Kdo ovládne výroční ceny Ligue 1?

Už dnes večer bude na slavnostním ceremoniálu oznámeno, kdo si odnese prestižní individuální trofeje za letošní sezonu ve francouzské nejvyšší soutěži - tradičně se vyhlašuje nejlepší hráč, trenér, brankář a mladík. Jaké jsou šance jednotlivých nominovaných?

Favoritem číslo jedna na hlavní cenu je samozřejmě Zlatan Ibrahimovic, už nyní živoucí legenda Ligue 1, pro nějž by šlo o třetí trofej v řadě. Takové pocty se ještě nikdy nikomu nedostalo, pouze dva další hráči dokázali vyhrát alespoň dvakrát po sobě (Pauleta v letech 2002 a 2003 a Eden Hazard v letech 2011 a 2012).

Švédského kanonýra doplňují na seznamu jeho spoluhráči Marco Verratti a Javier Pastore, stejně jako lyonský ostrostřelec Alexandre Lacazette. O cenu pro trenéra roku si to rozdají Laurent Blanc (PSG), Hubert Fournier (Lyon), Christophe Galtier (Saint-Étienne) a Jocelyn Gourvennec (Guingamp); vítěz vystřídá na pomyslném trůnu Reného Girarda, jehož (loni třetí) Lille letos prožilo průměrnou sezonu.

Nejlepší brankář vzejde ze čtveřice Anthony Lopes (Lyon), Stéphane Ruffier (Saint-Étienne), Steve Mandanda (Marseille) a Danijel Subašić (Monaco). Také zde se trofej bude stěhovat; loni ji totiž získal Salvatore Sirigu, který (možná trochu překvapivě) v nominaci chybí. Tato kategorie je tak zároveň jedinou, v níž nemá klub z hlavního města své želízko v ohni.

A konečně mezi mladíky bude loňský vítěz Marco Verratti symbolicky předávat svůj titul některému z kvarteta Nabil Fékir (Lyon), Morgan Sanson (Montpellier), Marquinhos (PSG) a Anthony Martial (Monaco). Vyhlášena bude také ideální jedenáctka sezony a cena za celoživotní přínos. Teď už ale k tipům na jednotlivé kategorie..


Hráč roku: Alexandre Lacazette (Lyon)

Při vší úctě k Javieru Pastoremu s Markem Verrattim, hlavní kategorie bude soubojem dvou těžkých vah - dvou útočníků, kteří letos opakovaně ukazovali, že zvládají terorizovat celou ligu s nevídanou lehkostí. U Ibrahimovice nejde o žádné překvapení; mohutný Švéd koneckonců loni prožil jednu z nejlepších sezon kariéry, a přestože tu letošní poznamenala zranění a výpadky formy, dokázal i tak nastřádat 19 gólů a 6 asistencí ve 24 zápasech. Zároveň prolomil hranici 100 nastřílených branek v modro-červeném dresu a v rozhodující fázi sezony se v něm na pár týdnů opět probudil ten starý, nezastavitelný zabiják. Lacazetteho fazona je však ještě silnější, zčásti i proto, že takovou erupci u něj zřejmě nikdo nečekal; vědělo se, že je dobrý, ale 27 gólů ve 32 zápasech (což je mimochodem absolutní lyonský rekord) je opravdu mimořádné číslo. Touto sezonou překonal i nejlepší léta Karima Benzemy, stal se symbolem nové lyonské generace, která až do poslední chvíle sahala po titulu, a to mu podle mého názoru k prolomení Ibrova monopolu bude stačit.

Hipsterova volba: Claudio Beauvue (Guingamp)

Vpád Claudia Beauvueho mezi nejlepší hráče v celé Francii byl naprosto nečekaný. Zejména proto, že tento útočník - který v létě zamíří (nejspíš) do Anglie s vizitkou elitního zakončovatele a (spolu s Gignacem) nejnebezpečnějšího hlavičkáře Ligue 1 - vlastně původně ani klasickým útočníkem nebyl. Dlouho v Guingampu zaujímal pozici jakéhosi ofenzivního "allroundera", hráče, který je schopen vyplnit jakoukoliv pozici v útočné fázi. Loni hrál ještě většinu času na křídle. Na začátku prosince jej však Jocelyn Gourvennec přesunul na hrot, a výsledek byl mimořádný - do té doby Beauvue dal za celou sezonu tři góly, od prosince jich stihl dvanáct. Právě tento Gourvennecův tah katapultoval Guingamp ze záchranářských vod do klidného středu tabulky.

Trenér roku: Laurent Blanc (PSG)

Zasloužil by si Gourvennec také svoji trofej? Upřímně řečeno, ano - žádný z jiných nominovaných trenérů nepřekonává hranice možností svého kádru tak efektivním způsobem, jako právě on. Neviděli jsme Blancovo PSG přehrávat Barcelonu, neviděli jsme Christophe Galtiera hledat nové cesty ze svého tvrdohlavého, vojensky defenzivního 4-3-3. Pouze Hubert Fournier odvádí v Lyonu práci, která se tou Gourvennekovou dá srovnávat, a v ideálním světě by se tak s ohledem na letošní sezonu mělo rozhodovat právě mezi těmito dvěma. Jenže Galtier i Blanc si zaslouží ocenění za dlouhodobou práci a trvalý vzestup, který je pod jejich rukama viditelný zcela zřetelně, ač letos oba dva narazili na svůj vlastní výkonnostní strop. Není pravděpodobné, že by zástupci PSG opouštěli galavečer bez jediného ocenění, a vzhledem k tomu, že se Blanc zřejmě stane prvním trenérem, který dokáže v jediném roce posbírat všechny čtyři domácí trofeje, tipuji na výhru právě jeho.

Hipsterova volba: Willy Sagnol (Bordeaux)

V kontextu celé sezony nelze na riskantní angažmá Willyho Sagnola pohlížet jinak než jako na úspěch, ba dokonce úspěch s potenciálem napodobit bohatá léta pod Blankem. Od doby, kdy Les Girondins vyhráli titul a došli do čtvrtfinále Ligy mistrů, se sice ve Francii mnohé změnilo, současný Sagnolův tým však má při vhodném doplnění potenciál zaútočit napřesrok na elitní trojici. Někdejší reprezentační bek si zaslouží maximální možnou známku za to, jak vyřešil tři zásadní problémy, tedy zranění elitního forvarda Cheicka Diabatého, děravou obranu a prudký pokles formy po slibném začátku sezony; vše se mu podařilo vyspravit definitivním zimním přechodem na systém 4-1-2-1-2 a angažováním Clémenta Chantomeho. S ním a Plašilem má Sagnol rázem na hřišti dva kreativní hráče, kteří přitom umí vypomáhat defenzivě, z čehož následně prosperuje celý tým na obou stranách hřiště. Výsledkem bude pravděpodobně kvalifikace do Evropské ligy, což je pro Bordeaux sice možná "pouze" splněným cílem, leč z dlouhodobějšího hlediska vypadá Sagnolova vize mnohem pevněji a slibněji než cynický destruktivismus negativního pragmatika Francise Gillota.

Brankář roku: Danijel Subašić (Monaco)

Ačkoliv u těchto anket bývá zvykem recyklovat známá jména a hvězdy velkých klubů, nominace Steveho Mandandy a Stéphane Ruffiera potvrzují, že s gólmany to letos nebylo vůbec slavné. Oba tito borci prožívají personálně nejhorší sezony v posledních pěti letech, takže pokud káráme Sirigua za pokles formy, můžeme jedním dechem dodat, že v této nominaci přesto klidně figurovat mohl. Nejlepším brankářem, co se výkonnosti týče, byl letos Benoit Costil z Rennes. Pokud ale vybíráme z dané čtveřice, měl by titul zamířit do rukou (rukavic) Anthonyho Lopese nebo Danijela Subašiće. Lopes v lyonské kleci nechyběl ještě ani minutu, a přestože se na post jedničky propracoval díky odchodům Llorise s Vercoutrem a klubové finanční tísni, neumožňující nákup posil, prakticky od prvního kola z něj vyzařuje nevídaná jistota a suverenita. Subašić je zase nenápadným gólmanem, který se nevyžívá ve světle reflektorů, chytá ale za nejlepší obranou soutěže a nyní už si zřejmě nikdo nedovolí spekulovat, kdy Monaco konečně přivede na jeho místo někoho "pořádného". Sergio Romero ani Maarten Stekelenburg jej z branky nevytlačili, a vzhledem k monackému tažení Ligou mistrů vidím jako reálné, že si Subašić coby symbol jejich defenzivní dominance svoji cenu nakonec odnese.

Hipsterova volba: Geoffrey Jourdren (Montpellier)

Kdyby se tato anketa vyhlašovala na podzim, neměl by Jourdren nejspíš konkurenci; po Vánocích jeho výkonnost lehce poklesla, nadále ale zůstává mezi absolutní ligovou špičkou. Koneckonců on sám si před pár týdny hořce posteskl, že už měl dávno být nominován do reprezentace. To není tak naivní myšlenka, jak by se mohlo na první pohled jevit - Jourdren je spolehlivý, nedělá chyby, výborně organizuje obranu, má znamenitý reflex a ve vyloženě ofenzivně laděném Montpellieru drží průměr méně než jedné obdržené branky na zápas. Je nepravděpodobné, že by takovýto brankář "druhého sledu" někdy něco vyhrál; Jourdren se jednou zařadí po bok Jérémieho Janota nebo Fabiena Audarda, skvělých gólmanů, na které si budou pamatovat jen věrní fanoušci. To ale jeho kvality nikterak nesnižuje.

Mladík roku: Nabil Fékir (Lyon)

V podstatě jediná kategorie, kde by o vítězi nemělo být pochyb, je ta závěrečná. Anthony Martial hraje na jaře jako z partesu a svůj přesun z levého křídla na hrot monackého útoku si užívá plnými doušky, Marquinhos působí uprostřed obrany nejlepšího týmu země jako pětatřicetiletý mazák a Morgan Sanson v Montpellieru úspěšně přebírá žezlo svých předchůdců, playmakerů Younese Belhandy a Rémyho Cabelly (ačkoliv na rozdíl od nich je mnohem méně produktivní), jenže "lyonský sen" Nabila Fékira přebíjí vše. Dvanáct gólů, devět asistencí, pozvánka do reprezentace, skvělé výkony v útoku i v ofenzivní záloze - Fékirova sezona je zkrátka excelentní, společně s Lacazettem je nejlepším hráčem celého Olympique a nepochybuji o tom, že bude za své výkony po zásluze oceněn.

Hipsterova volba: Carlos Eduardo (Nice)

Claude Puel nedá na Carlose Eduarda dopustit. Zkušený kouč Les Aiglons o svých hráčích konkrétně příliš nemluví, jméno mladého brazilského playmakera však opakuje s železnou pravidelností - ať už chválí jeho vynikající přímé kopy, komentuje jeho herní vývoj či jej naopak kárá za přílišné 'sólování' a zdůrazňuje, že se ještě musí vyvinout v lepšího týmového hráče. Puel má velice dobrý čich na mladé fotbalisty, a tím, že právě z Carlose Eduarda udělal ústřední ofenzivní postavu ve svém experimentálním 4-2-4-0, vložil do něj maximum důvěry a připravil mu ideální podmínky pro další rozvoj. A ačkoliv Eduardo střídá excelentní zápasy se slabšími, není pochyb o tom, že se před ním rýsuje zářivá budoucnost. Už za své galapředstavení proti Guingampu, kterému nasázel z pozice ofenzivního záložníka pět gólů, si zmínku na tomto místě bezesporu zaslouží.