Strasti a slasti britské královny sportu (1.)

Zakládaly se první manufaktury, vedly se tuhé války a také se objevily první zmínky o hře, opravdu nápadně připomínající dnešní podobu fotbalu. To byl středověk! Jestli se ptáte, kde na takovou zábavu vůbec lidé vzali v době neustálých bojů čas, tak vězte, že s takovým dotazem nejste úplně mimo mísu. Fotbal to skutečně zpočátku neměl vůbec jednoduché.

Za kolébku nejoblíbenější míčové hry této planety je všeobecně považována Anglie, potažmo Velká Británie. Právě zde totiž vznikaly první profesionální kluby a rovněž tam spadají kořeny nejstarší fotbalové soutěže na světě. Nápad kopat do nějaké kulaté věci se ovšem urodil již v hlavách našich předků hodně dávno. Například takzvané kudžu, oblíbená hra starověkých Číňanů, je podle odborníků prvním prapředkem dnešního fotbalu. Není však jasné, zda se při kudžu do balonu kopalo nebo se zatím jen házel. To prozměnu římský vynález řečený harpastum už měl svým provozovatelům dovolovat jen hru nohou. Jenže o přesných pravidlech podobných her se můžeme jen dohadovat. Přenesme se teď raději do středověku, doby nám daleko bližší, abychom započali naše putování za historií britské kopané.

Někdy kolem roku 1170 se William FitzStephen vydal na výlet do Londýna. V tu chvíli ještě netušil, že svými poznatky zanedlouho vejde do historie. Zapsal si totiž, že se každého dne po večeři schází na poli partička mladíků, aby si zde pod dohledem rodičů hrála s balonem. Ve své výpovědi rovněž píše, že v té době mělo každé obchodní centrum svůj vlastní fotbalový tým. Konkrétnější je o pár desítek let později neznámý mnich, jenž ve svých spisech zaznamenal, že si hoši skutečně s míčem kopali, nikoliv házeli. Takový způsob zábavy však zároveň odsuzuje, neboť ho považuje za "nedůstojný a zbytečný". Své mínění zdůvodňuje velkou pravděpodobností úrazu při takové činnosti, což mu někdo vyvrátí jen stěží.

Za pravdu nejmenovanému řeholníkovi dává totiž hned několik případů. Výjimkou nebyla především zranění způsobená nožem, který v té době nosil u pasu, řekněme, každý správný chlap. Roku 1280 se tento "trend" stal osudný jistému Jindřichovi, synu Viléma z Ellingtonu. Ještě kuriózněji přišel do nebe jeden mladík na počátku 14. století. Nešikovný soupeř ho v jednom okamžiku postrčil tak nešťastně, že se atakovaný hoch nabodl na ostrý výběžek kanonu odstaveného na kraji hrací plochy.

Proti kopané se ovšem neohrazovali jen víceméně bezejmenní kronikáři, ale i samotní vladaři. Prvním panovníkem, který měl tu čest narazit na problém jménem fotbal, byl Eduard II. Tomu nebyl po chuti zejména fakt, že tehdejší mládež dávala před vojenským výcvikem přednost právě oné žhavé novince. Přitom jeho vizí bylo učinit z Velké Británie zemi s nejkvalitnějším lučištnickým arzenálem v Evropě. Takový zádrhel ve svém plánu vyřešil jednoduše, kopanou zakázal. Totéž opatření ctili i jeho nástupci Eduard III. a Jindřich IV. Nicméně až roku 1410 vydala vláda oficiální prohlášení, ve kterém stálo, že kdo od této doby bude hrát fotbal, čeká ho šestidenní odnětí svobody a k tomu pokuta ve výši dvacet pencí.

Každopádně fotbal se za těchto časů nacházel v dosti svízelné situaci. Byl de facto nelegální, pročež byli jeho nenapravitelní provozovatelé krutě trestáni. Až Jindřich VIII. vyšel vášnivým milovníkům kopané alespoň trochu vstříc. Zakázal jim ji totiž hrát jen na veřejných prostranstvích. I tak to bylo pochopitelně značné omezení, které každou chvíli někdo porušoval. Na druhou stranu kopaná skutečně nebyla jen nevinným sportem. Na stinné stránky této populární zábavy poukazovali zejména kazatelé v klášterech. Tehdejší fotbal byl přeci jen omezen pravidly jen tak, aby se neřeklo, ne-li vůbec. Proto stoupenec puritánů Thomas Eliot označil kopanou za "surové běsnění a extrémní násilí". Ještě pozoruhodnější je pak prohlášení rochesterského biskupa Philipa Stubbse. "Někdy si zlomí krk, jindy záda, nohy, paže. Jednou si vykloubí nějakou část těla, podruhé jim teče krev z nosu. Fotbal probouzí v lidech nepřejícnost a nenávist," zněl jeho názor.

Abyste si dokázali představit, jak takové krvelačné řádění mohlo ve skutečnosti vypadat, tak hra začínala tím, že nejodvážnější mládenec z celé party vhodil balon mezi skrumáž nebojácných těl. Poté vypukla ta pravá vřava. Gól se slavil tehdy, pokud míč narazil do klášterních vrat. Hrálo se stylem všichni proti všem, tudíž je snadno pochopitelné, že nezřídka přišel nějaký ten odvážlivec k újmě na zdraví.

Kopaná však měla i v této nelehké době pár svých stoupenců. Mezi ně se řadili většinou ředitelé škol. Například Richard Mulcaster, ředitel Merchant Taylor’s School, byl dokonce toho názoru, že fotbal skvěle napomáhá nabírání svalové hmoty a celkově tělu jen prospívá.

Při dalším pokračování se přeneseme do novověku, epochy nám o něco bližší, během níž také doznávala kopaná mnoha revolučních změn.