Nerovný boj o nadvládu nad Korsikou

V rámci vloženého 16. kola Ligue 1 se už tuto středu mezi sebou utkají dva nesmiřitelní rivalové, SC Bastia a AC Ajaccio. Nejde přitom jen o "klasické" lokální derby - Korsika je specifické prostředí, což se odráží v její historii, postavení v rámci Francie, a pochopitelně i na fotbalových tribunách..

21. října 2012 byl celý ostrov na nohou: Le derby de la Corse se vrátilo na prvoligovou půdu poprvé po sedmi letech, a ačkoliv se nedá říct, že by fanoušci o soutěž níže své kluby nějak zanedbávali, teprve pozlátko Ligue 1 v nich probudilo skutečnou vášeň. Zápas samotný skončil nic neřešící remízou 0:0, ale kdoví, jakou dohru by měl, nebýt intervencí kapitána Bastie Yannicka Cahuzaca (je ironií, že právě on je rodákem z Ajaccia); na vyprodaných tribunách Stade Francois Coty se totiž v rukou fanoušků objevily světlice a došlo ke střetům s policií, což donutilo sudího Laurenta Duhamela utkání dočasně přerušit. Korsičané mají horkokrevnou mentalitu, díky níž připomínají spíše Italy než pevninské Francouze; z restriktivních opatření proti ultras, na jejichž dodržování francouzská federace přísně dohlíží, jako by si tady nikdo těžkou hlavu nedělal.


Ráj v zapomnění

Středomořský ostrov působí na první pohled ospalým dojmem - na malebných náměstíčkách se prohánějí kluci s mičudou, zatímco jejich rodiče vysedávají před kavárnami a mlčky vychutnávají okolní scenérii. Zdání však může klamat. Korsika je totiž rozdělená na dvě části, severní a jižní, a nálada mezi nimi není vždy zcela bratrská - Bastia, metropole severu, je přístavní bránou ostrova a také jeho bývalým hlavním městem. Tento titul nyní náleží Ajacciu, rodišti Napoleona Bonaparteho, které je největším korsickým sídlem (a samozřejmě i nejdůležitějším městem jižní poloviny). Lokální půtky však jdou stranou, pokud se začneme bavit o vztahu obyvatel k pevninské části Francie: Korsika, prakticky nedotčená průmyslovou výrobou, má suverénně nejnižší HDP ze všech dvaadvaceti regionů země, a jelikož její ekonomická síla leží vedle zemědělství především v turistice a většina vyhledávaných památek leží na jihu, potýká se zejména Bastia také s vysokou nezaměstnaností.

Ačkoliv průzkumy ukazují, že separatistické nálady nemají mezi občany všeobecnou podporu, vysoká míra tenze se nedá popřít: Korsičané jsou nesmírně hrdý národ. Ukazují to i obě výkladní skříně jejich fotbalu - jak AC Ajaccio, tak SC Bastia mají v klubovém znaku korsickou vlajku (černý profil tváře s bílou čelenkou), a jejich oficiální stránky jsou vedeny převážně v korsičtině, a to bez možnosti přepnout na plně francouzskou verzi. Napětí, které panuje jak ve vztahu severu (Bastie) k jihu (Ajacciu), tak Korsiky jako takové ke zbytku Francie, se pak spolu s relativní chudobou ostrova logicky promítá i do fotbalového prostředí. Vedle pochopitelných sportovních rozdílů je to také důvod, proč je rivalita mezi oběma prvoligovými týmy mnohem vyhrocenější než skutečně lokální střety mezi AC a GFC Ajaccio a SC a CA Bastia. (Zajímavost: celá Korsika je co do počtu obyvatel sotva větší než Ostrava, populace Ajaccia zhruba odpovídá Mostu, Bastia je srovnatelná s Mladou Boleslaví. Přesto mají obě města svého zástupce v první lize, Bastia navíc i ve druhé a Ajaccio ve třetí. Otřepaná pravda o tom, že fotbal bují především v chudších oblastech, se tak projevuje i zde.)

Fakt, že korsičtina patří z lingvistického hlediska mezi italské jazyky (a je tudíž blízkou příbuznou klasické italštiny, sicilštiny či neapolštiny), nikoliv gallo-románské jako francouzština, tuto nevraživost už pouze symbolicky prohlubuje.


Můj klub, moje vášeň

Pozice "druhého vzadu" hraje ve fanouškovské tradici výraznou úlohu: Saint-Étienne i Lens jsou města ve stínu bohatých lokálních bašt Lyonu a Lille, a do fotbalu se tato dualita pochopitelně promítá znásobenou silou. Není výjimkou, že příznivci toho chudšího tábora dávají svoji náklonnost lokálnímu klubu najevo intenzivněji, a totéž platí i na Korsice - Ajaccio, hlavní město a turistické centrum bohatšího jihu, se svým rivalem v ochozech jasně prohrává. V loňské sezoně, kdy se oba korsické kluby znovu sešly v Ligue 1, ještě nešlo o tak markantní záležitost, letos je to však už pořádný rozdíl: s procentuálním zaplněním stadionu 87,4% je Bastia nejlepší v celé Ligue 1, zatímco Ajaccio (62,9%) zaujímá až čtrnáctou příčku. V absolutních číslech je na tom ACA dokonce vůbec nejhůře (6.568 diváků), ačkoliv zde samozřejmě hraje klíčovou roli nízká kapacita Stade Francois Coty.

Ajaccio má více obyvatel než Bastia, přesto je jeho fanouškovská základna nesrovnatelně apatičtější v "nedůležitých" zápasech. To lze samozřejmě z velké části připsat na vrub rozdílným sportovním úspěchům obou klubů, a neměli bychom zapomínat ani na to, že ultras ACA (L'orsi ribelli, zhruba "rebelští medvědi") patří k těm vůbec nejvýraznějším, ale Bastia je ve fanouškovské kultuře skutečným klenotem celé ligy. Jisté však je, že když dojde na vzájemné střetnutí, nebere si servítky ani jeden ze znesvářených táborů..

..a to dokonce do té míry, že nadcházející derby se na Korsice vůbec hrát nebude - místo konání bylo administrativně převeleno do neutrálního Gueugnonu. Říjnové světlice v ochozech sice žádnou výraznou dohru neměly, avšak to, co se stalo během jarní odvety (hrané na Stade Armand Césari v Bastii, která zvítězila 1:0), už přes disciplinární komisi zkrátka projít ani nemohlo. Utkání se v nastaveném čase zvrhlo v nechutnou podívanou, zakončenou hned pěti červenými kartami; fanoušci Ajaccia po finálním hvizdu zůstali ve svém sektoru, aby nedošlo ke střetům, avšak domácí je zpoza stadionu zasypali kameny. Bastia byla potrestána uzavřením stadionu na následující zápas, a když její příznivci po opětovném vpuštění do ochozů zareagovali dalšími výtržnostmi, musel se ostrovní klub na tři utkání přestěhovat do Gueugnonu. Svěřenci Frédérica Hantze tak budou ve středu vstupovat na dobře známou půdu.

Podle oficiálních vyjádření je převelení obou letošních ligových derby na pevninu preventivním opatřením - je zkrátka nemožné, aby se znesvářené tábory do sebe nepustily. Z hlediska Bastie hraje velkou roli hluboce zakořeněná křivda vůči Ajacciu: až do nástupu Napoleona Bonaparteho to byl právě severní přístav, kdo požíval výhod hlavního města a centra celého ostrova. Administrativní rozložení sil změnil vlastní intervencí až slavný vojevůdce, a Bastia tak byla odkloněna na druhou kolej, na níž se nachází dodnes.

Frédéric Antonetti, bývalý kouč Rennes, prostředí v Bastii dobře zná - narodil se tam, vyrůstal, a když začínal s trénováním, bylo tamní SC jeho první velkou štací. Berme proto jeho slova trochu s rezervou, ačkoliv se nedá říct, že by byla nějak daleko od pravdy. "Ajaccio je sice paradoxně prvním korsickým týmem, který kdy hrál nejvyšší soutěž, ale historicky důležitější je Bastia, která má také na celém ostrově nejvíce fanoušků," tvrdí holohlavý kouč. "Minulý rok, když se tu jelo Tour de France, byla mezi diváky vidět spousta modrých vlajek, ale prakticky žádné červenobílé. Bastia je zde jednoznačně populárnější, podívejte se na její stadion, který je vždy zaplněný, atmosféra je vášnivá. To v Ajacciu nevidíte, je tam mnohem méně lidí, nedělají takový hluk," vypočítává Antonetti. A skutečně to vypadá, jako by Bastia prostřednictvím svého fotbalového klubu vracela Bonapartově rodišti starou křivdu..


Jak je důležité míti Hantze

Oba týmy se letos už jednou utkaly, 29. října na Stade Armand Césari ve 3. kole Coupe de la Ligue; domácí Bastia vyhrála 1:0, a symbolicky tak potvrdila, jak obrovský rozdíl lze mezi znepřátelenými celky letos vypozorovat. Vše se přitom vrací zpět k postavě trenéra Frédérica Hantze.

Z historického hlediska má Frédéric Antonetti pravdu - Bastia je na Korsice tím lepším týmem (a navíc i starším: byla založena v roce 1905, Ajaccio až o pět let později). V derby drží sedmizápasovou neporazitelnost, a i celkově je úspěšnější (18 výher, Ajaccio 10, 6 remíz). Letošní tabulka pak mluví jasnou řečí: zatímco Ajaccio se i po výměně trenéra zoufale trápí a potácí se v sestupovém pásmu, Bastia, hnaná fantastickou (sic!) domácí formou (šest výher a jedna remíza ze sedmi zápasů), klepe z osmého místa na pohárové příčky. Přitom přestupová strategie obou rivalů je v podstatě totožný "kočkopes": na jedné straně Mutu, Ochoa, Ravanelliho Italové a celá kolonie bývalých hráčů Auxerre (Pedretti, Hengbart, Oliech), na druhé zase čerstvý rekordman Landreau, Krasić, Squillaci nebo Romaric. Na papíře není mezi těmito kádry až tak brutální rozdíl. Proč to tedy v jednom případě funguje, zatímco v druhém to vypadá, že se hráči na hřišti vlastně ani pořádně neznají?

Na podrobnější rozbory herních specifik, systémů či výkonů jednotlivých hráčů se podíváme až v tradičním podzimním souhrnu (takže velmi brzy), nicméně Hantzovo jméno je třeba zmínit už nyní. Když dnes sedmačtyřicetiletý rodák z pyrenejského městečka Rodez přebíral mužstvo Bastie, bylo v totálním rozkladu; psal se rok 2010 a hrdý klub se trápil bez prostředků ve třetí lize. Odtud už je to jednoduchá matematika: jeden postup, druhý postup, a od roku 2012 se na severu Korsiky opět hraje Ligue 1. Hantz je suverénně nejpopulárnější fotbalovou postavičkou středomořského ostrova, a není se čemu divit - zatímco na jedné straně se odvolávají trenéři a mužstvo sbírá pomalu více faulů než konstruktivních přihrávek, na druhé vládne prakticky dokonalá atmosféra.

AC Ajaccio má zkrátka hodně co dělat, aby svého konkurenta dohnalo. Na hřišti i v ochozech.