Pět let od smrti bájného Ference Puskáse

17. listopadu uplynulo pět let ode dne, kdy zemřel legendární maďarský fotbalista Ferenc Biró Puskás. Muž "s kouzelnou levačkou, s níž střílel kouzelné góly", jak se svého času psalo. Neznamená to sice, že by pravou měl jen do počtu, jak se občas tvrdí, ale právě svou levou nohou dokázal věci, jaké před ním či po něm už opravdu málokdo. Bobby Charlton o něm mluvil jako o nejlepším hráči historie. V jeden čas dosahovala jeho sláva hvězd a byl to, čemu se dnes říká celebrita. V 85 zápasech za Maďarsko vstřelil 84 gólů... Co taky čekat od chlapa, který dokázal žonglovat s mýdlem ve sprše...

Poprvé nasál budapešťský vzduch do plic 2. 4. 1927. Ne však jako Puskás, ale jako Purczeld. On totiž jeho taťka měl německé předky, a až v synkových 10 letech změnil příjmení na Puskás - znělo víc maďarsky. Sám hrál fotbal za Kispest a kluk chtěl být jako on. A tak před dvanáctými narozeninami sekl se školou a rozhodl se, že se stane profesionálním fotbalistou. Aby mohl s milovaným Kispesetem uzavřít smlouvu, musel nejprve zfalšovat jméno, podmínkou pro profismlouvu bylo totiž dovršení 12 let. Podepsal se jako Miklós Kovács. Mezi muži debutoval v šestnácti letech, v r. 1943. Spoluhráči mu říkali Öcsi, tj. Bráška. Protože roky dospívání strávil v letech vojny, věděl, co je to nedostatek. Se spoluhráčem Bozsikem, rovněž výtečným hráčem, si otevřeli obchod, ale hlavní náplní jeho života se stal fotbal. V něm už záhy dosáhl vpravdě až závratných výšin.

Už v 18 letech nastoupil poprvé za národní tým. Na výhře s Rakouskem 5:2 se podílel gólem. A nastartoval kariéru, o jaké se mu snad ani nesnilo. Již v r. 1948 se stal králem střelců s 50 góly a nedlouho na to se stal kapitánem reprezentace. V té době to bylo naprosté unikum, aby tak mladý kluk nosil kapitánskou pásku své země. V té době též musel překousnout přejmenování Kispestu na Honvéd a přechod milovaného klubu pod křídla armády. "Pro mne to byl stejně vždy jen Kispest," říkal pak. Díky mocnému ochránci však do mužstva přicházeli prvotřídní tuzemští hráči - Grosics, Czibor, Lorant nebo jeden z nejlepších hlavičkářů historie Kocsis. Když maďarský fotbal přecházel podle vzoru "Sovětský fotbal - náš vzor" na sovětský systém ligové soutěže, nastřílel za jeden podzim Puskás s Kocsisem 49 branek! Tito dva se pak v dalších letech dělili o korunu krále střelců a z Honvédu vytvořili nejlepší mužstvo kontinentu, což uznávala prakticky celá Evropa. Srovnání v podobě klubové soutěže na Starém kontinentu tehdy ještě nebylo k mání, to se ke slovu dostalo o něco málo později, ale např. s mistrem Anglie Wolverhamptonem Honvéd prohrál 2:3 poté, co už vedl 2:0 a zbytek zápasu jednoduše projel.

Co však uznávali úplně všichni, a to nejen v Evropě, nýbrž v celém světě, byl maďarský národní tým. Pod trenérem G. Sebesem vznikla neporazitelná jedenáctka, která stanovila zlatou éru fotbalu v této zemi. (Chystám se o tomto problému někdy v budoucnu napsat, tak nyní jen krátce). Mezi lety 1950-1954 neprohráli tito kluci jediný zápas z 32, se skóre 142:31 (Puskás jich dal 35), např. výsledky s ČSR zněly (z našeho pohledu) 1:2, 0:5 a 1:5. Fantastický tým drtil téměř všechny, co mu přišli pod nohy. Na MS 1950 nejeli jednoduše proto, že nepřistoupili ke kvalifikačním zápasům, jako mnohé jiné evr. týmy. Na LOH ve Finsku L. P. 1952 už startovali. Ve finále porazili tehdy nesmírně silnou Jugoslávii s Bearou, Čajkovskim, Zebecem a dalšími 2:0. Gólem k dílu pomohl i Puskás. V r. 1953 sehráli ve Wembley Zápas století, jak se tomuto utkání říká. Angličané, kteří doma neprohráli 90 let s týmem z kontinentu, dostali 3:6. Byl to jeden z jeho životních zápasů, byl úplně všude. Nejenže řádil vepředu, ale stačil uhlídat i T. Taylora, útočníka soupeře. Ve 22. minutě na sebe natáhl 4 hráče soupeře a vleže nahrál Hidegkutimu na gól. Minutu na to po centru Czibora zavěsil sám, když zesměšnil stahovačkou ve vápně obránce soupeře, následně tečoval přímák Boszika a v 58. minutě potáhl míč po přihrávce Hidegkutiho, vrátil mu ho a ten dal na 6:2. "Jeho spoluhráči byli před ním jak loutky, jimiž bravurně pohyboval," vyzdvihl jeho dirigentské schopnosti anglický tisk. V odvetě, která měla pošramocenou pověst Angličanů napravit, prohráli 1:7.

V té době už byl Öszi ve své domovině nefalšovanou superstar, ba megastar. I ve světě byl všeobecně považován za nejlepšího fotbalistu, ale jelikož ani anketa o Zlatý míč tehdy ještě neexistovala, nestvrdil to žádnou podobnou trofejí. Doma mu však výjimečnost dával najevo celý národ a on si mohl dovolit věci, které byly v komunistické zemi jinak nemyslitelné. Jako hráč vojenského klubu byl povinen chodit v uniformě, na což však on vyloženě kašlal a odíval se do ní jen tehdy, když šel orodovat za své přátele či jiné potřebné lidi. Vědom si svého postavení, nebál se přijít v civilu ani k jistému obávanému generálovi. Sotva se dotyčný rozeřval, zarazil jej major Puskás se slovy: "Pane generále, řekněte mi, kolik je u nás generálů? Hodně, co? A kolik Pusakásů? Tak vidíte..."

Dokonce i nejvyšší vojenští představitelé, kteří měli moc nad životy a smrtí občanů, zobali Běhajícímu majorovi, jak se mu též přezdívalo, z ruky a dělali, co mu viděli na očích. Zní to neuvěřitelně, ale miláček národa měl prostě výsostné postavení, o jakém se i dnes může zdát i těm nejlepším. Neváhal si otevřít hubu ani na vysoce postavené papaláše, když bránil své spoluhráče. Neváhal vyhodit z tréninku trenéra, či dokonce svazového kapitána. Za to se mu dostalo jejich bezmezné důvěry, i po lidské stránce, nejen po té fotbalové.

Tam mu ani nedůvěřovat nešlo. Jeho levačka byla geniální, fantastická, výjimečná. Měl v ní obrovskou ránu a dovedl s ní věci, že pamětníkům přecházel zrak. Josef Masopust kdesi vzpomínal, jak ho viděl žonglovat s mýdlem ve sprše. Představte si, co musel umět s balónem. Co se trénování týče, tak Puskás vůbec nějaký dril nebo něco ve smyslu pevné kázně nevyznával. Jak nemiloval nabírání fyzické kondice, tak miloval míč. Dalo by se říct, že právě s ním na noze kondičku nabíral. Klidně i s kluky při fotbálku. Nejednou po tréninku svlékl s Kocsisem sako a přidali se k malým klukům hrajícím kdesi na plácku. Vydržel tak i šest hodin. Sázeli se spolu, kdo víckrát trefí z 20 m bod namalovaný na brance, hodiny soutěžili v žonglérských a technických dovednostech. Nevynechali jedinou příležitost zakopat si - tuto frázi osvědčím historkou z jedné noci, kdy Puskás zastavil náklaďák a požádal šoféra, ať jim svítí, že potřebují trénovat...

Zdecimování Anglie zapříčinilo rezignaci hrdého Albionu na účast na MS ve Švýcarsku 1954 a definitivní stvrzení Maďarů jako hlavních favoritů šampionátu. Tam řádili jak tajfun, ve skupině smetli NSR 8:3. V tomto zápase se ale Öcsi zranil, vynechal další dva mače s Uruguayí a Brazílií, které Maďaři shodně vyhráli 4:2 a na vlastní žádost nastoupil s ještě nevyléčeným zraněním do finále. V něm vedl favorit nad NSR po pár minutách 2:0, i gólem svého kapitána, Němci však zápas obrátili a zvítězili 3:2. A to i proto, že sudí těsně před koncem neuznal Puskásovi gól ze sporného ofsajdu.

Přestože i trenér vítězů Herberger vysoce vyzdvihl výkon Puskáse, doma se na největší hvězdu týmu snesla obrovská kritika, že vlastní zájmy postavil nad zájmy celku, a udělali z něj hlavního viníka porážky. V jedinou chvíli se v žebříčku popularity dostal až na dno. A přestože Zlatá jedenáctka neprohrála v dalších 18 utkáních, stal se Puskás jakýmsi vyvrhelem. Stáhl se do sebe, propadl apatii, ztratil veškerou chuť do fotbalu. Žil si na vysoké noze, neměl žádnou motivaci přimět se k nějaké práci, k nějakému výkonu. "Od té doby jsem doma nezahrál jediný zápas," vzpomínal o letech. Na "výjezdech" však zářil, což vysvětloval tím, že tam ho nepronásleduje ustavičná nenávistná kritika lidí i médií.

A přišel rok 1956 a s ním díky známým politickým událostem vpád sovětských vojsk do Maďarska. Honvéd hrál v té době zápas PMEZ (dnešní LM) s Bilbaem. Prohrál tam 2:3, odvetu, hranou z pochopitelných důvodů v Bruselu, jen zremizoval 3:3. Mančaft dostal nabídku k turné do Brazílie, svaz to zamítl, tak jeli na vlastní pěst. Místní deníky o nich bájily jak Homér v nejlepší formě, jejich fotbal dobyl srdce diváků. Vrátili se do Evropy, kde putovali od města k městu, např. jen na jejich trénink v Aténách dorazilo 25000 lidí.

Puskás se nemohl vrátit. Jako voják by byl patrně za velezradu zastřelen. Chtěl nadále hrát. Zprvu byl na hostování v barcelonském Espaňolu, pak ale přestoupil do Realu Madrid. To byl tehdy světový klub č. 1, v jeho útoku hrály největší hvězdy té doby - Kopa, Gento, Rial či di Stéfano. Kdekdo se Santiagu Bernabeuovi smál, že angažoval hráče za zenitem, vážícího při výšce 170 cm 84 kg. Jeho plat na tři roky činil sto tisíc, což tehdy byla slušná sumička. A Puskás šel do sebe. Takto vzpomínal Raymond Kopa: "Nikdy předtím ani potom sem neviděl někoho tak trénovat. Měl na sobě několik svetrů, potil se jak myš. Div že nevypustil duši. Dal nam lekci z pokory - být totiž Ferencem Puskásem, jedním z nejlepších hráčů, jaké kdy viděl svět, potkat se s takovou záští a nedůvěrou a začít pokorně zase od začátku - na to je třeba mimořádný charakter." Puskás, který za pár týdnů shodil 10 kg, vyhrál. A vyhrál i Real, protože v jeho útoku vytvořil s di Stéfanem asi nejlepší duo, jaké kdy vedle sebe nastupovalo. Stal se miláčkem ochozů, fanoušci mu přezdívali Pancho nebo též Canoncito - Kanónek. Řádil zas jak uragán, např. v nezapomenutelném finále PMEZ 1960 s Eintrachtem Frankfurt vsítil 4 góly! Po bezbrankové remíze v Interkontinentálním poháru s Peňarolem v Montevideu, rozbil Real v Madridu soupeře výsledkem 5:1 a Canoncito zahřměl 2x.

To ještě nebylo vše. V letech 1960, 1961, 1963 a 1964 získal trofej Pichichi pro nejlepšího střelce španělské ligy. Když ve finále PMEZ 1962 podlehl Real Benfice 3:5 poté, co po dvou gólech právě Pancha vedl, věnoval svůj dres Puskás nově vycházející hvězdě - Eusebiovi.

Ve španělské reprezentaci, jejíž dres 4x oblékl, mu už pšenka nekvetla. Z MS v Chile vyprovodili favorizovaný tým naši, ale Puskás se hřál na výsluní i nadále. V r. 1963 nechyběl v sestavě mužstva světa k 100. výročí fotbalu, jež sehrálo zápas proti domácí Anglii. "Pánové, povstaňte, přicházejí králové," vyzval ostatní hvězdné hráče Kopa, když přicházelo trio z Realu - di Stéfano, Gento a ...Puskás. Pánové povstali a zatleskali, přicházeli ti nejlepší. V r. 1964 táhl Pancho Real do dalšího finále, v němž však místo gólu trefil za vyrovnaného stavu tyč a nakonec se radoval Inter. O dva roky později hrál úvodní zápasy soutěže, a pomohl tak k postupu do finále. I on tak měl podíl na 6. triumfu Pusinek. A i když rok předtím na benefici Stanleye Matthewse vstřelil dva fíky, věk už zastavit nemohl. 39 let bylo moc i tehdy. Skončil. Měl v nohou 523 ligových utkání a na kontě 509 gólů. Za Maďarsko odehrál 85 zápasů a vsítil 84 branek. Jen za Španělsko se neradoval. Celkem se má za to, že vstřelil 1325 gólů, což ho v historických tabulkách řadí na 3. flek - za Pelého a Bicana.

Stal se trenérem. Začal slibně - s Panathinaikosem se dostal v r. 1971 do finále PMEZ a získal s ním dva ligové tituly. Dál už to nebylo nic moc. V r. 1981 se poprvé od svého útěku vrátil do rodné země. Na stadionu ho vítalo jen 80 000 lidí. "Jen" proto, že další desetitisíce se do hlediště už nevešly. V r. 1991 získal trenérský titul se South Melbourne, ale když o dva roky později vedl na čtyři zápasy maďarský národní tým, selhal.

Přesto však zůstal legendou. Maďarský fotbalový svaz pojmenoval Népstadion - hlavní stadion v zemi, jeho jménem. FIFA jeho jménem nazvala cenu pro nejkrásnější gól roku. O tomto famózním hráči natočil dokonce režisér Tamas Amasi i film - jmenuje se Hungary Puskas. Když r. 2000 onemocněl Alzheimerovou chorobou, zorganizoval Real benefiční utkání Real - Výběr světa, jehož výtěžek putoval na jeho léčbu. Zemřel 17. 11. 2006 v budapešťské nemocnici. Ferenc Puskás. Jeden z nejlepších.