Recenze knihy Já jsem Zlatan Ibrahimović

Švédský útočník se stal s patnácti přesnými trefami nejlepším střelcem první poloviny letošní sezony Ligue 1. Uvidíme, kolik přidá v té druhé, která nedávno odstartovala. Mnohými je považován za jednoho ze tří nejkvalitnějších fotbalistů současnosti. I proto, že dokáže dávat nesmírně důležité branky a de facto sám rozhodovat klíčové zápasy, na něž s radostí vzpomíná.

V této oceněné knize, která se objevila na pultech knihkupectví a se kterou hráči pomáhal novinář David Lagercrantz, se mohou nejen příznivci nejpopulárnějšího sportu na světě dozvědět, kdo že přesně je Zlatan Ibrahimović.

V úvodu a téměř samotném závěru svojí biografie se věnuje vysněnému působení v Barceloně, které začal vcelku brzy výrazným způsobem narušovat konflikt s trenérem Pepem Guardiolou. Vzhledem k prostředí, ve kterém Zlatan vyrůstal, se nelze divit jeho rebelské povaze, díky čemuž si občas i během své profesionální kariéry zadělal na problémy. V katalánském velkoklubu byli podle něj prakticky jenom samí "hodní a poslušní kluci", což samozřejmě neodsuzuje, pouze praví, že je to v rozporu s jeho povahou.

O jeho charakteru asi nejlépe přesvědčí specifičtější přátelství s agentem Minem Raiolou a malinko drsnější (ale zábavné) rozhovory, které spolu nezřídka vedou. Rovněž tedy není divu, že si tolik sednul s Josém Mourinhem, ten je také "svůj". Oba jsou vítěznými typy s velkými ambicemi. Ibra však velmi poutavě popisuje, kterak jej vytáčelo, když se v podstatě celý stadion klaněl jeho fotbalovému umění a portugalský kouč na lavičce Interu Milán zůstával po celou dobu absolutně v klidu. S jednou jedinou výjimkou v závěru Zlatanova působení na San Siru. Velká škoda pro něj, jelikož byl zájem o jeho udržení. A kdyby zůstal o rok déle, mohl se pyšnit titulem z Ligy mistrů, který mu doposud ve sbírce trofejí chybí.

Na Apeninském poloostrově vlastně prošel všemi třemi největšími kluby a se všemi slavil zisk Scudetta. V pasáži o Nerazzurri přiblíží také rozdělení na skupiny v šatně, kdy až do jistého okamžiku seděli výhradně Brazilci s Brazilci, Argentinci s Argentinci a ostatní s ostatními. V konkurenčním AC se podělí o svůj osobní pohled na Silvia Berlusconiho a rvačku se spoluhráčem Oguchim Onyewem, přičemž obecně platí, že v případě těchto svých konfliktů (ať už nefotbalových s policií nebo fotbalových, kupříkladu ještě s Rafaelem van der Vaartem v době působení v Ajaxu) nikdy nejde vyloženě do hloubky. Zato však poutavě popisuje moment po vypuknutí slavné aféry calciopoli, ve které sehrál stěžejní úlohu jinak suverénní a v podstatě nedotknutelný šéf Juventusu Luciano Moggi.

To se psal rok 2006, ve kterém následně Squadra Azzura zvítězila na světovém šampionátu v Německu. Zlatan se bohužel těmto vrcholným fotbalovým akcím věnuje jen velmi, velmi letmo. Snad i proto, že na nich se švédskou reprezentací nikdy nedosáhl výraznějšího úspěchu. To se třeba změní letos ve Francii a podrobněji se o tomto turnaji rozepíše ve své další (auto)biografii. Tato se totiž velmi dobře prodává. Ale jestli opravdu změnila Švédsko? Toť otázka. Každopádně Ibra si finance vždycky rád kontroloval. Po zkušenostech z prvního přestupu si zakládal na tom, aby vydělával pokud možno co nejvíc a aby přestupoval za pokud možno co nejvyšší částku. Právě období těsně předcházející změně dresu věnuje vcelku zbytečně i celé kapitoly.

Průběžně se také zmiňuje o svém osobním životě a rodině, byť tady samozřejmě z pochopitelných důvodů nezachází do detailů. Přesto se však seznámíme s jeho (ne)vlastními sourozenci, obtížným dětstvím a dospíváním, které doprovázel napjatý vztah s otcem. A v určitých letech de facto i s matkou. Rovněž neopomíná vylíčit okolnosti, které vedly k jeho slavným hláškám typu "Jaký zásnubní dar? Má přece Zlatana!" nebo "To, co umí Carew s míčem, já umím s pomerančem." Povypráví o bourácích a domech/bytech, které si kdy nakoupil, a také se věnuje narození synů i tomu, jak se setkal s jejich matkou a svou dlouholetou partnerkou Helenou Segerovou.

Velká škoda, že výrazněji nevyjádří svůj názor na některé další známé a třeba i méně známé fotbalisty, ať už nastoupil proti nim nebo s nimi v jednom týmu. Případně nepřidá nějakou veselou historku, jakých by například v souvislosti s takovým Ronaldinhem nebo jeho brazilskými krajany musel být bezpočet. Kdyby byly konfliktní, jistě by je nevynechal. Trochu více se toho dozvíme jen o Maxwellovi, se kterým působil na vícero štacích. Ale je pravdou, že třeba o Pavlu Nedvědovi alespoň Zlatan napíše, že šlo o "největšího tréninkového dříče, jakého kdy potkal." Nepřekvapivé.

Kniha obsahuje celkem osmadvacet kapitol a rozhodně se o ní musí napsat, že je velice čtivá, za což může do značné míry mimořádně kvalitní český překlad. V úvodu se nachází jmenný rejstřík, kdyby snad náhodou někdo nevěděl, kdo jsou Mario Balotelli, Sandro Rosell či Hasse Borg. V závěru zase nechybí stručné statistiky a zjevně velice pečlivě vybírané fotografie. Na jedné se nachází citát, který osobnost jeho autora Zlatana Ibrahimoviće, jak si můžeme potvrdit v úvodních kapitolách, přesně vystihuje: "Můžete dostat člověka z Rosengardu, ale Rosengard z člověka nedostanete." Více o knize Já jsem Zlatan Ibrahimović se opravdu nedá psát - ta se totiž musí přečíst!

HODNOCENÍ: 90 %

Nejvýhodněji knihu (a jí podobné) v případě zájmu získáte na adrese www.dobre-knihy.cz