Nejslavnější stadiony světa - Maracanã

Se seriálem o nejslavnějších stadionech světa poprvé zavítáme mimo evropský kontinent a zakotvíme v Jižní Americe, v rodišti fotbalových hvězd, v Brazílii. Pod drobnohledem uvízl stadion, který se kdysi pyšnil největší kapacitou na světě, ale ani dnes příliš nezaostává. Řeč je o Estádio Jornalista Mário Filho, neboli Estádio do Maracanã.

Vše začalo v roce 1943, v době, kdy světem otřásala druhá světová válka. Vlastně za úplný začátek by se dal považovat rok 1939, kdy Rio de Janeiro navštívil Jules Rimet, tehdy prezident francouzské fotbalové federace a zároveň FIFA. Čtyři roky poté bleskla Rimetovi hlavou myšlenka, že by se mohlo mistrovství světa znovu uspořádat mimo evropský kontinent. Jeho nápad sice značně narušovala právě probíhající válka, ale nejdéle sloužící prezident FIFA všech dob přislíbil šampionát Brazílii. Stát v Jižní Americe, který každoročně vyprodukuje spoustu skvělých fotbalistů, ale musel nejprve dokázat, že největší fotbalovou akci na světě zvládne uspořádat. Jedním z hlavních požadavků byla výstavba velkého stadionu.

Uběhl jediný rok a v Brazílii byl představen projekt s názvem "Estadio Nacional", tedy národní stadion. Ten měli na svědomí architekti Raphaël Galvão, Pedro Paulo Bernardes Bastos, Orlando Azevedo a Antônio Dias Carneiro. Zahájení stavby se ovšem protáhlo a začalo se až za pár let. Vše brzdili především politici a vysoce postavení úředníci, kterým se nelíbila vysoká suma, jež měla monumentální stavba pojmout. Mnohem raději chtěli tyto peníze investovat do nemocnic, škol a dalších.

V Rio de Janeiru se nakonec začalo po mnohých diskuzích, hádkách a kompromisech stavět v roce 1948. Pokud byste chtěli vědět v jaký den, bylo to 10. srpna. Všichni, co se na stavbě obřího stadionu podíleli, měli pořádně naspěch. Vždyť světový šampionát měl začít již za dva roky a právě stadion Maracanã, jak se mu podle čtvrti, v níž vyrostl, říká, měl být jeho hlavní 'atrakcí'. Do druhého největšího města Brazílie se sjížděli novináři, fotbaloví experti a manažeři z celého světa, aby se mohli na budoucí chloubu mistrovství podívat. Výstavba skončila o téměř dva roky později a stadion byl slavnostně představen v červnu roku 1950. Do té doby držel první příčku v kapacitě mezi stadiony Hampden Park v Glasgow, který čítal 43 tisíc míst. Maracanã ho však lehce trumfla, ve finále mistrovství světa totiž zápasu přihlíželo na 200 tisíc diváků. Přesné číslo není známo.

Brazilci byli na svou novou národní chloubu dostatečně hrdí, což dokumentuje článek v deníku A Noite, v němž stálo: "Počínaje dneškem, Brazílie má největší a nejlepší stadion na světě. Nyní máme skutečně fantastické místo, na kterém může celý svět obdivovat naši sportovní velikost a zručnost."

Estádio do Maracanã si nejdříve přiblížíme z pohledu konstruktérského, designérského a architektonického. Stadion je proslulý svým eliptickým tvarem. Při letmém pohledu stavba dokonce vypadá jako kdyby měla kruhový tvar. Dalším charakteristickým rysem jsou dva obří prstence, které obíhají celou hrací plochu.



Když se však na Maracanã podíváte zvenčí, rozhodně vám nepřijde tak grandiózní, jak byste mohli čekat. Hlavním rysem zevnějšku je 60 velkých sloupů ve tvaru písmene 'Y'. Tyto sloupy, jenž obíhají kolem celého stadionu a pomáhají ke stabilitě, pak doplňuje silný vyztužený beton. V nejvyšších bodech domov fotbalistů Flamenga, Fluminese, Botafoga nebo Vasco da Gama, kteří zde hrají některé své zápasy, dosahuje výšky 24 metrů, takže v tomto ohledu se řadí spíše mezi trpaslíky.



Určitě zajímavější než konstrukce ale bylo samotné mistrovství, které se v šesti brazilských městech během 24. června až 16. července roku 1950 uskutečnilo. Tehdy se mistrovství světa hrálo skupinovým způsobem, tudíž zde nebyl žádný závěrečný zápas, ale mistrem světa se stal vítěz finálové skupiny. Přenesme se tedy až do této finálové skupiny, kde byla Brazílie po jasných výhrách nad Švédskem (7:1) a Španělskem (6:1) velkým favoritem. V posledním duelu stačilo domácímu výběru jen remizovat s reprezentací Uruguaye.

A že to byl velkolepý duel. 16. července 1950 mělo být na stadionu Maracanã oficiálně 174 tisíc diváků, jenomže realita byla úplně jiná. Mluví se dokonce o více než dvou set tisícové návštěvě. "Stadion byl naplněn k prasknutí. Lidé stáli všude, kde to bylo možné. Dokonce i na střeše. Musel to být neskutečný zážitek," popisuje velký den návštěvníkům stadionu zdejší průvodce.

Utkání se vyvíjelo pro domácí Kanárky skvěle. Po trefě Friacy totiž Brazílie vedla 1:0 a kráčela za vysněným titulem. Najednou však Uruguay z ničeho nic vyrovnala a tribuny utichly. Remízový stav ale přesto hrál do karet domácím a fanoušci začali opět ožívat a hnát své miláčky dopředu. Jenomže Uruguay Kanárkům těsně před koncem zasadila další ránu, která již byla smrtící. Přihlížející masa lidí opět ztichla, tentokrát ale nastálo. Diváci se drželi za hlavu a brečeli, pálili vlajky, házeli lahvemi. Celou Brazílií ovládlo obrovské zklamání.

Šokující vítězství Uruguaye novináři označili jako Maracanazo. Tento výraz se používá dodnes pokaždé, když na Maracanã vyhrají hosté. Neúspěch domácího mužstva byl tehdy skutečně nečekaný. "I nejtvrdší muži jen těžko zadržovali slzy. Někteří fanoušci dokonce opustili stadion před samotným koncem, když si mysleli, že jsou Brazilci šampiony. Ale ještě předtím než prošli branami, se jejich sen rozplynul," popisuje situaci Joao Havelange, prezident FIFA v letech 1974 až 1988.

Prohru favorita nečekal ani prezident FIFA Jules Rimet, jenž měl připravenou blahopřejnou řeč právě pro Brazílii. Než ale stihl dojít ke hřišti a připravit se, tak se vše otočilo, Rimet zapomněl na "brazilskou" řeč a víceméně beze slov předal pohár Uruguaycům. Tím skončila kapitola mistrovství světa 1950, která byla pouze předznamenáním slavné historie Maracanã. Za zmínku stojí například 1000. gól legendárního Pelého v jeho kariéře nebo finále Mistrovství světa klubů v roce 2000, padesát let po slavném Maracanazu, v němž se utkaly dva domácí celky - Corinthians a Vasco da Gama. "Maracanã je mimořádné místo pro všechny Brazilce, obzvláště pro mě," vyjádřil se na adresu stadionu legendární Pelé. "Bylo to právě tady, kde jsem vstřelil svůj první gól a bylo také tady, když jsem vstřelil svůj 1000. gól kariéry. Je to nevšední místo."

Co se týče budoucnosti stadionu, může potkat Maracanã smutný, leč prospěšný konec. Prezident brazilské fotbalové federace Ricardo Texeira totiž vyjádřil svůj zájem zrenovovat Maracanã podobným stylem jako to udělali Angličané se slavným stadionem Wembley. Texeira by chtěl srovnat starý stadion se zemí a vystavět nový, se stejným jménem. Toto prohlášení se však nesetkalo s příliš pozitivní odezvou, když ho vesměs provázela vlna protestů. Nakonec neprošlo ani u rady města Rio de Janeiro. A tak se bude rekonstruovat.

V roce 2014 se bude v Brazílii po čtyřiašedesáti letech znovu konat mistrovství světa a jeho chloubou bude opět Maracanã. Slavný stadion bude kvůli rekonstrukci téměř na tři roky uzavřen. Podle ministryně sportu a turistiky státu Rio de Janeiro Marcie Linsové by měly práce probíhat od ledna 2010 do prosince 2012 a měly by stát minimálně 200 milionů dolarů (asi 4,4 miliardy korun).