Věčně marný boj Josého Mourinha
José Mourinho vyhrál další titul, řadit jeho jméno po bok největších trenérských velikánů fotbalové historie by však bylo stejné jako oceňovat dělníky, kteří postavili Hundertwassehaus, místo samotného Hundertwassera.
Tituly jsou samozřejmě důležité. V každém sportu píší historii vítězové; vždy tomu tak bylo a vždy tomu tak i bude. Kouzlo fotbalu však spočívá v tom, že jde o jediný masově rozšířený kolektivní sport, v němž může být trenér zcela osvobozen od prosté funkce motivátora - zatímco v hokeji, basketbalu, baseballu nebo třeba házené pracuje každý kouč s pevně danými pozicemi hráčů, fotbaloví stratégové mohou improvizovat, a ti úplně nejlepší to také dělají. Ideální fotbalový trenér musí být trochu tělocvikář, trochu šachista a trochu filozof. Fotbal je romantická hra, jejíž historický vývoj formovaly v první řadě velké myšlenky. José Mourinho se pouze naučil velmi dobře ovládat své řemeslo.
Pokud se totiž bavíme o skutečných legendách, zjistíme, že šlo prakticky bez výjimky o muže, kteří přinesli do hry něco nového. Je důležité uvědomit si, že toto není polemika s Mourinhovými výsledky, obžaloba jeho herního stylu, ani slepá apologetika romantických "arkádových" stratégů, pro něž jsou trofeje vždy až na druhém místě; toto je pouhé konstatování, že připustíme-li diskusi o Mourinhově zařazení na seznam největších trenérů v dějinách, neporovnáváme jej s Manuelem Pellegrinim ani Brendanem Rodgersem. V této společnosti jsou jeho konkurenty pánové, kteří kromě velkých výsledků dokázali také změnit vnímání fotbalu jako takového.
Jde o prostou snahu nepídit se pouze za tituly, ale za skutečným odkazem. Mourinhovým kšaftem budou vyhrané medaile. Bude jich hodně (už nyní má na kontě 22 různých trofejí ze čtyř zemí, a to je jeho kariéra sotva v polovině), dost možná nejvíce v celé historii, ale až budou kronikáři příštích generací pátrat po jeho kariéře, spokojí se s následující větou: "José Mourinho dosáhl velkých věcí, protože si půjčil filozofii od Helenia Herrery." Možná připomenou památný výrok Arriga Sacchiho, který jednou prohlásil, že budoucnost fotbalu bude méně o akci a více o reakci. Podotknou, že Portugalec vyhrál vše, co se vyhrát dalo, ale nebudou mít zapotřebí psát knihy o tom, jak toho dokázal.
Co totiž nejvíce odlišuje Mourinha od skutečných legend je fakt, že Portugalec nehledá cesty, jak na hřišti dominovat. Má geniální schopnost analyzovat soupeře, vynulovat jeho největší zbraně a sbírat tak důležitá vítězství, ale odmítá aktivně budovat cokoliv, co bychom někdy v budoucnu mohli nazývat "Mourinhovým stylem". Dominance přitom nemusí být založena pouze na ofenzivním pojetí - vždyť i totální fotbal, jak jej kdysi (nezávisle na sobě) definovali Rinus Michels s Valerijem Lobanovským, je v podstatě pouze o nápadu rozšiřovat hřiště s míčem na kopačkách a naopak jej zužovat bez něj. Sám Mourinho se v počátcích své kariéry ostatně učil od Louise van Gaala, který z myšlenky totálního fotbalu (bránit i útočit jako jeden tým, bez ohledu na primární pozice jednotlivých hráčů) přímo vychází. Tato filozofie jde poměrně snadno ohnout do podoby současné Chelsea; Mourinhovy vzájemně se prolínající a vystupující defenzivní bloky mají esenciální základ v Michelsově Ajaxu.
Důležité je, že Mourinho nebyl tím, kdo na začátku přišel s nápadem; není inovátorem, nikam fotbal jako takový neposouvá. Je jako herec, který umí dokonale zahrát jakoukoliv roli - takového herce si královsky zaplatí každý ambiciózní režisér, ale on sám se potom nesmí divit, když se noví studenti budou učit hrát podle skutečných osobností. Být revolucionářem je náročná cesta bez záruky úspěchu, a Mourinho je příliš pohodlný na to, aby ji byl ochoten podstoupit. Ne, když hned na první odbočce číhá příslib mnohem snáze získatelných trofejí.
Helenio Herrera, jehož negativistický přístup, ješitná povaha, strategický um a důraz na budování kultu vlastní osobnosti dělají z Mourinha jeho poměrně přesnou reinkarnaci, také nebyl tím, kdo vymyslel catenaccio - v Itálii se o této otázce vedou spory, nejznámější je však "rybářský" příběh Nerea Rocca. Podle něj mladý Rocco jednou na břehu přemýšlel, jak co nejefektivněji zabránit inkasování zbytečného množství gólů, když vtom si všiml, že rybáři používají dvě sítě: jednu 'základní' a jednu 'náhradní', určenou k pochytání ryb, které tou první proklouzly. Tato historka je sice možná přitažená za vlasy, právě takto ale vznikají fotbalové dějiny - Roccův nápad pojistit obrannou trojici stažením jednoho záložníka na post libera (přímo před brankáře) dal vzniknout celé jedné důležité kapitole historie fotbalu. A nezáleží na tom, že Karl Rappan totéž udělal už ve 30. letech v Ženevě a Alexander Abramovič o pár let později v Samaře. Důležité je, že catenaccio vstoupilo do dějin. Po Mourinhovi žádný podobný odkaz nezbude.
Nelze přitom argumentovat tím, že ve fotbale bylo již vše vymyšleno; i mezi současnými trenéry je několik velkých inovátorů. Marcelo Bielsa jednou najde svoje jméno v učebnicích u hesla "vysunutý pressing", Pep Guardiola zase redefinoval princip držení míče. Mimochodem, jestli má někdo ze současnosti možnost stát se jednou nejlepším trenérem všech dob, je to právě Guardiola - jeho Barcelona totiž vítězila díky tomu, že byla prakticky neporazitelná. Pokud soupeř nemá míč, nemůže vstřelit gól, a pokud nevstřelí gól, nemůže vyhrát. Chelsea třeba jednou vypiluje svůj současný styl k naprosté dokonalosti, stále ale bude fundamentálně možné ji porazit, protože nedominuje, nechává hrát soupeře. Kdyby teď Mourinho s Guardiolou sehráli dvacet vzájemných utkání a Portugalec všechny vyhrál, stále to nezmění vůbec nic na tom, že Guardiola je větším trenérem - možná ne úspěšnějším, ale větším.
Mourinhova rezignace na systematickou tvorbu vlastního herního odkazu ho v této kategorii staví i pod jména jako Luciano Spalletti, který v roce 2006 vynalezl systém 4-6-0, Rafa Benítez, jehož Valencia kdysi představila světu nyní už klasické 4-2-3-1, nebo jeho současná nemesis Arséne Wenger. To on jako první v Anglii začal stavět ofenzivně laděné hráče na pozice krajních beků a přímo se tak podepsal pod jeden z nejdůležitějších taktických prvků Mourinhova stylu. Portugalci je nutno přiznat, že správně nasadil tři střední záložníky proti klasickému 4-4-2, tato myšlenka - tedy přečíslit soupeře v jedné oblasti a získat tak na svoji stranu územní převahu - však vznikla už před válkou ve Vídni, kde Matthias Sindelar zjistil, že útočník může běhat i dozadu.
Současný kouč Chelsea jednou najde svoje jméno po boku Herrery nebo Bély Guttmanna. Všichni skvělí stratégové, trochu cynici, trochu negativisté, vesměs egoisté posedlí trofejemi. "Guns to hire". Oni ale fotbal nijak nemění ani nikam neposouvají, pouze těží maximum z práce těch, kteří přišli před nimi. A proto José Mourinho nepatří a nikdy nebude patřit mezi největší trenéry historie - ti si totiž uměli zajistit nesmrtelnost u všech fanoušků, ne jen u těch, kteří podporovali jejich týmy v té krátké době jejich vlády.
Tituly jsou samozřejmě důležité. V každém sportu píší historii vítězové; vždy tomu tak bylo a vždy tomu tak i bude. Kouzlo fotbalu však spočívá v tom, že jde o jediný masově rozšířený kolektivní sport, v němž může být trenér zcela osvobozen od prosté funkce motivátora - zatímco v hokeji, basketbalu, baseballu nebo třeba házené pracuje každý kouč s pevně danými pozicemi hráčů, fotbaloví stratégové mohou improvizovat, a ti úplně nejlepší to také dělají. Ideální fotbalový trenér musí být trochu tělocvikář, trochu šachista a trochu filozof. Fotbal je romantická hra, jejíž historický vývoj formovaly v první řadě velké myšlenky. José Mourinho se pouze naučil velmi dobře ovládat své řemeslo.
Pokud se totiž bavíme o skutečných legendách, zjistíme, že šlo prakticky bez výjimky o muže, kteří přinesli do hry něco nového. Je důležité uvědomit si, že toto není polemika s Mourinhovými výsledky, obžaloba jeho herního stylu, ani slepá apologetika romantických "arkádových" stratégů, pro něž jsou trofeje vždy až na druhém místě; toto je pouhé konstatování, že připustíme-li diskusi o Mourinhově zařazení na seznam největších trenérů v dějinách, neporovnáváme jej s Manuelem Pellegrinim ani Brendanem Rodgersem. V této společnosti jsou jeho konkurenty pánové, kteří kromě velkých výsledků dokázali také změnit vnímání fotbalu jako takového.
Jde o prostou snahu nepídit se pouze za tituly, ale za skutečným odkazem. Mourinhovým kšaftem budou vyhrané medaile. Bude jich hodně (už nyní má na kontě 22 různých trofejí ze čtyř zemí, a to je jeho kariéra sotva v polovině), dost možná nejvíce v celé historii, ale až budou kronikáři příštích generací pátrat po jeho kariéře, spokojí se s následující větou: "José Mourinho dosáhl velkých věcí, protože si půjčil filozofii od Helenia Herrery." Možná připomenou památný výrok Arriga Sacchiho, který jednou prohlásil, že budoucnost fotbalu bude méně o akci a více o reakci. Podotknou, že Portugalec vyhrál vše, co se vyhrát dalo, ale nebudou mít zapotřebí psát knihy o tom, jak toho dokázal.
Co totiž nejvíce odlišuje Mourinha od skutečných legend je fakt, že Portugalec nehledá cesty, jak na hřišti dominovat. Má geniální schopnost analyzovat soupeře, vynulovat jeho největší zbraně a sbírat tak důležitá vítězství, ale odmítá aktivně budovat cokoliv, co bychom někdy v budoucnu mohli nazývat "Mourinhovým stylem". Dominance přitom nemusí být založena pouze na ofenzivním pojetí - vždyť i totální fotbal, jak jej kdysi (nezávisle na sobě) definovali Rinus Michels s Valerijem Lobanovským, je v podstatě pouze o nápadu rozšiřovat hřiště s míčem na kopačkách a naopak jej zužovat bez něj. Sám Mourinho se v počátcích své kariéry ostatně učil od Louise van Gaala, který z myšlenky totálního fotbalu (bránit i útočit jako jeden tým, bez ohledu na primární pozice jednotlivých hráčů) přímo vychází. Tato filozofie jde poměrně snadno ohnout do podoby současné Chelsea; Mourinhovy vzájemně se prolínající a vystupující defenzivní bloky mají esenciální základ v Michelsově Ajaxu.
Důležité je, že Mourinho nebyl tím, kdo na začátku přišel s nápadem; není inovátorem, nikam fotbal jako takový neposouvá. Je jako herec, který umí dokonale zahrát jakoukoliv roli - takového herce si královsky zaplatí každý ambiciózní režisér, ale on sám se potom nesmí divit, když se noví studenti budou učit hrát podle skutečných osobností. Být revolucionářem je náročná cesta bez záruky úspěchu, a Mourinho je příliš pohodlný na to, aby ji byl ochoten podstoupit. Ne, když hned na první odbočce číhá příslib mnohem snáze získatelných trofejí.
Helenio Herrera, jehož negativistický přístup, ješitná povaha, strategický um a důraz na budování kultu vlastní osobnosti dělají z Mourinha jeho poměrně přesnou reinkarnaci, také nebyl tím, kdo vymyslel catenaccio - v Itálii se o této otázce vedou spory, nejznámější je však "rybářský" příběh Nerea Rocca. Podle něj mladý Rocco jednou na břehu přemýšlel, jak co nejefektivněji zabránit inkasování zbytečného množství gólů, když vtom si všiml, že rybáři používají dvě sítě: jednu 'základní' a jednu 'náhradní', určenou k pochytání ryb, které tou první proklouzly. Tato historka je sice možná přitažená za vlasy, právě takto ale vznikají fotbalové dějiny - Roccův nápad pojistit obrannou trojici stažením jednoho záložníka na post libera (přímo před brankáře) dal vzniknout celé jedné důležité kapitole historie fotbalu. A nezáleží na tom, že Karl Rappan totéž udělal už ve 30. letech v Ženevě a Alexander Abramovič o pár let později v Samaře. Důležité je, že catenaccio vstoupilo do dějin. Po Mourinhovi žádný podobný odkaz nezbude.
Nelze přitom argumentovat tím, že ve fotbale bylo již vše vymyšleno; i mezi současnými trenéry je několik velkých inovátorů. Marcelo Bielsa jednou najde svoje jméno v učebnicích u hesla "vysunutý pressing", Pep Guardiola zase redefinoval princip držení míče. Mimochodem, jestli má někdo ze současnosti možnost stát se jednou nejlepším trenérem všech dob, je to právě Guardiola - jeho Barcelona totiž vítězila díky tomu, že byla prakticky neporazitelná. Pokud soupeř nemá míč, nemůže vstřelit gól, a pokud nevstřelí gól, nemůže vyhrát. Chelsea třeba jednou vypiluje svůj současný styl k naprosté dokonalosti, stále ale bude fundamentálně možné ji porazit, protože nedominuje, nechává hrát soupeře. Kdyby teď Mourinho s Guardiolou sehráli dvacet vzájemných utkání a Portugalec všechny vyhrál, stále to nezmění vůbec nic na tom, že Guardiola je větším trenérem - možná ne úspěšnějším, ale větším.
Mourinhova rezignace na systematickou tvorbu vlastního herního odkazu ho v této kategorii staví i pod jména jako Luciano Spalletti, který v roce 2006 vynalezl systém 4-6-0, Rafa Benítez, jehož Valencia kdysi představila světu nyní už klasické 4-2-3-1, nebo jeho současná nemesis Arséne Wenger. To on jako první v Anglii začal stavět ofenzivně laděné hráče na pozice krajních beků a přímo se tak podepsal pod jeden z nejdůležitějších taktických prvků Mourinhova stylu. Portugalci je nutno přiznat, že správně nasadil tři střední záložníky proti klasickému 4-4-2, tato myšlenka - tedy přečíslit soupeře v jedné oblasti a získat tak na svoji stranu územní převahu - však vznikla už před válkou ve Vídni, kde Matthias Sindelar zjistil, že útočník může běhat i dozadu.
Současný kouč Chelsea jednou najde svoje jméno po boku Herrery nebo Bély Guttmanna. Všichni skvělí stratégové, trochu cynici, trochu negativisté, vesměs egoisté posedlí trofejemi. "Guns to hire". Oni ale fotbal nijak nemění ani nikam neposouvají, pouze těží maximum z práce těch, kteří přišli před nimi. A proto José Mourinho nepatří a nikdy nebude patřit mezi největší trenéry historie - ti si totiž uměli zajistit nesmrtelnost u všech fanoušků, ne jen u těch, kteří podporovali jejich týmy v té krátké době jejich vlády.
Komentáře (757)