PŘÍBĚH ČERNÉHO PANTERA

Na hrůzné časy komunistického SSSR se dnešní společnost snaží ze všech sil zapomenout. Nicméně i na sovětském území žilo a působilo mnoho významných hrdinů, na které bychom zapomínat neměli. Lev Jašin, nejlepší brankář všech dob, mezi ně nepochybně patří...

Lev Jašin se narodil 22. října roku 1929 v rodině chudého moskevského dělníka. Když mu bylo sedm let, poprvé uviděl legendární sovětský snímek Lva Kassila "Brankář", který vypráví o osudu fotbalového brankáře. Film malého Jašina tak uchvátil, že se rozhodl vydat na stejnou životní dráhu. Dětství pro malého Lva skončilo již v roce 1941, kdy do země vstoupila nacistická armáda. S celou svou rodinou byl vystěhován do dalekého Uljanovska, kde se po dokončení páté třídy základní školy začat učit obráběčem kovu.

Během dlouhé války byl fotbal pro milióny malých kluků jedinou útěchou. Hřiště pro ně představovalo bitevní pole, na kterém bojují a umírají jejich otcové. Kolektivní sport se stal ukázkovým příkladem lidské bojovnosti a velké touhy po vítězství. Zároveň představoval určitý útěk od reality, byť jen dočasný.

V roce 1944 se Jašinova rodina vrátila do Moskvy. Patnáctiletý Lev začal pracovat jako obráběč kovu v místní továrně. Zde také začal se svou fotbalovou kariérou, i když nejprve na postu útočníka. Každý večer po práci mladičký Lev chodil trénovat s podnikovým týmem. Po válce na jaře roku 1945 moskevské Dynamo uskutečnilo turné po Anglii a angličtí fanoušci obdivovali neuvěřitelné zákroky brankáře Chomiče. Obdivoval ho i Jašin, který se zrovna rozhodoval, do kterého klubu se přihlásí.

Hráčem Dynama se stal v osmnácti letech za velmi neobvyklých okolností. Těžká práce v továrně u Lva vyvolala značné psychické problémy a mladík přestal chodit do zaměstnání. Poté utekl z domova. Kvůli neplnění pracovních povinností mu dokonce hrozilo vězení. Jedinou cestou, jak se mu vyhnout, bylo přihlásit se do armády. Tak i učinil, dal se k vojákům. Tam si mladíkových schopností všiml legendární hokejový trenér Arkadij Černyšev a přivedl ho do dorosteneckého týmu Dynama. Z jara roku 1949 se Jašin dostal do A-týmu, i když zatím jen jako brankářská trojka. Zkušený Chomič měl i přes svůj věk neotřesitelnou pozici, dvojkou byl Valter Sanaj. Trvalo několik let, než se Jašin dokázal definitivně prosadit.

Do roku 1953 pouze vysedával na lavičce a žádnou nabídnutou příležitost nedokázal patřičně využít. Každý jeho pokus doprovázela velká chyba, na kterou pak doplatil celý mančaft. Po té největší, kdy v utkání s gruzinským Dynamem během několika minut dostal tři hloupé góly, se rozhodl pověsit kopačky na hřebík.

Jašin se dal na hokej a se stejnojmenným klubem se mu dokonce povedlo získat Pohár SSSR. Nic nenasvědčovalo tomu, že se z něj jednou stane nejlepší fotbalový brankář. Paradoxně se o jeho comeback postaral někdejší konkurent v brance Alexej Chomič. Ten totiž nikdy v Jašinovy schopnosti nepřestal věřit. Ve funkci trenéra brankářů se mu začal intenzivně věnovat. Netrvalo dlouho a udělal z Jašina špičkového brankáře. Naučil ho zvláštní technice, která tradičnímu brankářskému stylu padesátých let byla hodně vzdálena. Pro vykonávání brankářského řemesla měl Jašin všechny předpoklady. Měřil 185 centimetrů, měl silnou atletickou postavu a byl dostatečně mrštný. Dokonale ovládal koordinaci pohybů a na každou situaci dokázal včas zareagovat. Soupeře dokázal bezchybně přečíst a právě předvídání soupeřových akcí se stalo jeho největší zbraní, za celou svou kariéru Jašin prohrál jen několik málo soubojů jeden na jednoho. Aktivně se zapojoval do hry, vybíhal daleko od branky a posílal efektivní přihrávky a centry. Díky pohledné chytací technice se mu začalo přezdívat "Brankář-elegán". Média a především fanoušci mu za "kočičí" styl později vymysleli mnohem výstižnější jméno - Černý panter.

Jedničkou v Dynamu se Lev Jašin stal v roce 1953, rok poté získal svůj první ligový titul. Do reprezentačního mužstva SSSR se famózní brankář poprvé podíval v roce 1954. Jeho premiéra v přátelském utkání se Švédskem byla úspěšná, i když obdržel dva góly. Obrovské mezinárodní popularity se mu dostalo v roce 1956 na olympiádě v australském Melbourne, kde sovětská sborná získala zlaté medaile. Po návratu obdržel nejvyšší titul sovětského sportovce - stal se "Zaslouženým mistrem sportu SSSR".

Na evropské půdě na sebe výrazně upozornil v roce 1960, kdy tým SSSR ve Francii vyhrál první mistrovství Evropy. Na mistrovství světa v Chile v roce 1962 byli Jašin a spol. velkými favority a ze skupiny postoupili z prvního místa. Snadno přehráli ambiciózní Jugoslávii a silnou Uruguay, naopak podcenili sílu kolumbijské reprezentace, se kterou pouze remizovali 4:4. Turnaj pro SSSR však skončil ve čtvrtfinále, kde Sověti nestačili na domácí celek Chile a podlehli mu 1:2.

Po šampionátu většina fanoušků z neúspěchu obviňovala Lva Jašina, který množství kritiky a pošpinění své osoby málem neunesl a podruhé v kariéře chtěl s chytáním skončit. Protože mu už bylo přes třicet let, sovětští funkcionáři vážně přemýšleli, zda-li by nebylo dobré poslat Jašina do "důchodu". I nejvěrnější fanoušci Dynama hlasitě volali po jeho odchodu. Nakonec se brankář přece jen psychicky nezlomil a v roce 1963 dokonce dostal pozvánku do světové fotbalové elity. V utkání na počest stého výročí anglického svazu se postavil do branky výběru světa. Své úlohy po boku Eusebia, Kopy či Alfreda di Stefana se Jašin nezalekl a miliony diváků u televizních obrazovek mohly nadšeně pozorovat bezchybné zákroky "Černého pantera".

Rok 1963 byl pro Jašina na mezinárodní úrovni zřejmě tím nejúspěšnějším. Jako prvnímu, a nutno říci, že zatím jako jedinému brankáři na světě, se mu povedlo získat Zlatý míč - prestižní ocenění, které každoročně uděluje časopis France Football nejlepšímu fotbalistovi působícímu v Evropě. Najednou si i sovětští vůdci začali uvědomovat, jak je pro propagaci jejich země Lev Jašin důležitý. Fanoušci zase rychle zapomněli na "selhání" v Chile. Blížilo se mistrovství světa 1966 v Anglii a i když Jašinovi bylo šestatřicet let, nikdo nepochyboval o jeho nominaci...

Co se týče vyhraných medailí, které se v bývalém SSSR za ligová umístění udělovaly, stal se Lev Jašin rekordmanem mezi všemi sovětskými hráči. Svůj první zlatý kov získal už v roce 1954, mistrem se moskevské Dynamo stalo i v letech 1955, 1957, 1959 a 1963. Na přelomu padesátých a šedesátých let moskevský celek neměl vážnějšího konkurenta. Největší oporou byl právě Jašin, miláček publika. Mezi mistrovskými tituly famózní brankář stihl nasbírat i pět stříbrných medailí, které obdržel v letech 1956, 1958, 1962, 1967 a 1970 . V roce 1960 získal svou jedinou bronzovou medaili a vyhrál evropský pohár.

Jašin se zúčastnil čtyř světových mistrovství, z toho v letech 1958, 1962 a 1966 si zahrál na závěrečném turnaji. Po celou svou kariéru byl vůdčí postavou Dynama a sovětské reprezentace, v roce 1964 se stal kapitánem výběru UEFA. V letech 1960, 1963 a 1966 byl Lev Jašin zvolen nejlepším brankářem na světě. Mezi lety 1956 a 1968 byl nejlepším sovětským brankářem.

Za sbornou odchytal 79 zápasů a celých 14 sezón v řadě byl sovětskou jedničkou. Na svém trůnu vydržel až do 38 let, poté se rozhodl národní tým definitivně opustit. V roce 1968 byl znovu pozván do týmu výběru světa, který se utkal s hvězdnou Brazílií. Roku 1971 se do branky postavil naposled. Tentokrát sborná hrála na jeho počest, byla to pocta nejlepšímu brankáři 20. století. Za svou bohatou kariéru Lev Jašin odehrál 812 zápasů, z toho v 207 utkáních nedostal ani jeden gól. Fotbalový svět Jašina zbožňoval. Velké přízni fanoušků vděčil nejen za svůj mimořádný talent, ale i za svou skromnost a oddanost sportu.

V roce 1986 se Lev Jašin stal nositelem řádu Mezinárodního olympijského výběru a ve stejném roce obdržel od FIFA zlaté vyznamenání za zásluhy. Po svém rozlučkovém zápase v Moskvě Lev Ivanovič Jašin pracoval v "rodném" Dynamu, poté byl funkcionářem fotbalového svazu. Pak se naposledy vrátil do Dynama.

I přes nepochybné kvality se z Jašina nikdy nestala skutečná hvězda. Přesněji řečeno - režim mu toto postavení nikdy neumožnil. Ačkoli byl vynikajícím brankářem, mzdu dostával jako obyčejný dělník a třeba na družstevní byt si musel počkat několik let. Západní velkokluby po něm nesmírně toužily, ale sovětští funkcionáři o žádných nabídkách nechtěli ani slyšet. Při cestách na Západ se Jašinovi několikrát nabízela možnost emigrovat, ale nikdy ji nevyužil. Jak sám později přiznal, nikdy o emigraci neuvažoval, své zemi byl naprosto oddaný a dokonce dlouho věřil v utopické komunistické ideály.

Poslední roky jeho života byly poznamenány těžkou nemocí. Jeho koleno postihla artróza, přišla operace, ale po ní nastaly komplikace a nutná amputace nohy. Ani ta však nepomohla. Od svých obdivovatelů ze všech kontinentů dostával spoustu povzbudivých dopisů, telegramů a různých zásilek. Velké množství jich přišlo i od někdejších spoluhráčů a soupeřů. Svůj boj s nemocí "Černý panter" prohrál na jaře roku 1990, krátce po svých šedesátých narozeninách.

Dlouho se spekulovalo o tom, zda slavný brankář musel zemřít. Největší vina se přisuzovala tehdejšímu režimu a špatnému sovětskému zdravotnictví, Jašinovi nebylo dlouho dovoleno vycestovat ze země a podstoupit operaci v zahraničí. Podle jistého rakouského lékaře mohl žít ještě dnes...

Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků (IFFHS) Lva Jašina posmrtně zvolila nejlepším brankářem 20. století.


Lev Jašin (22.10.1929 - 21.03.1990), brankář, SSSR (79 zápasů)
Klub: Dynamo Moskva (1950-1970), 326 zápasů

Úspěchy:
Mistr SSSR: 1954, 1955, 1957, 1959, 1967
Pohár SSSR: 1953, 1967, 1970
Nejlepší brankář SSSR: 1956, 1957, 1959, 1960, 1960, 1961, 1962, 1963, 1964, 1965, 1966, 1968
Vítěz ME 1960, stříbro ME 1964, semifinále MS 1966
Vítěz Olympijských her v Melbourne 1956
Držitel Zlatého míče 1963
Olympijské vyznamenání MOV 1986
Držitel Řádu za zásluhy FIFA 1988