Cosi shnilého je v tom knížectví

Potácí se na samém chvostu tabulky. Po dlouhých pětatřiceti letech mu reálně hrozí sestup do druhé francouzské ligy. Ano, finalista Ligy mistrů z roku 2004 - AS Monako - má vážné problémy. A to nejen na sportovním poli - na povrch totiž vypluly také nezanedbatelné dluhy dříve obávaného celku...

"Pro Monako to nyní rozhodně nebude příjemné," glosoval před měsícem francouzský bulvární deník L'Equipe tehdy aktuální remízu 2:2 s Caen - přímým konkurentem v boji o udržení. Situace se ale od té doby ještě zhoršila; a závažností situace si je vědom již i nový trenér Laurent Banide. "Vůbec to nevypadá dobře. Musíme přestat počítat a konečně začít vyhrávat. Pokud chceme zůstat v nejvyšší soutěži, musíme zvítězit prakticky ve všech zbývajících zápasech," ví moc dobře třiačtyřicetiletý kouč, jehož mužstvo se momentálně pohybuje až na osmnácté pozici. Do nepříjemného postavení ale Monako nedostal on, nýbrž jeho předchůdce Guy Lacombe. S tím vedení knížecího velkoklubu ztratilo trpělivost už v lednu - poté, co si Monako uřízlo slušnou ostudu v Coupe de France - hned na začátku soutěže ho totiž vyřadil celek až z páté, amatérské soutěže - SO Chambéry. A jelikož to ani v lize nebyla žádná sláva (považte sami: pod jeho taktovkou vyšlo Monako v Ligue 1 z devatenácti zápasů pouze třikrát jako vítěz), tak se vedení s nepříliš populárním manažerem konečně rozloučilo.

Monacký úpadek až na samé (prvoligové) dno ale pochopitelně nepřišel ze dne na den či z utkání na utkání. Rozklad monackého fotbalového impéria začal paradoxně právě tehdy, když byl tým sportovně na vrcholu - po veleúspěšné pouti Ligou mistrů v roce 2004 a následné porážce až ve finále. Poté, co klub již neopatroval legendární prezident Jean-Louis Campora - s osmadvaceti odslouženými léty dosud nejdéle působící prezident Monaka v celé jeho historii. Pod záštitou vystudovaného lékaře a samozřejmě i velikého fanouška tohoto klubu prožili monačtí v letech 1974-2003 své nejlepší časy: získali hned pět ligových titulů, třikrát triumfovali v Coupe de France a jednou v prestižnějším Coupe de la Ligue. Dvakrát se Camporův výběr radoval ze zisku Trophée des champions. První celkové prvenství v Ligue 1 pod jeho vládou přišlo již v roce 1978, což byl nečekaný a téměř neskutečný úspěch s ohledem na to, že tým teprve předminulou sezonu postoupil z druhé nejvyšší soutěže.

V sezoně 1985/1986 uštědřilo Monako svému rivalovi z Bordeaux potupnou porážku 9:0, což je dosud jedna z nejvyšších výher v historii klubu. Bohužel pro fanoušky francouzského celku se ale ASM nedařilo přetavit domácí úspěchy ve zdar na evropské scéně. Do této doby nedokázalo Monako ani jednou projít přes první fázi jakékoliv evropské soutěže. Spasitelem se měl stát - nyní již světoznámý stratég Arsenalu - Arsène Wenger, tehdejší nepříliš úspěšný manažer Nancy. Právě pod vládou tohoto schopného trenéra a manažera zažilo Monako svá nejúspěšnější léta. To on přivedl takové hráče, jako byl George Weah, Enzo Sciffo, Glenn Hoddle, Jürgen Klinsmann či Youri Djorkaeff - tedy pozdější legendy monackého fotbalu. Z tréninkového centra, které nechal vystavět prezident Campora, se pak Monaku podařilo vychovat pozdější francouzské mistry světa - Emmanuela Petita, Liliana Thurama a Thierryho Henryho. Po sedmi letech ale pohádka skončila - s nešťastným koncem. Talentovaného kouče chtěl do svých řad zlákat ambicioznější a známější a movitější německý gigant Bayern Mnichov. Knížecí celek ale o svůj trenérský klenot nechtěl přijít a odmítl ho uvolnit. O pár týdnů později se ale za podivuhodných okolností dočkal Wenger dokonce vyhazovu - a to již poté, co bylo jeho místo na lavičce Monaka obsazené. Jeho nástupcem se stal neúspěšný Jean Petit.

Způsob zacházení s veleúspěšným manažerem nám tak dává jasnou indicii - prezident Campora nebyl pouze a jedině pozitivní postavou. "Na triku" měl i spousty černé, nepěkné práce. Kromě propuštění Wengera vypluly na povrch také veliké dluhy Monaka, kvůli nimž mu v roce 2003 dokonce velice reálně hrozilo přeřazení do nižší soutěže. Podle oficiálních zdrojů se pohledávky pohybovaly okolo 50 milionů eur; neoficiální zdroje ale uváděly částku až o 30 milionů eur vyšší. Příčina? Campora neuspěl na politické scéně a monacký princ Rainier odmítl klub dotovat - a bylo zaděláno na problémy. Knížecí celek se přitom nebál platit hned 35 profesionálních fotbalistů; takový Marco Simone, jenž většinu času hrál pouze za rezervní mužstvo, pobíral v té době neuvěřitelný plat ve výši 200.000 eur každý měsíc.

Přesto dokázal legendární a snad i kontroverzní prezident problémy vyřešit - neznámo jak. Nikdo nepřišel se žádným vysvětlením, kdo monacký klub zachránil. Prostě se tak stalo. A Jean-Louis Campora se po 28 letech ve funkci mohl pohodlně vzdát svého žezla. "Už před 18 měsíci jsem oznámil svůj úmysl předat funkci, ale nebylo to možné, když byl klub v problémech. Nyní je vše vyřešeno a přišel můj čas," prohlásil tehdy Campora. Ve funkci ho nahradil úředník Pierre Svara s blízkými vazbami na monackého prince Alberta. Paradoxně až poté - tedy po Camporově odchodu - přišel vůbec největší evropský úspěch Monaka v historii - památné finále Ligy mistrů. Teprve poté nastal v Monaku pravý chaos. Za šest let se v klubu vystřídala již čtveřice prezidentů a sedmero trenérů. Klub se zbavil 66 hráčů - mezi nimiž byly i takové hvězdy, jako například Patrice Evra (Manchester United), Ludovic Giuly (Barcelona), Emmanuel Adebayor (Arsenal), Jerome Rothen (Paris SG) a Fernando Morientes (Real Madrid) - a přivedl 51 nových, povětšinou neznámých mladíků. Nejvýraznějším a z pohledu pádu monackého klubu asi nejdůležitějším byl ale odchod trenéra Didiera Deschampse, jenž na lavičce vydržel pět let. I tentokrát byl odchod úspěšného kouče poměrně překvapivý. I přes veleúspěšnou sezonu minulou - Monako se úspěšně bilo v Lize mistrů a v domácí soutěži skončilo na třetím místě - došla vedení trpělivost po několika pokažených zápasech z úvodu sezony. A trenéra jednoduše propustilo.

Po jeho odchodu se Monako proměnilo i na hřišti. Svižný útočný válec, na který byli příznivci knížecího mužstva zvyklí, byl nahrazen spíše defenzivním fotbalem s minimem technických fines a parádiček. Není tak divu, že návštěvnost rapidně poklesla. Když se k tomu navíc přidaly příšerné výsledky - jako například nejčerstvější prohra 0:1 s přímým konkurentem v boji o udržení s Nancy, zájem diváků pochopitelně ani neporoste. "Naše domácí utkání sleduje průměrně asi 9000 diváků. To pochopitelně nemůže pokrýt ani zlomek našich výdajů, část příjmů nám tedy chybí. Situace je opravdu kritická," ví sportovní ředitel Monaka Marc Keller, dříve slavný to kanonýr německého Karlsruhe.

Finanční situace je kritická i navzdory tomu, že klubový rozpočet byl během posledních let snížen na "pouhých" 47 milionů eur, což Monako ve Francii řadí mezi průměrné kluby. Dluhy přitom stále narůstají. Od té doby, co Francie celoplošně zakázala příspěvky politicky činných osob pro lokální sportovní oddíly, navíc nesmí monacký vévoda Albert II., veliký příznivec monackého fotbalu, svou utápějící se hračku nadále krmit vysokými euro-bankovkami.

Před Monakem nyní leží dva scénáře: udržení a protentokrát záchrana knížecího celku, anebo nejen sportovní zkáza. "Druhá liga je realita. Jsme si toho vědomi. Pokud bychom sestoupili, bylo by to opravdu špatné. A to nejen kvůli sportovnímu úpadku, ale také kvůli samotnému přežití klubu. Pokud budeme pokračovat v těchto výkonech, sestup se nám nevyhne," posteskl si kapitán týmu a francouzský reprezentant Stéphane Ruffier.

Tak tedy uvidíme - Monako nyní dělí od sedmnáctého, nesestupového místa tři body. V příštím kole zajíždí na půdu posledního Arles.