Arrigo Sacchi – holohlavý kouzelník

Když roku 1986 kupoval televizní magnát Silvio Berlusconi AC Milán, fanoušci po celé zemi tušili, že se karta začíná obracet. Uvadající klub z Lombardie čekaly podle prognóz krásné časy. Berlusconi do klubu napumpoval miliardy lir a chtěl s novým týmem ovládnout fotbalovou Evropu.

Spekulovalo se, kdo dostane možnost nový tým vést. Jakým překvapením pak bylo, když byl jmenován tenkrát zcela neznámý Arrigo Sacchi. V současnosti už můžeme směle prohlásit, že se jednalo o jeden z nejpovedenějších a nejšťastnějších tahů současného italského premiéra.

Začátky

Jako hráč Sacchi nikdy nevynikal. Většinu hráčské dráhy (celkem třináct let) strávil jako obránce u malého italského týmu Fusignano, po němž ještě tři roky působil v Bellariu. Fotbalem se neživil. Pracoval v továrně na boty. Fotbalem však žil a toužil se stát trenérem vrcholného celku. V roce 1977 se postavil na lavičku dorosteneckého týmu AC Cesena. Protože jej práce zaujala, nastoupil na trenérskou školu v Covercianu. V roce 1982 pak dostal první životní angažmá. Sáhl po něm celek Rimini, který však hrával jen nižší soutěže, což bylo Sacchimu – ambicióznímu začínajícímu kouči – málo. Chtěl výše, k čemuž mu pomohla Parma, jíž se ujal po třech letech od podpisu v Rimini. Parma se v té době pohybovala jen v Serii B, z níž ji právě Sacchi pomohl postoupit mezi smetánku Itálie. Osudovým pak byl pohárový zápas s milánským AC, ve kterém Sacchiho Parma zvítězila. Silvio Berlusconi si usmyslel, že parmského vůdce musí pro svůj nově vytvářený tým získat a podepsal s ním smlouvu. Na lavičce nahradil odcházejícího slavného Švéda Liedholma.

Berlusconi + Sacchi = AC Milán

Začátkem osmdesátých let byl milánský klub zavlečen do aféry se zmanipulovanými výsledky a přeřadili jej do Serie B. Tehdy se složitě škrábal nahoru a byl na pokraji záhuby. S pošpiněnou značkou, prázdnou pokladnou a nejasnou budoucností jej koupil Berlusconi. Přícházející Sacchi dostal možnost výběru hráčů, které mu vedení přivede. Plešatý stratég upřel zrak do Holandska, odkud přivedl klíč ke všem úspěchům: trojlístek legend – Frank Rijkaard, Ruud Gullit, Marco Van Basten. Pomocí těchto tří hráčů se z Milána stal nejsilnější celek konce osmdesátých a začátku devadesátých let. Obrana nastupovala v legendárním složení Tassotti, Baresi, Costacurta, Maldini. Tato čtveřice bývá označována za nejsilnější obrannou formaci v historii klubového fotbalu. Před nimi váleli současní známí trenéři Rijkaard, Ancelotti a Donadoni, pod hroty pak Colombo či Evani. Útočné duo tvořili holandské zázraky Van Basten s Gullitem. K radosti příznivců rossoneri na Sacchiho práci později navázal Capello, a tak mohl vzniknout proslulý Dream Team Milána.

Sacchi se stal doslova otcem všech hráčů. Měl neobyčejný respekt všech členů kádru, vynikal citem pro výběr hráčů, taktickou přípravou a především zálibou v ofenzivním fotbale. Byl to Sacchi, kdo přesvědčil Berlusconiho, že vyhrávat může jen útočným fotbalem. Tímto pojetím fotbalu si získal mnoho fandů na svou stranu. Hned v první sezoně v čele milánského kolosu si připsal Scudetto, kdy byl v konečné tabulce o tři body lepší než Maradonova Neapol. Pro Milán to byl první titul po devíti neplodných letech, není proto divu, že příznivci týmu z Milanella Sacchiho milovali. K mistrovskému titulu navíc přibyl ještě Italský superpohár. V témže roce se Holandsko, vedeno právě milánskou trojkou, stalo mistrem Evropy, což popularitu klubu ještě zvýšilo. Na konci roku obdržel Marco van Basten Zlatý míč. Triumf Milána byl dokonalý. Fanoušci se konečně mohli přestat za svůj klub stydět a opět získali ztracenou černočervenou hrdost. Nevěděli však ještě, co je čeká v dalších dvou letech. V obou těchto sezonách (88-89,89-90) Milán zvítězil v nejprestižnější klubové soutěži Evropy, Poháru mistrů, když ve finále porazil nejprve v roce 1989 Steauu 4:0 a o rok později pak Benfiku 1:0.

Na vyprodaném Nou Campu, dějišti finále 1989, běžela teprve šestačtyřicátá minuta, na ukazateli skóre však již svítilo Milán – Steaua 4:0. Po dvou gólech dávali van Basten s Gullitem. Pro tým Gheorghe Hagiho to byl snad až krutý pohled, když musel sledovat slavící fanoušky soupeře už čtyřicet minut před koncem utkání. Na tehdejším základní jedenáctce rossoneri je zajímavé, že pět hráčů z jedenácti jsou dnes trenéři (Rijkaard, Ancelotti, Donadoni, Gullit, Van Basten), další dva pak asistenti (Costacurta, Tassotti). Všichni přitom uvádějí, že k trénování je z nemalé části podnítil právě jejich tehdejší lodivod. Vraťme se ale k úspěchům klubu. Výjimečnou sezonu korunoval pro Milán zisk Evropského superpoháru a Interkontinentálního poháru, které přidali i v následujícím ročníku. Během tří let Sacchiho u kormidla týmu ze San Sira si tedy klub do vitríny mohl přidat celkem osm trofejí! K tomu připočítejme tři Zlaté míče Van Bastena a jeden Gullita. Není myslím pochyb o králi tehdejšího fotbalu. Otec úspěchu, Berlusconi, využil obrovské popularity, kterou mu fotbal přinesl a v roce 1994 se svou stranou Forza Italia vyhrál volby, po nichž byl zvolen italským premiérem. Jak se později stalo ještě dvakrát.

Sezona 1990-1991 byla pro Milán prvním rokem pod Sacchim, kdy klub nezískal žádnou trofej. Pro tým s takovými nedávnými úspěchy to byl nezvyklý pocit, jeden rok bez zisku trofeje se však dá vydržet. Fanoušci v minulosti museli zkousnout mnohem delší neúpěšné úseky, jedna sezona proto nic neznamenala, zvlášť, když jim vše bylo v dalších letech vynahrazeno. To už se však netýkalo Arriga Sacchiho. Ten dostal nabídku od samotné reprezentace, a ta se neodmítá. Ve funkci jej nahradil možná ještě úspěšnější Fabio Capello. Při loučení s klubem Berlusconi svému podřízenému a zároveň parťákovi žehnal, stejně jako fanoušci, kteří na něj dodnes nezapomněli.

Těsně pod vrcholem

V čele Squadry Azzurry stál Arrigo Sacchi pět let, k čemuž se vážou účasti na dvou vrcholných turnajích. Ano na dvou, na Euro 1992 se totiž Italové ostudně nekvalifikovali. Začněme u mistrovství světa ve Spojených státech. Nabitý kádr modrých nejprve utekl hrobníkovi z lopaty, když se štěstím postoupil ze třetího místa. Ve skupině E (italské) tehdy nastala zajímavá situace, kdy všechny týmy měly stejný počet bodů. O postupu Italů rozhodl lepší vzájemný zápas s Norskem, kterému nakonec zbyl černý Petr a nepostoupilo ze skupiny. Italští novináři mužstvo kritizovali za nevýrazné výkony, tým se dostával pod velký tlak .V osmifinále měl však znovu štěstí, to když po prodloužení vyřadil Nigérii a mohl se těšit na Španěly, kteří bez problémů zdolali Švýcarsko. Ve čtvrtfinále Itálie předvedla zlepšený výkon a postup si zajistila dvěma brankami Roberta Baggia – hlavní hvězdy italského výběru. Země z Apeninského poloostrova se rázem octla jen krůček od vysněného finále. Zbývalo už jen porazit Bulharsko a pak... Bulhaři v semifinále sice vzdorovali, Roberto Baggio však nepřipouštěl žádné debaty a dalšími dvěma trefami posunul Itálii do finále. Nálada v celé zemi se rázem proměnila, všichni žili v radostném očekávání. Hlavní idol byl proslulý "Božský copánek" alias Roberto Baggio, který si brousil zuby na korunu krále střelců turnaje.

Z druhé strany postupového pavouka však jako vítěz vyšla jako vždy silná Brazílie, vedená Romáriem a Bebetem. Zápas se pomalu blížil a novináři ho stavěli do roviny Baggio versus Romário. Dva tahouni, a spolu s Bulharem Stoičkovem nejlepší hráči turnaje, si to měli rozdat ve finálové bitvě. Trenér Sacchi musel řešit nepříjemnosti se sestavou. Na finále byli vykartovaní důležití obránci Costacurta s Tassottim, naopak po zranění se vracel jiný bek, Franco Baresi. Samotný zápas moc zajímavou podívanou nenabídl. Hra byla nesmírně nervózní, nikdo nechtěl udělat chybu. Po základní hrací době i po prodloužení byl stav 0:0. Těžko odhadovat, kdo si na penalty věřil více. Brazilci měli zřejmě lepší střelce, což nakonec rozhodlo. Za Itálii neproměnili zkušení mistři světa z roku 1982, Baresi s Massarem, ani ve velké formě hrající Baggio, který trestuhodně překopl bránu a poslal míč Pánubohu do oken. Naopak za kanárky proměnili všichni kromě Marcia Santose, a tak mohl Carlos Dunga pozvednout pohár nad hlavu. Italům zbyly jen oči pro pláč. Jen pro doplnění: králem střelců se nakonec stal Stoičkov se Salenkem z Ruska, Zlatý míč turnaje pak získal Romário. Skutečně hořký konec pro Itálii, hlavně pak pro Roberta Baggia...

Sacchi na lavičce mužstva zůstal, už však jen na dva roky. Na příštím mistrovství Evropy Italové zůstali před branami čtvrtfinále, kdy nedokázali porazit ani Českou republiku a vraceli se s ostudou už po základní skupině. Byl to konec pro Arriga Sacchiho, který se po pěti letech u národního týmu vrátil k působení v klubu, přesněji řečeno zpět do svého Milána.

Obnovená premiéra a dvě kratší zastávky

Asi málokoho napadlo, že by se nyní už dvaašedesátiletý rodák z Fusignana ještě vrátil do milovaného Milána. Stalo se tak ovšem v sezoně 1996-1997, kdy Sacchi střídal Giorgia Moriniho. Všichni v klubu samozřejmě věřili, že Sacchi, trofejový kouzelník, pro mužstvo znovu získá ligový primát či jinou trofej. Sezona se však nevyvedla. Milán obsadil až potupnou jedenáctou příčku, kdy se na záda mistra z Juventusu díval s dvaadvacetibodovým odstupem. Takový výsledek neustála ani persona jako Sacchi, který v létě roku 1997 definitivně navždy odchází z hlavního města Lombardie. Následující ročník je bez angažmá, aby si v příštím roce poprvé vyzkoušel zahraniční angažmá. Zájem projevilo madridské Atletiko. Ani tam se však holohlavý Ital příliš neohřál a po sezoně zamířil raději zpět domů, do Itálie, kde od sezony 2000-2001 převzal Parmu, s níž obsadil pěkné čtvrté místo a zajistil tak klubu předkolo v milionářské Lize mistrů. Ani to ovšem nepomohlo a Sacchi ještě v témže roce na lavičce Parmy skončil. Byla to vůbec poslední trenérská štace kouče, o jehož služby překvapivě projevil v roce 2004 zájem slavný Real Madrid. Ne však na místo trenéra, nýbrž jako ředitele pro fotbalové záležitosti. Na tomto postu vystřídal slavného argentinského exreprezentanta Jorge Valdana (mistra světa z roku 1986). "Arrigo je ideálním mužem pro tuto pozici, dodá týmu potřebné zkušenosti a odborné znalosti," glosoval situaci tehdejší prezident Realu Florentino Peréz. Ani zde však Sacchi nepobyl nijak dlouho. Po domácí porážce 0:3 (z listopadu 2005) od úhlavního rivala z Barcelony Sacchi rezignoval. Později jej nahradil bývalý hráč Realu, Predrag Mijatovič.

V současnosti není o legendě italského fotbalu téměř vůbec slyšet. Ne že by se o fotbal přestal zajímat, to asi nepřipadá v úvahu. Ve dvaašedesáti letech už zřejmě nenachází chuť, sílu a motivaci k návratu na trenérskou lavičku. Snad jen občas můžeme zahlédnout nějaké vyjádření o momentální fotbalové situaci. Byl to tichý odchod slavného muže, který téměř neslyšně vyklidil pole. Italští fanoušci, především pak ti z červenočerné části Milána, na něj jistě nezapomenou, neboť za Sacchim stojí a již navždy budou stát obrovské úspěchy, jichž dosáhl především s AC Milán, potažmo i italskou reprezentací na mistrovství světa ve Spojených státech 1994. Již navždy bude pod milánskými triumfy z přelomu osmdesátých a devadesátých let podepsán holohlavý elegán, muž, jemuž pro zázračné výkony týmu začali v Itálii říkat kouzelník – Arrigo Sacchi.

Úspěchy: 2x vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1989,90), mistr Itálie (1988), 2x vítěz Interkontinentálního poháru (1989, 90), 2x vítěz Evropského superpoháru (1989, 90), vítěz Italského superpoháru (1988), finalista mistrovství světa (1994).