"La Galerna del Cantábrico" - nejlepší klasické levé křídlo všech dob?

El Cantábrico je moře lemující pobřeží provincie Cantabria na severu Španělska s hlavním městem Santander. Galerna je jméno větru, který se nad výše zmíněným mořem prohání. A přezdívka "La Galerna del Cantábrico" patřila a patří tamnímu rodákovi Francisco Gentovi, považovanému mnohými za nejlepší klasické levé křídlo všech dob.

Letošního léta přišel do Realu Madrid Arjen Robben, hráč s pověstí jednoho s nejlepších levých křídel světa a dostal dres s číslem 11. Příznivci Bílého baletu si tehdy začali klást mimo jiné otázku: Bude lepší než jeho nejvýznamnější nositel, legendární Paco Gento, zvaný "La galerna del Cantábrico"?

Fotbal se stal pro Francisca Genta životním posláním. A Real Madrid místem, kde ho nejlépe a nejdéle uskutečňoval. V bílém dresu odehrál 19 let a to těch nejslavnějších z celé klubové historie. Nastupoval po boku dalších legend jako byli Di Stéfano, Puskás, Kopa nebo Rial.

Přitom prvním fotbalovým snem budoucí hvězdy bylo hrát za hlavní město své provincie, Racing Santander. Narodil se nedaleko, v obci Guarnizo, 21. října 1933. Ve čtrnácti letech zanechal studií, aby mohl pomáhat svému otci starat se o hospodářství.

Ke slávě se blížil malými krůčky nejprve v místním klubu Nueva Montaňa a míč střídal s atletickými tretrami. Tak získal svou pověstnou rychlost, která často uváděla v úžas diváky i soupeřovu obranu. Zanedlouho přestoupil do týmu Astillero a když mu bylo čtrnáct, vstřelil v jediném zápase krajského přeboru devět gólů. Tímto kouskem si vysloužil angažmá v Rayo Cantabria a odtud to nebylo daleko do jeho vytouženého klubu Racing Santander, kam přestoupil v roce 1953.

Téhož roku v létě Gentův krajan a víceprezident Realu Madrid, Álvaro Bustamante, upozornil vedení klubu, že v Racingu hraje nadějné levé křídlo, jehož umění by se mohlo Bílému baletu hodit. A tak Gento přestoupil do klubu, kde se jeho jméno mělo stát nesmrtelným.

Nicméně jeho první zápasy v bílém dresu byly studenou sprchou a skutečnou tragédií. Byl sice neuvěřitelně rychlý (dokázal zaběhnout hladkých 100 metrů za 10,9 vteřiny, přičemž světový rekord byl tehdy 10,2!), ovšem nestačilo mu většinou hřiště a protože neměl potřebnou techniku, míč zůstával často i za ním. V první sezóně tak nezaznamenal ani jediný gól.

Jeho sportovní kariéře pomohl angažování dalšího hráče, Uruguayce Héctora Riala. Ten dokázal Genta svými dlouhými přesnými pasy usměrnit a učinit užitečným pro celé mužstvo. Bleskurychlý Kantabrijec se po obdržené přihrávce obvykle prohnal kolem všeho, co mu stálo v cestě, a posílal do šestnáctky soupeře lahůdkové centry, které hráči jako Di Stéfano a později zejména Puskás dovedli usměrnit do sítě.

Od tohoto okamžiku bude Gentova cesta fotbalovým světem vyšperkována úspěchy jak na španělské, tak mezinárodní scéně. Na levém křídle byl trvalým členem základní sestavy po 18 sezón, během kterých odehrál 427 utkání a zaznamenal 128 gólů, které dopomohly Realu ke 12 ligovým titulům. Ve španělském poháru odehrál 73 utkání, vstřelil 19 gólů a dvakrát zvedl nad hlavu tuto trofej.

Rekordmanem a světově proslulým hráčem se však Paco Gento stal hlavně díky Poháru mistru evropských zemí, předchůdci dnešní Ligy mistrů. Dodnes v něm drží nepřekonaný rekord, když se zúčastnil patnácti ročníků této soutěže, přičemž osmkrát došel s Bílým baletem až do finále a šestkrát se podílel na konečném triumfu. Prvních pět těchto titulů získal po boku největších hvězd ze zlaté éry Realu Madrid. Poslední vítězství v roce 1966 bylo pro Genta zvlášť významné, neboť byl kapitán mladého týmu, přezdívaného "Real Madrid Ye-yé", kde už kromě něj nezbyla žádná z dřívejších legend. V šesti finálových zápasech vstřelil i dva góly. Ten druhý ve třetím finále znamenal vítězství nad AC Milán.

Ani v reprezentaci nezůstával Gento nijak pozadu za očekáváním. Řadu let držel rekord, jelikož za tým "La Roja" odehrál 44 zápasů. Debutoval v utkání proti Anglii, které se hrálo právě na stadionu Realu. Během svého reprezentačního působení vstřelil šest gólů a připsal si nespočet asistencí. Jeho největším úspěchem je titul mistra Evropy z roku 1964 (ač nehrál finále proti tehdejšímu SSSR) a dvojí účast na MS.

V roce 1963 byl nominován organizací FIFA do týmu "Zbytek světa” proti anglické reprezentaci na stadionu Wembley. Své poslední utkání za Španělsko sehrál Paco Gento 15. října 1969. Téměř šestatřicetiletý nastoupil v utkání proti Finsku, které Španělsko vyhrálo 6:0.

Ještě během své klubové kariéry byl sehrán první zápas na Gentovu počest. V roce 1965 se v něm střetl Real s argentinským River Plate a zvítězil 3:1. Již po ukončení Gentovy dlouhé hráčské pouti bylo v prosinci roku 1972 zorganizováno na jeho počest další utkání, které zároveň odpovídalo 25. výročí otevření stadionu Santiago Bernabéu. Bílý balet si pozval portugalský Belenenses a porazil ho 2:1. Gento v tomto utkání vstřelil svůj poslední gól v bílém dresu. Celkem sehrál za klub svého srdce 761 zápasů a zaznamenal 253 branek.

Francisco Gento se fotbalu věnoval i poté, co pověsil kopačky na hřebík. Jako trenér prošel týmy Castellónu, Palencie, Granady i béčka Realu Madrid a mužstvy nižších kategorií. V současné době působí Gento jako vyslanec Realu Madrid pro Evropu a cestuje s prvním mužstvem často i po boku svého spoluhráče a přítele Alfreda Di Stéfana.

Gentova sbírka titulů a ocenění ohromuje dodnes a z jejího nositele dělá nejúspěšnějšího hráče na klubové úrovni. Vedle již zmiňovaných ligových a pohárových titulů na úrovni Španělska, připomenu ještě Interkontinentální pohár. Mezi mnoha osobními oceněními vyniká Řád Isabely Katolické a osm Medailí za zásluhy o sport. Jak sám Gento přiznává, k naprosté spokojenosti mu chybí pouze titul mistra světa.

Přes všechny tituly a pocty je však Francisco Gento v nitru stále tím skromným a prostým mladíkem, který v roce 1953 začal hrát za Bílý balet, když tvrdí: "Kdybych nepřišel do Realu Madrid a neměl po boku všechny ty velké hvězdy, byl bych jen dalším fotbalistou v řadě." Ovšem mnozí fotbaloví fanoušci a odborníci jsou jiného názoru a považují Genta za nejlepší klasické levé křídlo všech dob, jež se zapsalo zlatými písmeny do historie fotbalu.