Je Rémi Garde tím pravým mužem pro Arsenal?

Manažer Kanonýrů Arsene Wenger je v současném fotbale dost možná posledním žijícím symbolem trenérské dlouhověkosti, ani on však není nesmrtelný a s přibývajícími léty stále sílí spekulace o ukončení jeho bohaté a úspěšné kariéry. Hledání nástupce je v takovém případě vždy složité (v Manchesteru to jednohlasně potvrdí), jedno jméno se však přímo nabízí..

Rémi Garde je hlavním trenérem Lyonu od roku 2011, a přestože druhdy suverénní klub pod jeho vedením nemá prostředky na to, aby stačil bohatým molochům z Paříže a Monaka, bylo by hloupostí snižovat jeho nepopiratelné úspěchy. Potvrdí to i kontroverzní prezident Jean-Michel Aulas, který proslul často svérázným přístupem ke svým "poddaným", avšak na Gardeho nedá dopustit; naposledy dokonce prohlásil, že jeho ztráta by pro současný Lyon znamenala "katastrofu". Kdo je tento muž a proč by byl ideálním Wengerovým nástupcem?

Profesorovo dítě

Když Arsene Wenger přebíral v roce 1996 slavný klub po Bruce Riochovi, začal prakticky okamžitě s posilováním. Prvním hráčem, kterého si do Londýna (zadarmo) přivedl, však nebyla žádná z tehdejších hvězd, ale nenápadný třicetiletý defenzivní záložník z "Profesorova" rodného Štrasburku: Rémi Garde, lyonský odchovanec a někdejší kapitán. Garde se nikdy nestal důležitým členem sestavy, spíše střídal a po třech letech strávených u Kanonýrů ukončil aktivní kariéru. Důvod, proč z jeho příchodu Wenger udělal prioritu, však ležel jinde.

"Pamatuji si, že po tréninku spolu často rozmlouvali mezi čtyřma očima," vzpomíná v rozhovoru pro The Independent někdejší Gardeho spoluhráč Adrian Clarke. "V té době mu bylo třicet, ale působil mnohem starším dojmem. Myslím, že většina z nás v něm už tehdy viděla jakéhosi hrajícího kouče, přestože nebyl součástí trenérského týmu," dodává. Už v té době bylo jasné, že se v nenápadném středopolaři skrývá velký talent, který nemůže naplno rozvinout s kopačkami na nohou.

O šest let později, tedy ještě před dovršením čtyřicítky, pak černovlasý elegán dostal práci coby asistent tehdejšího lyonského trenéra Gérarda Houlliera. Řada pozorovatelů očekávala, že po Houllierově odchodu v roce 2007 to bude právě on, kdo usedne do uvolněného křesla, místo toho však jeho cesta vedla "do podzemí", konkrétně ke slavné akademii Olympique. Když z něj potom v roce 2011 udělal Aulas stěžejní symbol nové, úsporné éry klubu, měl Garde v rukou jeden obrovský triumf - nikdo neznal lyonské mládežnické struktury lépe než on. Letos se ukazuje, že šlo o mistrovský tah.

Poradit si za každou cenu

Dnes osmačtyřicetiletý stratég má skutečně nezáviděníhodnou pozici: ačkoliv Lyon stále operuje s jedním z nejvyšších rozpočtů v zemi, značná jeho část jde na splátky nového stadionu, další výrazný obnos spolknou důsledky neuváženě nastavené Aulasovy platové politiky, a na nějaké velké nákupy tak zkrátka už nezbývají prostředky. Pro hrdý klub jde o jedinou cestu, jak se udržet ve hře a finančně nevykrvácet - vždyť mezi lety 2008 a 2011, tedy mezi posledním titulem a Gardeho nástupem, kdy kabině vládl Claude Puel, utratil Aulas ohromujících 131 milionů Eur. To je číslo, za něž by se nemusely stydět i mnohem bohatší kluby. Lyonu přitom tento přístup přinesl přesně 0 trofejí.

V současnosti, kdy Olympique čeká třetí sezona v řadě bez Ligy mistrů, je navíc nutno vyžít bez tučného obnosu, který s sebou kvalifikace do milionářské soutěže přináší. Garde přitom musí každý týden hrát na vítězství, protože lyonští fanoušci (a ostatně i sám Aulas) patří k nejnáročnějším ve Francii a pád do středu tabulky by pro někdejšího hegemona byl obrovskou potupou. Někdejší klubový kapitán to zvládá s grácií, která zaslouží obrovské uznání.

Nevypadá to sice jako bůhvíjaký úspěch, ale triumf v Coupe de France 2012 - dosažený hned v prvním roce Gardeho vlády - byl první lyonskou trofejí od ukončení sedmileté vítězné éry. Toho roku pak klub ovládl i Trophée des Champions. V lize pak v první sezoně skončil čtvrtý s 64 body, rok nato se posunul na třetí příčku (67 bodů), a letos ztrácí tři kola před koncem dva body na čtvrté Saint-Étienne. Pokud se Gardemu podaří vyhrát všechny zbývající zápasy, znovu dorovná metu 67 bodů. Od jistoty kvalifikace do Evropské ligy - soutěže, kde letos Olympique dokráčel až do čtvrtfinále - jej pak dělí pouze krůček. Pokud si uvědomíme, že Garde drží tuto úroveň i přes každoroční výrazné oslabování, nezbývá než smeknout.

Právě schopnost zabrat v pravý čas a držet jakž takž stabilní formu je obrovskou - a nedoceněnou - devízou stále ještě mladého kouče. Za ty tři roky, co je ve funkci, ještě Lyon nezaznamenal jediný dlouhodobý výsledkový výpadek; jediným dalším klubem, kterému se něco podobného povedlo, je neporovnatelně lépe zajištěné PSG. Všichni ostatní konkurenti jako Marseille, Saint-Étienne, Lille nebo Bordeaux za tu dobu vystřídali období velkých vítězných šňůr i vleklých trápení, Lyon se však stále drží v popředí jako neochvějná jistota. Není snad právě tato schopnost dlouhodobě a úspěšně čelit špičkové konkurenci jednou z největších devíz Wengera samotného?

Mládí vpřed!

Další stabilní doménou Profesorova Arsenalu je spoléhání za zapracovávání vlastních mladých hráčů. Podle mnohých je právě tato charakteristika nejvýraznější předností a zároveň slabinou současných Kanonýrů. A Garde je živoucím příkladem toho, jak se to má vlastně dělat.

Seznam "čerstvých" odchovanců, kteří letos tvoří páteř lyonského týmu, je zdánlivě nekonečný: Clément Grénier, Samuel Umtiti, Maxime Gonalons a Alexandre Lacazette patří mezi vůbec nejlepší hráče sezony, důležitou roli hraje i Jordan Ferri, svoje šance dostávají Mehdi Zeffane, Naby Sarr, Nabil Fekir, Corentin Tolisso, Yassine Benzia a Clinton N'Jie. Řadu skvělých mladíků pak doplňuje Gueïda Fofana, vytipovaný a vykoupený z Le Havru ve věku dvaceti let. To je materiál, který má Garde k dispozici, který si sám vypiplal a s nímž nyní sklízí zasloužené úspěchy. Aneb jak podotýká komentátor serveru ligue1.com Matt Spiro, pouze Barcelona (44) má nyní v evropských top ligách více odchovanců než Lyon (31). Kombinace odchodů a zranění nutí Gardeho týden co týden vysílat do boje nové a nové neozkoušené mladíky, na výsledky to však nemá zdánlivě žádný vliv.

Rodák z L'Arbesle je navíc pro mladé hráče ideálním "tátou", což je rovněž faktor, který by mu v tradicionalistickém a dlouhá léta jednotně vedeném Arsenalu mohl v začátcích pomoci. Jeho angažování zásadní měrou pomohlo "vyléčit" rozháranou lyonskou kabinu, zmlsanou nedávnými úspěchy, které se i přes mohutné investice nedařilo zopakovat; hráči tehdy přijali Gardeho jako přátelskou, ale nekompromisní autoritu, což byla oproti chladnému, psychologicky ne příliš zdatnému Puelovi obrovská změna. (Ne že by Claude Puel byl špatným stratégem - naopak, v otázkách fotbalové taktiky je géniem, nad něhož ve Francii není. Šest stovek odkoučovaných zápasů a dosažené výsledky mluví za vše. Není však typem kouče, za nímž by hráči přirozeně šli, na rozdíl od Gardeho.)

Současný kouč Olympique je klidným, rozvážným mužem, který nevyvolává skandály a z každé situace se snaží najít diplomatické východisko. Hodně mu pomáhá také jeho realistický přístup - je sice ohromně ambiciózní, zároveň si však uvědomuje reálné možnosti týmu, který má k dispozici. Kabina si po jeho nástupu pochvalovala, že s ní nový šéf komunikuje na denní bázi, snaží se řešit každý problém už v zárodku a o věcech přemýšlí mnohem střízlivěji než jeho předchůdce. Není divu, že během aktivní kariéry dělal Garde v Lyonu kapitána - jeho povaha jej k tomu přímo předurčuje. Nikdy se ještě nestalo, že by nějakou interní rozmíšku řešil přes média, proto to navenek vypadá, že k žádným ani nedochází.

Taktický chameleon

Charismatický lodivod plně potvrzuje staré klišé, že z přemýšlivých, inteligentních defenzivních záložníků bývají po skončení hráčské kariéry nejlepší trenéři. Na této pozici nelze uspět bez obrovského přehledu a citu pro hru, což je pochopitelně základní vlastnost, kterou musí úspěšný stratég disponovat. Garde není výjimkou.

Zní tak nějak logicky, že po svém dosazení do současné funkce jmenoval jako svůj největší vzor právě starého známého Arsene Wengera - jeho mix idealistické filozofie založené na krásném útočném fotbalu a klasicky britského pragmatismu a zarputilosti mu vždy imponoval, a snaží se jej prosazovat i na Stade Gerland. Jedním důležitým rozdílem proti současnému Wengerovi je fakt, že Garde není ani zdaleka tak paličatý - místo aby se za každých okolností snažil vnutit soupeřovi svoji hru, nedělá mu problémy přizpůsobit zvolenou strategii silným a slabým stránkám protivníka. Základem je však vždy agresivní pressing a obrovské odhodlání, tolik příznačné pro tým sestávající z velké části z čerstvých klubistů, produktů vlastní akademie, pro něž je Garde plnohodnotným fotbalovým otcem.

Za ony tři roky u kormidla prostřídal už celou řadu herních systémů, což je přímým důsledkem omezených možností jeho zraněními decimovaného a nezkušeného kádru. Lyon tak hrál prakticky vše, od klasického 4-4-2 přes moderní 4-2-3-1 a 4-3-3 až po experimenty s "italským" 3-5-2. Garde je natolik inteligentním stratégem, že dokáže "přepínat" mezi jednotlivými systémy i během zápasu; často se tak například stávalo, že Maxime Gonalons coby jediný štít ve 4-1-4-1 nedokázal úspěšně likvidovat všechny soupeřovy útoky. Garde tuto situaci vždy řešil zesílením středu zálohy, často do podoby jakéhosi diamantu (4-3-1-2). S vyloženě průměrnou obranou, v níž nezkušené mládežnické reprezentanty letos poprvé po dlouhé době doplňuje gólman podobného střihu (Anthony Lopes), to občas ani jinak nejde. Většina gólů, které Lyon dostává, plyne z individuálních selhání - jen zřídkakdy zkolabuje Gardem pečlivě vymyšlený a nastavený systém.

Obrovskou Gardeho výhodou je mimořádný cit pro reálné (a často skryté) možnosti jednotlivých hráčů; v týmu, který nemůže jednoduše koupit adekvátní náhradu na potřebný post, je často zapotřebí improvizovat. Spousta lidí si klepala na čelo, když před loňskou sezonou přivedl na Gerland volného odchovance Steeda Malbranqua - vyčpělý křídelník, který skoro rok nehrál fotbal poté, co ukončil angažmá u arcirivala ze Saint-Étienne kvůli psychickým problémům, zdánlivě neměl v mladém a hladovém kádru žádné místo. Jenže Garde dobře věděl, co dělá: veterána postavil do středu zálohy, a Malbranque se na nové pozici okamžitě zařadil mezi nejlepší hráče ligy. A mohli bychom pokračovat: byl to Garde, kdo přišel s nápadem postavit rozeného trequartistu Gourcuffa na pravý kraj zálohy, to on udělal z křídelníka Lacazetteho jednoho z nejobávanějších francouzských hrotů současnosti. Tyto kroky vyžadovaly mimořádnou odvahu, lyonský trenér však nepochyboval o jejich úspěchu.

"Musíme se naučit vyhrávat 1:0," prohlásil Garde loni na podzim, když Lyon trpěl obrovskými minelami v obraně. To se nakonec nestalo - tento tým na takovou hru ostatně není vůbec stavěný - k něčemu však i tak došlo. V prvních deseti zápasech sezony posbírali Les Gones všehovšudy dvanáct bodů a byli reálně namočeni v záchranářských vodách, Gardemu se však za pět minut dvanáct podařilo vymyslet plán. Tehdy přešel Lyon na "diamantové" 4-4-2, což umožnilo postavit vedle sebe na hřiště dva geniální kreativce Gréniera s Gourcuffem, a výsledky byly ohromující - stačí se podívat na současnou tabulku.

Spojení sil?

Gardemu končí v červnu 2014 smlouva a zásadní jednání o jejím prodloužení je naplánováno na příští úterý. Jak bylo řečeno v úvodu, Aulas udělá vše pro to, aby nejdůležitější součástku lyonského soukolí udržel, lehké to však mít nebude - je veřejným tajemstvím, že Gardeho vazby na Arsenal jsou mimořádně silné, navíc reálně hrozí, že v létě přijde o své nejdůležitější hráče (kapitána Gonalonse a Gréniera).

Otázkou samozřejmě zůstává, co vlastně bude s Wengerem. Zásadní nevýhodou případného Gardeho angažmá se může jevit fakt, že v Lyonu zastává skutečně pouze funkci trenéra - experiment s "generálním manažerem" anglického střihu zkoušel Aulas už za Puela, výsledkem však byl rozvrat prakticky veškerých hodnot, které se na modrobílém břehu Rhony utvářely předchozí dekádu. Na druhou stranu, to je právě jádrem kritiky, která se snáší na Profesorovu hlavu - že je skvělým manažerem, ale trenérsky mu takříkajíc ujel vlak.

Mohou si fanoušci Arsenalu vůbec přát lepší řešení, než ponechat protřelému Wengerovi odpovědnost za zákulisní pohyby v kádru a "k lajně" dosadit talentovaného a oddaného Rémi Gardeho? Pravda, není to klasicky "anglické" řešení, Arsenal ale také není klasicky "anglický" klub..