Vratká pravda o "zápasu smrti"
Rok 2012 je skoro za námi. Hned v jeho první polovině uplynulo 40 let od nástupu dánské královny Markéty II. na trůn a třicet ode dne, kdy vypukla válka o Falklandy. Připomněli jsme si 50. výročí Rolling Stones, Srbsko s Bosnou a Hercegovinou oslavily 20. výročí své nezávislosti. Mimoto se ale zapomínalo na ještě jednu událost. A je otázkou, zda ne oprávněně...
V létě roku 1942, v průběhu německé okupace Kyjeva, podvyživená a vyčerpaná eskadra ukrajinských fotbalistů, sdružená pod univerzálním názvem FC Start, sehrála po množství vítězství nad rumunskými či maďarskými celky vpravdě osudové klání. To klání, které později vešlo do dějin jako "zápas smrti".
Souboru někdejších hráčů Dynama či Lokomotivu Kyjev se tehdy postavil nechvalně proslulý německý mančaft s názvem Flakelf. Motivace nacistů jakožto iniciátorů akce nemohla být prozaičtější: nevyhnutelný triumf Flakelf demonstruje německou sílu a naopak poničí ukrajinskou morálku. Před výkopem se mělo hromadně salutovat napřímenou pravicí, na průběh střetnutí dohlížel rozhodčí v uniformě SS - odveta za nedávnou porážku 1:5 se měla rodit jakoby sama.
Jenže tak se, jak už patrně tušíte, nedělo. Komplikace se dostavily už při úvodní zdravici. Ukrajinská parta hrdě odmítla hajlovat a namísto toho jako jeden muž vzkřikla heslo "FixculHura", nám dobře známé jako "Ať žije sport!". Inu, fotbal vskutku přežil. Sami protagonisté nikoliv. Příštího večera, po výhře 5:3, byla kompletní jedenáctka zastřelena německými vojáky...
Tedy aspoň tak kázala jedna ruská verze příběhu. Ta, jež byla součástí komunistické propagandy a kterou fotbaloví historici prakticky zcela zavrhli koncem minulého století. Na jiné důsledky ukrajinské nebojácnosti ovšem vzpomínal hnedka přeživší křídelník Startu Makar Gončarov, který po letech tvrdil, že mužstvo týden nato odehrálo další utkání, pak ale byli jeho členové pozatýkáni, sborově mučeni, dokud se nepřiznali k sabotérství, a nakonec pohromadě deportováni do pracovního tábora.
Právě jeho interpretace dění pěkně zvnitřku, později formulovaná Kuzněcovem ve velké knize o Dynamu, je obecně přijímána jako ta nejpřesnější dostupná. Ostatně jedině ona nám byla schopna poskytnout informace o atmosféře v kabině před i v průběhu klání. Například po strategické, leč nepříliš čitelné návštěvě důstojníka SS těsně před výkopem prý šatna propukla v zuřivou debatu; její vyznění bylo zhruba takové, že se k zápasu přistoupí tak, aby nebezpečný protivník v klidu vyhrál. Avšak jakkoliv byly Němcům promíjeny ostré zákroky a jiné prohřešky, do kabin se Start vracel za příznivého stavu 3:1.
To už situace začínala být definitivně kritická. Odpočívající soubor o přestávce navštívil kolaborant Ševcov, aby jim připomenul, že mají být opatrní; znovu se zastavil také příslušník SS. Ten mužstvu perfektní ruštinou vysvětlil, že i přes výborný prvopoločasový výkon zkrátka není přípustné, aby duel dovedlo do vítězného konce. Teprve tehdy měli být ukrajinští fotbalisté poprvé konkrétně varováni s ohledem na možné důsledky. Nicméně nemohli si pomoct. Sami před válkou na klubové úrovni tvořili jeden z nejsilnějších kolektivů kontinentu - a teď měli dobrovolně prohospodařit dvoubrankový náskok s amatéry od Luftwaffe?
Rozhodčí zápas poníženě ukončil ještě před vypršením řádné hrací doby za stavu 3:5 z pohledu Flakelf. Vítězná strana neslavila, vždyť na odchodu do útrob stadionu viděla i slyšela vojenské psy, kterak rozhánějí davy na tribunách. Bylo evidentní, že Němci porážku chápou jako něco víc než pouhé sportovní selhání. Rozhodně bylo třeba trestat; nějaká násilná akce ihned po závěrečném hvizdu by však akorát ve městě vyvolala rebelii a celá záležitost by se dostala až do Berlína.
Ukrajincům tedy byla umožněna ještě jedna demolice, tentokrát domácího nacionalistického týmu s názvem Ruch (8:0). Dalším působištěm hráčů Startu už pak ovšem nebyl žádný fotbalový stánek, nýbrž velitelství tajné policie v Korolenkově ulici. Tam byli aktéři osudové bitvy trýzněni, nikdo z nich se však dobrovolně nepřiznal. To jen jistý Nikolaj Korotkych byl dopředu prozrazen vlastní sestrou (býval členem NKVD), takže jej Gestapo raději mučilo do posledního výdechu. "Zápas smrti" si vyžádal první oficiální oběť.
Zbylých deset jedinců bylo eskortováno do pracovního tábora v Siretzu, kde se jejich osudy rozešly po různých tragických stezkách. Někteří, jako třeba brankář Abram Gorinstein, doplatili na svůj původ a našli smrt v neblaze proslulé rokli Babí Jar, kde se o rok dříve odehrál známý masakr více než 33 tisícovek Židů. Na stejném místě byl později popraven také trio Kuzmenko-Klimenko-Trusevič, když se v únoru roku 1943 velitel tábora rozhodl po nájezdu partyzánů popravit každého třetího zajatce. Tito tři zkrátka nebyli mezi těmi šťastnými.
Zbytek účastníků "zápasu smrti" se v oné chaotické době ztratil do neznáma nebo byl dostižen pro změnu svými krajany v rámci poválečných stalinistických čistek všech, kdo byli v předešlých letech v kontaktu s nacisty.
A to tito fotbalisté skutečně byli, rozhodně více než bylo zdrávo, nejen s ohledem na jejich potenciální status plnohodnotných reků. Totiž Sovětskému svazu, včetně poválečného ukrajinského ministra sportu Timofeje Strokače, dlouho dělalo velké problémy hrdinský akt FC Start uznat, ba vůbec nějakým způsobem zmínit. Na dotyčné hráče bylo automaticky pohlíženo skrz prsty jako na možné kolaboranty (působili přeci jen v neoficiální lize řízené nacisty); dále jejich zápas s Němci nebyl výslovně schválen Komunistickou stranou (což ukazuje na nežádoucí individualistické, buržoazní praktiky); a nakonec šlo ostatně o Ukrajince, ne Rusy.
Přesto se nakonec hrdé partě dostalo uznání, to ne že ne. Ukrajinskému lidu její čin imponoval, a tak se dříve nebo později museli "sklonit" i sami vrchní režimníci: roku 1971 byla před stánkem Dynama Kyjev vztyčena socha "na památku boje dvou nesouhlasných režimů, který vyhrál ten komunistický"...
Stále tím ale samozřejmě nebyla vyjasněna celá záhada. Přes vábnost a relativní přesvědčivost argumentů, které neomylně vrhají stín na německou stranu, pořád nelze vyloučit, že postupné zmizení všech ukrajinských aktérů bylo čistě náhodné. Koneckonců během pouhých dvou válečných let se populace Kyjeva stihla ztenčit až pětkrát; ze 400 tisíc obyvatel (1941) na 80 tisíc (1943)!
To znamená, že čtyři z pěti Kyjevanů byli v té době buď zabiti, nebo deportováni. Smrt fotbalové jedenáctky by tedy bez podobné legendy zapadla jako nic; a rozhodně by o ní později nebyl natočen film "Vítězství" (1981) se Sylvesterem Stallonem a Pelém jako členy hereckého ansámblu...
V létě roku 1942, v průběhu německé okupace Kyjeva, podvyživená a vyčerpaná eskadra ukrajinských fotbalistů, sdružená pod univerzálním názvem FC Start, sehrála po množství vítězství nad rumunskými či maďarskými celky vpravdě osudové klání. To klání, které později vešlo do dějin jako "zápas smrti".
Souboru někdejších hráčů Dynama či Lokomotivu Kyjev se tehdy postavil nechvalně proslulý německý mančaft s názvem Flakelf. Motivace nacistů jakožto iniciátorů akce nemohla být prozaičtější: nevyhnutelný triumf Flakelf demonstruje německou sílu a naopak poničí ukrajinskou morálku. Před výkopem se mělo hromadně salutovat napřímenou pravicí, na průběh střetnutí dohlížel rozhodčí v uniformě SS - odveta za nedávnou porážku 1:5 se měla rodit jakoby sama.
Jenže tak se, jak už patrně tušíte, nedělo. Komplikace se dostavily už při úvodní zdravici. Ukrajinská parta hrdě odmítla hajlovat a namísto toho jako jeden muž vzkřikla heslo "FixculHura", nám dobře známé jako "Ať žije sport!". Inu, fotbal vskutku přežil. Sami protagonisté nikoliv. Příštího večera, po výhře 5:3, byla kompletní jedenáctka zastřelena německými vojáky...
Tedy aspoň tak kázala jedna ruská verze příběhu. Ta, jež byla součástí komunistické propagandy a kterou fotbaloví historici prakticky zcela zavrhli koncem minulého století. Na jiné důsledky ukrajinské nebojácnosti ovšem vzpomínal hnedka přeživší křídelník Startu Makar Gončarov, který po letech tvrdil, že mužstvo týden nato odehrálo další utkání, pak ale byli jeho členové pozatýkáni, sborově mučeni, dokud se nepřiznali k sabotérství, a nakonec pohromadě deportováni do pracovního tábora.
Právě jeho interpretace dění pěkně zvnitřku, později formulovaná Kuzněcovem ve velké knize o Dynamu, je obecně přijímána jako ta nejpřesnější dostupná. Ostatně jedině ona nám byla schopna poskytnout informace o atmosféře v kabině před i v průběhu klání. Například po strategické, leč nepříliš čitelné návštěvě důstojníka SS těsně před výkopem prý šatna propukla v zuřivou debatu; její vyznění bylo zhruba takové, že se k zápasu přistoupí tak, aby nebezpečný protivník v klidu vyhrál. Avšak jakkoliv byly Němcům promíjeny ostré zákroky a jiné prohřešky, do kabin se Start vracel za příznivého stavu 3:1.
To už situace začínala být definitivně kritická. Odpočívající soubor o přestávce navštívil kolaborant Ševcov, aby jim připomenul, že mají být opatrní; znovu se zastavil také příslušník SS. Ten mužstvu perfektní ruštinou vysvětlil, že i přes výborný prvopoločasový výkon zkrátka není přípustné, aby duel dovedlo do vítězného konce. Teprve tehdy měli být ukrajinští fotbalisté poprvé konkrétně varováni s ohledem na možné důsledky. Nicméně nemohli si pomoct. Sami před válkou na klubové úrovni tvořili jeden z nejsilnějších kolektivů kontinentu - a teď měli dobrovolně prohospodařit dvoubrankový náskok s amatéry od Luftwaffe?
Rozhodčí zápas poníženě ukončil ještě před vypršením řádné hrací doby za stavu 3:5 z pohledu Flakelf. Vítězná strana neslavila, vždyť na odchodu do útrob stadionu viděla i slyšela vojenské psy, kterak rozhánějí davy na tribunách. Bylo evidentní, že Němci porážku chápou jako něco víc než pouhé sportovní selhání. Rozhodně bylo třeba trestat; nějaká násilná akce ihned po závěrečném hvizdu by však akorát ve městě vyvolala rebelii a celá záležitost by se dostala až do Berlína.
Ukrajincům tedy byla umožněna ještě jedna demolice, tentokrát domácího nacionalistického týmu s názvem Ruch (8:0). Dalším působištěm hráčů Startu už pak ovšem nebyl žádný fotbalový stánek, nýbrž velitelství tajné policie v Korolenkově ulici. Tam byli aktéři osudové bitvy trýzněni, nikdo z nich se však dobrovolně nepřiznal. To jen jistý Nikolaj Korotkych byl dopředu prozrazen vlastní sestrou (býval členem NKVD), takže jej Gestapo raději mučilo do posledního výdechu. "Zápas smrti" si vyžádal první oficiální oběť.
Zbylých deset jedinců bylo eskortováno do pracovního tábora v Siretzu, kde se jejich osudy rozešly po různých tragických stezkách. Někteří, jako třeba brankář Abram Gorinstein, doplatili na svůj původ a našli smrt v neblaze proslulé rokli Babí Jar, kde se o rok dříve odehrál známý masakr více než 33 tisícovek Židů. Na stejném místě byl později popraven také trio Kuzmenko-Klimenko-Trusevič, když se v únoru roku 1943 velitel tábora rozhodl po nájezdu partyzánů popravit každého třetího zajatce. Tito tři zkrátka nebyli mezi těmi šťastnými.
Zbytek účastníků "zápasu smrti" se v oné chaotické době ztratil do neznáma nebo byl dostižen pro změnu svými krajany v rámci poválečných stalinistických čistek všech, kdo byli v předešlých letech v kontaktu s nacisty.
A to tito fotbalisté skutečně byli, rozhodně více než bylo zdrávo, nejen s ohledem na jejich potenciální status plnohodnotných reků. Totiž Sovětskému svazu, včetně poválečného ukrajinského ministra sportu Timofeje Strokače, dlouho dělalo velké problémy hrdinský akt FC Start uznat, ba vůbec nějakým způsobem zmínit. Na dotyčné hráče bylo automaticky pohlíženo skrz prsty jako na možné kolaboranty (působili přeci jen v neoficiální lize řízené nacisty); dále jejich zápas s Němci nebyl výslovně schválen Komunistickou stranou (což ukazuje na nežádoucí individualistické, buržoazní praktiky); a nakonec šlo ostatně o Ukrajince, ne Rusy.
Přesto se nakonec hrdé partě dostalo uznání, to ne že ne. Ukrajinskému lidu její čin imponoval, a tak se dříve nebo později museli "sklonit" i sami vrchní režimníci: roku 1971 byla před stánkem Dynama Kyjev vztyčena socha "na památku boje dvou nesouhlasných režimů, který vyhrál ten komunistický"...
Stále tím ale samozřejmě nebyla vyjasněna celá záhada. Přes vábnost a relativní přesvědčivost argumentů, které neomylně vrhají stín na německou stranu, pořád nelze vyloučit, že postupné zmizení všech ukrajinských aktérů bylo čistě náhodné. Koneckonců během pouhých dvou válečných let se populace Kyjeva stihla ztenčit až pětkrát; ze 400 tisíc obyvatel (1941) na 80 tisíc (1943)!
To znamená, že čtyři z pěti Kyjevanů byli v té době buď zabiti, nebo deportováni. Smrt fotbalové jedenáctky by tedy bez podobné legendy zapadla jako nic; a rozhodně by o ní později nebyl natočen film "Vítězství" (1981) se Sylvesterem Stallonem a Pelém jako členy hereckého ansámblu...
Komentáře (366)