Roberto Baggio - Božský copánek

V době, kdy se z nejkrásnější hry světa pomalu stával tvrdý byznys a sport síly a tvrdosti, běhal po zelených trávnících jeden z mála mužů, který divákům svou hrou stále uměl přinášet radost. Říká se, že Roberto Baggio byl posledním romantikem mezi fotbalisty. Škoda, že v době svého absolutního vrcholu se k němu štěstí obrátilo zády, Božský copánek by si za ty stovky krásných večerů odměnu jistě zasloužil. Ne že by ji nedostal, avšak mohlo to být lepší...

Roberto Baggio se narodil 18. února roku 1967 v italském městečku Caldogno. Otec Fiorindo byl majitelem dílny, která mimo jiné vyráběla dveřní rámy. Ty malému Robertovi, který vyrůstal jako jedno ze sedmi dětí, sloužily jako tyče branek. Již od malička byl velice talentovaným fotbalistou. V deseti letech s míčem uměl věci, jakých mnohdy nebyli schopni ani dospělí, navíc vždy vynikal neuvěřitelným zrychlením. Sotva převzal míč, už byl o pět metrů za soupeřovým obráncem, kterému nezbývalo, než sledovat Baggiův proslulý copánek - poznávací značku již od mládí. S pořádným fotbalem začínal ve Vicenze, kde patrně navěky největší legendou zůstane Paolo Rossi. A právě nejlepší střelec mistrovství světa 1982 byl idolem začínajícího útočníka. V době slavného italského triumfu bylo Baggiovi patnáct, sledování turnaje se pro něj stalo klíčem k pozdější vlastní kariéře. Hned na startu vytoužené dráhy fotbalisty však vystudovaného automechanika potkala nepříjemnost: vážná operace svalů nohou. Baggio měl na zranění vskutku nevídanou smůlu. V pouhých devatenácti měl za sebou již čtyři náročné operace, byl zázrak, že vůbec může hrát... V sezóně 1984/85 nadějný útočník, se střelou přesnou jako matematické vzorce, výraznou měrou pomohl Vicenze k postupu do Serie B, když nastřílel dvanáct branek. Navíc, svými góly na sebe upozornil prvoligové kluby, jeho talent pozorným skautům předních mužstev nemohl uniknout. V létě roku 1985 se Baggio stěhoval do toskánské Florencie, úchvatného města umění, kultury a také slavného mužstva Fiorentina.

Začátky v dresu fialek však byly nesmírně obtížné. Ihned po svém příchodu se totiž Baggio zranil, kvůli zranění musel vynechat půldruhé sezóny! Když se konečně dal dohromady, musel šéfům klubu poděkovat. "Jejich trpělivost pro mne znamenala hodně, kdyby mě hned vyhodili, nevím, co bych dělal," vzpomínal s uznáním Copánek (zatím bez onoho slavného přívlastku Božský...). Robertův první plnohodnotný ročník, 87/88, byl pro fialky ročníkem průměrným. Mužstvo obsadilo osmé místo, Baggio dal šest branek. Přece jen, herní praxe mu stále chyběla, ani se nedalo očekávat, že po takřka dvouleté pauze okamžitě začne sázet gól za gólem. O poznání úspěšnější byla sezóna následující, "desítka s culíkem" se trefila hned patnáctkrát ve třiceti zápasech, což udává úctyhodný průměr 0,5 gólu na zápas. Přitom Baggiovi bylo stále teprve dvacet jedna let, celou kariéru měl před sebou. Roky ubíhaly, pomalu se blížil rok 1990 a s ním spojený očekávaný světový šampionát konající se v Itálii. Baggio byl před turnajem ve výborné formě, vždyť onen rok nasázel sedmnáct branek, navíc již dávno byl velkým miláčkem italských fanoušků, kteří zbožňovali jeho půvabnou nápaditou hru, která doslova připomínala básnění. Právě výkony mladého střelce Fiorentině pomohly až do finále Poháru UEFA, kde však podlehla Juventusu Turín 1:3. Baggio vynikal skvělým pohybem. Bývalo zvykem, že si pro míč sbíhal až do hloubi pole, odkud pak vyrážel k rychlým průnikům středem hřiště. Obránci jej neuměli bránit. Skvělá technika, herní inteligence a nápaditost se stávaly obdivovaným artiklem po celé Evropě. Jedinou viditelnou slabinou byly hlavičky, ovšem zde můžeme Roberta omluvit jeho pouhými 174 centimetry...

Domácí turnaj v Itálii na Squadru Azzurru vyvíjel tlak již mnoho měsíců před samotným startem. Nebylo divu, vždyť modří měli skutečně výborný kádr. Baggio nastupoval střídavě v základní sestavě, či střídal během utkání, kouč Azeglio Vicini však upřednostňoval Sqillaciho a Vialliho. Nepřesvědčil jej ani divoký výpad příznivců Baggia, kteří zničehonic vtrhli do tréninkového kempu Italů a požadovali, aby Baggio více hrál. Vicinim však nehnuli ani tifosi, ani Baggiův úchvatný gól proti Československu. Copánek tehdy brilantně obešel tři obránce plus brankáře Stejskala a pohodlně zavěsil... Itálie nakonec na turnaji skončila smolně v semifinále, kde na penalty podlehla Argentině. Baggio se sice nemýlil, avšak Donadoni a Serena tolik štěstí neměli, Apeninský poloostrov se zahalil rouškou smutku a slz... Útěchou nebylo ani následné vítězné utkání o třetí místo s Anglií, v němž Baggio mimochodem také skóroval. Po turnaji se dočkal zasloužené odměny za skvělé výkony posledních let - zájem o něj projevil turínský Juventus, který nabídl rekordních 19 milionů dolarů. Přestup byl brzy zpečetěn...

Sotva však Baggio podepsal, okamžitě se strhla bouře nevole. Fanoušci Fiorentiny o svůj idol nechtěli přijít, v ulicích města se odehrály nepokoje, při nichž bylo zraněno patnáct lidí. /Byl jsem k podpisu smlouvy donucen," prohlásil ještě ke všemu Baggio v narážce na fakt, že si Fiorentina jeho prostřednictvím chtěla zvýšit rozpočet na několik let dopředu... Pokud to tak skutečně je, jedná se o velký paradox. V Juventusu se totiž Baggio stal Božským, v Juventusu se z něj stala legenda. V dresu bianconeri dostal příležitost předvést vše, co v jeho velikém talentu dřímalo. A škodný nebyl ani Juventus, vždyť například v roce 1993 klub vyhrál Pohár UEFA a hlavní zásluhu na tom měl především Baggio. Právě jeho dvě branky se staly klíčové ve finále s Borussií Dortmund, která v úvodním ze dvou finálových zápasů brzy vedla brankou Rummeniggeho. V kádru Juve se tehdy sešli Baggiové dokonce dva, kromě slavnějšího Roberta ještě také Dino. A také on v utkání skóroval, srovnával na 1:1, Roberto pak dvěma zásahy rozhodl. Vyjma zmíněných dvou jmenovců se v sestavě potkávali také Gianluca Vialli, Andreas Möller, Moreno Torricelli, Fabrizio Ravanelli, nebo Angelo Peruzzi. Jako kouč pak mužstvo vedl slavný stratég Giovanni Trapattoni.

Ve zmíněném roce vítězství v Poháru UEFA se Baggio dočkal také nejvyššího možného individuálního ocenění, to když v jednom roce obdržel cenu FIFA pro nejlepšího hráče světa, stejně jako Zlatý míč od prestižního francouzského magazínu France Football. Byl to pohádkový rok. Hráče, jehož na startu kariéry omezovala častá zranění, najednou potkával jeden úspěch za druhým. Baggio byl na vrcholu sil. Jeho hra byla obdivována celý světem. Parádní góly, působivé přihrávky, či nevídaná rychlost se staly proslulými vlastnostmi velkého hráče. Jen na Scudetto si Božský copánek musel počkat. V první polovině devadesátých let totiž Serii A vévodil výhradně AC Milán vedený geniálním Fabiem Capellem, který perfektně navázal na předchozí úspěšnou práci Arriga Sacchiho. Tým zámožné rodiny Agnelliů se ligového primátu dočkal až v roce 1995, Baggio si však vinou dalšího zranění zahrál jen sedmnáct zápasů, přesto dokázal vstřelit osm gólů. A nutno dodat, že ona vítězná sezóna byla pro Božského copánka v dresu bianconeri poslední. Trenér Marcello Lippi totiž začínal dávat přednost mladičkému Alessandru Del Pierovi, což zkušená hvězda jako Baggio nemohla akceptovat. Není se čemu divit, každý chce hrát. V létě roku 1995 tedy Baggio přestoupil do konkurenčního AC Milán. Mnozí kritikové mu přitom vyčítali, že hlavně pod vidinou většího výdělku...

V našem vyprávění jsme se sice dostali již k roku 1995, je však nutné vrátit se ještě k roku předchozímu. Vždyť se konalo mistrovství světa ve Spojených státech a Italové na něm sehráli věru důležitou úlohu... Mužstvo vedené holohlavým mágem Sacchim patřilo k největším favoritům turnaje, ovšem do bojů o fotbalový grál nevstoupilo nikterak přesvědčivě. Hned první zápas s Irskem nedopadl podle představ milionů modrých tifosi: Baggio a spol. Ostrovanům podlehli 0:1. Další střetnutí s Norskem bylo rozhodující, azzurri museli vyhrát, jinak bylo po nadějích. A nakonec se jim to podařilo, jedinou branku utkání zaznamenal Dino Baggio, již zmíněný jmenovec Roberta. V závěrečném boji s Mexikem se mělo rozhodnout o postupujících definitivně. Ovšem stal se přesný opak. Remíza 1:1 (Massaro-Bernal) skupinu ještě více zamotala, v konečném účtování měly všechny čtyři týmy shodně čtyři body. Vinou skóre ale Italové obsadili až třetí příčku, museli tedy být zahrnuti do tabulky šesti týmů ze třetích míst, z nichž měli po sečtení získaných bodů postoupit čtyři týmy, na další dva pak čekala smutná cesta domů. Azzurri se štěstím proklouzli, mezi šesti mužstvy skončili na poslední čtvrté postupové příčce! A takové problémy v plánu rozhodně nebyly.

Navíc se nedařilo ani Baggiovi, který měl být hlavní hvězdou nejen Itálie, ale i celého šampionátu. "Výkonem připomíná zmoklého králíka," posmíval se Gianni Agnelli, Baggiův šéf z Juventusu. Božský copánek odpověděl po svém. V osmifinále s Nigérií srovnal dvě minuty před závěrečným hvizdem na 1:1, ve sté minutě v prodloužení pak z penalty rozhodl o postupu Italů. Pokutové kopy vůbec byly Baggiovou silnou stránkou. V této kategorii dokonce drží absolutní hráčský rekord: během své kariéry z penalt nastřílel 106 branek, přičemž na to spotřeboval 122 pokusů. Vraťme se však do USA 94. Čtvrtfinálovým sokem azzurri bylo silné Španělsko, opírající se o skvělého brankáře Zubizarretu. Ani slavný Zubi však nedokázal odolat nájezdům dvou Baggiů, o postupu modrých rozhodl Roberto Baggio tři minuty před koncem, když předtím na úvodní trefu Dina Baggia reagoval Španěl Caminero. Rázem bylo vše jinak. Slabé výkony ze základní skupiny byly zapomenuty, finále bylo blízko. Hrdinou byl Božský copánek a jeho nejdražší nohy na světě (nechal si je pojistit na 30 milionů dolarů). Zbývalo porazit Bulhary a pak... Ovšem Balkánci rozhodně nebyli žádní nazdárkové, naopak zvláště schopnosti známého útočníka katalánské Barcelony, Christa Stoičkova, budily respekt. Vlastně to měl být zápas mezi dvěma střelci: Baggiem a Stoičkovem. Nutno dodat, že vítězem se stal Božský copánek, který soupeře dvěma góly v rozpětí pěti minut (20.-25. min.) dokonale zaskočil. Stoičkov sice ještě před přestávkou z penalty snížil, další gól však už Bulhaři nepřidali, postup do finále se slavil na slunném Apeninském poloostrově.

Z kritizovaného Baggia byl rázem oslavovaný hrdina. Zlato už bylo tak blízko... Ve finále se však modrým postavil soupeř z kategorie nejtěžších: Brazílie, která na turnaji zatím předváděla skvělé výkony. Hra kanárků se opírala o famózní útočné duo Romário-Bebeto, které sázelo gól za gólem a mělo být hlavní hrozbou silné obraně Italů. Pozitivní zprávou pro kouče Sacchiho bylo až zázračné uzdravení klíčového obránce a kapitána Franca Baresiho, který do zápasu mohl nastoupit, ačkoli předtím dlouho nehrál. Ani Baggio nebyl stoprocentně fit. Jen pár hodin před zápasem musel na podrobné vyšetření se stehenním svalem, před výkopem spolykal několik prášků utišujících bolest. Navíc měl vše o to těžší, že na zmíněné prášky trpěl alergií... Samotné finále příliš pohledného fotbalu nenabídlo, na obou jedenáctkách byla znát nervozita a zodpovědnost. Z toho pramenil také stav, který na ukazateli skóre svítil jak po devadesáti, tak po sto dvaceti minutách: 0:0. Na řadu přišly pokutové kopy, Baggiova specialita. V první sérii kopal za Brazilce Márcio Santos a nedal. Ovšem Ital Baresi, který jinak navzdory nerozehranosti předvedl dost možná životní výkon, rovněž selhal. V dalších sériích uspěl báječný Romário, stejně jako Branco, na druhé straně se nemýlil Albertini, ani Evani. Řada přišla na Itala Daniele Massara, který však nedal. Naopak kapitán Carlos Dunga za Brazílii byl přesný. Tíha okamžiku ležela na Baggiovi, nejlepším hráči Italů, modle národa, hvězdě šampionátu. Jestli dá, ještě je naděje, jestli ne, je po všem... Roberto Baggio se rozběhl, napřáhl a...a...vysoko přestřelil pánu bohu do oken... Mistrem světa se stala Brazílie, Italům zbyly oči pro pláč. Veškerá námaha, veškeré úsilí přišlo na zmar. Božský copánek zklamal... Slabou útěchou mu mohl být fakt, že se spolu s Romáriem a Stoičkovem dostal do ideální jedenáctky turnaje. Bez zlata to nemělo cenu. "Byl jsem tak znechucený, že jsem ani nešel na závěrečný banket a zavřel se s manželkou v hotelu," smutnil Baggio. Nezbývalo než jej litovat, tohle mu nikdo nemohl přát...

Miláček fanoušků však nemusel smutnit dlouho, vždyť hned první sezóna v dresu Milána přinesla další Scudetto. Baggio se v týmu sešel s hráči jako Baresi, Maldini, Costacurta, či Weah a spolupráce mu viditelně svědčila. Roky však zastavit nelze, na pohled stále mladému střelci s typickýma zelenýma očima bylo už třicet. Netrvalo dlouho a z Milána se stěhoval. San Siro vyměnil za Boloňu, kde si odkopal jednu sezónu, v níž nasázel úctyhodných dvaadvacet branek ve třiceti zápasech a podprůměrnému celku pomohl na osmé místo ligové tabulky. Povedeným rokem vzbudil zájem Interu, po roce se tedy znovu dostal na legendární stadion Giuseppe Meazzy, tentokrát ale do té černomodré části. Nerazzurri, ač s velice silným kádrem, však stále nemohli najít onen potřebný vítězný recept, mužstvu se nedařilo, stejně tak Baggiovi. Přitom zde byly všechny předpoklady k úspěchu. Holt ne vždy vše dopadá podle papírových předpokladů...

Kariéru Baggio ukončil v Brescii, kde strávil své poslední čtyři roky. Přitom se mu nevedlo vůbec špatně. Vždyť i v poslední sezóně (2003/04), kdy mu bylo již třicet sedm, nastřílel solidních dvanáct gólů. Během bohatého života se v Italské lize trefil celkem 218krát, jinou ligovou soutěž, než Serii A, nehrál. V národním týmu Squadry Azzurry odkopal úctyhodných šestnáct let, trefil se 27krát. "Nehodí se do žádného systému," řek jednou uznávaný Arrigo Sacchi. "Baggio je dobrý, avšak Platini, který za nás hrával v minulých letech, byl něco zcela jiného. Dával mužstvu mnohem víc," prohlásil zase Gianni Agnelli. I přesto, málokterý fotbalista zanechal v Itálii takovou stopu jako Božský copánek - milovník červeného vína značky Fragolino, obdivovatel zelené barvy a vášnivý vyznavač buddhismu, ač celý zbytek rodiny je katolický. Baggio nesnáší násilí, přesto se rád baví mysliveckými hony. Prostě člověk protikladů... Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků jej vyhlásila za devátého nejlepšího hráče v dějinách Itálie. Až za ním skončil třeba Giampiero Boniperti, možná vůbec největší legenda Juve. Jak říkají Italové: fotbal může být nudný, nikoli však s Baggiem. V zemi opery, vína a fotbalu nikdy nezapomenou na to, kdo byl Roberto Baggio. Poslední romantik, rozdavač radosti, Božský copánek...

Úspěchy: vicemistr světa (1994), bronz z mistrovství světa (1990), vítěz Poháru UEFA (1993), 2x mistr Itálie (1995, 96), vítěz Italského poháru (1995), vítěz Italského superpoháru (1995), vítěz Zlatého míče (1993), vítěz ankety FIFA o nejlepšího hráče roku (1993), 9. nejlepší fotbalista Itálie 20. století podle IFFHS.