Ladislav Přáda - Prochlastaný talent

Možná se někomu bude tento výraz zdát až příliš expresivní, ale "propitý" by dostatečně nevystihlo životní příběh fotbalisty, jenž byl jedním z největších talentů, jaký se kdy v této zemi narodil. Jeho nadání bylo vskutku mimořádné, měl na to předčít své generační souputníky (byl ročník 1932) v čele s Masopustem nebo i největší hvězdy jiných generací. Měl na to stát se světovou superstar. Nestal.

O málokterém hráči se vyprávěly hotové legendy už za jeho aktivní kariéry. O Přádovi ano. Nejslavnější je ta z roku 1953, kdy měl v Moskvě projít jako nůž máslem celou obranou Dynama, položit si na zem i Jašina, přiběhnout k brance, zaklepat na tyč a zeptat se, jestli je někdo doma a pak laxně posunout míč podrážkou za čáru. On sám tuto historku živil, jindy ji zase popřel, dokonce i někteří spoluhráči potvrzovali její věrohodnost. Nic to však nemění na faktu, že vypovídá více než zřetelně o Přádových schopnostech. A to i přesto, že tehdejší trenér B. Musil po letech uvedl celou příhodu na správnou míru: Přáda "jen" prokličkoval celou obranou do šestnáctky, načež se jal kličkovat napříč přeplněným malým vápnem sem a tam. Několikrát mohl zakončit do prázdné, ale místo toho udělal další a další kličku, až mu jeden z beků míč ukopl. Diváci prý byli v transu, ne tak Musil, který ho ihned na to vystřídal.

Tolik konkrétní ukázka, co byl Láďa Přáda za hráče. A ještě jedna na dokreslení - hrálo se vojenské derby mezi ÚDA (Duklou) a Tankistou Praha. V případě vítězství se mohla ÚDA stát podzimním mistrem, nehledě na prestiž derby. Vyšlo to. Šesti góly o tom rozhodl právě Přáda.

Láďa Přáda byl talent, jaký se rodí skutečně jednou za sto let. Nebudu srovnávat, ježto jsem ani jednoho neměl tu možnost vidět hrát, ale takový Rudolf Kučera je určitě známější. Pokud se však v některých analýzách objevují výroky, že Přáda mohl díky svému umu klidně překonat i Bicana, je třeba zpozornět. Možná jste o něm na rozdíl od Rudyho Kučery dosud neslyšeli, vězte však, že to musel být opravdu výjimečný plejer.

O jeho vynikající technice jste si mohli udělat obrázek z oné moskevské historky. "Byl skvělý driblér a dokázal s míčem dělat zázraky. Přitom sám do poslední chvíle nevěděl, co s ním udělá. Jeho přeskakovačky byly až neuvěřitelné. Kdysi jsem mu řekl, že si jednou nohy zaplete jako vánočku. A on na to, že se není čeho bát, protože on má nohy ohebné. Takže se mu zase vrátí zpátky," vzpomíná na webu Dukly Josef Masopust. Musíte si přitom uvědomit, že tehdejší hráči byli pořád ještě z těch, co vyrůstali s pověstným hadrákem u nohy, takže vysoce kvalitní technická dovednost byla jakousi samozřejmostí. A takový Masopust byl přímo ztělesněním prvotřídního technika, takže když takto vychvaluje Přádu zrovna on, muselo být v Přádovém umění opravdu cosi nevídaného, zázračného. S míčem prý dokázal neuvěřitelné věci a obránce si vodil jak malé kluky. Měl úžasně zrychlení, perfektní přehled a předvídavost. Na turné reprezentace po Jižní Americe doslova uhranul vedení River Plate, které mu nabízelo hory doly, aby zůstal. On však odmítl. I jako střelec byl excelentní. Štíhlý a křehký klučina hrající na postu vysunutého útočníka byl postrachem soupeřových obran, ač se nikdy netěšil pověsti typického kanonýra jako třeba Mirek Wiecek či již zmiňovaný Pepi Bican. Lapidárně řečeno - dokázal vždy stát na správném místě a jeho tvrdé střely lítaly vždy pár centimetrů od brankářových prstů. Jako třeba při svém prvním startu za repre, kdy dal Jugoslávcům dva góly, a my vyhráli 2:1. Anebo při ligovém debutu na Staré střelnici proti Baníku, kdy dvěma brankami rozhodl o výhře ÚDA rovněž 2:1. Premiéry mu tedy šly, ale nejen ony. Ve své druhé sezóně barvách v ÚDA nastřílel ve 22 zápasech 17 gólů a jen o jeden přesný zásah mu vyfoukl korunu krále střelců Emil Pažický. Ligu jako takovou začal v Liberci, kam přestoupil z mužstva TJ Trnovany poté, co v dresu tohoto celku z okresního přeboru dal v přátelském zápase libereckému účastníku 1. ligy hattrick a Liberec si jej s sebou rovnou odvezl.

Mohl vystoupat na fotbalový Mount Everest. Avšak celou dobu jej brzdila jedna skutečnost - alkohol. Pakliže jako fotbalista hrál ligu, tak jako pijan by v pohodě zvládl Ligu mistrů. A neberte to jako zlý sarkasmus, on to byl smutný fakt. Muselo tam u něj být nějaké rodové zatížení spojené s traumaty z dětství, muselo tam být něco démonického, co ho spoutalo touto závislostí. Vyrůstal u babičky, protože rodiče s ním nechtěli mít co do činění. Prý se o nich vždy vyjadřoval dost nedobře, a nepramenilo to patrně jen z onoho odstavení, asi si v tom raném dětství, dokud ještě byl u nich, prožil své. Vlastní otec se k němu začal znát, až když kopal ligu a stával se slavným. Dokonce ani tím pokrývačem se nevyučil. Jistě, je řada lidí, co měla podobné, či dokonce horší dětství, ale na něm se to asi podepsalo tímto způsobem.

Nešlo ho udržet, hlídali ho spoluhráči, trenér, domlouvali mu všichni, kdo to s ním mysleli dobře, do pozoru si ho postavil dokonce i Gottwaldův zeť a ministr obrany A. Čepička - marně, pořád pil jak jalůvka. Neměl problém dát na ex plnou flašku vodky a sápat se hned po druhé, neměl problém propít se svými kumpány celou výplatu. Trenérský ras Karel Kolský s ním měl až nebetyčnou trpělivost, snažil se, seč mohl, aby tak mimořádně talentovaného útočníka pro československý fotbal uchoval. Nechal mu žold ukládat na knížku a dávat mu jen kapesné, přesto se však stávalo, že Přáda přetahoval večerku, vrátil se o den později, jindy i o tři. Kolský své svěřence požádal, aby nad labilním Přádou drželi patronát, každý z jeho spoluhráčů na něj měl vždy jeden den dohlížet. Pár dnů sekal Láďa dobrotu, ale záhy už jej ráno museli vytahovat z baru, aby totálně našrot nastoupil. Někdy hrál hrozně, ale jindy fantasticky a diváci skandovali jeho jméno. Pak šel slavit, lhostejno, zda se vyhrálo, nebo prohrálo. Společnost bavil skvělou hrou na harmoniku a prý moc pěkným zpěvem, kolikrát to zatáhl za celou hospodu. Když neměl čím zaplatit, klidně zastavil i svou brigadýrku nebo vojenskou knížku. A když jednou začal v dosti podroušeném stavu na štvanickém zimním stadionu kontrolovat v důstojnické uniformě krejčovským metrem bruslaře, zdali jejich brusle odpovídají požadovaným normám, došla Kolskému trpělivost a Přáda v Dukle skončil. Přestoupil do RH Brno, předtím strávil tři měsíce v "odmašťovně", ale pít nepřestal, a to v žádném angažmá, kde pak ještě působil, ať už to byly Hradec, Kutná Hora, Příbram. Nedokázal prostě odolat společnosti, kamarádům a lahodnému moku - rum a pivo, to bylo jeho nejoblíbenější pitivo. Při té příbramské štaci se na hřiště dostal z šachty. Tehdy platil zákon o příživnictví a Přáda, který se pro svou slabost k ohnivé vodě nemohl v žádném klubu upíchnout na delší čas a pobýval nějakou dobu ve stavu nezaměstnaných, dostal flastr. Normálně fáral s ostatními mukly. Na plac se dostal, až když se o něm dozvěděli fanoušci a jeho přítomnost v týmu si doslova vynutili na vedení klubu.

V roce 1962, kdy mu bylo 30 let, se konalo MS v Chile. Jeho bývalí spoluhráči vyválčili stříbro, on už čtvrtým rokem hrál v okresním přeboru. Kvalitou sice všechny široko daleko převyšoval, ale životosprávu nezměnil. Není divu, že se rozvedl a v 70. letech (jako důvod kamarádům uváděl, že nechce žít se zrzavým tchánem), přespával povětšinou v odstaveném vagoně na žižkovském nádraží. Chodil v ošuntělých hadrech po pražských knajpách a za pivo vyprávěl o dávných časech. "Mým domovem tichá je putyka, mou touhou je sklenice plná," byla jeho hymna.

Tuto naprostou trosku - fyzicky i psychicky, potkala v jednom plicním sanatoriu, kde se v roce 1977 léčil, jistá Zdeňka Podlešáková, jíž se nebohého bezdomovce zželelo. Dalších sedmnáct let strávil u ní. Žili prý v místnosti o 27 m² se záchodem. Bral 280 Kčs invalidního důchodu, což se úsilím jeho dobrodinky později podařilo zvýšit na 600 Kčs. Její syn vzpomínal, že Přádu nikdy neviděl opilého. Asi šel do sebe, konečně potkal člověka, u něhož se mu dostalo to, čeho se mu nedostávalo jako dítěti - obyčejné lidské lásky a příkladné péče.

Když 19. 12. 1995 zemřel na rakovinu, nebylo v čem ho ani pohřbít. Proto se jeho bývalí spoluhráči složili jak na pohřeb, tak na černý oblek, aby aspoň pohřeb hráče, který by za normálních okolností atakoval nejvyšší příčky jedenáctky století, nabyl důstojnějšího rázu. Měl 63 let.

Největší úspěchy: Reprezentoval 10x (1953-1956) - 5 gólů, mistr ligy s ÚDA Praha 1955 - 1956