Taktické změny nového tisíciletí #4: Pohyb bez míče

V dalším díle seriálu o taktických změnách po roce 2000 se podíváme na jeden důležitý faktor, který stojí za úspěchem mnoha klubů - zvýšenou pozornost, co se pohybu bez míče týká. Že je ve fotbale klíčové umět dobře s míčem, to je samozřejmostí, jenže v současném rychlejším a atletičtějším pojetí to nestačí.

Důraz na pohyb coby podstatný prvek úspěšné taktiky není ničím novým. Jonathan Wilson, guru fotbalové taktiky, ve své přelomové knize "Inverting The Pyramid" (mapující vývoj fotbalových systémů od počátků v 19. století až po současnost) v tomto smyslu vypíchnul slavný maďarský tým kolem Ference Puskáse; konkrétně zde rozkryl příčiny jejich slavného vítězství nad Anglií z roku 1953 (6:3). V tomto utkání bylo podle Wilsona zásadní, že Maďaři zaskočili věhlasného soupeře vysokou mírou pohybu na hřišti, ignorováním předem stanovených pozic a prohazováním jednotlivých hráčů - zmatení Angličané tím pádem nevěděli, koho si vlastně mají hlídat, a jejich sok tak držel v rukou výraznou výhodu.

Maďarský zázrak však sám o sobě fotbalové trendy nezměnil. Zvýšený důraz na hráčskou versatilitu a pohybové schopnosti přišel právě kolem přelomu tisíciletí - a dospěl až do současné fáze, kdy nejúspěšnější mužstva jako Barcelona dokážou jednoduše "obsadit" hřiště i bez míče. Vývoj v poslední dekádě posunul fotbal z pozice "je důležité umět kopat do balonu" někam k "... a stejně důležité je umět poradit si i bez něj."

Nejpodstatnější výhodou mužstev, která pohyb bez míče zvládají na vysoké úrovni, je vykolejení protivníka z jeho pozice na hřišti, což v ideálním případě vytváří prostor ve strategických místech. Představme si útočníka, na němž "visí" střední obránce: pokud se takový forvard zničehonic vzdálí od soupeřovy branky směrem do středu pole, může se buď oprostit od svého strážce (a tedy získat prostor pro pohodlné převzetí míče), nebo tohoto strážce stáhnout s sebou (a tedy otevřít prostor pro svého kolegu uprostřed protivníkovy obrany).

Tím se dostáváme k dalšímu důležitému faktoru, který má co do činění s univerzální změnou "paradigmatického" rozestavení: tyto nastíněné varianty skutečně fungují jedině v případě, že má náš útočník k dispozici kolegu, který takto získaný prostor dokáže využít. V tradičním systému 4-4-2 byla nejčastější ukázkou efektivního využívání volného pohybu situace, v níž jeden z hrotových útočníků "sestoupil" do hloubi pole, navázal na sebe svého strážce, a uvolnil tak místo pro druhého forvarda. Jenže, na druhou stranu, eliminovat tento trik nebylo nijak těžké: vzhledem k tomu, že záloha a útok se ve 4-4-2 nachází poměrně daleko od sebe, na dva takto hrající útočníky připadali dva "vlastní" obránci, a forvardům se nedostávalo dostatečné podpory.

Jenže - a tento prvek budeme podrobněji rozebírat v dalším díle - moderní fotbal většinou využívá čtyři řady hráčů místo tradičních tří (4-2-3-1, 4-3-2-1 atd. místo 4-4-2), což přirozeně vede ke zkrácení a lepšímu využívání prostorů mezi zálohou a útokem, a tudíž je mnohem jednodušší využívat takto vzniklá místa. Zatímco ve 4-4-2 vepředu spolupracovali většinou pouze oba útočníci, v modelovém 4-2-3-1 může uvolnění samostatného útočníka vytvořit prostor hned pro trojici ofenzivních hráčů, přičemž krajní záložníci (křídla) se pohybují na větším prostoru než ve čtyřčlenném středu pole.

Větší vzájemná provázanost záložníků a kompaktnější využívání místa na hřišti tak může vést k řadě nebezpečných situací - křídelní hráč může vytvářet prostor pro útočníka, ofenzivní záložník pro středního záložníka, atd. A protože moderní fotbalové systémy často staví na mnohem dynamičtějších a ofenzivnějších hráčích na krajích obrany, dochází i k vzájemnému prohazování "lajnových" hráčů. Ve zkratce se dá říci, že systém se čtyřmi řadami hráčů je přirozeně mnohem pohyblivější a elastičtější než ten třířadý - a to zvyšuje nároky fotbalistů na pohyb na hřišti, a tedy i pohyb bez míče.

Již zmiňovaný Jonathan Wilson ve své publikaci zmiňuje výrok Paola Maldiniho, podle nějž za tímto zvýšeným zájmem o pohyblivost hráčů stojí Milán Arriga Sacchiho. "Než do AC přišel Sacchi, záleželo vždy na vzájemném souboji dvou proti sobě stojících hráčů. S jeho příchodem se to změnilo: vše najednou stálo na pohybu bez míče. Díky tomu jsme vyhrávali zápasy," tvrdí legendární obránce.

To vše samozřejmě úzce souvisí s dalšími aspekty moderního fotbalu - na záložníky je kladen mnohem větší tlak po získávání míčů, současní hráči hrají daleko fyzicky náročnějším stylem a hodně týmů využívá rychlé, smrtící brejky, což dohromady dělá z dobrého pohybu po hřišti věc nikoliv volby, nýbrž nutnosti.

A platí to především pro ofenzivní hráče - pokud zůstaneme u systému 4-2-3-1 (či jiného systému s jedním hrotem), pak je právě pohyb pro tohoto osamělého strikera zásadní. Zde můžeme zmínit například jednu z velkých ikon první dekády nového století, portugalského borce Pedra Pauletu - fotbalistu, který jako by symbolizoval přechod od vysokých útočníků s primárním cílem sklepávat a podržet míče k agilnějším, inteligentněji hrajícím hráčům, kteří se dokáží plně zapojovat do hry mužstva. Současní elitní útočníci jako Wayne Rooney jsou mnohem versatilnějšími a univerzálnějšími typy než devadesátková "stará škola" - což má co do činění s vzestupem "falešné devítky" a naopak pádem "klasického dorážeče". To už si však schovejme na příště.