Nils Liedholm - Baron

Jestliže ve fotbalové hantýrce existují slova jako respekt, úcta, autorita, či všestrannost, nehodí se snad na nikoho lépe než na elegantního švédského Barona Nilse Liedholma, který si za svůj dlouhý život podmanil fotbalovou Itálii hned několikrát. Byl to právě Liedholm, kdo hrdý AC Milán po čtyřiačtyřiceti letech přivedl k dalšímu Scudettu, byl to Liedholm, kdo jako kapitán dovedl Švédy k historickému prvenství na Olympijských hrách, a byl to opět Liedholm, kdo i v pětatřiceti letech jako kapitán táhnul výběr Tří korunek za finálovým utkáním domácího mistrovství světa. Dámy a pánové, představuje se pravá legenda světového fotbalu...

Nils Liedholm se narodil 8. října roku 1922 v malém švédském městečku jménem Valdemarsvik, jež najdeme na samém východu Švédska, při pobřeží Baltského moře. Nilsovi rodiče na tom nebyli nikterak finančně dobře, ostatně jako většina okoložijících, kteří se živili převážně lovením a distribucí ryb. V dobách těsně po první světové válce, kdy se celý svět pomalu vzpamatovával z útrpných pozůstatků krvavých bitev, na zábavu příliš času nezbývalo. Na světě však existuje něco, co přežije jakékoli tragédie i války. To něco se jmenuje fotbal. Oněch magických šest hlásek nikdy nenechá nikoho na pochybách. Nejkrásnější hra se bude hrát vždycky, nic ji nemůže zastavit. Je známým faktem, že kde bylo smutno, tam pomohl fotbal. Lidé se jeho prostřednictvím oprošťují od všedních starostí, zdánlivě banální úkol dopravit kulatý nesmysl do soupeřovy branky budí i po mnoha desetiletích stejnou vášeň a lásku lidí po celém světě. Nejinak tomu bylo i ve Švédsku ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Malý Nils Liedholm jednou dostal k narozeninám fotbalový míč, který se mu stal jakýmsi nezvratným osudem. Zasvětil mu celý život. Odmalička až do smrti pouze fotbal. Prvním Nilsovým profesionálním týmem byl nepříliš známý celek IK Sleipner, do něhož automaticky přešel z mládežnických kategorií. Zmíněný klub působí ve městě Norrköping, ležícím nedaleko Liedholmova rodného Valdemarsviku. Psal se rok 1943, nadějný začínající fotbalista právě slavil jednadvacáté narozeniny.

Liedholmovo místo v sestavě bylo na pomezí záložní řady a útoku, působil jako jakýsi tvůrce hry a mozek ofenzívy. Jistě nesnadná úloha pro tak mladého hráče. Avšak Nils vždy vynikal vlastností, jež je tak žádaným a nedostatkovým zbožím dodnes: obrovské sebevědomí, přirozená autorita, vůdčí schopnosti, ale zároveň také pokora a uznání. To vše Liedholm měl. Ve fotbalové historii byste těžko našli mnoho větších autorit, než byl právě Baron. Jeho proslulé vysoké a hrdé čelo signalizovalo moudrost a inteligenci, slušivě vzad sčesané vlasy naznačovaly eleganci, urostlá svalnatá postava zase sílu a nesmlouvavost. Obrovské vnitřní charizma Liedholmovy osobnosti vždy zaujalo na první pohled, proto i ve dvaceti bez uzardění kapitánoval o deset let starším hráčům. Za tři roky působení ve Sleipneru se rychle projevil jako výborný vůdce zálohy, navíc oplýval schopností skvělého zakončení, a to jak tvrdou střelou, tak technicky. Talentovaného mladíka si nenechal ujít slavnější městský rival Sleipneru, IFK Norrköping. V létě roku 1946 byl přestup zpečetěn. Sleipner si prodejem klíčového hráče zajistil tučnou "odměnu", na druhé straně byl také hráč spokojen s výkonnostním posunem do kvalitnějšího týmu. Na řadu nyní přichází první triumfy, jež odstartují exkluzivní kariéru...

Liedholmův příchod do ambiciózního Norrköpingu byl pro klub i hráče samotného jako živá voda. Hned první ročník v novém působišti přinesl Nilsovi švédský mistrovský titul, ještě zajímavější na oné sezóně však byla nově započatá spolupráce mezi Liedholmem a jistým Gunnarem Nordahlem, který v klubu již působil delší dobu. Nordahl tehdy platil za nejlepšího útočníka Švédska, jeho gólová produkce během celé kariéry je naprosto neuvěřitelná. Svůj velký podíl na kolegově bilanci má právě Liedholm, který spoustu gólů Nordahlovi připravil, kromě toho však také sám úspěšně zakončoval. Smrtící duo Nordahl-Liedholm nahánělo hrůzu celé Skandinávii. Dvojice nezastavitelných střelců si z obran soupeřů dělala doslova dobrý den kdykoli chtěla, ovoce přitom kvetlo jako v nejlépe pěstěných zahradách národního parku. První sezóna = první titul, druhá sezóna = druhý titul! Norrköping vládnul zcela suverénně, Nordahl navíc sbíral jednu korunu pro krále střelců za druhou. Snová spolupráce byla ještě obohacena v reprezentaci Švédska, kam byl Liedholm poprvé pozván v roce 1946. O dva roky později, v roce 1948, odjížděl výběr Tří korunek na Olympijské hry jako tajný favorit, dvojici z Norrköpingu Nordahl-Liedholm totiž doplňovali další kvalitní fotbalisté. Zvláště jednoho z nich si prosím zapamatujte - jmenoval se Gunnar Gren a hrával za IFK Göteborg na pozici útočníka. Legendární trojice známá pod zkratkou Gre-No-Li byla na světě! A právě olympiáda v Londýně se stala symbolem začátku oné proslulé spolupráce tří útočných hvězd. Švédové turnajem letěli jako Gagarin. První kolo jim do cesty přiválo Rakušany, kteří však brzy pochopili, že tentokrát jim pšenka nepokvete a za mírnou porážku 0-3 (2x Nordahl) byli jistě rádi. To čtvrtfinálový soupeř z Korejské republiky to odnesl podstatně hůře. Grandiózní debakl 0-12 se ve fotbale opravdu jen tak nevidí (2x Liedholm, 4x Nordahl, 1x Gren). Semifinálov souboj s Dány již poskytl vyrovnanější partii, slavili však opět Švédi, a to po výsledku 4-2, když trojici Gre-No-Li tentokrát gólově zastoupili dvougóloví Carlsson a Rosen. Zbýval poslední krůček - porazit ve Wembley Jugoslávii. A také to se podařilo. Gren se trefil dvakrát, vítězný gól vsítil Nordahl. Triumf v poměru 3-1 znamenal velké oslavy napříč celým Švédskem a okamžité nabídky pro Gre-No-Li na přestup do vyspělé fotbalové Evropy.

Jako první Švédsko opustil Nordahl, kterého získal AC Milán za dosti kuriózních podmínek, po málo vídaných tahanicích s Juventusem. Nordahlovi se v Itálii okamžitě zalíbilo, jeho střelecké schopnosti ještě vzrostly, vypadalo to, že jej snad ani nelze zastavit. Uběhlo půl rok a Nordahl se dočkal velkého dárku. Prezident rossoneri Umberto Trabattoni svému svěřenci, jemuž se mezitím začalo trefně přezdívat Il Bisonte (Bizon), přivedl dva věrné parťáky Liedholma s Grenem, navíc doplněné ještě koučem Norrköpingu, odkud Nordahl k diavoli přišel. Zrodila se tak tzv. Severská metla, která smetla úplně všechny. Dlouhodobě stagnující AC Milán se rázem probudil.

První italský ročník pro trojici Gre-No-Li dopadl velmi dobře. Druhé místo těsně za vítězným Juventusem znamenal velký příslib pro další ročníky. Pro náročné milánské tifosi byla skvělou zprávou krásná hra jejich miláčků, kteří během třiceti osmi ligových zápasů nasázeli neuvěřitelných sto osmnáct branek, Gunnar Nordahl navíc získal ceněnou trofej pro krále střelců, když se trefil hned pětatřicetkrát!

Sezónu 1950/51 Itálie očekávala s jakousi příjemnou nervozitou. Dokáže Milán konečně triumfovat? Zopakuje švédská trojice hvězd Gre-No-Li báječnou předchozí sezónu? Autoritativní Liedholm, jehož si fanoušci červenočerných okamžitě zamilovali, před sezónou sliboval Scudetto, věren své bojovné nezničitelné povaze a víře ve vlastní úspěch. Za necelých devět měsíců se ukázalo, že Baron je prognostikem vskutku skvělým. Milán to dokázal! Scudetto se po neskutečných čtyřiačtyřiceti letech opět stěhovalo do rukou AC. Druhý Inter sice zaostal o jediný bodík, to však nikoho nezajímalo. Popularita a oslavování švédských spasitelů nebrala konce. Vynalézaví tifosi všem třem bez otálení vymyslelo dnes již kultovní přezdívky, které se s hráči táhly již po celý život. Liedholm byl "Baron", neboť si za ženu vzal opravdovou baronesu, navíc si ono označení vysloužil rovněž svým elegantním stylem hry a autoritativním chováním i vzhledem. Gren byl zván "Profesor", za což mohlo jeho inteligentní vystupování, vrozené schopnosti vést ostatní a také věk (byl z celé trojice nejstarší). A konečně Nordahlovi se říkalo "Bizon", díky jeho síle a neúnavnosti, nebo také "Hasič", což byl povolání, jímž se živil za svého působení ve Švédsku.

Baron, Profesor a Bizon toho spolu dokázali ještě mnoho. V roce 1951 například rossoneri dotáhli k vítězství v Latinském poháru, jenž se sice svou existencí těšil pouhých osm let, to však nijak neubírá na jeho prestiži. Diavoli tehdy ve finále na San Siru drtivě porazili francouzský Lille 5-0... V ročnících 1952/53 a 1953/54 si Scudetto přisvojil městský rival AC, Inter, který rovněž disponoval vynikajícím kádrem, opírajícím se o zahraniční útočné hvězdy, jakými byli silný Švéd Lennart "Nacka" Skoglund, fenomenální maďarský emigrant István Nyers, argentinský "oriundo" Antonio Valentin Angelillo, či pravý Ital a bohém Benito Lorenzi, jemuž se pro problematickou povahu příznačně přezdívalo "Jed".

Milán si na své další Scudetto musel počkat až do sezóny 1954/55, kdy se opět velkou zásluhou Nordahla s Liedholmem odpoutal od svých pronásledovatelů a slavil své v pořadí páté Scudetto. Bohužel už u toho nebyl Profesor Gunnar Gren, který si v létě 1954 odešel prodloužit kariéru do toskánské Fiorentiny. Přece jen, bylo mu již třicet čtyři a roky se zákonitě začaly projevovat na výkonnosti. O dva roky mladší Liedholm a o rok mladší Nordahl ještě stále měli co nabídnout, na pomoc jim navíc přicházeli noví perspektivní fotbalisté, z nichž za zmínku bezpochyby stojí legendární kapitán Cesare Maldini, nebo uruguayský mistr světa z roku 1950 a miláček tifosi, technik Juan Alberto Schiaffino. Oporou mezi tyčemi pak byl zkušený Lorenzo Buffon, strýček současné hvězdy Juventusu, Gianluigiho Buffona. S takovým kádrem by byl hřích nevyhrávat, a věděl to i Baron Liedholm. Avšak podmiňovací způsob je zde zbytečný, Milán totiž opravdu vyhrával. Další Scudetto si připsal v roce 1957, už u toho však nebyl Bizon Nordahl, který o rok předtím odešel do AS Řím. Z velké trojky švédských ofenzivních hvězd tak zbyl jen Liedholm, který však i přes pokročilý věk stále patřil do základní sestavy a hru mužstva obohacoval o nenapodobitelné přihrávky, chytré střely k tyči a především pak o svůj proslulý velitelský um, kterým burcoval spoluhráče v dobách nejtěžších. Čím starší Baron byl, tím větší budil respekt. Dnes již památné jsou fotografie, kterak si Liedholm jako kapitán hrdě třese rukou s Giampierem Bonipertim z Juventusu, při příležitosti vzájemných zápasů, které vždy patřily k tomu nejlepšímu, co evropský klubový fotbal za celý rok nabízel...

Ještě než v roce 1957 Latinský pohár zaniknul, získal jej Milán s Liedholmem podruhé, to když ve finále opět hraném na stadionu Giuseppe Meazzy rossoneri zdolali Atlético Bilbao v poměru 2-1.

Důležitým krokem pro hru mužstva kouče Giuseppe Vianiho bylo v létě 1958 angažování skvělého brazilského útočníka Altafiniho, který si s Liedholmem i Schiaffinem báječně porozuměl, vznikla tak další brilantní útočná řada, která pro rossoneri zajstila Scudetto za rok 1959. Liedholm nahrával a tvořil, Altafini zakončoval, Schiaffino bavil diváky. To vše okořeněné obranou v čele s neprostupným Maldinim a Alfio Fontanou.

Ve svém vyprávění jsme takřka trestuhodně přeskočili důležitý ročník 1957/58, který byl pro milánské důležitý zvláště co se týče evropských pohárů. Diavoli totiž měli díky Scudettu z předchozí sezóny právo na start v prestižním Poháru mistrů evropských zemí, kde nakonec dokráčeli až do samého finále proti Realu Madrid. Ještě před tím si však museli poradit například s Borussií Dortmund, na jejímž vyřazení se mimo jiné brankou podílel také Liedholm. Ten i přes to, že mu táhlo již na šestatřicet, stále patřil k nejlepším, další góly přidal v semifinále proti zdevastovanému Manchesteru United, který pár týdnů předtím postihla ona nechvalně známá letecká tragédie, jež smutně obestírala celý další průběh soutěže. Jako zvláště důležitý hráč se v rozhodujících bojích projevil Schiaffino, který při vysoké porážce Manchesteru 4-0 zaznamenal hned dvě branky, podobně jako v prvním utkání v Anglii, kde se trefil jednou. A uruguayský internacionál se trefil také ve finále proti Bílému baletu, kde dokonce po hodině hry otevíral skóre a posouval svůj Milán blízko celkovému triumfu. Proti však byl mimořádný Alfredo di Stéfano, který mocně zavelel k vyrovnání, jež nakonec sám zařídil. Grillo z Milána sice skóre zanedlouho opět naklonil na italskou stranu, avšak madridský Rial opět vyrovnal o pouhou minutu později. Utkání dospělo do prodloužení, kde životní gól vsítil nepolapitelný vládce levé strany Francisco Gento. Real slavil potřetí v řadě, kapitán Liedholm a spol. se do Milána vraceli s hořkou pachutí stříbrných medailí.

Spravit chuť si Liedholm mohl na zanedlouho se hraném mistrovství světa, které se shodou okolností konalo v jeho rodném Švédsku. Z legendární trojice Gre-No-Li se jej však účastnil jen on s Grenem. Na Nordahla se stále vztahoval zákaz startů za národní tým, který byl na celou trojici uvalen po jejich přestupu do Milána v roce 1949, a to proto, že ve Švédsku byl tehdy zakázán fotbalový profesionalismus, který naopak v Itálii bujel v plném proudu. Liedholm s Grenem dostali "povolení" hrát až na poslední chvíli, výběr Tří korunek pak Baron vedl jak kapitán. A vedl jej vskutku skvěle. Vždyť podceňovaní Švédové pod jeho taktovkou překvapivě dokráčeli až do finále, kde však podlehli nezastavitelným Brazilcům. Ještě před nimi však Švédové slavně zdolali Maďary i Mexiko, s Walesem remizovali bez branek a vyhráli svou základní skupinu. Ve čtvrtfinále na domácí výběr anglického kouče Raynora nestačil ani Sovětský svaz s nepřekonatelným Lvem Jašinem v bráně, v semifinále pak ani silní Němci v čele s Uwe Seelerem nebo Fritzem Walterem. Techničtí Brazilci oplývající možná nejlepším týmem své historie však byli nad švédské síly, které však i přes patrný zmar udatně bojovaly do posledních zbytků sil. Domácí se v utkání dokonce ujali vedení, to když se již ve čtvrté minutě prosadil nestárnoucí kapitán Liedholm.

Ten zápas však patřil někomu jinému. Ten někdo se jmenoval Pelé, který v pouhých sedmnácti letech svými dvěma góly zápas rozhodnul. Výrazně mu přitom pomáhal snad ještě lepší Garrincha, který góly zásoboval jeho i Vavu, který se rovněž trefil dvakrát. Celkový výsledek 5-2 mluvil jasně: zlato brali kanárci, a to vůbec poprvé v historii světových šampionátů! I přes finálové zklamání si však švédští reprezentanti vysloužili obrovské uznání a potlesk, vždyť kdo by před turnajem stříbro čekal?

Ve vrcholovém fotbale vydržel Liedholm ještě tři roky. Kopačky na hřebík slavně pověsil až v létě 1961, kdy mu bylo již takřka devětatřicet. Za své dvanáctileté působení v Miláně si získal neutuchající obdiv a popularitu, odkopal si celkem 359 ligových zápasů, v nichž nastřílel 81 branek. Při rozlučkovém zápase bylo všem smutno. Loučil se pravý velikán, jakých historie AC Milán mnoho neviděla. U loučení již byl i mladičký Gianni Rivera, který po Baronovi přebíral pomyslnou štafetu lídra týmu. Koncem hráčské kariéry se však Liedholm se San Sirem rozhodně neloučil definitivně. Naopak, okamžitě se ujal asistentského místa u prvního týmu, když pomáhal slavnému generálovi velkých bitev Nereo Roccovi, zvanému Parón, v němž diavoli konečně nalezli osobnost plně srovnatelnou s věhlasným Heleniem Herrerou z Interu. Pod vedením dua Rocco-Liedholm Milán pokračoval ve sbírání triumfů, v roce 1963 dokonce získal i premiérovou výhru v Poháru mistrů evropských zemí. Další tři roky pak Liedholm strávil jako hlavní kouč rossoneri, přičemž však musel jen útrpně přihlížet dominanci Interu, který zrovna procházel zlatým obdobím svých dlouholetých dějin.

Jak byla Baronova hráčská kariéra "věrná" Milánu, tak ta trenérská střídala působiště jako na běžícím páse. Veróna, Monza, Varese, Fiorentina, AS Řím, znovu AC Milán, znovu AS Řím, znovu AC Milán, a tak stále dookola. Celkem čtyřikrát vedl Liedholm jako trenér AC Milán a celkem čtyřikrát také AS Řím. S oběma celky si připsal po jednom Scudettu, Giallorossi navíc dovedl ještě ke třem Italským pohárům a dokonce také až do finále Poháru mistrů, když AS s možná nejlepším týmem své historie ve finále smolně podlehlo Liverpoolu na penalty. Oblíbený tým z Věčného města tehdy zdobili hráči jako Bruno Conti, Agostino Di Bartolomei, Falcao, Roberto Pruzzo, Francesco Graziani, nebo Toninho Cerezo. Tuto úžasnou sestavu vedl Liedholm svým typickým způsobem, když hráče nabádal k útočné hře a disciplíně. Za svou mnohaletou trenérskou praxe si po právu vysloužil hodnocení jednoho z nejlepších trenérů Evropy.

Vůbec poslední Liedholmova trenérská zastávka byla právě v Římě, kde roku 1997 definitivně ukončil své velkolepé fotbalové působení. V té době mu bylo již sedmdesát pět, nárok na odpočinek měl jako nikdo jiný. Vždyť ve vrcholovém fotbale se pohyboval celých padesát čtyři let! "Dolce vita Calcio", neboli sladký život Calcia, jak rádi říkají Italové, byl u konce. Zaslouženého odpočinku si následně Baron užíval plnými doušky. Hodně cestoval, což jej vždy naplňovalo a uspokojovalo, mimoto občas komentoval televizí přenosy, býval oblíbeným zdrojem komentářů mnoha sportovních deníků. I přes stálou svěžest a impozantní charizmatický vzhled, jenž jej nikdy neopustil, stárnul. Jako všechny ostatní ho zlobily časté nemoci, odolával však dle svého zvyku vzdorovitě a dlouho. Vydržel až do úctyhodných pětaosmdesáti!

5. listopadu 2007 vydechl Baron Nils Liedholm naposledy. Stalo se tak v Itálii, ve městě Cuccaro Monferrato. Na pohřeb se sjely tisíce vděčných fanoušků, i stovky fotbalových osobností. AC Milán na jeho počest vyhlásil den smutku, černé vlajky však pomyslně visely ze všech "červenočerných" oken. Odešel muž, který prapor Milána hrdě nosil vskutku dlouhá léta. Nebývá příliš obvyklé, že se fotbalista natolik semkne s klubem z cizí země. Pouto mezi Liedholmem a Milánem však drželo, drží, a bude držet na věky...

Úspěchy: Jako hráč: vicemistr světa (1958), vítěz Olympijských her (1948), vicemistr Poháru mistrů evropských zemí (1958), 2x vítěz Latinského poháru (1951, 56), 4x mistr Itálie (1951, 55, 57, 59), 2x mistr Švédska (1947, 48).
Jako trenér: vicemistr Poháru mistrů evropských zemí (1984), 2x mistr Itálie (1979, 83), 3x vítěz Italského poháru (1980, 81, 84).