Tisíceré díky, mistře Ryane Giggsi!

Svého času jej redaktor Guardianu Simon Hattenstone nazval "jedním z posledních gentlemanů ve světě fotbalu". Giggs ho záhy vyvedl z omylu; a iluzí byl tenkrát zbaven leckdo. Následující řádky si tedy u příležitosti hráčova velkého jubilea dávají za cíl připomenout, proč je postava Ryana Giggse nadále hodná obdivu a respektu...

Předně je ale nutno odbýt si jednu nepříjemnou povinnost. Čili vrátit se před onu aféru s nevěrou a zapátrat v paměti, co nás vlastně dříve nutilo vnímat Ryana Giggse jako symbol charakterní čistoty.

Byl to uhlazený styl oblékání; dvojče jménem Paul Scholese jakožto vzorový slušňák; visáž jednoho z těch pohlednějších ostrovanů; Řád britského impéria (samotný Sir Alex Ferguson se mimochodem léta přimlouvá také za titul Sira); obrázek synka a dcerky oslavujících s tátou přímo na trávníku jeden z mnoha titulů; plachá, takřka vždy precizně odměřená gesta...? To mi zpětně přijde poněkud povrchní...

Tím spíš, když si vezmete, co všechno se v souvislosti s nedotknutelným křídelníkem ignorovalo. Vždyť i Roy Keane se ve své autobiografii napůl vážně rozčiloval, že zatímco on byl peskován za každý sebemenší prohřešek na veřejnosti, Giggsovi vše potají procházelo. Zároveň už jen ta "odměřenost", věčně kamenná tvář spolu s pronikavým pohledem, nepůsobila dvakrát přívětivým dojmem (pravda, i tohle je povrchní). Prvky arogantního vystupování lze každopádně hladce vystopovat třeba na Giggsově návštěvě Malty roku 2001 za účelem propagace nové charity Destination Manchester.

Tahle aktivita je jistě sama o sobě záslužná - podílet se na charitativní činnosti -, nicméně tehdejší Velšanovo chování mělo ke chvále na míle daleko. Ostatně takhle, ještě pěkně začerstva, popsal Giggsovu návštěvu uznávaný britský deník Telegraph: "Nikdo se od Giggse nedočkal nějakých vřelých gest, neudělal žádný proslov, sotva se usmál a vrcholem byl pak trapně fádní večerní fundraising, během něhož sám Giggs vydražil Beckhamův dres s číslem 7." Jinými slovy - místnímu miláčkovi Garymu Nevilleovi se tehdy na Maltě konkurence ani zdaleka nenarodila.

Sečteno podtrženo, třebaže Giggs na hrací ploše nijak zvlášť neremcá a málokdy vídá žluté kartonky, v civilu pořádné dávky gentlemanství nikdy nerozdával. Spíše jsme dost dobře žili v mediální masáží živeném přeludu, který pramenil z nebetyčného respektu ke Giggsovi coby solidnímu, mimořádně kvalitnímu hráči. Na druhou stranu: jakmile se provalila jeho aféra s manželkou vlastního bratra, křišťálově pozitivní přístup se změnil v ten pro změnu komplexně negativní. Najednou nebyly důležité výkony na hřišti (stejně jako dříve ty mimo něj), z Giggse byl rázem prostě špatný člověk.

Teď, bezmála dva roky poté, má veřejnost ideální příležitost srovnat se do normálu. Ryan Giggs po prodělání zkušenosti s 244 různými spoluhráči konečně dospěl ke svému tisícímu startu v kariéře, a co víc - právě i jeho prostřednictvím jsme si všichni v úterý připomněli, proč že jsme Giggse "kdysi" tak bezmezně milovali.

I 39letý Ryan Giggs je totiž neskutečně odolný Ryan Giggs, o čemž se hned několikrát přesvědčil takový vitální mladík jako Fabio Coentrão. Inu, když se rodák z Cardiffu zapře, přijde si na něj doopravdy málokdo. Ani takový Cristiano Ronaldo si s pověstnou houževnatostí a pracovitostí velšského veterána nevěděl rady - dokonce lze říci, že Giggs jednoho ze dvou nejlepších fotbalistů planety ustrážil spolehlivěji než před 14 dny Wayne Rooney. Ten o dobrých 12 let mladší Wayne Rooney; mimochodem jedinec, který je odborníky právem považován za jednoho z nejpoctivějších a nejkomplexnějších útočníků planety.

Zkrátka a dobře: pokud se Ryan Giggs během těch dvaceti let musel stáhnout více do středu hřiště, neboť ztratil na rychlosti, a Fergusona by už nejspíš nenapadlo jej přirovnat ke gazele (jak učinil ve chvíli, kdy tehdy 13letého klučinu poprvé spatřil na vlastní oči), na atletičnosti Giggsovi věk pranic neubírá. A chcete znát jeho tajemství? Nevídaně přísná životospráva, v té tkví Velšanův recept na nesmrtelnost.

Někdo by dokonce Giggse nazval obyčejným asketou. Legenda Manchesteru United si totiž vlastně celý profesní život odpírá veškeré oblíbené jídlo a pití - drží permanentní dietu, po léta se nedotkla čokolády ani piva. A to nikoliv nutně proto, že by takové věci škodily lidskému organismu, nýbrž z prosté víry, že se tělo lépe koncentruje, jakmile není odměňováno podobnými dobrotami.

A Giggsovi v kariéře pomohly rovněž další zvláštní techniky, které řada kolegů buď nevyužívá, nebo je ani nezná. Jóga, osteopatie či akupunktura - terapie všech těchto druhů docela běžně plní diář stálice mezi Rudými ďábly. Ve výsledku pak pohublý "Giggsy" protivníkům sice nikdy nenaháněl strach samotným zjevem, o to raději ho pak ale využíval coby skrytou hrozbu. Číslo 11 se skrze neortodoxní praktiky naučilo schopnosti správně aktivovat příslušné svalstvo, jinak řečeno za jakkoliv složité situace dokonale udržovat rovnováhu - což pak v kombinaci s nelidskou akcelerací/rychlostí, případně špičkovou míčovou/kopací technikou, železně vraždilo a také nadále vraždí...

"Giggs je skvělým hráčem. Stále si živě vybavuji zápasy, které jsem proti němu odehrál. Napoprvé mě ohromil podobně jako Luiz Ronaldo. Kdyby byl Francouz, Pirès nebo já bychom vysedávali na lavičce," vysekl jednou velšskému střízlíkovi zvláště hřejivou pochvalu Zinedine Zidane. A pochopitelně není sám, kdo na střety s jistým Ryanem Giggsem, rozeným Wilsonem, těžko zapomíná.

Například James Scowcroft, toho času útočník Ipswiche, Guardianu do detailu popisoval týmový konflikt z prosince 2000, točící se právě kolem neobyčejného umu křídelníka United: "Vzpomínám si, jak se jednou o pauze náš asistent manažera Dale Roberts urval na stopery: ‚Existuje sakra nějaká šance, že byste Giggse hlídali těsněji?‘ a Mark Venus nato zařval: ‚Si to do prdele zkus sám.‘ Byli jsme v šoku."

Tehdy - v době, o níž referuje Scowcroft - se Giggs nacházel poblíž klimaxu své stále nekončící kariéry (kdyby to snad někomu uniklo, v týdnu prodloužil smlouvu o další rok). Proto není divu, že se v následujících letech nevyhnul pár krizovým obdobím. To nejhorší nadešlo zřejmě koncem sezony 2007/08, kdy byl odepisován vskutku kdekým; a obecně lze říci, že ho kolísavost výkonů začala srážet zhruba úvodem kalendářního roku 2005. To jest neuvěřitelných osm let zpátky.

Ani letos Giggs neudivuje nějakou vyrovnaností, vždyť samotné starty sbírá dosti nahodile - některá veledůležitá klání, jako odvetu s Realem či venkovní derby s Liverpoolem, nicméně odehrál celá, což akorát vypovídá o tom, že se nadále těší Fergusonově důvěře.

Dá se tedy směle předpokládat, že Giggs neskončí na takové vlně jako kdysi Bryan Robson či Steve Bruce (oba na sklonku svých kariér nedostali možnost účinkovat ve finále FA Cupu v letech 1994, respektive 1996); a že už vůbec nenapodobí osudy borců jako Paul Ince, Mark Hughes, David Beckham, Roy Keane nebo Ruud van Nistelrooy, kteří si dozajista mohli přát kouzelnější finiš na Old Trafford, než jakého se jim nakonec dostalo.

Vlastně... existují všehovšudy tři jména, jejichž samotné vyslovení dovede Fergusonovi rozzářit oči: Eric Cantona, Cristiano Ronaldo a - Ryan Giggs. O jeho speciálním statusu u skotského manažera se koneckonců dobře ví; a svědčí o něm také výše zmíněná výpověď Roye Keanea. Ferguson má ovšem pro tohle konkrétní protežování hned několik pádných důvodů (kromě oceánu výjimečných show, samo sebou).

Zaprvé se mu povedlo Giggse usměrnit takovým způsobem, že z něj nevyrostl žádný "nový George Best", kterého po památném slalomu z derby s ManCity všem slibovaly snad veškeré britské bulvární plátky; nýbrž zodpovědný "all-rounder", plejer bez větší vady na kráse. (Na tom ale měl svůj podíl rovněž násilnický Ryanův otec, kterého Giggs neviděl od svých 15 let; a jenž zároveň nenaplnil potenciál slibného ragbisty).

Zadruhé se Velšan nikdy nezpěčoval být manažerovou prodlouženou rukou. Například po ostudném debaklu 1:6 od Citizens iniciativně svolal týmovou poradu, aby se plamenným proslovem přičinil o následnou sérii tří čistých kont.

A konečně zatřetí Ferguson ve svém pobočníkovi nepochybně spatřuje svou budoucí náhradu. Giggs se už přece stal vůbec prvním fotbalistou, který ještě za své aktivní kariéry zvládl složit všechny trenérské zkoušky potřebné ke kormidlování na té úplně nejvyšší úrovni. Celý proces mu zabral dlouhých šest let, což je výraz nezměrného odhodlání par excellence.

A jestliže Sir Alex Ferguson na adresu oddaného služebníka neřekne jediné křivé slovo, dopustit na něj přirozeně nedají ani fanoušci. Giggsovi dokonce snadno prominuli i mládežnické pletky s bleděmodrými městskými rivaly; však se sám kapitán anglického výběru do 16 let kdysi dušoval: "Vždy jsem fandil United. Pamatuji si, jak jsem se tam jednoho dne ukázal v červeném triku, a bylo mi řečeno, ať ho sundám."

Vedle toho pak logicky právě tento tábor bude vždy na úkor drsného prohřešku vůči rodinnému i manželskému svazku vyzdvihovat bravurní výkony na zeleném pažitu. Což je svým způsobem jedině dobře. Mistr jednoduché i složité přihrávky a nositel největšího množství vavřínů v historii anglické kopané si totiž úplnou degradaci v žádném případě nezaslouží...