Týden v Ligue 1 (15)

Pomalu, ale jistě se blížíme polovině ligových bojů a opět jsme mohli vidět několik zajímavých zápasů. V dnešním díle se zaměříme na mladé hráče, kteří krapet zůstávají za očekáváním, a na Monaco, které na tom není o nic lépe. Vtipnou vložkou je gól kola, na kterém se hrubkou podepsal gólman Edel. Přirozeně nechybí ani další díl o zajímavých hráčích, který pomalu finišuje, na řadu totiž přicházejí útočníci.


Událost kola: Mladé pušky se slepými náboji

Francie je dobře známá díky své zdánlivě nevyčerpatelné zásobě kvalitních mladíků, kteří kromě domácích klubů působí zejména v Anglii, ojediněle pak i v jiných ligách (za všechny uveďme jednoho z hrdinů zlaté devatenáctky Antoine Griezmanna, který pravidelně nastupuje v základu španělského Realu Sociedad a patří k nejnadějnějším mladým hráčům celé soutěže). Vedle těch úspěšně se prosazujících nicméně existuje i několik hráčů, jejichž pověsti o obrovském potenciálu přerůstají jejich skutečné výkony na hřišti, alespoň prozatím; nemluvím teď o těch, kteří doposud nedostali šanci (jako Yaya Sanogo nebo Ishak Belfodil), ani o těch, kteří šanci dostali a přesvědčili, ale momentálně z různých důvodů nehrají (Karim Aït-Fana nebo Abdelhamid El Kaoutari), a ani o těch, kteří ukázali potenciál, ale zabíjejí svůj talent zbytečnou laxností nebo ne zrovna ideálním přístupem (Ludovic Sané, Maxime Gonalons nebo donedávna Pierre-Emerick Aubameyang). Zaměřím se totiž na trojici mladíků, kterým se i přes snahu nedaří tolik, jak se očekávalo.

V první řadě je třeba zmínit Yohana Molla. Křídelník patřící Monaku měl na hostování v týmu nováčka z Caen získat potřebné zkušenosti s prvoligovým fotbalem, pozvednout ofenzivu červenomodrých a naplno ukázat, proč se jeho jméno ve Francii zmiňuje i přes nízký věk s obrovským respektem. Mollo však v uplynulých 14 zápasech ze všeho nejvíc ukázal, že mu sice vlohy kvalitního křídla nechybí, ale jeho psychika, odolnost a schopnost podávat konstantní výkony, což jsou ve vrcholovém fotbale minimálně stejně důležité atributy jako samotný talent, zatím nejsou na takové úrovni, jak se možná předpokládalo... Caen po výborném začátku, kdy vyloupilo Marseille a přehrálo Lyon a kdy byly Mollovy výkony skutečně nadprůměrné, upadlo do obrovské krize a propadlo se tabulkou z prvního místa až do sestupových vod. Jediný, kdo v současnosti zbědovaný manšaft táhne, je další mladík, elitní střelec Youssef El-Arabi, který díky své schopnosti udržet se ve vrcholné formě i přes bídnou hru zbytku týmu a také díky neuvěřitelné gólové potenci vystřídal na trůnu pro aktuálně nejpříjemnější překvapení ligy podzimní komety Daniela Braatena a Dimitri Payeta.

Zbytek týmu se pak víceméně dělí na dvě skupiny - opory, jejichž výkony sice od skvělého srpna poklesly, ale nadále se dají počítat mezi důležité hráče týmu (sem patří gólman Alexis Thébaux, kapitán Nicolas Seube a dvojice záložníků Benjamin Nivet a Romain Hamouma), a víceméně celý zbytek kádru, jehož výkonnost se propadla stejně prudce jako výkonnost celého Caen. A právě v této, poslední skupině ční nad jmény jako Hertaux, Leca, Tafforeau nebo Traoré to Mollovo jako vyhaslý maják. Mollo je skutečně nadán výjimečným talentem, o tom nikdo, kdo ho viděl coby perfektně pasující součástku fungujícího týmu, nepochybuje. Otázka ovšem je, zda se mu někdy v budoucnu podaří odbourat onu nestálost, labilitu a neschopnost strhnout tým svým výkonem, vyčnívat nad ostatními, když se nedaří. Mollova hlava se zdá být rozhodně větším problémem než jeho nohy.

Druhým příkladem je Yannis Tafer, klasický útočník, který momentálně vypomáhá Toulouse dostat se ven z nezáviděníhodné situace, v níž se klub vyznávající fialovou barvu momentálně nachází. Kmenový hráč Lyonu přišel do týmu trenéra Casanovy společně s Paraguaycem Federicem Santanderem, pro nějž jde o vůbec první evropskou zkušenost, a dostal za úkol vyplnit díru, která zela v útoku TFC po odchodu hvězdy André-Pierre Gignaca a dlouhodobém zranění jeho náhradníka Xaviera Pentecoteho.

Prvním zarážejícím faktem je skutečnost, že ačkoliv oba forvardi přišli ve stejnou dobu a začínali ze stejné startovní čáry, místo v sestavě si pro sebe urval Santander, a to i přesto, že Tafera předchází pověst obrovského talentu a mistra Evropy do 19 let, který by měl v dohledné době táhnout mateřský Lyon za úspěchy. Budoucí útok snů pro fanoušky Les Gones? Asi byste stěží narazili na někoho, kdo by se nezasnil nad trojicí vychvalovaných mladíků - Antoine Lacazette, Yannis Tafer, Grégory Pied... (Na jeho obranu je nutno říct, že Toulouse se podařilo s úspěchem adaptovat do sestavy jiného neznámého hráče, rovněž z Jižní Ameriky a rovněž bez evropských zkušeností; jedná se o pravého beka Adriana Gunina. Tento pokus o déjá vu však toulouským zatím příliš nevychází.)

Taferovu krátkou kariéru v Toulouse však provází ještě jeden zarážející fakt: první volba Santander rozhodně nebudil dojem platné posily (až do posledního zápasu, kdy svým perfektním výkonem pomohl vykrást Auxerre), zejména jeho ne zrovna impozantní tělesná konstituce je v porovnání s Gignacem, na jehož hru na hrotu bylo Toulouse zvyklé a jenž patří mezi nejsilnější ligové hráče vůbec, nepříjemnou změnou pro záložníky TFC. Avšak Taferovi se nejenže nepodařilo Santandera ze základu vytlačit, ale navíc ještě přestal plnit formální roli prvního náhradníka - při Santanderově absenci staví Casanova tutéž sestavu jako na začátku ligy, tedy šest záložníků a žádného klasického forvarda (chudák Sören Larsen, poslední klasický forvard na soupisce, to má zřejmě už definitivně spočítané). Tafer tak zůstává žolíkem, který se do hry sice dostává poměrně pravidelně, ale málokdy má čas a prostor skutečně předvést, co v něm je. Dělá Toulouse chybu, že lyonskou naději nevyužívá naplno, nebo udělal chybu sám Tafer, že odešel do týmu, který jeho přednosti nedokáže využít? Zatím to totiž skutečně vypadá, že by fialoví uvítali na jeho místě spíše jiného lyonského mladíčka, Ishaka Belfodila, jehož pozitura (je vyšší a těžší než obrovitý Bafétimbi Gomis!) budí opravdový respekt a rozhodně je Gignacovi blíže než ta Taferova.

Někde na pomezí stojí Francis Coquelin. Tento defenzivní záložník či pravý obránce dostává šance na hřišti poměrně sporadicky a profiluje se jako schopný náhradník s dobrým fotbalovým myšlením, který dokáže hru mužstva v hloubi pole oživit a rozhýbat přechod do útoku, ale zároveň jsou v jeho hře poměrně výrazně hluchá místa, která občas trvají déle, než by bylo zapotřebí. Coquelin se zkrátka s týmem nesžil úplně ideálně a je znát, že kostra mužstva drží a funguje i bez jeho pomoci. Nejednat se o výpomoc ze slavné juniorky Arsenalu, která by tedy teoreticky měla v klidném středu L1 spolehlivě sbírat minuty a připravovat se na působení v anglické nejvyšší soutěži, nejspíš by se nebylo proč nad Coquelinem zastavovat; mladý Francis je snaživý, zkouší hrát, občas mu to nevychází, což není nic neobvyklého pro hráče jeho věku.

Pokud vás do hry nepouští Arnold Mvuemba, na francouzské poměry lehce nadprůměrný a na britské maximálně průměrný štít, dá se to sice objasnit větší zkušeností a spolehlivostí, a zároveň se dá namítnout, že právě zkušenost a spolehlivost je pro tuto pozici klíčová a Coquelin tak vlastně nemá kde tyto vlastnosti nabýt, byť by byl sebetalentovanější... Jenže faktem je, že Mvuemba zkrátka hraje lépe než Coquelin, který si, ač to fanoušci Arsenalu jistě neradi slyší, zřejmě ukrojil v podobě hostování v Bretani příliš velké sousto. A co se pozice pravého obránce týče, tam je mladý Francouz až třetí volbou poté, co se před něj vedle chřadnoucí stálice Sosy dostal i Maxime Baca, který rozhodně není žádnou superstar...


Moment kola: Monaco v krizi, má Lacombe stále pevnou půdu pod nohama?

Pět kol uplynulo a opět přišel čas podívat se na zoubek špatně hrajícímu Monacu. Pokud by se v současnosti někdo chtěl pustit do hodnocení formy knížecího celku, nejlépe by ji pravděpodobně vystihl přídomek "tristní", Lacombovi svěřenci totiž za posledních 10 kol poznali pouze jednou jedinkrát, co je to výhra, a to proti jednomu z nejbližších konkurentů v tabulce, Nancy, jinak v jejich podání vidíme pouze šeď a bídu. Těžko věřit, že právě toto mužstvo v prvním pole potrápilo na Stade Gerland slavný Lyon, kde nebýt skvělého Llorise vyválčili i výhru.

Hlavním faktorem, který Monaco sráží až na samé dno L1, je bezesporu sporadicky se prosazující útočná řada, defenzívu (vedenou skvělým brankářem a kapitánem Ruffierem a švédským matadorem Hanssonem) totiž má, věřte nebo ne, třetí nejlepší v lize, spolu s Lorientem je dokonce jediným klubem ze spodku tabulky, který má kladné skóre. Není tedy žádný div, že "Les Rouge et Blanc" vcelku suverénně hájí post remízového krále, v jejich dosavadních 15 utkáních s konkurencí nebyl znám vítěz hned devětkrát! Alfou a omegou celého problému je již zmíněný chabě produktivní útok, bilance sedmi klání, kdy celý tým vyšel gólově naprázdno, mluví za vše (hůře je na to m pouze slabé Arles). Nezvyklou roli nejlepšího střelce týmu musí plnit spíše podhrotový hráč Park Chu-Young, dobrá forma Aubameyanga a Niculaeho z úvodních kol je (zdá se) nenávratně pryč. Mělo by se tedy vedení začít reálně zamýšlet nad změnou na postu hlavního trenéra? Nedá se to rozhodně zpochybnit, případný sestup by totiž byl pro tento slavný klub malou fotbalovou tragédií.

Abychom ale nesvalovali vše na hlavu trenéra Lacomba - klíčem k nezáviděníhodným výsledkům možná bude příliš kosmopolitní kádr, který vzhledem ke své národnostní roztříštěnosti může jen stěží držet nějak výrazněji pohromadě. Vždyť na soupisce monackých jsou borci celkem 16 národností! Konkrétně jde, kromě Francouzů, ještě o borce ze Švédska, Japonska, Ghany, Pobřeží Slonoviny, Konga, Kamerunu, Demokratické republiky Kongo, Brazílie, Mali, Argentiny, Nigérie, Gabonu, Toga, Rumunska a Koreje. Výsledek je podobný, jako když pejsek s kočičkou vařili dort.


Opět se jednou dohrávalo...

Tento týden byl opět jednou ve znamení dohrávek dříve odložených zápasů, splnit si své resty muselo hned 6 týmů. První přišlo na řadu střetnutí Brestu s Lens, konečně se totiž umoudřilo bretaňské počasí, které v sobotu donutilo utkání přerušit již v poločase. Nováčkovi z Brestu se přestávka rozhodně vyplatila, smetl totiž svého soka v poměru 4:1 a odsoudil ho tak k pádu do tvrdé reality starostí o holou záchranu.

Ve středu jsme pak mohli shlédnout zbytek dohrávek, a kdo vsadil na remízu, mohl slavit hned 2x, skončila tak totiž jak dlouho očekávaná bitva mezi silnými Marseille a Rennes (0:0), tak zápas na pažitu valencienneském, kde se představilo Saint-Étienne. V prvním poločase mířil za hosty přesně šikovný útočník Riviére, v tom druhém pak vyrovnával Danic.

Především utkání na Stade Vélodrome bylo velice zajímavé a ačkoli branka nepadla, mohli jsme vidět plno šancí, ohánět se musel především gólman Mandanda, který dokonce chytil penaltu. Pro Marseille znamenal dodatečný bod návrat na první příčku tabulky, odkud by se svěřenci trenéra Deschampse jen velmi neradi stěhovali níže.

Právě OM má však v posledních týdnech velice nabitý program, který by se mohl projevit na výsledcích. Les Phocéens totiž nemají tak široký kádr, jak by bylo potřeba - ukázkou budiž nucené zaskakování středního záložníka Kaborého na pravém beku poté, co se zranil Cézar Azpilicueta. O kvalitě základní sestavy modrobílých žádný soudný člověk nepochybuje, ale tým čekají ještě těžká utkání (například doma s Lyonem nebo v Lize mistrů s Chelsea) a organismus hráčů je po namáhavém podzimu opotřebovaný a panující počasí mu také příliš nepřidává...


Hvězdy kola:

1. Marvin Martin
Už je tomu hodně dávno, co se Sochaux mohlo chlubit tím, že jeho ofenziva je jednou z nejlepších v celé lize. K tomuto nečekanému obratu po loňské nemastné neslané sezoně zavelel kromě nečekaně úspěšného útočného dua především pravý křídelník Marvin Martin, který tvoří společně s Ryadem Boudebouzem a Nicolasem Maurice-Belayem proklatě produktivní ofenzivní trojzubec; přidejte k tomu nejproduktivnějšího obránce ligy Perquise a máte odpověď na otázku, proč ono odvážné 4-1-3-2 tolik funguje. Sochaux hraje zkrátka "totální fotbal". Na hřišti Caen řádil především fantastický Martin, který svůj skvělý výkon podpořil dvěma asistencemi a byl hlavním důvodem toho, že modročervení prohráli před vlastními diváky hrozivým skóre 0:3 a propadli se ještě hlouběji do sestupového bahna.

2. Bruno Grougi
Bruno Grougi, střední záložník Brestu, vypadá jako opravdový alternativec: dlouhé řídké vlasy spletené do copánků vytvářejí spíše dojem kavárenského bohéma než profesionálního fotbalisty. Jenže Grougi fotbalistou je, a ne jen tak ledajakým; řadí se totiž k nejproduktivnějším hráčům na svém postu, a to v rámci celé Francie. Loni dal v L2 deset gólů, letos se sice rozjížděl pomaleji a zpočátku vůbec neměl místo v sestavě, ale poslední dobou už se opět objevuje na trávníku (nejčastěji na úkor českého legionáře Mičoly) a jeho výkony stoupají geometrickou řadou; můžeme směle říci, že je to právě zapojení Grougiho coby důležitého elementu brestské hry, co pomohlo skromný celek znovu "nakopnout" po krátkém období útlumu následovaném pádem z prvního místa tabulky. Zvedající se Lens popravil vlasatý démon hned dvěma góly.

3. Federico Santander
Auxerre šlo do domácího zápasu s Toulouse ve slušné formě, podpořené dlouhou domácí sérií neporazitelnosti, i když ta byla trochu pošramocena domácí prohrou s AC Milán v Lize mistrů, která odsunula naději burgundských na jarní pokračování v Evropě do roviny hodně odvážné teorie. Nicméně s Toulouse mají modrobílí dobrou bilanci a samotní Le Tefece ani zdaleka nepřipomínali onu mašinu ze začátku ligy, která drtila soupeře jako na běžícím pásu. K obratu zavelel právě mladičký Federico Santander, o kterém se rozepisuji v tomto díle výše (v článku o Yannisi Taferovi) - nejprve asistoval na vyrovnávací Braatenovu branku, poté se trefil sám. A byla to trefa vítězná.

Ideální sestava:
Steve Mandanda (Marseille) - Paul Baysse (Brest), Alaixys Romao (Lorient), Milan Biševac (Valenciennes), Sylvain Armand (PSG) - Loïc Perrin (Saint-Étienne), Bruno Grougi (Brest), Marvin Martin (Sochaux), Nene (PSG) - Federico Santander (Toulouse), Grégory Pujol (Valenciennes)
Náhradníci: Damien Grégorini (Nancy) - Damien Perquis (Sochaux) - Benoït Cheyrou (Marseille) - Bafétimbi Gomis (Lyon)


Gól kola: Bafetimbi Gomis (Olympique Lyonnais)

Kdo sledoval závěr klání mezi PSG a Lyonem, jistojistě nevěřil vlastním očím. PSG totiž kráčelo k velmi cenné výhře na domácím stánku Olympique, ale v osmdesáté sedmé minutě předvedl gólman Pařížanů Apoula Edel kiks jako vystřižený z vesnického přeboru.

Brankář s arménskými kořeny se chystal provést zcela běžný výkop, nicméně celý jednoduchý úkon vykonal tak špatně, že trefil nejblíže stojícího hráče, kterým byl k jeho smůle lyonský Bafe Gomis, který si chytře potáhl míč, a precizně zakončil podél nešťastníka mezi třemi tyčemi PSG. Zde se můžete shlédnout zábavnou scénku, kterak se zrodila prozatím zřejmě největší minela probíhajícího ročníku.

Zde se na zápas můžete podívat.




Téma: Nejzajímavější jména na francouzských trávnících. Díl 10: Útočníci(1/2)

V našem seriálu o nejzajímavějších jménech na francouzských trávnících už jsme se dostali až na samý konec: přicházejí na řadu hrotoví útočníci, kterých představíme ve dvou částech hned 12. Následovat bude přehled šesti nejprogresivnějších trenérů, nejkrásnějších stadionů a nejzajímavějších hráčů z druhé ligy. Teď už ale k forvardům, mezi nimiž jsou i opravdu velké ryby - namátkou Erding, Gameiro nebo El-Arabi...

Mevlüt Erdinç (Paris Saint-Germain)

Když se hovoří o nejlepší útočné vozbě Ligue 1, nedá se mluvit pouze o hvězdami nabitých soupiskách Lyonu či Marseille, opravdovou extratřídu totiž nabízí i tým z hlavního města Francie, kde trenér Koumboaré sází na asi nejlépe se doplňující ofenzivní dvojici celé ligy, kterou právě Erdinç utváří s obrovitým Hoarauem.

Oproti Hoarauovi, který hrál ještě ve čtyřiadvaceti druhou ligu, ale u tureckého reprezentanta bylo mnohem dříve jasné, že to jednou dotáhne tak vysoko, koneckonců už těsně po dovršení plnoletosti hrál vcelku pravidelně v útoku Sochaux. Pořádně na sebe ale upozornil bezesporu až ve svých posledních dvou sezónách v dresu Lvů, dvakrát po sobě totiž v podprůměrném celku dokázal zatížit konta soupeřů jedenácti góly, na mladíka, který těsně překročil dvacítku, velmi slušný počin. Není třeba příliš zmiňovat, že nikdo v klubu nebyl produktivnější.

A rázem si mohl vybírat z řad zájemců, kde jej nejvíce zaujal jeho současný zaměstnavatel, nová náhrada za odcházející hvězdu Paříže Pauletu byla na světě. A výkony rtuťovitého hrota všem očekáváním odpovídaly - hned první rok za "les Parisiens" nasázel patnáct branek, opět nikdo nebyl lepší. A do probíhajícího ročníku vstupovalo celé PSG s ještě větším očekáváním, novým jménem na soupisce totiž byla další hvězda v rámci Ligue 1, Brazilec Nené, který se také okamžitě zařadil do základu sestavy. Čtveřice Erdinç, Hoarau, Giuly, Nené prozatím v 15 zápasech nastřílela 20 branek, rozhodně solidní potence. (žádná ofenzíva nenastřílela letos v lize tolik branek)

A samotný Erdinç už opět může začít pomalu pomýšlet na možnou změnu dresu, nelze totiž počítat s tím, že by neměl motivaci zamířit za ještě lepším. Vedle těchto záležitostí klubových od něj můžeme očekávám velké věci i na poli reprezentačním, nikoli však Francie, v jejíž jménu si vyzkoušel výběr do 17 let, dnes již totiž pravidelně hraje za tým Turecka. A fanoušci z Malé Asie v něj rozhodně vkládají velké naděje, kdo jiný by měl koneckonců jednou nahradit stárnoucího Nihata?

Moussa Sow (Lille OSC)

Když se před začátkem sezóny tipovali možní nejlepší střelci ligy, většinou se skloňovala již prověřená jména tradičních kanonýrů, jako je např. Lisandro, Gignac či Niang. Lisandro se však prozatím marně snaží najít bývalou formy kvůli nepříjemným zranění, Gignac, přestoupivší do Marseille, je na tom podobně a Niang pro jistotu hodil celou misi v Ligue 1 za hlavu a zamířil do Turecka.

Kdo je tedy nahradil? Vedle letos neskutečného El Arabiho se vyprofilovalo jakožto zabiják další nečekané jméno - Moussa Sow, jenž před započetím ročníku v tichosti, mimo stranu zájmu, přestoupil z Rennes do Lille s vizitkou průměrného hráče, který by měl plnit roli jasného náhradníka. Senegalec narozený ve Francii nicméně již před započetím ligových bojů posadil na lavičku jak kanonýra Fraua, tak jednu z největších hvězd sestavy Gervinha a zlí jazykové okamžitě přišli s teoriemi, zpochybňujícími dobrý zdravotní stav trenéra Garciy. Samotný Sow však odpověděl po svém a vloženou důvěru splatil svému kouči 10 brankami v síti gólmanů, jako např . Llorise, Doucheze či Carrassa.

Jak je možné, že se tento ještě před nedávnem zatracovaný útočník proměnil v ostrostřelce par excellence? Vše ještě utvrzují jeho atributy, není ani příliš rychlý, ani moc vysoký, v silových soubojích neexceluje, přesto střílí branky s železnou pravidelností. Nabízí se tu i drobná paralela s plzeňským útočníkem Rezkem, který také není nikterak zářivý talent, přesto si díky své píli a vynikající záloze, která mu vše usnadňuje, připisuje jeden gólový zářez za druhým. Těžko spekulovat, zda by někdy v budoucnu bývalý mládežnický reprezentant Francie mohl zamířit do nějakého opravd ového velkoklubu, navíc se zdá, že Lille by pro něj mohlo být tím pravým, klubem, kde bude za hvězdu, a zapomene se tak, že byl kdysi považován za hráče bez budoucnosti.

Olivier Giroud (Montpellier Hérault SC)

Spanilá jízda loňského Montpellieru unikla asi málokomu, tehdejší nováček přišel do nejvyšší soutěže s vizitkou celku, který bude bojovat o holé přežití, nakonec však sehráli rovnocennou partii se špičkou celé ligy a málem se probojovali až do milionářské Ligy mistrů. Vyhlídky před aktuálním ročníkem však nevypadaly tak růžově, kádr totiž opustily dvě největší hvězdy sestavy, Tino Costa a Victor Hugo Montaňo, a byl tu tak přítomen jeden obrovský problém - kdo je má při nikterak silné finanční situace MHSC nahradit?

S nahrazením Montaňa to však nakonec nebylo tak problematické, jak by se původně mohlo zdát, na jeho místo totiž přišel z druholigového Tours Olivier Giroud, který si ve druhé lize vybojoval jméno produktivního hrotu. A přesně takto jej můžeme vidět i v letošním ročníku, Montpellier totiž nedává příliš mnoho branek, a urostlý Francouz tak musí plnit nevděčnou roli osamoceného střelce, na kterém leží veškerá tíha střílení gólů. Nevede si však vůbec špatně, i díky svým výborným fyzickým dispozicím (1,92 metru, 88 kilogramů) je velmi nepříjemným soupeřem pro každého obránce Ligue 1, především v hlavičkových soubojích nemá konkurenci. A jeho gólový příspěvek mluví za vše, polovina nastřílených branek celého týmu, srovnání s hvězdným Gignacem se nabízí více než kdy jindy. Uvidíme, jestli ho napodobí i kariérním vzestupem.

Youssef El-Arabi (SM Caen), Nolan Roux (Stade Brestois 29)

Pokud se Caen ještě zvedne a ubrání prvoligovou příslušnost - tým na to určitě má - pak bude s největší pravděpodobností muset poděkovat v první řadě právě svému kanonýrovi, skvělému Youssefu El-Arabimu, aktuálně nejlepšímu střelci nejvyšší soutěže. Rodák a odchovanec Caen, který si k reprezentování vybral zemi svých předků, totiž Maroko (kde tak může vytvořit neskutečně úderný útok s Marouanem Chamakhem, ke kterému se hodí i typově), je v současnosti jediným hráčem v celém týmu, který nepůsobí jako stín sebe sama, ba naopak - jako by ho špatné výsledky mužstva burcovaly k ještě lepším výkonům. Momentálně je El-Arabi nejlepším hráčem celé ligy společně s Neném z PSG.

Velmi dobře se ukazuje i další talentovaný mladík, Nolan Roux z Brestu, který má ale na rozdíl od El-Arabiho výhodu lépe fungujícího týmu v zádech; ať už mluvíme o českém duu Lička-Mičola, které je momentálně v lehkém útlumu, nebo o nebývale produktivním středním záložníkovi Grougim (který naopak hraje čím dál lépe), nebo o nenápadném, ale pracovitém univerzálovi Lesoimierovi, je záloha Brestu největší devízou týmu a Roux z její hry notně profituje. Není to typ "vlka samotáře" jako El-Arabi, který si své šance sám připravuje i proměňuje, působí spíše dojmem poslední instance vepředu, skvěle sehrané s týmem, která svým vířivým pohybem představuje permanentní nebezpečí pro branku soupeře a namísto jinde vídaného "postávání" na hrotu přidává do hry nový, živější prvek.

O obou těchto hráčích už jsme pojednávali ve velmi podrobném srovnání, kde si můžete o přednostech, slabinách a celkových herních profilech obou borců udělat komplexní obrázek. Odkaz je zde.

Kévin Gameiro (Lorient)

Je záhadou, proč se Gameirovo jméno neobjevuje častěji v přestupových spekulacích, hlavně co se slunného Španělska týče; zdá se totiž, že třiadvacetiletý štírek, který hraje na vrcholové úrovni od osmnácti let a nastřádal už téměř padesátku ligových gólů, je pro tamní ligu přímo ideálním hráčem. Hravý a technický Gameiro bývá nejméně vidět v utkáních proti týmům se silným středem zálohy, silově zaměřenými stopery nebo vyloženě defenzivním pojetím hry, jako jsou například Nancy, Toulouse nebo Nice, ale dostane-li na hřišti trochu prostoru, zdá se být nepolapitelný.

Zejména jeho souhra s lorientskou ikonou Morganem Amalfitanem je dechberoucí; obě hvězdy bretaňského klubu jako by o sobě věděly i poslepu, dokázaly vždy najít jedna druhou a dopravit míč do soupeřovy sítě. Odchovanec Štrasburku, jehož výška je pouhých 172 cm a jenž působí na hřišti často poněkud "brazilským" dojmem, se navíc po počátečním období sehrávání konečně synchronizoval s větším a silnějším Lynelem Kitambalou a společně, podporování Amalfitanem, udělali z lorientské ofenzivy podobný postrach ligy jako loni, kdy byl oním "třetím do party" momentálně v Nancy poněkud utopený excelentní nahrávač Marama Vahirua.

Gameiro je skutečně mimořádným talentem, prošel všemi reprezentačními kategoriemi Francie od 18 let (už má za sebou i debut v Blancově A-týmu) a v dresu Lorientu se zdá být rok od roku lepší, sebejistější a neomylnější v zakončování. Mluví pro něj i schopnost zahrát na podhrotu i na křídle, i když nejlépe se jeví buď jako součást dvojčlenného útoku vedle vyšší a silnější "věže", nebo jako hrot v tříčlenné ofenzivní vozbě, kde si ovšem může sbíhat za linii křídel a kde je tedy alespoň jedno z nich (jako loni Vahirua) schopné strávit značnou část utkání na hrotu. Představa Gameira bijícího se vepředu s obránci soupeře zcela osamoceně je vzhledem k jeho konstituci poněkud naivní. Ale když si ho člověk představí ve Španělsku...