Muž, který zapomněl vyhrávat

AS Saint-Étienne včera doma remizovalo s ázerbájdžánským Karabachem Agdam 1:1 a stanovilo tak nový rekord Evropské ligy: pět nerozhodných výsledků v řadě. To může vypadat jako bláznivá náhoda, ve skutečnosti se však zdá, že úspěšný kouč Christophe Galtier po pěti letech u kormidla narazil na svůj strop..

Osmačtyřicetiletý kouč je v hornickém městě na Rhoně už teď skutečnou ikonou. Do klubu přišel poprvé v roce 2008 a od prosince 2009 vede první tým, který pod jeho rukama vyrostl v jeden z nejuznávanějších a nejlepších francouzských celků. Les Verts je nyní ohromně těžké porazit, po šesti letech hrají pohárovou Evropu, loni po 21 letech skončili v tabulce před věčným rivalem z Lyonu a v roce 2013 získali po 32 letech první trofej v podobě triumfu v Coupe de la Ligue. V současnosti jsou sice v lize "až" na šestém místě, na pohárové příčky ale mají minimální ztrátu a málokdo pochybuje o tom, že ve zbytku sezony ještě pořádně zamíchají kartami na čele. V čem je tedy problém?

Jak správně podotýká uznávaný komentátor Ligue 1 Matt Spiro, první Galtierova "pětiletka" byla z pohledu klubu obrovským úspěchem. Když přísně vypadající elegán mužstvo v zimě 2009 přebíral, jeho prvním krokem bylo donutit hráče, aby si vážili možnosti oblékat slavný zelený dres. Saint-Étienne je stále nejúspěšnějším týmem v historii Ligue 1, v té době však šlo o celek na hraně mezi první a druhou ligou, který pouze vzdáleně vzpomínal na velkou minulost. Galtierovi se povedlo v každé sezoně skončil lépe než v té předchozí; pokud má tento trend pokračovat, musí se ASSE letos vyšplhat na "bednu".

To je sice odvážný scénář, ale nikoliv nerealistický - boj o třetí místo vypadá otevřený a největšími aspiranty jsou právě Stéphanois, Lyon, Bordeaux a Monaco. Nicméně přestože nikdo nezpochybňuje mamutí kus práce, kterou Galtier odvedl z hlediska dlouhodobé stabilizace týmu a určení jasného směru vývoje, asi málokdo by si vsadil na to, že se na Geoffroy Guichard bude hrát napřesrok Liga mistrů. Trenérova politika nákupu levných, ligou prověřených hráčů, kteří nepatří mezi absolutní elitu, ale dohromady tvoří homogenní tým doslova překypující tolik vzývanou klubovou hrdostí, má také svoje limity. Tohle je tým, který uhrál dvě remízy s favorizovaným a na evropské scéně nesrovnatelně zkušenějším Interem Milán - jenže téhož výsledku dosáhl i s Karabachem Agdam, a podle Galtiera mezi těmito zápasy neexistuje rozdíl.

Jakkoliv je totiž známý obdivovatel Josého Mourinha a celé Premier League skvělý v zákulisní práci, přímo na hřišti nedokáže uhnout z pevně nastavené filozofie a v taktické erudici patří i ve Francii maximálně k průměru. Hráči pod jeho vedením předvádějí bojovné výkony často na hranici svých sil - jak by také ne, když je trenér po příchodu do klubu provádí opuštěnými uhelnými doly, aby nasáli atmosféru dělnického města, které dříve vládlo fotbalové Francii - jenže přímo na hřišti jeho roli přebírá ikonický kapitán Loïc Perrin.

Jeho případ je mimochodem klasickou ukázkou Galtierovy práce - dnes devětadvacetiletého odchovance si kouč vybral za svoji prodlouženou ruku, přesunul ho ze středu zálohy na stopera, a Perrin se mu odvděčil výkony, které jej vynesly až do reprezentace. Atmosféra v klubu je poprvé po třech dekádách skutečně uvolněná, fanoušci si našli cestu zpět do ochozů Geoffroy Guichard, a v celém městě stěží existuje někdo, kdo by proti Galtierovi otevřeně protestoval. Mladý kouč obědvá na stadionu po boku údržbářů a po trénincích posílá hráče, aby se podepisovali příznivcům. Problém je, že na hřišti jeho tým zapomněl vyhrávat zápasy.

Současné Saint-Étienne je vlastně dokonalou metaforou problému, který francouzské kluby v pohárové Evropě dlouhodobě sužuje - konkurence v lize je silná, většina klubů má velice dobře propracovanou defenzivu a plné soustředění na evropský úspěch tak obvykle znamená zhoršení výchozí pozice v už tak extrémně těsné domácí soutěži. Důsledkem je horší umístění a strašák finančních problémů; vzhledem k tomu, že se ve francouzském fotbale točí mnohem méně peněz než v dalších elitních evropských ligách, má takový scénář samozřejmě k ideálu daleko. Francouzským klubům (kromě PSG, Marseille a nově Monaka) se postupovat v Evropě zkrátka nevyplatí. ASSE hraje letos v EL stejnou roli jako Ligue 1 v pohárech obecně - remízového krále s propracovanou obranou a bez skutečných ambicí.

Galtierovi je v podstatě jedno, s kým jeho tým hraje; výsledky jsou stále stejné. Pokud se podíváme na probíhající sezonu, zjistíme, že Les Verts jsou hotovým magnetem pro sázkaře - poté, co v úvodních dvou kolech vsítili dohromady pět gólů (Mevlüt Erding dal hned tři, a doteď je nejlepším letošním střelcem), neskórovali už nikdy více než jednou. To je 19 zápasů. V 17 z nich navíc inkasovali maximálně jednu branku (jedinými výjimkami jsou prohry 0:5 v Paříži a 1:2 v Marseille). Pětkrát Saint-Étienne vyhrálo 1:0, dvakrát stejným rozdílem prohrálo, pětkrát se urodila remíza 0:0 a pět zápasů skončilo 1:1. Aktuální šňůra bez prohry čítá 8 zápasů, v posledních pěti se body dělily.

Alarmující přitom je, že tento trend nelze jen tak jednoduše svést na nedostatek kvality v útoku - jistě, Erdingovo zranění a van Wolfswinkelova dřevěnost hrají velkou roli, nicméně ASSE působilo stejným dojmem i v letech, kdy se o brankovou produkci staraly takové hvězdy jako Pierre-Emerick Aubameyang nebo Dimitri Payet. Pro fanoušky to musí být vyloženě frustrující situace; téměř v každém zápase vychází Galtierův tým ze skvělé zajištěné obrany, kontroluje dění na hřišti a v pravou chvíli vyráží dopředu. Ve výše zmiňovaném článku Matt Spiro popisuje styčné body, které má kouč společné se svým vzorem Mourinhem - podobný herní styl, vysokou inteligenci, suverénní vystupování a extatické oslavy gólů. Jenže zatímco Mourinho je taktický génius, který umí nakazit celou kabinu vítěznou mentalitou, Galtier nemá (a nikdy neměl) žádný herní plán B a naprosto postrádá zdravou Portugalcovu aroganci.

Podle něj nemá Saint-Étienne v týmu žádné hvězdy; to je prohlášení, které plně koresponduje s jeho politikou ztotožnění se s klubem coby "rodinnou" jednotkou. V pořádku. Jenže Les Verts se v zápasech neomezují pouze na bránění, naopak; od příchodu Benjamina Corgneta a změny rozestavení ze 4-3-3 na ofenzivnější 4-2-3-1 si borci v zelených dresech pravidelně vytváří spoustu šancí, které poté stejně pravidelně zahazují. Galtier své svěřence veřejně nekritizuje, jenže na ně zároveň nevyvíjí vůbec žádný tlak. Po prvních pět let jeho vlády bylo ASSE v pozici outsidera, který se postupně stabilizuje a propracovává na evropskou úroveň; loni byl tento proces završen a musí jej vystřídat nová strategie, která jasně vytyčí další dlouhodobé cíle a určí, čeho má klub vlastně dosáhnout. To se neděje.

A Galtier, který a) není schopen soupeře překvapit takticky a b) ve snaze uchránit týmovou jednotu a klidnou atmosféru v kabině mění svoje rozhovory na učebnicové definice alibismu, najednou začíná pomalu ztrácet půdu pod nohama. Je to sice velká spekulace, ale člověk se tak nějak musí ptát, jestli by přece jen nebylo možné uznat, že Karabach Agdam je prostě a jednoduše slabší tým ze slabší ligy a cokoliv jiného než výhra by bylo zklamáním. Psychika hráčů je faktor, který se poměrně běžně podceňuje, a pohled na včerejší zápas (který ASSE jasně ovládlo) otevírá nepříjemnou otázku: Je tolik neproměněných šancí (poněkolikáté za sebou) skutečně pouze smůlou, nebo Galtier nevědomky sráží sebevědomí svého týmu řečmi o tom, že Karabach je na Geoffroy Guichard stejně těžkým protivníkem jako Inter Milán?

Stačí se podívat na to, jak se kouč vyjadřuje do médií: "Jestli nám bod stačí? To ukáže budoucnost. Trefili jsme tyč a jejich brankář měl jeden dobrý zákrok. Musíme střílet góly, abychom vyhrávali, ale pokud neinkasujeme, je to OK." (Nantes - ASSE 0:0, 14. kolo)

"Ve druhé půli jsme hráli dobře, byli jsme kreativní a vyrovnání jsme si zasloužili. Remíza je zasloužená. Jsem spokojený, neprohráli jsme." (ASSE - Monaco 1:1, 13. kolo)

"Měli jsme skórovat dříve. Bohužel jsme neproměňovali vyložené šance, a upřímně řečeno jsem čekal, že zápas skončí 0:0 nebo inkasujeme hloupý gól. Naštěstí se to nestalo." (Lorient - ASSE 0:1, 10. kolo)

"Rozhodčí byli příšerní. Často si stěžujeme na francouzské rozhodčí, ale v zahraničí to nebývá o moc lepší. Jako by tam sudí vůbec nebyli. Gól van Wolfswinkela měl platit. (...) Do Kyjeva pojedeme vyhrát, jako vždy. (...) Hráčům nemám co vytknout. Karabach měl jednu střelu na bránu." (ASSE - Karabach 1:1, skupina EL)

Opatrnost a respekt k soupeři jsou jistě chvályhodné kvality, nicméně Galtier jako by si odmítal připouštět, že jeho tým může vyšplhat ještě výše. V jeho reálných silách je třetí místo v Ligue 1 a osmifinále Evropské ligy. Sympatický kouč tak stojí před nelehkým úkolem - může buď překopat svoji dlouholetou filozofii, zacílit na skutečný úspěch a riskovat ztrátu nyní suverénního postavení, nebo pokračovat stále stejným způsobem a vlastně tak přiznat, že současné ASSE je na vrcholu a jediná další cesta vede dolů. Je to rozdíl mezi riskováním pro výhru a pohodlným cílením na neprohru. Mezi mentalitou šampionů a sázkou na jistotu.

Galtier by si coby velký znalec Premier League měl položit jednu důležitou otázku: Opravdu mu stačí být francouzským Davidem Moyesem?