Dlouhých devadesát tři let museli fanoušci FC Barcelony čekat na trofej pro nejlepší tým Evropy. Je to paradox, že jeden z největších a nejslavnějších sportovních klubů světa musel tak dlouho existovat, aniž by nejcennější klubovou trofej získal. Povedlo se až v roce 1992, kdy mužstvo řídil legendární záložník - Michael Laudrup - nejlepší fotbalista, jakého Dánsko kdy mělo.

Laudrup se narodil 15. června roku 1964 v metropoli Dánska, v Kodani. Již od narození přitom byl předurčen ke sportovní kariéře. Otec byl dánský fotbalový reprezentant, matka profesionální házenkářka. Oba malého chlapce vedli ke sportu. Chtěli z něj vychovat slavného sportovce. A syn jim dělal radost. Již od malička vynikal fotbalovým talentem, který se brzy stával pověstný. Michael v desíti letech hrál za výběr do patnácti let a patřil k nejlepším. S míčem u nohy uměl snad úplně všechno a trenéři mládežnických týmů nad jeho dovednostmi jen nevěřícně kroutili hlavou. V pouhých třinácti letech se o něj začal zajímat slavný Ajax Amsterdam, který toužil nadějného záložníka získat do své proslulé školy začínajících fotbalistů. Michael po odchodu velmi toužil, jeho otec však řekl "ne." Nechtěl syna v tak nízkém věku pustit z domova, raději ho chtěl mít pod dohledem a osobně kontrolovat jeho růst a fotbalový vývoj. Otec, Finn Laudrup, byl trenérem Brondby Kodaň, za nějž nastupoval také mladý Michael. Jen pro úplnost dodejme, že s fotbalem tehdy pomalu začínal také o pět let mladší Michaelův bratr Brian.

Brzy před osmnáctými narozeninami nastoupil Laudrup k prvnímu ligovému zápasu, což zanedlouho následoval také debut v reprezentaci. Ten přišel přesně v den jeho osmnáctých narozenin. Oslavil jej gólem. Ani to však nepomohlo odvrátit porážku Dánů, 1-2, od rivala z Norska. Sotva dospělý Laudrup byl dvakrát zvolen hráčem roku Dánské ligy, v dalších šesti reprezentačních utkáních navíc přidal dalších osm branek a ani přísný otec už neodolal lákavým nabídkám, které se jen hrnuly. V devatenácti letech (roku 1983) odchází rostoucí hvězda dánského fotbalu do velkoklubu světové třídy - Juventusu Turín.

Pro začínajícího hráče to byl obrovský zážitek. Z deštivého a studeného Dánska se přesunul na slunný jih a hlavně, z fotbalově malé Kodaně se ocitl v městu fotbalu zaslíbenému. Juventus tehdy ovládal slavný kouč Giovanni Trapattoni, který v klubu rozhodoval snad i o vynášení odpadků. "Trap" a celá Stará dáma se však k přicházející posile nezachovala příliš pěkně. Hned jak přišel, byl Laudrup poslán na hostování do Lazia Řím. Nedalo se nic dělat, nabitý kádr bianconeri tehdy tvořili jiní. Na Laudrupově místě tvůrce hry a mozku ofenzivy navíc suverénně kraloval vynikající Michel Platini, takže nebylo co řešit...

Ve Věčném městě strávil celkem dva roky, během nichž poznal Itálii a zvykl si na tamější způsob fotbalu, který se, přece jen, od toho dánského podstatně liší. Když se v létě roku 1985 vrátil na Delle Alpi, Juventus zrovna slavil triumf v Poháru mistrů evropských zemí. Laudrup záviděl spoluhráčům radost z vítězství, i on se však později dočkal, avšak nepředbíhejme...

Na podzim téhož roku Juventus vyhrál i Interkontinentální pohár, který byl ještě potvrzen italským titulem. Nikdo nepochyboval, kdo je vládcem Serie A. Juventus těžil z geniality Platiniho, Tardelliho či Rossiho a ostatním týmům nedával šanci. Do základní sestavy se pomalu začínal dostávat také Laudrup. Nikdy ovšem nedostal prostor předvést vše, co umí, což byla Trapattoniho velká chyba, neboť obrovský talent pomalu začínal dozrávat do dokonalosti. Po šesti letech v Turíně (z toho však dva roky na hostování v Laziu), se v létě roku 1989, Laudrup stěhuje. Přichází životní angažmá, které mu do konce života zajistí nesmrtelnost. Zájem totiž projevila Barcelona... Katalánská metropole tehdy musela snášet nadvládu úhlavního nepřítele - Realu Madrid. Ten slavil pět mistrovských titulů v řadě, jeho útočník Hugo Sánchez navíc sbíral trofeje pro krále střelců jako na běžícím páse. Fandové Barcy byli zoufalí. Nemohli se dívat na slavící soky. Jako spása přicházel nový trenér: Johan Cruyff. Všichni věřili, že s příchodem slavného Cruyffa, který kdysi za blaugranas úspěšně hrával, nadvláda Realu skončí. A taky, že ano. Nový kouč tým naprosto změnil. A to nejen hráčsky, ale především mentálně. Velký Holanďan prostě všem vysvětlil, kudy vede cesta k úspěchu. Věděl to totiž jako málokdo... Barca začala předvádět překrásný fotbal. Lidé po celém Španělsku nedělali celý týden nic jiného, než že se těšili na víkend. Hrála totiž Barcelona, a to byl zážitek...V brance neprůstřelný Zubizzaretta, před ním bomber Ronald Koeman, skvělý José Maria Bakero, Josep Guardiola, dirigent Michael Laudrup, v útoku pak dvojice hvězd: Christo Stoičkov a Romário.

Říkalo se jim Dream Team, což potvrdili, když čtyřikrát za sebou vyhráli Španělskou ligu, jednou Španělský pohár, dvakrát Španělský superpohár, Ligu mistrů a Evropský superpohár. Laudrup navíc dvakrát za sebou vyhrál prestižní anketu o nejlepšího hráče La Ligy. Dánský idol byl klíčovým hráčem týmu. Z pozice dispečera dirigoval hru, udivoval nevídaným přehledem a elegancí, přesně střílel, nahrával, Nou Camp neviděl mnoho lepších... Slavný Dán měl jednu výjimečnou vlastnost: v jakoukoli chvíli dokázal nádherně přihrát všemi směry. Jeho specialitou bylo vedení míče, kdy se celou dobu ubíral doprava, balon rovněž vedl vpravo, zničehonic jej však nezištně poslal na opačnou stranu, přesně na nohu spoluhráče. S hlavou typicky vzpřímenou vedl míč, v obrovské rychlosti přesně přihrál, naběhl do volného prostoru a zakončil. O zahrávání přímých kopů se dělil s holandským dělostřelcem Koemanem. Hojně využíval vzoru a rad Platiniho, po jehož boku si zahrál v Juventusu. "To byla velká škola, má univerzita fotbalu. A já se v ní snažil být velmi pilný žák," vzpomínal na spolupráci se slavným Francouzem.

V roce 1992 Barca naprosto suverénně dokráčela do finále Ligy mistrů, kde se utkala se Sampdorií Janov. Sampdoria se opírala o útočné duo Roberto Mancini - Gianluca Vialli, které mělo na starosti provětrat katalánskou defenzivu. Utkání bylo nesmírně opatrné, nikdo nechtěl udělat chybu. Po devadesáti minutách svítilo na ukazateli skóre 0-0. Gól padl až osm minut před koncem druhé části prodloužení. To se k přímému kopu rozběhl Ronald Koeman, napřáhl a ...Barcelona se mohla vůbec poprvé v historii radovat ze zisku ušatého poháru. Londýnské Wembley, kde se zápas hrál, sledovalo bouřlivé oslavy červenomodrých, kteří v radostném opojení obíhali stadion s pohárem nad hlavou. Trenér Cruyff, tenkrát ještě náruživý kuřák, si mohl vykouřit vítězný doutník. Měl důvod být spokojen - stala se z něj ještě větší legenda, jeho svěřenci se navždy zapsali do kronik světového fotbalu. Bylo to zasloužené vítězství. Klub jako Barcelona si podobný úspěch rozhodně zasloužil.

Rok 1992 byl pro Katalánce vůbec mimořádný. FC Barcelona se stala výjimečnou, neboť v tomto roce vyhrála hned pět trofejí: Ligu mistrů, Evropský superpohár, domácí ligu, domácí pohár i superpohár. To se v novodobé historii Španělského fotbalu ještě nikomu jinému nepovedlo.

I následující roky byly ve znamení Barcy. Nyní to byl Real, kdo musel jen závistivě přihlížet triumfům úhlavního rivala. Každá éra ale jednou končí a nejinak tomu bylo i v případě dominance Barcelony. Když v létě roku 1993 přišel do Barcelony Brazilec Romário, stal se již čtvrtým cizincem, který si brousil zuby na základní sestavu. V té přitom mohli být pouze tři zahraniční hráči. Trenér Cruyff se rozhodl k rotačnímu systému, a sice, že jeden ze čtveřice Koeman, Laudrup, Stoičkov, Romário bude vždy na lavičce. Laudrup se však v zimě zranil a musel vynechat celý měsíc. Do zaběhnutého cyklu už se pak nevrátil. Prosazovali se jiní a slavný Dán chtěl odejít. Cítil se podveden, což klubu oplatil věru originálně: uraženě odešel do tábora nenáviděného Realu Madrid! Nepomohla ani petice s žádostí, aby to nedělal. Podepsalo ji přitom přes dvacet tisíc příznivců Barcy...

O další trest pro bývalý klub se Laudrup zapříčinil ziskem ligového titulu pro Real. Nadvláda Barcelony byla definitivně svržena, na trůn se vrátil Bílý balet. A to ještě stále nebyl konec utrpení katalánských fanoušků...Když Laudrup poprvé přijel na Camp Nou, coby hráč Realu, přivítala jej nevídaně záporná odezva. Takřka sto tisíc lidí na stadionu skandovalo hromovým hlasem "Zrádce, zrádce," atmosféra byla přímo elektrizující. Laudrupem však neotřásla. Předvedl famózní výkon a výrazně pomohl Realu k legendárnímu vysokému vítězství 5-0. Pro klub jako Barcelona neuvěřitelná potupa. Navíc na domácím stadionu... Merengues tak soupeři oplatili dávnou stejně vysokou porážku.

Další sezona už tak růžová nebyla. Real v konečné tabulce La Ligy obsadil až šesté místo, navíc po sezoně se s bílým dresem rozloučil Michael Laudrup. Neodolal totiž lákavé nabídce japonského Visselu Kóbe. Záhy však musel uznat, že se jednalo o úlet. V Japonsku se mu vůbec nelíbilo, k tomu přičtěme také slabou kvalitu a popularitu fotbalu v zemi a vyjde nám brzký návrat zpět. Klubem, který měl dánské hvězdě přinést novou motivaci byl Ajax Amsterdam, týž klub, který o něj na začátku tolik stál a který zamítl fotbalistův otec. Již čtyřiatřicetiletý Laudrup klub dovedl k mistrovskému titulu, druhý Eindhoven zaostal o sedmnáct bodů! K titulu se přidal i domácí pohár. Zkrátka suverénní sezona.

Jestliže je klubová kariéra geniálního záložníka bohatá a zajímavá, ta reprezentační nezůstává pozadu. Laudrup stál u velkého dánského vzestupu, když na mistrovství Evropy v roce 1984 tým vypadl až v semifinále, po nervydrásajícím dramatu se Španělskem. Stejný soupeř vystavil Dánům stopku i o dva roky později na světovém šampionátu v Mexiku, kde mnozí očekávali útok na titul. Nakonec se museli spokojit s pouhým osmifinále...

Vrchol celého dánského fotbalu se však obešel bez tehdy nejlepšího hráče země. Dnes je to sice již legenda, avšak připomeňme si ji: Na šampionát do Švédska měla původně odjet Jugoslávie, ta však dostala zákaz startu kvůli neustálým válečným konfliktům. Dodatečně povoláno bylo Dánsko, jehož hráči si tu dobu lebedili na dovolených, tisíce kilometrů daleko. Nakonec však šokovali celou Evropu. Turnaj totiž vyhráli! A to bez Michaela Laudrupa, který se několik měsíců před turnajem pohádal s trenérem Moellerem-Nielsenem a společně s bratrem Brianem z reprezentace vystoupili. Nelíbí se mi defenzivní taktika kouče Moellera-Nielsena, chci hrát atraktivnější fotbal," rozčiloval se Michael. Brian se nakonec stihl vrátit včas a byl součástí vítězného mužstva. Michael se musel spokojit s gaučem doma před televizí...Do národního týmu se vrátil až za rok. Pravděpodobně právě proto se nikdy nedočkal Zlatého míče, pro nejlepšího hráče Evropy, čímž by vyrovnal krajana Simonsena. Náplastí byl triumf na Konfederačním poháru v roce 1995 v Saúdské Arábii. Tehdy Laudrup vítěznou brankou z penalty, ve finále, pomohl porazit Argentinu 2-0.

Další šance na velký úspěch přišla na mistrovství světa 1998 ve Francii, což byl Laudrupův rozlučkový turnaj. Již před ním byl totiž pevně rozhodnut pověsit kopačky na hřebík. Osud mu zajistil důstojný konec. Posledním zápasem kariéry bylo čtvrtfinále s Brazílií. Co víc si může fotbalista přát, než se na závěr utkat s hráči jako Bebeto, Ronaldo, Rivaldo, Cafú nebo Roberto Carlos? "Chtěl jsem kariéru uzavřít nějak speciálně. Lépe než zápasem s Brazílií to nešlo naplánovat. Je to sen a nemohu chtít víc," radoval se legendární Rytíř, jak mu začali říkat pro ocenění, které v rodné zemi dostal za zásluhy o stát. Byl to jeho sto čtvrtý zápas v národním dresu. Vítězství a s ním spojený postup přitom nebyl daleko. Už ve druhé minutě Dány dostal do vedení Jorgensen, kanárci však skóre otočili. Nepomohla ani trefa Briana Laudrupa na 2-2, poslední hřebíček do rakve totiž zatloukl Rivaldo. Když po zápase přišel loučící se Laudrup do kabiny spoluhráči mu s úctou zazpívali známý chorál "Jsme červení, jsme bílí - jsme dánský dynamit." Tehdy bylo všem smutno, jejich učitel a idol už s nimi nikdy nebude vstupovat na trávník...

Když před časem prestižní fotbalový magazín "Španělský fotbal" vyhlašoval anketu o nejlepšího hráče Španělské ligy za posledních pětadvacet let, první místo s velkým náskokem obsadil právě Michael Laudrup. Jestliže se zamyslíme a trochu zalistujeme v paměti, uvědomíme si, že zmíněná anketa označila Laudrupa za nejlepšího hráče Primera División od dob velkého Johana Cruyffa. Diego Maradona, Hugo Sánchez, Romário, Christo Stoičkov, Ronaldo, Figo, Raúl, nikdo z nich, nýbrž Michael Laudrup, a to je bezpochyby skvělé vysvědčení.

Po konci hráčské kariéry se Laudrup vrhnul na trénování a podnikání. Ze Španělska importuje do své vlasti víno, stal se z něj gurmán. Udělal si licenci profesionálního kouče a na sklonku tisíciletí se stal asistentem trenéra Dánské reprezentace. Později s Brondby Kodaň získal domácí ligový titul a dva poháry i superpoháry. Dokonce byl dvakrát zvolen dánským Trenérem roku. V sezoně 2007/2008 dovedl průměrný španělský klub Getafe až do čtvrtfinále Poháru UEFA, kde svedl nevídanou bitvu s hvězdami nabitým německým gigantem - Bayernem Mnichov. O postupu mnichovanů rozhodl až větší počet nastřílených branek na půdě soupeře. Laudrup se po sezoně stěhoval daleko na východ, a sice do studené Moskvy, kde má za úkol dovést k titulu Spartak. Uvidíme, jestli se mu to podaří, jestli ale na světě existuje člověk s patentem na úspěchy, je to právě on...

Úspěchy: Jako hráč: vítěz Ligy mistrů (1992), vítěz Interkontinentálního poháru (1985), vítěz Evropského superpoháru (1992), vítěz Poháru UEFA (1985), vítěz Konfederačního poháru (1995), 5 mistr Španělska (1991, 92, 93, 94, 95), mistr Itálie (1986), mistr Nizozemska (1998), vítěz Španělského poháru (1990), 2x vítěz Španělského superpoháru (1991 92), vítěz Nizozemského poháru (1998), 2x nejlepší hráč Španělské ligy (1992, 93), 2x nejlepší hráč Dánské ligy (1982, 85), nejlepší fotbalista v historii Dánska podle Dánského fotbalového svazu, 55. nejlepší fotbalista 20. století podle IFFHS, nejlepší hráč Španělské ligy za posledních dvacet pět let 20. století podle oficiální ankety španělského magazínu Španělský fotbal.
Jako trenér: mistr Dánska (2005), 2x vítěz Dánského poháru (2003, 05), 2x vítěz Dánského superpoháru (2002, 05), 2x Dánský Trenér roku (2003, 05).