Kvalifikace v Asii: jen Austrálie si reputaci nestihla pošramotit

Zatímco v Evropě i Africe je dobojováno a v Americe se vše sotva roztočilo, aktuální asijský kvalifikační cyklus je již v polovině jedné z významných fází. V podstatě jde sice o začátek celého tažení za vstupenkami na MS, přesto si už teď někteří renomovaní válečníci řádně zatápějí...

Na úvod mi, prosím, dovolte menší zamyšlení nad současným trendem asijského reprezentačního fotbalu. Ten se totiž mění, dosti razantním způsobem. A to nejenom takříkajíc zdola (zlepšujícími se "menšími" celky), nýbrž i docela dobře shora (skrze propadávající se "osvědčené firmy"). Zářným příkladem prvního případu je samozřejmě Jordánsko, jež s úžasným skóre a bez ztráty kytičky vévodí nesmírně těžké skupině, zástupci druhé skupiny rozumíme - už tak nějak tradičně - Saúdy s Číňany. Nebývalé problémy potom má i Korejská republika, o jejím konečném vzestupu však přesto lze pochybovat jen těžko. Nicméně otázkou je, proč se tak děje?

Vždyť ještě ve snaze dostat se na MS 2002 (své poslední) za sebou naprosto bez okolků Čína nechala SAE, Uzbekistán, Omán i Katar. Saúdové zase s malými klopýtnutími vyhráli skupinu před Íránem, Irákem či Bahrajnem. A Arabové dobře dopadli i v případě, kdy se v jedné skupině octli rovněž s dlouhodobými kontinentálními vládci z vyspělého východu. V kvalifikaci na americký šampionát (94) za sebou Saúdové v remízami prorostlé skupině nechali dokonce jak Koreu, tak Japonsko. K tomu připočtěte stříbrno-zlaté období mezi lety 1984-2000, kdy Saúdům neunikla ani jedna z pěti možných účastí ve finále Asijského poháru (třikrát první místo), a zjistíte ... že to vše je - stěží návratně - pryč. Stejně jako jordánské či kuvajtské konce ještě v prvních fázích kvalifikačních cyklů. Tak jako v Africe se zkrátka rovněž v asijském prostředí dál nevyplatí žít z minulosti, z přelomu století.

"Zelení jestřábi" naznačili svůj potenciál, co se otázky selhávání jakési koncepce, už během Asijského poháru. Za jeden měsíc tehdy stihli popravit dva trenéry, pak si nakrátko vypomohli lodivodem své dvacítky a nakonec hráčům úplně zamotali hlavy přivedením Evropana Rijkaarda. Muže absolutně neznalého hodnot asijské kopané, který sice už dříve jevil zájem o trénování Íránu, i tenkrát ale těžko hledal něco jiného než zlatou žílu. A loajální Asii koneckonců nezůstal ani po íránském neúspěchu (což by v opačném případě šlo brát za polehčující okolnost) - hned v březnu se začal vnucovat Sportingu. S takovou pověstí přitom přišel do nejvěhlasnější arabské reprezentace vnést potřebný vítr. A samozřejmě, že nevnesl: s týmem si nerozumí, skládá ho prapodivně a ani výsledků si neužívá.

Jaký to mimochodem kontrast oproti iráckému internacionálovi Adnanu Hamadovi (chlapíkovi, který z Jordánska dle svých pravdivých slov udělal "jeden z nejlepších týmů Asie") ošlehanému sedmi lety na různých větvích íránského reprezentačního stromu života - u dvacítky, devatenáctky, olympijského mančaftu i klasického áčka. Tyto jeho zkušenosti s kontinentálním fotbalem se také projevily, a okamžitě. Hamad do dnes platné funkce nastoupil teprve předloni, a už má na kontě nejen sympatický výsledek na Asijském poháru (smolně prohrané čtvrtfinále s Uzbeky), ale i prozatím famózní jízdu třetí fází kvalifikace o MS. S jeho výběrem se teď už definitivně musí počítat i do kola čtvrtého, kdy se chleba začne teprve lámat...

A dělit by se klidně mohl bez účasti Číny. Camacho totiž zosobňuje v bleděmodrém to samé co Rijkaard. Za celou svou kariéru nevystrčil paty ze starého kontinentu a za jediný opravdový kontakt s asijskou kopanou může pokládat přinejlepším neúspěšné čtvrtfinále jeho Španělska s Jižní Koreou na MS 2002. Navíc roubovat španělský styl na ten čínský, kde už léta postrádají kreativní střed pole, celá ofenzivní vozba zoufale postrádá kvalitu a prim odpradávna hraje defenzivní složka, je nanejvýš nesmyslné.

A konečně: čínský fotbal vždy představoval i jen v rámci jednoho světadílu maximálně mírný nadprůměr, také o samotný sport (tenhle konkrétní) tam konstantně není takový zájem jako u sousedů z východního regionu, takže vážně nemá smysl hrát si na nějakého giganta a megalomansky vábit někdejšího kouče Benfiky či Realu Madrid. Vždyť i onu výjimku, kdy se Čína kvůli fotbalu poprvé a naposledy doopravdy zbláznila, nejlidnatějšímu státu světa připravil kormidelník zaprvé zcestovalý a zadruhé nijak zvlášť renomovaný. To Camacho nemá ani jednu z těchto vlastností a žádnou jinou - pro čínský nároďák cennou - dosud jednoduše nepředložil a dost možná ani nepředloží...

Pozornější čtenář už stoprocentně přišel na to, kam předešlými řádky mířím - za odhalením problémů s výběrem trenérů. Jistě, krajan u otěží nemusí být zárukou úspěchu. Vždyť Nasser Al-Johar roku 2002 dovedl Saúdy tak akorát k nejtrapnějšímu výkonu na světovém šampionátu z celkových čtyř účastí; a to tam měl k dispozici historicky nejnabitější kádr s žádným třicátníkem, legendárními Al-Jaberem, Zubromawim i brankářem Al-Deayeaou na vrcholu sil a dozrávajícími Sulaimanim či Noorem. Přesto tenhle soubor nanejvýš katapultoval Kloseho ke koruně krále střelců a domů se pakoval se skóre 0:12. To pro MS 94, kde ultramladý kádr (brankářská trojka: 21, 20 a opět 21 let; začínající, ovšem často v základu figurující trojice výše zmíněných ikon) postoupil až do osmifinále, mužstvo cepoval Evropan Beenhakker, samozřejmě.

Jenže to byl zase přizpůsobivý odborník a profesionál (vždyť velké věci dokázal i později s exotickým Trinidadem a Tobagem), jazykový virtuos a v neposlední řadě muž, který přišel k mladému, transformací procházejícímu mužstvu s pověstí někoho, kdo pro Ajax objevil a odkojil Rijkaarda, Vanenburga či Kiefta. To zkrátka mělo svou logiku. Rijkaardovo ani Camachovo jmenování nemá. Z mého úhlu pohledu jde jen o tupý trend, který se teď v Asii znepokojivým způsobem formuje.

Potom teprve zaplaťpánbůh za Koreu, jejíž trenérská sesel po hromadném náletu Nizozemců, kteří s touto reprezentací nikdy nevyhráli ani polovinu zápasů (Hiddink měl mimochodem z oné čtveřice nejhorší bilanci - 42,1%), opět začíná být místem rezervovaným pro domovinou odkojené stratégy. Před Hiddinkem tu vlastně půl roku pobyl akorát Rus Byšovec - jinak se tato funkce za předešlých 53 let předával z ruky do ruky 54krát, a vždy šlo o čistě korejskou interakci. Teď po Verbeekovi přišli již dva krajané reprezentantů - Huh Jung-Moo a Cho Kwang-Rae. Takhle "hrdý" a zároveň úspěšný nároďák tu už přitom dávno není, neboť Japonsko se cizincům zaprodávalo dokonce i před MS 2002 (Troussier, Ooft, Falcao)... Tímto považuji průvodní myšlenku tohoto článku za dostatečně předvysvětlenou, teď je už na čase začít se věnovat i dalším účastníkům třetí fáze kvalifikace o mistrovství světa. A zase to vezmeme podle osvědčeného schématu - od skupiny ke skupině...

Skupina A

1. Jordánsko (9 bodů), 2. Irák (6b.), 3. Čína (3b.), 4. Singapur (0b.)

Jordánska, asijského zázraku, jsem se už nepatrně dotknul. Určitě jsem však nekončil - něco takového si totiž nevšední pozornost zaslouží přinejmenším stejně jako Čína nebo Saúdská Arábie. Jordánci jsou vskutku ojedinělý úkaz: povedla se jim ukázková přestavba kádru. To, s čím teď mají problémy země s větší hráčskou základnou, přitom během pouhého roku provedl jediný trenér. Dnes to sledujeme i na příkladu SAE - ty z účasti na MS dvacetiletých (2009) vytěžily pár kamenů, na nichž se bude dát stavět. Zatím je nicméně dál můžeme považovat za outsidery kontinentální kopané. To Hamad měl dva roky k dobru (Jordánci se MS do 20 let účastnili roku 2007), a možná proto jeho ansámbl můžeme za favorita kvalifikačního cyklu považovat již s ohledem na brazilský šampionát.

Tým je poctivě vyvážen a zčásti stavěn i na hráčích ve věkovém rozmezí 22-25 let; má za sebou historicky druhou účast na Asijském poháru (dokumentace obřího skoku a posunu); na dosah první postup do následující fáze v jordánských dějinách (dříve se třeba hrálo jen dvoukolově, Jordánci každopádně nikdy nepřekonali osudnou předposlední překážku); chce hrát líbivý fotbal, pro což má i dostatek talentu; Odai Al Saify (25, první Jordánec v Evropě) se vešel do mé soukromé nejlepší jedenáctky Asijského mistrovství; Abdallah Deeb, před čtyřmi lety výsostní tahoun svých vrstevníků, má ve 24 letech nakročeno k tomu stát se legendou se vším všudy. Věřte si nebo ne, ale tohle zkrátka není kometa, co brzy zapadne jako mnoho dalších. Nebo alespoň nevím, co všechno by se muselo stát a zhroutit, aby takhle jordánská reprezentace dopadla.

Nicméně co je pro nás momentálně nejdůležitější: jak už jste si ostatně dvakrát přečetli, Jordánci zatím ani jednou netratili. Irák i Singapur na cizích hřištích přehráli rozdílem třídy, problémy měli akorát doma s dobře bránícími Číňany. Rovněž nadcházející program tedy hraje mladé, o MS teprve od ročníku 1986 bojující reprezentaci do karet. Minimálně tři body by měly být jisté, a už jen to možná bude Hamadovým ovečkám stačit.

Irák jde mezitím docela dobře nahoru, dál se ale nepochybně hledá. V zápase s Jordánskem se dejme tomu pod novým koučem Zikem rozkoukával, to bylo také v toleranci, pak už bez inkasované branky přešel přes oba "outsidery" skupiny. Brazilský lodivod je ovšem pořád nespokojený. Především proto, že jeho svěřenci jak na běžícím páse zahazují gólové příležitosti, což by se jim hlavně v příští fázi stoprocentně vymstilo. V utkání s podceňovaným Singapurem se pak objevil ještě problém na jinačí fázi útočení - při samotném tvoření šancí. Na jednu stranu se tedy z trpaslíkových hradeb udělaly druhé leningradské, avšak k vážnějšímu ohrožení soupeřovy branky něco takového vedlo vskutku sporadicky. I celkové skóre 3:2 potom koneckonců hovoří jasnou řečí - dozadu dobré, dopředu zoufale nedostačující. Jinými slovy Iráčany prozatím nevzkřísil ani Brazilec, který Japoncům svého času vnuknul nesmírně atraktivní herní styl. Úpadek od slavného triumfu na Asijském poháru (2007) tedy spíš pokračuje, než že by se úplně zastavil.

Čína je kapitola sama pro sebe, to už jsem naznačil a v menší míře rozvedl výše. Dál se sluší dodat, že jakkoliv tam může být sportem číslo 1 basketbal a jakkoliv ten divácký zájem není takový jako v Koreji či Japonsku, čínští občané by se s kolegy z regionu ekonomických tygrů nejradši srovnávali. Proto tamější divácká fotbalová obec patří vůbec k nejkritičtějším na světě. Vždyť největší periodikum Chinese Daily dokonce vyhradilo pro kritiku fotbalového nároďáku samostatnou sekci, až se všudypřítomné hanění znelíbilo i samotnému režimu, který skrz Oddělení propagandy takové vlny nevole výslovně zakázal. Po celé zemi ještě předtím koloval oblíbený fór znějící: "Existují dva věci, které čínské fotbalové reprezentaci zabrání v sehrání mezinárodních zápasů mimo Asii...jejich levačky, a pravačky." Fotbalisté to v tomto státě zkrátka nemají jednoduché, na druhou stranu se není čemu divit.

Jejich vystoupení na domácích Olympijských hrách před třemi lety bylo jedním slovem ostudné. Během dvanácti minut duelu s Belgií se stihli nechat dva hráči vyloučit - jeden z nich po kopu do soupeřových slabin. Tehdy se nenávistný fenomén zrodil a přetrvává dodnes. Po okamžitém vypadnutí z Asijského poháru přichází další dílčí neúspěch: pod Camachem zatím tým nenašel svou tvář, střelce, tvůrce, nic. Rozestavení během utkání s Irákem se tu dalo popsat jako 4-2-3-1, tu coby klasické 4-4-2. V druhé půli se pak po hřišti pohybovali hned tři čistokrevní útočníci (bůhví v jakých pozicích), ani ti si ale s pevným defenzivním blokem Iráčanů nevěděli příliš rady. A sic největší hvězda týmu Gao Lin předvedla pár pěkných kousků a Feng Renliang se uvedl v dobrém světle u levé postranní čáry, byl to zkrátka chaos. Leč ústící alespoň v pár šancí, které nakonec mohly udělat remízu. Ta by Číně vydatně pomohla - momentálně musejí Camachovi svěřenci bezpodmínečně vyhrát v Iráku (respektive na neutrální půdě), jinak už postoupí opravdu těžko.

A jedním z důvodů téhle matematiky jsou rovněž problémy Singapuru, který zatím vypadá na to, že o body nepřipraví žádného z těchto relativně silných soupeřů. Čím pochopitelně situaci čínské reprezentaci nanejvýš komplikuje. Každopádně mužstvo plné naturalizovaných borců (i dvou Číňanů) vždy sbíralo úspěchy maximálně na regionálním Tiger Cupu v konkurenci Malajsie, Indonésie či Myanmaru. Na Irák s Jordánskem v žádném případě nestačí. V ničem mu přitom nepomáhá ani strašidelný terén na domácím stánku (hlasitě si na něj stěžoval i Hamad před posledním utkáním), 4zápasový trest pro trenéra Avramoviće (k dispozici týmu bude až pro úplnou koncovku; zatím jej za pomoci různých expertů supluje kondiční trenér) či okamžité zranění mladé brankářské jedničky Mahbuda. Hlavně ban pro kouče se pod výsledky nezkušeného výběru podepsal: vždyť ještě s ním na lavičce vedli půlhodiny nad Čínou, bez něj mají skóre 0:5 a kapitán Ishak už přiznal, že "se tým cítí být ztracený".

Skupina B

1. Jižní Korea (7b.), 2. Kuvajt (5b.), 3. Libanon (4b.), 4. SAE (0b.)

Libanon měl být po úvodním debaklu na odpis; a není. Korejskou reprezentaci měla úvodní paráda nakopnout; a nenakopla. Spojené arabské emiráty měly konečně potvrdit svůj potenciál; a rozhodně nepotvrdily. Kuvajt měl za daných podmínek vévodit tabulce; a nevévodí. Situace ve skupině B se napříč první polovinou třetí fáze rodila všelijak, jen ne dle papírových předpokladů. Korejské váhání možná nebude takovým problémem, když uvážíme, že Masfarovo mužstvo může jít vlastně jenom nahoru - a zdá se tedy být jistou věcí, že minimálně Kuvajt s Libanonem už konečně o nějaký ten bodík obere. Jenže souboj o druhé místo (které ovšem patrně mělo patřit Koreji!) pomyslné slunce opomíjí: nenasvěcuje ho ani z jedné třetiny. Libanon je velkou neznámou, Kuvajťané prosluli svou labilitou - což prokázali na východním břehu Středozemního moře, kde pod nátlakem vidiny prvního fleku jen senzačně remizovali - a o (ne)možnostech SAE už řeč byla.

Rozebrat je nicméně míním detailněji. Příběh reprezentace, který v září očekávaně opustil všemožně naháněný Slovinec Srečko Katanec, je totiž velmi pozoruhodný. Už angažování Diega Maradony tamním Al-Waslem odkazuje na divnou arabskou posedlost úspěchem. Za poslední dekádu se u kormidla SAE vystřídal rovný tucet trenérů - před každým kvalifikačním cyklem se totiž vzhlíží do oblak, nepokrytě se myslí na vplutí mezi světovou smetánku. A od slavné účastni na MS 1990 to ne a ne vyjít; nutno říct, že s přehledem - tedy až na výjimku v podobě osm let staré zkušenosti, kdy SAE až v baráži jasně nestačilo na Írán.

Proč? Problém bychom podle asijského novináře Omara Al Raisiho - a já se s jeho pohledem na věc plně ztotožňuji - měli hledat v ligové soutěži. Té, jejíž zápasy pravidelně stadiony naplňují jen z jedné čtvrtiny. Té, která klubům povoluje angažovat nanejvýše čtyři cizince, z nichž pouze trio může pospolu působit na hřišti. Té, která je i přes značné finanční dispozice samotné země fakticky poloprofesionální (Maradona si nedávno stěžoval, že mu fotbalisté chodí na tréninky unavení z normální práce, která je z větší části živí; a o několika reprezentantech se dokonce obecně ví, že jsou závislí na vodní dýmce).

Samotný národní výběr je pak sponzorovaný McDonaldem, což přináší další negativum: všelijaké burgery jako předzápasovou stravu. A dalším podstatným aspektem je pak totální izolace arabských borců od vyspělejšího evropského kontinentu. "Máme hráče, kteří jsou ohromně vyspělí ve hře s balonem. S ním dokážou všechno. Jenže oni hlavně potřebují jít ven, naučit se tvrdě dřít a vyrovnávat se s tlakem," vystihl ostatně složitost situace Srečko Katanec.

Z toho všeho každopádně vyplývá, že chyba těžko bude v trenérech (vždyť i Slovincův předchůdce mimo jiné vzpomínal, že věděl o velkém zájmu o Matara i Al Shehhiho - kvůli různým překážkám však z jejich přestupů do Evropy vždy sešlo). Nedávný průzkum periodika Emarat Al Youm zaměřený na "viníka soustavného selhávání reprezentace SAE" také přinesl zajímavý výsledek: celých 77% z 6500 čtenářů označilo fotbalisty, 13% fotbalovou asociaci a jen jedna desetina kouče. Dle mě je předně něco shnilého na svazu, odkud se potom dá v klidu dostat k hráčům. Neustálým točením kormidelníků se každopádně ničeho dobrého nedocílí. Poměrně mladý kádr, v němž se uchytili i účastníci MS do 20 let zpřed dvou let, nad sebou potřebuje pevnou ruku. A ne mechanismus, podle něhož od roku 1995 žádný muž nevydržel v čele A-týmu déle než dva roky.

"Národní výběr pod Katancem připomínal mrtvé tělo - neměl bojovného ducha, charakter ani identitu. I hráči přispěli k hrozivé porážce. Neukázali žádnou zodpovědnost za barvy, které by měly hájit, ani žádný vztah k nim," rozčiloval se nicméně populární arabský komentátor Faris Khater s tím, že si Katanec přeci jen zasloužil být vyhozen. Něčeho takového se ovšem nemusí bát Theo Bücker. Německý trenér, jenž si vzal Libanonku, miluje libanonské jídlo a sám se považuje za polovičního Libanonce, je ve funkci hlavního kouče "hádejte které reprezentace" teprve od srpna - už teď s ní ale dělá divy. Z libanonské půdy si tři body neodvezl ani Kuvajt ani SAE a já jsem osobně velmi zvědavý na to, jak si tu povede vysoce favorizovaná Korea. Stejně tak se nelze netěšit na další libanonské vystoupení v cizím prostředí; z toho posledního totiž vzešel debakl 0:6. To nejhorší má na druhou stranu Bückerův tým, alespoň v tomto směru, za sebou.

Rodák z Bestwigu navíc avizuje čím dál lepší výkony. Duel s Koreou, který pro jeho tým dopadl tak ostudně, totiž přišel těsně po Ramadánu - měsíci půstu, po němž jsou muslimští hráči tradičně fyzicky zesláblí. To se prý na výsledku nejvíce promítlo. Na SAE už ale po měsíci vlétl nesmírně sebevědomý mančaft, který se vyznačoval jednak zvláštní disciplínou (od takového týmu byste něco takového asi nečekali), jednak dravou ofenzivní hrou přizpůsobenou těžké pozici soupeře. Ten také nakonec padl 1:3, a Libanon si už po druhém zápase připsal do tabulky prestižní tři body.

Korejského nesnadného potvrzování role favorita jsem se už nepatrně dotknul. "Taegukovi válečníci" si skutečně neporadili ideálně s kuvajtským horkem a vitální hrou soupeře, od SAE se pro změnu nechali senzačně zaskočit, takže po utkání mohl manažer protivníka Abdullah Saleh zkonstatovat, že jeho tým "morálně vyhrál". Jen značně znevýhodněný Libanon Jihokorejci dle očekávání sestřelili. Určitě tedy bude zajímavé sledovat, jaký úspěch bude Cho Kwang-Raeho strategie (založená na rychlém přechodu do útoku, vířivém pohybu a udržování vysokého tempa) slavit v dalších střetnutích. Postup by nicméně favoritovi uniknout neměl, i kdyby se třeba zlepšení nedostavilo.

To v Kuvajtu se vážně strachovat musejí. S jejich koncentrací je koneckonců složité se o cokoliv opírat. Ve Spojených arabských emirátech se Kuvajtu divže nepovedlo v závěrečné šestiminutovce ztratit luxusní tříbrankový náskok (nakonec 3:2), Koreji zase Tufegdzićovi svěřenci dovolili vsítit vedoucí branku již v 9. minutě a penaltu pro Libanon (proměněnou v 86. minutě) jen se štěstím odčinil do vlastních řad pálící Younes. To jsou všechno jednotlivá pochybení, které sice může obklopovat sladká omáčka, dohromady však dávají poměrně významnou brzdu. Bez ní klidně Kuvajt mohl, a spíše i měl, po třech utkáních tabulce vévodit - a ne jen hledět na záda rozpačitým Korejcům. V dalších zápasech se už může stát doopravdy cokoliv.

Skupina C

1. Japonsko (7b.), 2. Uzbekistán (7b.), 3. KLDR (3b.), 4. Tádžikistán (1b.)

Fascinující. 1:0, 0:1, 1:0, 1:1, 0:1...8:0! Měla to být na góly chudá grupa. I Tádžikistán, jenž se ve třetí fázi ocitl vskutku omylem (jen díky diskvalifikaci Sýrie, která jej v předešlém kole zdrtila), se držel, když dvakrát prohrál jen o gól a vysoce favorizovanému Uzbekistánu vzdoroval dokonce dlouhých 72 minut. Japonsko ale nenechalo nic náhodě: Tádžikové v zápase ani jednou (!) nechovali balon na kopačkách déle než 30 sekund, dohromady to dalo procentuální poměr držení balonu 92:8. Tato drtivá převaha ale nemá své opodstatnění jen z jedné strany, a sice tádžické "únavy" - i Samurajové něco takového ukrutně potřebovali. Do této doby totiž sice zůstávali pod Zaccheronim neporaženi, jenže KLDR srazili na kolena až ve čtvrté minutě nastavení, přičemž s Uzbeky se po zásluze rozešli smírně. To nejsou zrovna výkony hodné papírově nejlepšího týmu kontinentu.

Každopádně relativně čerstvému vítězi Asijského poháru postup do další fáze těžko uteče. Uzbekistán zatím spíše zklamává než cokoliv jiného: dva vstřelené góly ve třech zápasech jsou pro tým, jehož devízou zpravidla bývá ofenzivní projev, šílenou nálepkou. KLDR zase vinou fatálního poklesu v hodnotící tabulce FIFA dostala do skupiny soupeře, s nimiž se jednoduše nemůže měřit; její fotbal je "přežitý", což se v plné kráse ukázalo už na Asijském mistrovství, a pouze průměrné obranářství doplněné o podprůměrné útočné manévry, to nemůže ani na "oficiálně" čtvrtý nejlepší tým kontinentu stačit. A Tádžikistán - jeho odpor nejspíš 16 měsíců a již 17 zápasů nepřemožené Japonsko konečně zlomilo a teď dost možná bude radostí ho porážet. Sečteno a podtrženo: bylo by hodně velkým překvapením, kdyby se současné pořadí ve skupině do konce třetí fáze ještě nějakým způsobem měnilo.

Osobně musím říct, že jsem se na souboje v této skupině moc těšil, ve skutečnosti ale krutě zaostávají za očekáváním a z celé tahanice o první dvě místa se stalo poněkud nezamotané, a tudíž překvapivě nezajímavé, klubko. Inu, snad se to zlepší - ještě je čas, a japonská demolice může být pevným základem.

Skupina D

1. Austrálie (9b.), 2. Thajsko (4b.), 3. Saúdská Arábie (2b.), 4. Omán (1b.)

Tahle skupina musí být vůbec nejdiskutovanější. Krom případu Saúdské Arábie, kterému jsem se jen v úvodních odstavcích věnoval ažaž, je tu Omán a další evropský mesiáš, stoprocentní Austrálie, i po Jordánsku největší senzace z Thajska.

Začnu rozšířením svého počátečního pohledu na Saúdy. To hlavně uvedením věcí na pravou míru, které vám tak trochu dlužím: a sice slovy, že to momentálně z arabského pohledu vůbec nemusí být tak zlé, jak se mohlo po přečtení "úvodníku" zdát. Potíž samozřejmě bude hlavně v postupu ze čtvrté fáze na samotné mistrovství, teď to ale Saúdové opravdu nemají rozjeté zcela špatně. Ano, vstřelili jediný gól, nepřivezli vítězství z Ománu, ztrácí dva body na druhé Thajsko - to jsou všechno poměrně závažná negativa. Jenže Thajce i Ománce, s nimiž Saúdská Arábie vždy shodně hrála bez branek, budou mít dál Rijkaardovy ovečky doma. De facto si tak pro závěrečnou část téhle fáze dlouhého kvalifikačního cyklu (Saúdové se účastnili i druhého kola) nemohli přát schůdnější los. I přesto je nicméně potřeba odpracovat mnoho roboty, aby to nakonec dopadlo tak, jak by asi mělo.

Thajsko ve čtvrté fázi by totiž z mého pohledu nepředstavovalo úplně ideální východisko. Nevyslovitelná jména, šílené domácí prostředí (Bangkok patří vinou obrovských teplotních výkyvů a průměrně 20 deštivým dnům na podzimní měsíc vůbec k nejméně oblíbeným "výletním" místům v Asii - taky tu mají Thajci po dvou zápasech skóre 3:0 a jen bůh ví, jak tu dopadnou Australané), kádr složený z hráčů s minimální "vývozní hodnotou". Ačkoliv zkušený kouč Winfried Schäfer, jehož si můžete spojit například s Kamerunem a MS 2002 (nebo pokud jste labužníci, tak s pěti relevantními lety v SAE), odvádí jistě dobrou práci a po právu je za ni chválen, pořádnou perspektivu v této zemi nevidím...ať se snažím, jak chci. V roce 2006 si dokonce tamní mistr musel stěžovat na to, že za svůj triumf nedostalo od nechvalně proslulého Thajského fotbalového svazu zaslouženou odměnu. Problémy měla východoasijská země také se spolupořadatelstvím Asijského poháru 2007. A koneckonců větší tradici má v Thajsku dokonce i futsal, v jehož světě namísto totálního outsidera "Váleční sloni" zastávají pozici jednoho z top asijských týmů.

S malou mírou nadsázky by se tedy Thajsko klidně dalo přirovnat k případu KLDR - taky bez pádné infrastruktury, hráčské základy, tradice, prostě beze všeho podstatného pro konstantní a vzestupný vývoj kopané. S tím, že to nakonec Thajci možná nedotáhnou až na MS. Ale stejně jako Severokorejci zkrátka jednou vyletí a pak se zase uklidí do bezstarostného, šedého (pod)průměru.

To Ománci se očividně chtějí učit a dost možná se brzy začnou řadit k tomu zástupu ambiciózních "ropných" reprezentací. Jako návod bude v tomto kvalifikačním cyklu Le Guenovým svěřencům jistě sloužit mimořádný úspěch kolegů z pláže, kteří se probojovali na letošní světový šampionát v Ravenně. Tam sice plnili roli otloukánků, ale jak ostatně potvrdil jejich kouč Talib Al Thanawi - mnohé odkoukali. A to je právě cíl, s kterým by Omán měl jít i do dalších soubojů. Pravda, z vyčpělých Saúdů a na podobné úrovni hrajících Thajců si asi příliš dobrého vzít nemohou. Austrálie by v tomhle směru sloužit mohla a měla. Vždyť ji také někdejší lodivod Lyonu, který hodlá trpaslíka především naučit disciplíně, po vzájemném duelu (0:3) nepokrytě chválil.

A tím se dostáváme k aktuálně nejrozjetějšímu mančaftu asijsko-oceánské společnosti. Vskutku se musím Holgeru Osieckovi co nejupřímněji omluvit: před Asijským mistrovstvím jsem vyjádřil obavy z jeho schopností, respektive vtloukání jeho stylu do hlav australských fotbalistů. Ty se však ukázaly jako navýsost plané. Osieck už je s týmem delší dobu a jeho práce začíná být pořádně znát. Z australského souboru je tým kompaktní, autentický, zdravě vyvážený. Holgeru Osieckovi se totiž jako cizincovi dokonale povedlo jedno - něco, co Verbeek příliš nedokázal a co Hiddink moc nepotřeboval - a sice prokouknout domácí studnici zajímavých hráčů, vyznat se v A-League (jejíž vývoj pro vás také v pravidelných intervalech budu tady na EF mapovat).

To demonstroval na předběžné 50členné nominaci pro Asijský pohár, do níž vtěsnal i několik ročníků 90 a výš, nebo na březnovém tréninkovém kempu, který rovněž sloužil mimo jiné pro prvotní opracování "otesánků" z A-League. Z těch se zatím pod Osieckem do A-týmu řádně prosadil akorát Kruse, jejich čas ale pod tímto Němcem bezpochyby teprve nadejde. Šestatřicetiletý muž navíc šikovně těží ze svých znalostí japonského prostředí, kde dva roky trénoval - proto pod ním konečně pálí ostrými Joshua Kennedy ("Osieckova" Nagoya) a pravidelně jsou povoláváni Brosque (Shimizu), Spiranović (Urawa) nebo Milligan (JEF).

Celkově je potom znát propracovanost skautingu Osieckova týmu. Dál byl kupříkladu bedlivě pozorován jeden z nejžhavějších vývozních artiklů Adam Sarota (stále teprve 22), který se po přestupu z Brisbane do Nizozemí prvně podíval do reprezentace právě pod někdejším koučem Fenerbahce, Bochumi či Kanady. A mohl bych pokračovat...klíčové teď hlavně je, že to protinožcům nebývale klape. A klapalo i posledně bez Schwarzera, Kewella, Emertona i Cahilla, tedy čtyř nejvýznamnějších australských ikon uplynulé dekády. Posledně jmenovaného miláčka dokonce Osieck v druhém klíčovém zápase proti Saúdské Arábii odstavil na lavičku, aniž by musel. Citlivě doplnil na hrotu rozjetého Kennedyho o čistokrevného krajního záložníka Holmana - a forvard Nagoyi se trefil hned dvakrát.

Osieck zkrátka dosud neudělal žádnou výraznou ani banální chybu. Spíše naopak se zdá, že uvnitř kabiny vládne pevnou rukou, má adekvátní respekt a jeho rozhodnutí v četných případech i pomáhají vyhrávat zápasy. Takové vlastnosti Verbeek neměl - a byl velký omyl se domnívat, že Osieck půjde v jeho nemastných neslaných stopách spíše než kudykoliv jinudy ...

Skupina E

1. Írán (7b.), 2. Katar (5b.), 3. Bahrajn (4b.), 4. Indonésie (0b.)

Zbývající společnost platí za neskutečně otevřenou. Indonésie je sice mimo a místo na okamžité výsledky se soustředí na přetahování cizinců pod svá křídla (novým občanstvím se ve prospěch ostrovanů chlubí hned šestice fotbalistů), ovšem konečné uspořádání trojlístku Írán-Bahrajn-Katar je dále než ve hvězdách...to proto.

Indonésie do téhle grupy úplně nezapadla. V úvodních dvou zápasech soupeře ani jednou nesestřelila. Před kruciálním střetnutím s Katarem si pak sice dodala sebevědomí bezbrankovou remízou v přáteláku se Saúdskou Arábií, tu však vykoupily zranění hned čtyř borců. Především potom excelujícího brankáře Wirawana a v defenzívě bezchybného Hamky, který sice nastoupil, ale úplně zdráv rozhodně nebyl. S těmito závažími potom Indonésané na svém hřišti hned třikrát kapitulovali, takže kýžený bod neuhráli ani s Katarem. Tím se - přinejmenším prakticky - vyšachovali z boje o postup.

V něm nicméně zůstává právě Katar, který se v Jakartě rozpačitým způsobem vlastně zachránil. S Íránem i Bahrajnem totiž dříve zvládl jenom plichtit a celkově se pochybovalo zejména o ofenzivním potenciálu mužstva. Jenže Brazilec Lazaroni se před výletem na východ, kde mimochodem Katar posledně padl pod nohy outsiderovi z Vietnamu, odhodlal k překvapivému nepovolání Quayeho s Fabiem Cesarem, dvou tradičních opor, a rázem to šlo. V Indonésii se celkově opíral o rodilé Katařani namísto naturalizovaných cizinců, kteří přitom ještě v lednu tvořili téměř kompletní páteř této reprezentace. Možná tedy právě oklikou kolem Surii, Cesara, Quayeho či brankáře Burhana může směřovat katarská cesta za toužebně očekávaným úspěchem (čti alespoň postupem do čtvrté fáze).

To v Íránu a Bahrajnu se řešila docela jinačí otázka; a sice vlastní rivalita. Nikdo z aktérů totiž nemůže zapomenout na téměř deset let staré klání v rámci kvalifikace o MS 2002. To tenkrát vyhráli Bahrajnci, čímž na úkor Íránu do Japonska a Koreje nasměrovali Saúdskou Arábii. Na tom by nebylo nic moc zvláštního ani skandálního, kdyby se pak vítězové po stadionu nepromenádovali s vlajkou šťastného arabského státu. Potom není divu, že veterán Javad Nekounam, jenž inkriminovaný zápas na vlastní kůži zažil, nabádal své nynější spoluhráče k nemilosrdné odplatě. A ta se vskutku vyvedla na jedničku podtrženou. Bahrajnec Al Hooti přiložil ruku k dílu, když uviděl po necelých 50 sekundách nejrychlejší červenou kartu v historii této kvalifikační fáze, aby pak konečný výsledek zněl navýsost potupně - 6:0.

O ústředních tématech druhé poloviny bojů v této sezoně je tedy chtě nechtě dopředu rozhodnuto: Bahrajn dost možná bude muset doma oplácet, pokud chce myslet na další fázi. Katar se bude snažit najít optimální složení zahajovací jedenáctky. A Indonésii nezbývá nic jiného než myslet na zázraky. Nebo raději na dva...