Paolo Rossi - nepolapitelný Pablito

Málokterý životní příběh vrcholového fotbalisty je tak pohnutý a zajímavý, jako příběh Paola Rossiho, mistra světa z roku 1982. Rossi se narodil 23. září 1956 v městečku Prato, které leží kousek od Florencie. Jako malý si zamiloval fotbal, ostatně jako většina italských chlapců, neboť fotbal je pro Italy, vedle operních skladatelů a pěvců, největší hrdostí.

Malý Paolo nastupoval již od svých hráčských počátků na pozici útočníka. Nic jej netěšilo více, než střílení branek. Snil o tom, že jednou bude italským útočníkem číslo jedna a hodlal tomu podřídit celý život.

V šestnácti letech se mu splnil sen. To když o něj projevil zájem slavný Juventus Turín, tedy klub, který Pablito (jak mu říkali) miloval. Měl však smůlu. Sotva se v klubu zabydlel a poznal zvyklosti velkého fotbalu, tak se zranil. Zátěž nevydrželo problematické koleno, kvůli němuž musel v kariéře celkem čtyřikrát na operaci. Léčba trvala dlouho a po komplikovaném průběhu rekonvalescence klub Rossimu sdělil, že s ním už nepočítá. Pro začínajícího hráče to byla těžká rána. Toužil se prosadit, když se však zranil, začal se o místo bát, až mu klub sdělil, že s ním nepočítá. Problémem bylo, že mu nevěřil trenér, což bývá v takových případech kamenem úrazu... Po třech letech v průmyslovém Turíně, z nichž většinu promarodil, odchází Rossi do pohádkového prostředí k jezeru Lago di Como. Zájem projevil místní tým FC Como. Mužstvo však bohužel sestoupilo do druhé ligy, když v konečné tabulce Serie A obsadilo až předposlední příčku (horší bylo jen Cagliari).

Po sezoně Pablito odchází do druholigové Vicenzy, kde konečně prolomí bránu neúspěchu a doslova vtrhne do velkého fotbalu. Tým vedený skvělým kanonýrem Rossim okamžitě postupuje do Serie A, kde o rok později končí na neuvěřitelném druhém místě. Bylo to obrovské překvapení. Nováček soutěže za sebou nechal oba slavné milánské i římské kluby. Lepší byl jen Juventus. Pohádkovou sezonu korunovala koruna pro krále střelců italské ligy, kterou Rossi získal se čtyřiadvaceti trefami. Najednou po něm Stará dáma znovu zatoužila. Hráčská práva byla rozdělena napůl právě mezi Juventusem a Vicenzou. Za takových podmínek rozhoduje to, kdo víc nabídne. Senzací bylo, když bohatý klub z Turína přeplatila nenápadná Vicenza.

Rossi udivoval nevídaným zakončením. Uměl levou i pravou, vynikal skvělým výběrem místa a pohotovostí zabijáka. Byl králem pokutového území. Těžil z centrů, které se mu dostávaly ze stran a které uměl přesně uklidit za záda soupeřova gólmana. Výborné výkony ve Vicenze výrazně napomohly tomu, že obdržel pozvánku na mistrovství světa 1978 v Argentině. Italští novináři s oblibou tvrdili, že Rossi se turnaje účastní jen kvůli tlaku fanoušků, kteří ho zbožňovali. Slavný italský trenér, Enzo Bearzot, však věděl, proč mladého a nepříliš známého útočníka na šampionát bere. Rossi nastupoval v útočné dvojici s Robertem Bettegou a celkem si připsal tři branky. Lepší hodnocení od odborníků po turnaji dostal jen proslulý El Matador - Mario Kempes, který se s Argentinou stal mistrem světa. Squadra Azzurra skončila čtvrtá, když v utkání o třetí místo podlehla na Estadio Monumental, v Buenos Aires, Brazílii 1:2. Po šampionátu se Rossi vrátil domů, do Vicenzy, kde strávil ještě rok, načež se stěhoval do Perugie. Tam setrval rovněž pouze rok, který však skončil nechvalně známým korupčním skandálem, který zásadně ovlivnil Rossiho další kariéru...

Začátek aféry se datuje k březnu roku 1980. Po jednom ze zdánlivě běžných ligových kol byli zatčeni někteří hráči a funkcionáři, kteří byli obviněni z domlouvání výsledků. Nikdo ze zainteresovaných provinilců nevěděl, že vedení soutěže má podezření a sleduje jejich chování a telefonáty. Přitom se nedá říci, že by se jednalo o nevýznamné hráče. Tehdejší italský reprezentační brankář, Albertosi, byl dokonce potrestán doživotním zákazem fotbalu. AC Milán a Lazio musely do Serie B. Národní svaz jednal vskutku tvrdě a nekompromisně. Paolo Rossi, hrající za Perugiu, byl obviněn, že před utkáním s Avellinem přijal úplatek. A to následovně: těsně před výkopem za ním přišel spoluhráč s dotazem, zda by nic neměl proti remíze. Rossi odpověděl takto: "Když dám dva góly, tak proč ne?" Je dost možné, že žertoval, jak sám tvrdil, nicméně ve zmíněném zápase skutečně dvakrát skóroval a zápas skončil nerozhodně... Jakákoli výmluva tedy byla více než zbytečná. Verdikt byl nekompromisní: dva roky zákaz činnosti!

Země byla rozpolcena. Rossiho fanoušci milovali a přáli mu úspěchy, neboť věděli, jak těžkou cestou přes čtyři operace kolene musel projít. Na druhou stranu, cejch podvodníka už zůstal navždy. Pablito vše přijímal velice těžce. Jak by ne, bylo mu teprve čtyřiadvacet a právě procházel fotbalovým rozkvětem, když přišla čára přes rozpočet. Nezbývalo, než dva roky tvrdě pracovat a trénovat, bez možnosti zahrát si zápas. V té době se bez mediální pozornosti oženil a potichu také přestoupil do Juventusu, kde doufal ve druhou šanci. Byl odhodlán poprat se o návrat bývalé formy a přesvědčit tifosi o své kvalitě.

Když se blížil konec dvouletého distancu, Rossi čím dál víc zvyšoval tréninkové dávky. Za každou cenu totiž chtěl jet na světový šampionát do Španělska. Pro většinu lidí úsměvné. Vždyť dva roky nehrál, nemá herní praxi a dost možná ztratil i kvalitu. To nikdo nevěděl. Před turnajem stihl nastoupit jen ke třem ligovým zápasům. Reprezentační kouč, Enzo Bearzot, muž pověstný kouřením dýmky během utkání, mu však dal důvěru a na turnaj jej nominoval. Rossi mu to nikdy nezapomněl. Nastoupil ke dvěma mezinárodním zápasům, které sloužily jako příprava na mistrovství. "Budu se snažit, ale nečekejte zázraky," loučil se s fanoušky při cestě do Španělska. A zpočátku to opravdu nevypadalo dobře. Italové ve skupině ve všech třech zápasech remizovali (s Polskem, Peru a Kamerunem), vstřelili pouhopouhé dva góly a do dalších bojů postoupili spíš velkou shodou náhod. Nevedlo se ani Rossimu, který ve čtyřech zápasech za sebou vyšel střelecky naprázdno a byl jedním z nejhůře hodnocených hráčů Squadry Azzurry. Přísní italští paparazzi nešetřili kritikou. Hráči i trenér Bearzot byli pod velkým tlakem. Přišel však legendární zápas s nabitou Brazílií, která Italy čekala ve čtvrtfinálové skupině. Jednalo se o zápas, který měl určit postupujícího do semifinále.

Na ten večer Paolo Rossi nikdy nezapomene. Brazílie vedená hvězdami jako Zico, Socrates či Falcao se nestačila divit, co to s nimi předvádí hráč, jenž byl v rodné zemi považován téměř za kriminálníka. Již v páté minutě se Itálie zásluhou Rossiho dostala do vedení. O sedm minut později však vyrovnával Socrates. Rossi ale znovu posunul blíže vítězství modré. Do kabin se tedy šlo za stavu 2:1 pro Itálii. Kanárci do druhé půle nastoupili nabuzení. Toužili turnaj vyhrát a tím využít výjimečné generace fotbalistů, kteří se v týmu sešli. Na 2:2 srovnával Falcao. Ten den však jasněji, než všechny brazilské hvězdy, zářila hvězda se jménem Paolo Rossi, a ta odmítla prodloužení. Pablito svou zemi posunul do semifinále brankou ze sedmačtyřicáté minuty. Když rozhodčí naposled pískl do píšťalky, na Apeninském poloostrově se začalo slavit, jakoby Italové již byli mistry světa. Nenadálý výkonnostní obrat Rossiho i celého týmu vlil krev do žil také temperamentním tifosi. A to ještě nebylo všechno. V semifinále s Polskem Rossi dvěma góly mužstvu zařídil vítězství a postup do finále, kde čekalo Západní Německo. Vyprodaný stadion Santiaga Bernabeua v Madridě očekával velkou bitvu dvou tradičních fotbalových zemí, které si to měly rozdat o zlatý trůn. Poločas skončil bez branek a napětí se stupňovalo. Do vedení poslal Italy kdo jiný než Paolo Rossi, následoval jej skvělý záložník Marco Tardelli a Rossiho kolega z útoku Alessandro Altobelli. Za Němce jen snižoval Paul Breitner. Devadesát tisíc přítomných diváků aplaudovalo vítězům, kteří po zaslouženém vítězství 3:1 pozvedli pohár pro mistry světa. Připomeňme si onu slavnou jedenáctku, která zemi z Apeninského poloostrova zajistila již třetí titul, čímž se vyrovnala Brazílii, která měla tehdy také tři tituly. Tak tedy: v bráně proslulý Dino Zoff, před ním rekordman v počtu startů za Inter Milán - Giuseppe Bergomi, dále Fulvio Collovati, Antonio Cabrini, neporazitelná zeď a vůdce Gaetano Scirea, vpravo hlídací pes, jehož se nešlo zbavit - Claudio Gentile. V záloze velel geniální tvůrce hry Marco Tardelli z Juventusu, současný konzultant přestupů v Interu Gabriele Oriali a oblíbený hračička Bruno Conti. Útočnou dvojici tvořil král střelců a nejlepší hráč turnaje Paolo Rossi a Francesco Graziani. To tedy byla základní jedenáctka hráčů, nastoupivších ve finále.

Kromě dvou ocenění, která byla výše zmíněna, a sice nejlepší střelec a nejlepší hráč turnaje, obdržel Rossi ten rok také Zlatý míč France Footballu pro nejlepšího hráče roku působícího v Evropě. Byla to velká odměna za snahu a vůli, jakou musel Rossi projevit, když si procházel těžkými časy zápasového distancu.

Obránci jej neradi bránili, tvrdili, že se ho nedá zastavit. Využíval rychlosti a pohotovosti, díky nimž pravidelně skóroval. A přicházely další úspěchy. Již v sezoně 1981-82, kterou však musel vynechat, získal Juventus Scudetto, což zopakoval také o dva roky později. Stará dáma tehdy nastupovala ve výjimečně silném složení. Týmu na trenérské lavici vládnul legendární stratég Giovanni Trapattoni. V roce 1983 klub získal Italský pohár, další rok ke Scudettu přidal také Pohár vítězů pohárů. Mužstvo v Itálii nemělo konkurenci. Vedle Rossiho byl hlavní hvězdou Francouz Michel Platini, který Francii roku 1984 dovedl k titulu mistra Evropy a získal tři Zlaté míče v řadě. Juventus udivoval precizní a disciplinovanou hrou, s níž bez problémů zdolával sebelepšího protivníka. Sezona 1984-85 se navždy zapsala do historie bianconerri, kteří ten rok vyhráli Pohár mistrů evropských zemí i Evropský superpohár. Tým, který takřka neměl slabiny, nedal soupeřům šanci a došel si pro vítěznou trofej, i když se finálový zápas odehrál za nesmírně pohnutých okolností.

Je to jedna z největších fotbalových tragédií. Ve finále Poháru mistrů proti Juventusu nastoupil anglický Liverpool, vedený slavnými útočníky Ianem Rushem a Kennym Dalglishem. Bruselský stadion, kde se finále hrálo, byl svědkem otřesné záležitosti. Skalní příznivci Liverpoolu, ozbrojeni noži, tyčemi nebo klacky, brutálně napadli fanoušky Juventusu. Velkým problémem, který umožnil podobné útoky, byla kapacita a zabezpečení bruselského stadionu. K utkání se totiž sjelo tolik fanoušků, že se prostě do kapacity Heysel Stadionu nevešli. Nesmířili se s tím však a mnoho jich do hlediště proniklo bez lístku. Následky byly strašné. Katastrofální nedostatky stadionu i přítomné ochranné služby zavinily stovky zranění, když se fanoušci obou klubů často střetávali přímo v hledišti, kde z naprosto nepochopitelných důvodů mnohdy seděli přímo vedle sebe. Fotbal šel tehdy stranou. Juventusu už ale nikdo nevezme zlaté medaile, které zařídil jedinou brankou ze sporné penalty Michel Platini. Je to možná nespravedlivé, že tak výjimečný tým, jaký Juventus tenkrát měl, si nemohl triumf pořádně vychutnat. Přitom v historii klubového fotbalu bychom nenašli mnoho srovnatelných jedenáctek s tou, kterou dal dohromady Trapattoni. Tacconi, Favero, Cabrini, Brio, Scirea (kapitán), Bonini, Platini, Tardelli, Briaschi, Boniek, Rossi. To byla sestava, která soupeře budila ze spaní několik dní před výkopem. Pro zajímavost zmiňme, že na hřiště se dostal mimojiné také střídající Cesare Prandelli - současný kouč Fiorentiny. Rossi a spol. se tak navždy zapsali do pamětí tifosi Juventusu, kteří si na další evropský triumf museli počkat celých jedenadvacet let.

Po právě popsané vítězné sezoně Rossi přestoupil do AC Milán, kde však pobyl jen jeden rok, po němž zamířil do města Romea a Julie, Verony. V tomto krásném historickém městě nakonec také ukončil kariéru. Přitom mu bylo teprve třicet jedna... Zraněné koleno však nedávalo pokoj, ke všemu se přidalo i celkové fyzické a psychické vyčerpání, které je konec konců i pochopitelné. Neustálé vracení se po zranění, stálá nutnost všem dokázat své umění a ohromný tlak se dozajista podepsaly pod brzký konec slavného střelce. Uzavřel se tak velký příběh jednoho z nejlepších útočníků, kteří kdy běhali po fotbalových trávnících. Paolo Rossi se nadosmrti zařadil mezi ofenzivní legendy italského fotbalu, jakými byli třeba Giuseppe Meazza, Silvio Piola, Gianni Rivera nebo Sandro Mazzola...

Úspěchy: mistr světa (1982), vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1985), vítěz Poháru vítězů pohárů (1984), vítěz Evropského superpoháru (1985), 2x mistr Itálie (1982, 84), vítěz Italského poháru (1983), Zlatý míč (1982), nejlepší hráč i střelec mistrovství světa (1982), nejlepší střelec italské ligy (1978), 7. nejlepší fotbalista Itálie 20. století podle IFFHS.