po nepovedené generálce na ligové jaro s Mladou Boleslaví. Co k tomu víc dodat...

Závěrem bych tedy zdůraznil, že u týmu bojujících o udržení dokážu lépe pochopit, když se snaží své problémy vyřešit vyhazovem trenéra, jelikož zde - na rozdíl od boje o poháry - může takovýto krátkodobý impulz splnit svůj účel více než dostatečně, ale všeho s mírou.