Není Balkán jako Balkán

"Zápas bez fanoušků ztrácí ty pravé emoce," prohlásil před výkopem prvního měření sil Albánie se Srbskem za posledních bezmála 50 let prezident Albánské fotbalové asociace Armand Duka. A brzy svá slova hořce polykal. Přesto se vážně nedá říct, že bychom přihlíželi vzplanutí těch pravých balkánských vášní, jak je známe...

Los kvalifikačních skupin dovede být navýsost cynickým aktem. Zrovna minulou sobotu se v Bukurešti představili domácí s Maďary, kteří se v běhu času navzájem přetahují o dříve uherskou, dnes však formálně rumunskou oblast Sedmihradska. A vlastně i sami Srbové si loni užili své, když se o vstupenky na mistrovství světa museli utkat s Chorvaty.

Právě za tím účelem, aby se vyvarovala nezdravě vyhecovaných střetů, potom UEFA dokonce vědomě brání spárování Ruska s Gruzií, Arménie s Ázerbájdžánem a nově také Španělska s Gibraltarem.

Na jeden zvláště choulostivý vztah ale jako by UEFA dočista zapomněla; a jak se v tomto týdnu zřetelně ukázalo, myslet na něj rozhodně měla.

Totiž zatímco v případě zmíněného derby Srbů s Chorvaty bohatě postačilo nevpustit hostující fanoušky na stadion, aby se v obou zápasech nakonec ani nemuselo přerušovat, tentokrát takové opatření svůj účel nesplnilo ani omylem. Srbští příznivci si hravě vystačili sami se sebou; respektive s albánskými hráči, kteří podrážděně reagovali na Mitrovićovo zpacifikování drona-narušitele.

Za takových okolností jeden snad ani nechce domýšlet, jak by to asi dopadlo, kdyby UEFA nečinně přihlížela až do samého konce - což přitom možná doopravdy hrozilo. Stačí uvážit, že ban pro cestující fanoušky UEFA (pouze) doporučila doslova pár hodin před výkopem, přičemž do prvotního handrkování srbské fotbalové asociace s tou albánskou raději vůbec nezasahovala. (A výstup byl tehdy takový, že se zápas kvůli nesouhlasu albánské strany odehraje bez jakýchkoliv restrikcí.)

Ale ponechme teď stranou ležérní přístup hlavní řídící organizace evropského fotbalu - to je přeci jen ohraná písnička - a posviťme si raději na to, čím se "nové" derby Albánie se Srbskem vymyká balkánským standardům, a proč lze úterní události považovat za ideální příležitost k proměně vnímání fanouškovské scény...

---

Kdysi dávno, ve 14. století, Srbsko platilo za bohaté a rozlehlé impérium, jehož ambice ohrožovalo jen jedno - rozpínavá Ottomanská říše. K rozřešení tohoto mocenského sporu mělo dojít roku 1389 v bitvě na Kosově poli, a podle populárního srbského mýtu k němu tehdy také došlo.

Když se tedy vrchnímu veliteli Princi Lazarovi na bojišti zjevili sokol s vlaštovkou, ztělesňující svatého Elijáše a Pannu Marii, dostal srbský vojevůdce na vybranou: buď si zvolí pozemské království a Ottomany ihned přemůže; nebo upřednostní království nebeské, na kosovské půdě zbuduje kostel, svolá své muže k přijímání, a namísto království pomíjivého získá to věčné.

Jako už tomu bývá u většiny legend, nelze nic z výše popsaného bez debat potvrdit. Ve skutečnosti chybí důkazy i o existenci vybraných vedlejších postav (z nichž jedna měla z evidentní inspirace v Ježíšově osudu Lazara zradit) a většina zdrojů prý dokonce onu porážku přisuzuje Ottomanům a nikoliv Srbům. Ti přitom vesměs jen tímhle příběhem hájí vlastní nárok na kosovskou půdu, který má dokládat zejména přítomnost srbského ortodoxního kláštera v nedaleké Gračanice.

Háček samozřejmě vězí v tom, že také Albánci mají svůj mýtus. Mýtus podepřený vpravdě totožnými základy, lišící se akorát ve jménech hrdinů a datu klíčové bitvy. V případě Albánců mělo jít o milník z roku 680, což z nich - alespoň v jejich očích - dělá jediné legitimní obyvatele kosovské půdy.

Z pohledu historika jsou obě báje zhruba stejně chatrné; pro nás ale budou podstatné jinačí věci.

Zaprvé je tu ten fakt, že albánský mýtus vznikl teprve v reakci na ten srbský, a že šlo zároveň o reakci toho "méněcenného" ze dvou hráčů. Což z mé strany - jen tak pro pořádek - není míněné jako urážka; jde spíše o výsledek nezávislého pozorování chování albánské strany, pro jehož vzorek nemusíme chodit ani za české hranice (viz ublížené výroky slávisty Balaje), a které je docela jednoduše kalkulem ve snaze získat si sympatie neutrálních zájemců o problematiku.

Albánci zkrátka svou roli znají, přijímají a reality, kdy rozložení sil na první pohled očividně není rovnoměrné, také do jisté míry zneužívají. Naproti tomu Srbové s Chorvaty si svého času navzájem přičítali potenciál k provedení genocidy a trpěli (respektive stále trpí) utkvělou představou, že si ti druzí sami o sobě myslí víc, než by si myslet měli.

To mimo jiné vychází z toho, že Srbové s Chorvaty dlouhá léta sdíleli prostor pod jednou střechou, a nyní se zoufale snaží jeden od druhého odlišit (ačkoliv to je v praxi poměrně složité). Naopak v případě Albánců a Srbů lze o styčných bodech objektivně hovořit jen velmi těžko.

Pravda, náboženské rozdíly bývají běžně přeceňovány (nacionalismus v Albánii byl vždy sekulárního charakteru, tamější forma Islámu patří k těm umírněnějším, a ještě roku 1967 koneckonců Enver Hoxha plánoval v rámci "kulturní revoluce" prohlásit Albánii za ateistický stát), dál už ale o ničem pochybovat dost dobře nelze. Stačí si ostatně vzít situaci v dnešním Kosovu, kde mají obě skupiny obyvatelstva vlastní vzdělávací, zdravotnický či obecně administrativní systém, a vůbec tak nedochází k jejich mísení.

Zvláštní pozornost je pak - zatřetí - nutno věnovat samotné povaze konfliktu. Zatímco válku Srbů s Chorvaty lze v kostce popsat jako výsledek exkluzivistického nacionalismu a zeslábnutí federálních struktur, kterým se dříve dařilo efektivně bránit vzniku etnického konfliktu, v případě Albánců a Srbů už jde v první řadě o spor teritoriálního charakteru.

Jinými slovy prostě o kus půdy, která je odpradávna nejváženějším ukazatelem moci a původcem těch nejzuřivějších konfliktů.

---

Tohle všechno jsou faktory, které z fotbalového duelu Srbska s Albánií již dopředu dělaly neuvěřitelně citlivou záležitost.

Tím spíš, když se rovnou sedm hráčů z 23členné albánské posádky narodilo přímo v Kosovu, čtyři z nich také do inkriminovaného utkání od začátku zasáhli a ředitel oddělení národních týmů Albánské fotbalové asociace před výkopem otevřeně přiznal, že se mužstvo na zápas "nepřipravuje jako obvykle", a že je nemožné ho jakkoliv izolovat od "všeobecné situace".

Do toho je navíc potřeba brát v potaz i obrovskou symbolickou hodnotu dvouhlavého orla na červeném pozadí, kterého speciálně pro tuhle příležitost doplnily ještě dva další prvky - provokativní mapa Velké Albánie a výmluvný nápis "autochthonous" (domorodý).

Sám dvouhlavý orel je každopádně od roku 1999 relativně nevinným středobodem každoročního Dne vlajky (28. listopad) na oslavu konce srbské nadvlády nad Kosovem; prapor s tím samým motivem měl také v půlce 15. století po odražení ottomanského náporu vítězoslavně zvednout nad hlavu mýtický hrdina Skanderbeg; a ta samá vlajka nechyběla ani u albánského vyhlášení nezávislosti (1912) či při prvním oficiálním přátelském klání kosovské reprezentace z března letošního roku.

Nejen ti kosovští Albánci jsou tudíž se svou vlajkou spjati mnohem pevněji než třeba my, Češi a Slováci, takže v konečném důsledku vlastně ani není příliš divu, že aktéři na hrací ploše reagovali tak, jak reagovali. Ve skutečnosti nám vybraní fotbalisté svým - pravda, neotesaným - způsobem spíše dali najevo, že jsou také pouze lidmi z masa a kostí, kteří v žádném případě nejsou imunní vůči dění ve společnosti.

A podobný signál veřejnosti vyslali i fanoušci, kteří pro změnu na sociálních sítích okamžitě neváhali odsoudit mediální fanouškovskou hvězdu Ivana Bogdanova. Ten se před čtyřmi lety podepsal pod kontumaci kvalifikačního zápasu v italském Janově, a přítomností na tomto utkání přirozeně leckoho popudil.

Což je krok kupředu; krok, který by se neměl ignorovat. Pokud se společnost, chcete-li určitá část společnosti, dokáže takhle vymezit proti jednomu z nejznámějších a zdánlivě nedotknutelných chuligánů, nemuseli bychom se už ocitat příliš daleko od kompletní proměny náhledu na fanouškovskou obec.

Rozuměj od zavržení bezhlavé a zpravidla neefektivní kriminalizace fotbalových fanoušků (ostatně, i Bogdanov už byl pro své činy za mřížemi); a naopak zahájení nové éry, kdy se k fotbalovému násilí bude přistupovat jako k plnohodnotnému sociálnímu fenoménu (endemického ražení). To znamená éry, na jejímž začátku si společnost jednou provždy přizná, že má problém. Sama se sebou.

Koneckonců, na průběh tohoto konkrétního střetnutí mělo venku i uvnitř stadionu dohlížet celkem 3 500 ozbrojených policistů. A všiml si jich někdo? Ne. Policie už evidentně není pro násilného fanouška žádnou překážkou, natožpak hrozbou; a tak by opravdu nebylo od věci náš postoj k celé problematice do jisté míry přehodnotit a začít ji řešit raději zvnitřku.

---

Načasování tohoto kvalifikačního střetnutí vpravdě nemohlo být horší. Jednak se odehrálo ve stejném roce, kdy si Kosovo proti Haiti konečně odbylo oficiální debut na poli mezinárodní kopané (a ze samé radosti se přitom venku před stadionem pálila srbská vlajka). Jednak teď vrchem představuje nešťastnou předehru k prvnímu setkání albánského premiéra s jeho srbským protějškem od roku 1946, kdy svou návštěvou Bělehrad poctil Enver Hoxha.

Cesta Ediho Ramy do hlavního města Srbska tedy v tuhle chvíli sice stále je na pořadu příštího týdne, po nedávných bouřlivých událostech už by ale nemusela oplývat tak jedinečným potenciálem, jaký se jí připisoval před bělehradským střetem.

Proč jedinečným? Hlavně proto, že má čerstvě zvolený srbský premiér Aleksandar Vučić slušný náběh na to stát se nejmocnějším představitelem země od dob Slobodana Miloševiće; a že jej zároveň předchází pověst schopného diplomata, který hovoří o společných schůzích srbské a bosenské vlády v Sarajevu a nazývá Chorvaty "přáteli".

Jedině s jeho svolením ostatně bylo možné před rokem určitým způsobem normalizovat srbsko-kosovské vztahy a totéž nyní mělo čekat na Albánii.

Doufejme tedy, že fotbal nebude mít na politiku takový vliv, jaký měla v úterý politika na fotbal - a že se třeba 8. října 2015 případná albánská odveta odehraje v podstatně uvolněnější atmosféře...