Bianconeri si chuť z předchozí nepovedené sezóny spravili v následujícím ročníku, kdy nejenže načali třetí desítku své velkolepé sbírky mistrovských titulů, ale ke Scudettu přidali ještě i prestižní Pohár vítězů pohárů a Evropský superpohár! Duo Platini-Boniek řádilo jako černá ruka, oba cizince navíc výborně doplňoval nejlepší střelec i hráč světového šampionátu ve Španělsku Paolo Rossi, kterému Trapattoni ještě před mistrovstvím1982 nabídnul novou šanci po skončení dvouletého distancu za černé sázení.

A jak se ukázalo, Trap udělal dobře - Rossiho třináct gólů bylo pro triumf turíňanů velmi důležitých. Ještě lépe než "obrozená" hvězda si ovšem vedl znovu nejlepší střelec Serie A, Michel Platini, který se gólově prosadil dokonce dvacetkrát. Útočné supertrio Platini - Boniek - Rossi dodnes patří k tomu nejlepšímu, co kdy ofenziva jakéhokoli italského celku nabídla... Totéž ovšem můžeme říci o stále stejně neprodyšně uzavřené bíločerné obranné linii, kterou výrazněji nepoznamenal ani odchod krále Zoffa, jehož výborně nahradil Stefano Tacconi. Gentile - Scirea - Brio - Cabrini, to jsou jména těch, kteří plynule navázali na snad ještě slavnější obranu Velkého Interu (Burgnich - Picchi - Guarneri - Tagnin - Facchetti, Picchi byl libero, zbylá čtveřice hrála před ním) a stejně tak předznamenali legendární defenzivu AC Milán z dob Arriga Sacchiho a Fabia Capella na konci osmdesátých a následně v devadesátých letech (Tassotti - Costacurta - F. Baresi - P. Maldini). Především Claudio Gentile svým jedinečným tvrdým stylem nutil fanoušky k potlesku, jeho obětavost a týmová oddanost byly symbolem tehdejšího Juve. Mnohé čtenáře možná překvapí, že ve zlatém týmu Staré dámy najdeme také jistého Claudia Cesareho Prandelliho, který v současné době úspěšně trénuje Fiorentinu...

Michel Platini, jenž, jak již bylo řečeno, obhájil korunu krále střelců Serie A, obhájil také prestižní Zlatý míč, čímž se opět nesmazatelně zapsal mezi největší legendy fotbalu. A to ještě nevěděl, že jak krále střelců, tak anketu France Footballu vyhraje za další rok potřetí! Jak známo: žádný jiný fotbalista v historii nevyhrál Zlatý míč třikrát po sobě, jen Král Michel...

V Poháru vítězů pohárů bianconeri zdolali postupně polský tým Lechia Gdaňsk, francouzskou Paříž SG, finský FC Haka a anglický Manchester United. Finále s FC Porto hrané před šedesáti tisíci diváky na basilejském stadionu Svatého Jakuba začali lépe Italové, když se trefil Benimiano Vignola. Antonio Sousa však dokázal srovnat, a tak se po půlhodince hry začínalo prakticky znovu. Rozdílovou druhou branku vsítil Boniek čtyři minuty před poločasem. Těžkými bitvami ošlehaní Trapovi chlapci se zkušeností a grácií sobě vlastní nadějný stav již udrželi, v průmyslovém centru Piedmontu se mohlo začít zapíjet další vítězství!

Triumf v Evropském superpoháru, kde se Juventusu postavil výběr Liverpoolu, byl poté o to sladší, že se hrálo na turínském Stadio Comunale. Pětapadesát tisíc tifosi tak na vlastní oči vidělo vítězství svých miláčků v poměru 2-0, o branky se v obou případech postaral Zibi Boniek.

Tři trofeje během jediného roku, k tomu cena za nejlepšího hráče Evropy a nejlepšího střelce Serie A pro Michela Platiniho, to je bilance bianconeri v ročníku 1984/85. No řekněte, který klub by to nebral? Kaňkou na závěru krásné sezóny bylo loučení se dvou velkých legend Juve: Turínu dávali vale kapitán Giuseppe Furino a pravý bek Claudio Gentile, kteří dobře věděli, že jejich místo v nejlepším týmu klubové historie již nikdo nevymaže...

Když na jaře 1980 prosákly informace o černém sázení některých fotbalistů, prestiž Calcia značně utrpěla. Vlna odsouzení mafiánských praktik nabírala velké rozměry, vše navíc podporovaly množící se výtržnosti na stadionech zvláště jižní části Itálie. V kontextu s tím se čím dál více snižovala průměrná návštěvnost zápasů Serie A, po dlouhých letech dokonce klesla pod hranici třiceti tisíc. Přesný opak přitom nastal právě v roce 1984, kdy se Juventus vyhříval na trůnu italských a vlastně i evropských fotbalových vod. Zahraniční hvězdy jako Platini či Boniek zkrátka táhly, La Vecchia Signora navíc nebyla jediná, kdo se o "potřeby" svých tifosi staral nadmíru pečlivě. Například Udine do svých řad za velké peníze získalo obdivovaného Bílého Pelé - Zica, v dresu AS Řím již delší dobu kralovalo duo dalších Brazilců Falcao - Toninho Cerezo. A pozadu nezůstávaly ani další týmy. Inter Milán velkolepě představil slavného Němce Karla-Heinze Rummeniggeho, jeho městský rival AC zase disponoval duem Angličanů Ray Wilkins a Mark Hateley. Fiorentina se pyšnila "fotbalovým doktorem" Socratesem, jehož doplnilo duo skvělých Argentinců Daniel Passarella - Daniel Bertoni. Hru Lazia řídil Dán Michael Laudrup (hostoval v Římě z Juventusu), Sampdoria Janov vsadila na bojovnost v podání Skota Graema Sounesse a Angličana Trevora Francise, Torino zase na dalšího brazilského internacionála Juniora. Bezpochyby nejzářivější hvězda však zářila v Neapoli, kde se tifosi zamilovali do božského Diega Armanda Maradony. A právě díky těmto výše uvedeným jménům se na stadiony italských klubů fanoušci začali navracet v hojnějším počtu, v sezóně 1984/85 dokonce padla magická hranice pětatřiceti tisíc diváků na zápas!

Napříč všem zahraničním celebritám však celému ligovému pelotonu pořádný šok připravila skromná Hellas Verona, která se vedení v tabulce ujala hned od úvodních kol a už jej nepustila. Jediné Scudetto v historii gialloblú do města Romea a Julie přinesla především velká kompaktnost. Ve výběru kouče Osvalda Bagnoliho nebylo mnoho jmen, jež by zvláště vynikala. Přesto to však byly především schopnosti silného Němce Hanse Petera Briegela a dánského střelce Prebena Larsena-Elkjaera, které zajistily většinu branek veróňanů. Ze známějších tváří zmiňme ještě libera Roberta Tricellu nebo mrštného brankáře Claudia Garellu. Vyrovnaný průběh Serie A příliš neprospěl jindy dominantnímu Juventusu, který tentokrát obsadil až šestou příčku (hřát jej mohl fakt, že jeho hráči opět nastříleli nejvíce branek). Dílčí neúspěch v italském mistrovství však zcela vykompenzoval historický triumf v Poháru mistrů evropských zemí, kde Stará dáma ve finále přemohla anglický FC Liverpool. Cesta do bruselského finále juventini mnoho obtížných překážek nepřichystala, úvodní vysoká porážka finského Ilves Tampere volně naznačila budoucnost Grasshopperu Curych v kole druhém, stejně jako Sparty Praha ve čtvrtfinále. Boj o finále Juve svedli s celkem Girondins Bordeaux. Bianconeri tehdy zčásti děkovali štěstěně, neboť po úvodní jasné domácí výhře 3-0 ve Francii podlehli 0-2 a byli jedinou branku od nevyzpytatelného prodloužení, případně penalt.

Samotné dlouho očekávané finálové klání s Liverpoolem nakonec nabídlo zdaleka nejsmutnější boj za celá dlouhá léta existence nejprestižnější klubové soutěže starého kontinentu. Zápas samý byl tenkrát vlastně zbytečný, vše zničily události před výkopem, kdy na očividně zchátralých tribunách Heyselova stadionu v Bruselu zahynulo třicet devět fanoušků, z toho dvaatřicet Italů. Celá tragédie přitom pramenila z nepochopitelné hlouposti pořadatelů z UEFY, kteří se rozhodli do prodeje lístků zahrnout volný prodej přímo před stadionem, což u podobných zápasů nebývalo zvykem. Liverpool hlasitě protestoval a upozorňoval na hrozící nebezpečí i na to, že volným dostáním lístků se fanoušci v hledišti smísí a bude docházet k potyčkám. Pánové z UEFA však byli hluší, a tak se předzápasová plánovaná televizní beseda o neočekávaném jmenování Kennyho Dalglishe hrajícím trenérem místo odcházejícího Joe Fagana změnila v hrůzostrašné vysílání o hromadném masakru přítomných fanoušků, zděšení komentátoři nenacházeli slov. Pár metrů od nich umírali lidé, kteří přijeli za možná největším zážitkem svého života... Celá událost začala zhruba hodinu před výkopem, když předtím v ulicích města i v okolí stadionu vládla poklidná atmosféra. Tu však ze strany Angličanů do sektoru juventini přilétla skleněná láhev. Sektory Y a Z umístěné za brankou, kde oba tábory seděly, se v mžiku změnily na jakési válečné manévry - nejrůznější předměty létaly ze strany na stranu, ubohý drátěný plůtek s pár policisty nemohl ničemu zabránit. Rozvášnění angličtí hooligans všimnuvší si, že jim nemá kdo v útoku bránit, se vydali na drtivou zteč napříč tribunou, upadnuvší těla doslova mizela před očima. Fanoušci Italů zmateně ustupovali dozadu, oči plné strachu sledovaly další a další útoky bestiálních Angličanů, kteří se chovali jako utržení ze řetězu. Zadní zídka tribuny Juve nápor nevydržela: fanoušci, cihly i sedačky z několikametrové výšky hromadně padaly k zemi. Konsternovaní policisté nevěděli co dělat, jejich zásah přišel pozdě a v malém měřítku. I přesto se jim poměrně úspěšně podařilo oba tábory odtrhnout, obušky přitom kolem sebe tvrdě mlátili hlava nehlava. Když fandové Juventusu viděli, že policie odzbrojila liverpoolské, sami využili situace a vrhli se přes plot k vlastnímu vyrovnání se za utrpěné škody - hrozila další obrovská hromadná bitka. Naštěstí, policisté byli duchapřítomní a rvačku hned v zárodku zastavili. Ani to ovšem nestačilo. Rozběsnění tifosi, zlomení velkými ztrátami stran vlastní družiny, toužili po pomstě, situaci museli uklidňovat hráči obou mužstev, kteří s mikrofony sestoupili na trávník a promlouvali k davům. Mezitím se venku před stadionem v narychlo vystavěných stanech ve velkém zachraňovaly i ztrácely životy. Někteří měli štěstí, jiní už méně.

Konečný rezultát zněl strašidelně: třicet devět mrtvých, desítky ba stovky těžce zraněných. Utkání se málem nehrálo! To, že k výkopu nakonec s osmdesáti osmi minutovým zpožděním došlo, je dodnes předmětem debat, hlasy o odložení zápasu sílily už v Bruselu. Trávník byl po čas utkání zcela obklopen policisty i pořadateli, kteří se obávali pokračování útoků, k dalším potížím však již nedošlo. I tak ovšem zápas nic závratného nenabídnul, pochopitelně. Většina hráčů byla natolik zaskočena a zděšena, že se vůbec nedokázala soustředit, ten večer na fotbale zkrátka nezáleželo! O jedinou branku smutného střetnutí plného slz a nářků se postaral Michel Platini, který v padesáté šesté minutě proměnil pokutový kop po faulu na Bonieka. Liverpoolu nikterak nepomohly rozčilené protesty, že k faulu došlo ještě před šestnáctkou, verdikt sudího Andrého Daina ze Švýcarska byl neúprosný, stejně jako kopací umění francouzského mušketýra. Stará dáma to tedy dokázala, poprvé ve své historii vyhrála Pohár mistrů evropských zemí! Tacconi, Scirea, Favero, Brio, Cabrini, Bonini, Briaschi, Tardelli, Platini, Boniek, Rossi, to jsou jména jedenácti protagonistů, kteří v základní sestavě vyběhli do jednoho z nejtruchlivějších fotbalových bojů vůbec. Nový kapitán Gaetano Scirea se jako první dotknul vytouženého Ušatého poháru, radost z něj však měl pramalou. Pomyslná černá páska nad oním večerem nedávala hráčům možnost slavit. Juventini však přesto, možná překvapivě, běželi za svými tifosi, potěšit se s pohárem, za což následně sklidili bouřlivou kritiku za cynismus a neúctu k zesnulým... "Nechápu, co se to s fotbalovými fanoušky děje. Tohle už není žádná zábava. Co je nějaký fotbalový zápas v porovnání s tolika zmarněnými lidskými životy?" bědoval po zápase nesmírně pohnutý liverpoolský kouč Joe Fagan. Asi nikoho nepřekvapí, že belgické úřady UEFU, belgický svaz i správce stadionu zažalovaly za nedostatečná bezpečnostní opatření a špatné nakládání se vstupenkami. Fotbalová asociace FA v Anglii své kluby stáhla ze všech evropských soutěží, což však nebylo nic v porovnání s přísným nařízením UEFY, která všem anglickým celkům na zatím časově neomezenou dobu zakázala startovat v jakékoli mezinárodní soutěži. Liverpoolu trest trval ještě o tři roky déle (po odvolání o jeden) než ostatním, a to i přes několikerá vehementní snažení o ospravedlnění své pověsti...

Právě po zlatém úspěchu v Bruselu se s bíločerným dresem Juventusu navždy rozloučila další velká osobnost klubových dějin, středový záložník Marco Tardelli, který po deseti letech na Stadio Comunale zamířil do konkurenčního Interu Milán hledat na závěr kariéry novou motivaci. Podobně jako Tardelli Turín opustil také oblíbený polský virtuos Zibi Boniek, který přesídlil do AS Řím. Aby trojice byla úplná, město Fiatů opustil také Paolo Rossi, jenž se za dobrodružstvím vydal na San Siro, přesněji řečeno do týmu AC Milán. Náhradou za dvě důležité postavy základní sestavy byl návrat z hostování nadaného dánského tvůrce hry Michaela Laudrupa, který byl dosud Juventusem dva roky zapůjčen v Laziu. Teprve jednadvacetiletý talent se v sezóně 1985/86 projevil jako hotový fotbalista, po boku hvězdného Platiniho Staré dámě pomohl k zisku dalšího, již dvaadvacátého, Scudetta. Kromě Laudrupa se z nových posil dobře uchytil také záložník Lionello Manfredonia a střelec Aldo Serena, jehož si fanoušci pamatují především z několikrát opakovaného působení v milánském Interu. Scudetto, které se do sídla Juve vrátilo po roční pauze, bylo navíc doprovozeno ziskem vůbec prvního Interkontinentálního poháru v historii bianconeri. Zebry tehdy v přímé konfrontaci s jihoamerickým vítězem Poháru Osvoboditelů na neutrální půdě v Tokiu zdolaly Argentinos Juniors po penaltovém rozstřelu, když základní hrací doba po výsledku 2-2 vítěze nepoznala. O vítěznou trefu ze značky pokutového kopu se postaral kdo jiný než Platini, který se prosadil i v zápase samém (rovněž z penalty). Naopak druhý zápasový střelec Laudrup neproměnil, a tak mohl právě Platinimu děkovat za navázání na předchozí úspěšné exekutory Bria, Cabriniho a Serenu. Hrdinou večera byl brankář Stefano Tacconi, jenž zneškodnil hned dva pokusy Argentinců a výraznou měrou se tak zasloužil o dokončení jedinečné sbírky mezinárodních a ostatně také domácích trofejí, které tímto triumfem Juventus jako jediný klub získal úplně všechny! Společným jmenovatelem všech těchto úspěchů přitom byl Maestro Trapattoni, který za deset let u kormidla Staré dámy slavné mužstvo dovedl ke všem důležitým trofejím, jež získat mohl.

Jak říkával Miloš Kopecký: "Přijíti včas je těžké, leč neméně těžké je včas také odejíti." Velká pravda tak krásně formulována vynikajícím českým hercem se plně uplatnila v mysli obdivovaného Trapa, který na vrcholu slávy, po dobytí Interkontinentálního poháru a mistrovského Scudetta v roce 1986, Juventus opustil. Zlákala jej nová výzva v podobě Interu Milán, který Trapovi za jeho garanci úspěchu neváhal nabídnout ještě větší peníze než Agnelliové. A nerazzurri rozhodně neprohloupili. Pan Titul na San Siro po letech Scudetto opravdu znovu "dovedl", k tomu navíc přidal ještě i Pohár UEFA. Jestli si někdo dovolil Maestrovi odchod z Turína vyčítat, tomu vzkazujeme, že na to neměl nárok. Kult vždy vítězícího, emotivního a snad až příliš brzy šedivého trenérského uličníka na Stadio Comunale zanechal vskutku úctyhodnou a patrně nenapodobitelnou vizitku získaných třinácti velkých trofejí. Šestkrát Italský titul, dvakrát Italský pohár, Pohár mistrů evropských zemí, Pohár UEFA, Pohár vítězů pohárů, Evropský superpohár a Interkontinentální pohár, taková je bilance nejúspěšnějšího kouče v dějinách bianconeri a jednoho z nejúspěšnějších fotbalových trenérů vůbec. Bez Trapa už to s Juventusem šlo z kopce. Titul nevyhrál dalších devět let, což je v Turíně více než věčnost, hra týmu navíc znatelně uvadala, stárnoucí hvězdy jako Scirea či Cabrini nedokázaly najít společnou řeč s často se měnícími trenéry, kteří na předchozí zlaté období stále ne a ne navázat. Jen pro úplnost dodáváme, že Maestro se na přání Gianni Agnelliho do služeb Staré dámy ještě vrátil: stalo se tak roku 1991, kdy však panování Itálii v rukou pevně třímal AC Milán, jenž bianconeri za tři další Trapovy roky "povolil" pouze jediný Pohár UEFA.

Co naplat, vše jednou končí, stejně tak nyní naše vyprávění o nejsilnějším mužstvu historie Juventusu Turín. Děkujeme za pozornost, bíločerným chlapcům bylo ctí!